,,Umírám," vydechl jsem a plácl sebou do trávy.

,,Neumírej a pojď mi pomoct postavit to naše šapitó."

,,Nezbyla mi žádná hybná síla."

,,Jo? A že meleš pusou..."

,,A že ty mě musíš chytat za slovíčka, co?"

,,Tome, miláčku. Zvedni se, a pojď mi pomoct prosím," zavrčelo oškubané kuře.

,,Nemůžu. Necítím ruce. A mám je spálený, hele," zvedl jsem unavené končetiny do vzduchu.

,,Ty naděláš," skoro jsem to protočení očí slyšel.

,,Tome, chci to postavit teď, abychom se mohli jít projít, a pak už jen v klidu zalezli."

,,Pořád mluvíme o stanu?"

,,A o čem jiným asi?"

,,Ale to nic."

Když jsem se zvedl a přejel Huberta očima, začal rudnout. Zřejmě mu došlo co jsem měl na mysli.

,,Myslíš ty občas na něco jinýho?" sykl a ztratil se pod zelenou plachtou.

Několik minut nám trvalo dát tu naší výstřední hrůzu do kupy. Ještě párkrát ho rozložíme a složíme, a budeme jeho proporce znát nazpaměť.

Po dlouhé trase jsme zakotvili v kempu o němž Hubert žvatlal něco jako "Jemčina". Mé mládě nás nahlásilo a naplánovalo procházku, po které se jen vrátíme a půjdeme v klidu a míru spát. Choval se tak nějak neutrálně. Mám dojem že mi neodpustil tu zdržovačku s Matějem a Ivou. Proto nás taky dneska po řece hnal jakou dálku, abychom dodrželi časový plán. Musím se smát jen to slovo řekne. Plány, seznamy, mapy, kompasy, harmonogramy, tabulky... Ty má sladká kalkulačko...

Stan jsme postavili a tak si Hubert i přes můj naprostý nesouhlas vydupal procházku po okolí. Nějak mi k tomu všemu chyběl Pátek. Copak asi ten náš Baskervil dělá?

Hubert mě chytil za ruku, pihovatý obličej celý rozzářený šťastným úsměvem. Srdce mi zaburácelo, pro ten jediný pohled. V hrudi se rozproudilo horko, a já zapřemýšlel kolik takového žáru ještě snese. Ale co. Lepší je shořet než vyhasnout.

,,Kam to jdeme?"

,,Nikam," ozvalo se šibalským tónem.

Procházka nakonec čítala několik kilometrů.

Zdrchaně jsem se vláčel do snad stého kopce ale do Huberta jako když střelí, vysmekl se mi a nechal mou dlaň opuštěnou. Přidal do kroku a zběsilým tempem se hnal na vršek kopce. Ztratil jsem ho z dohledu a funěl dál nahoru.

S posledními kroky se mi začala odkrývat krajina na kopci. Pole ovsa a ječmene, nedaleká vesnice, lípy které hučí jako sám včelí roj, ale dominantou vrcholku byl kostel. Hubert stál nedaleko jeho zdí a zbožně si ho prohlížel. Dotkl se mě pocit, nejlépe popsatelný asi jako fascinace. My dva jsme tu působili nepatřičně, zato ta stavba voněla stářím a křičela ledovým hlasem, že tu stojí od nepaměti. Nádherný výjev. Přistoupil jsem k Hubertovi, objal ho a položil mu hlavu na rameno.

,,Zajímalo by mě, proč ho tu nechávají takhle chátrat...?" zeptal se se smutkem v hlase ale tak pevně, jako by čekal, že budu znát odpověď.

,,Třeba vypadá tak zoufale jenom zvenčí," nadhodil jsem.

,,Ne. Vevnitř je úplně prázdný."

,,Fakt?" zarazilo mě to.

Pustil jsem Huberta a začal obcházet kostelíček, abych našel vchod. Měl pravdu. Vlastně mě to spíš šokovalo než překvapilo. Prázdno, pusto. Takové posmutnělé, neutěšené místo. Škoda ho.

,,Vidíš? Prázdnej."

Obrátil jsem se k příchozímu. Zíral jsem na něj jako by se přede mnou zjevil sám Ježíš, a promluvil. Udělal jsem pár kroků, dotkl se jeho tváře, zvedl mu bradu a spojil naše rty. A moje ruce se rozeběhly jako ještěrky. Žádostivě hladily chlapcova záda a svévolně začaly tisknout jeho drobné tělo na to mé. A hned poté... Byla má náruč prázdná.

,,Co blbneš?"

,,He?" vylétlo ze mně, a v tu chvíli jsem netušil, jaký výraz nasadit.

,,Jsme v kostele Tome."

,,V kostele co už léta neslouží."

,,Na tom nesejde že neslouží. Kostel je to pořád," založil ruce v bok a propálil mi pohledem díru do obličeje.

,,Jdeme zpátky," poručil a otočil se k odchodu.

,,Nechce se mi."

,,Co tě zase bere?" zavrčel.

,,Líbí se mi tu. Vidíš tu klenbu? Dokonalé."

,,Nech si tu jízlivost pro někoho jinýho jo?"

,,Jako bych měl pro koho."

,,Tome, neříkej že se vztekáš kvůli tomu, že tu s tebou nechci... nic provádět."

,,A kdyby?"

,,Tak jsi pitomec," začal prskat.

Usmál jsem se úsměvem těžkého cynika a posadil se na znamení, že odejít nehodlám.

,,Fajn! Buď si tu! Já jdu pryč!"

Zůstal jsem na místě. Moc mě zajímá, jak dlouho mu to vydrží.

,,Zabejčenec jeden!" slyšel jsem rozčilený hlásek kdesi venku.

A sprška slov neustala. Tiše jsem se usmíval a poslouchal tu slovní průtrž.

,,Jako malej Jarda, fakt! Kvůli puse! Co to bude příště?!? Já se z něj zbláznim!"

Po litrech citů, které ze sebe vylil najednou nastalo hrobové ticho. Téměř neslyšné cupitání mi napovědělo, že se vrací.

,,Jednu pusu a jdeme, jasný?"

Takže rezignoval?

,,Tak mi jí dej."

,,Hmf~~~" vyfoukl nosem.

Přidřepl si ke mně, rukama se opřel o zeď za mou hlavou a políbil mě. Ruce si našly jeho zadek a přitáhly ho k sobě. Skončili jsme v poloze kdy na mě obkročmo seděl. Dlaně se pátravě přesunuly k lemu jeho trička a pak pod něj bez váhání vjely. Hubert mi vzdychl do úst, ale pak se odtrhl, postavil a řekl:

,,Máš cos chtěl, takže jdeme."

,,Proč mě nechceš?"

,,Štveš mě."

,,To vím taky, ale to není ten důvod, že ne?"

,,Jeli jsme celej den. A jsem špinavej a prostě nechci, stačí?"

,,Ty máš strach že někdo přijde, viď?"

Rudá, která mu náhle zazářila v obličeji mou domněnku potvrdila.

,,Jo, to taky."

,,Fajn," zvedl jsem se a pomalu vyšel ven z kostelíku.

Asi je čas nechat to být a neškádlit ho.

,,Člověče, kolik ty máš tváří?" zamručel Hubert když mi nabídl ruku a my se začali pomalu vracet do kempu.

Byla devátá večerní, když jsme si byli dát sprchu a unavení se vraceli do stanu.

,,Nazdar! Já věděl že vás doženeme!" zahalekal nepříjemně známý hlas.

,,No to je snad vtip!" zavrčelo mé mládě. ,,Tys mu řekl kudy pojedeme?!"

,,Možná jsem se zmínil."

,,Víš co seš?!?"

,,Nech mě hádat... Pitomec?"

,,Přímo to jsem nemyslel."

,,Něco horšího?"

,,Možná."

,,Zuřící blonďaté rajče, jenž nemá daleko k výbuchu. Nemělo by ses vztekat. Kdo pak bude ten kečup uklízet..."

,,Ha, ha, ha. Ohromně vtipný a originální, ostatně jako obvykle, Tomáši."

Matěj s Ivou stáli nesměle v dáli a asi nechápali proč na sebe vrčíme.

,,Proč se musíš chovat jako malej fakan?!"

,,A ty seš snad jinej?! Nebo ti mám připomenout tu infantilní tvrdohlavost v tom kostelíku?"

A to už jsme nevrčeli. Ječeli jsme.

,,Je po Večerníčku. Měl bys jít spát."

Hubert se nadechl ale slova nepřišla. Nakonec mi s úplně klidným hlasem oznámil:

,,Jestli existuje něco jako kombinace cynika, sarkasty, ignoranta a debila, tak seš to ty!"

No fuj. To bolelo.

Zářivě jsem se na něj usmál a pronesl:

,,Dobrou s kobrou."

On jen nevěřícně zakroutil hlavou a zmizel ve stanu. Pozdravil jsem se s Matějem, ale nejspíš mu došlo, že teď není vhodná chvíle na přátelský rozhovor. Matěj s Ivou si postavili stan vedle nás a odebrali se spát. Dlouho se mi dovnitř nechtělo. Ale šel jsem. Zachumlal jsem se vedle Huberta a přehodil přes sebe spacák.

,,Spíš?" Nedalo mi to. Musel jsem se zeptat. Bylo mi mizerně z toho, jak jsem se choval.

,,Ne."

Uf. Aspoň na mě mluví.

,,Já se omlouvám," zašeptal jsem a políbil ho na rameno.

Slyšel jsem odfrknutí a pak se ke mně přetočil obličejem.

,,Co to jako mělo znamenat?"

,,Nevrtej v tom. Omlouvám se za to, co jsem řekl."

,,Já ne. Protože to je pravda."

,,Moment, odkdy jsem cynickej ignorant? Já si nevzpomínám."

,,Dneska jsi byl," našpulil pusu.

,,To se nepočítá. Víš že se tak nechovám. A ještě drobnost. Víš že se říká, že cynici jsou v jádru ty nejcitlivější osoby?"

,,Já tě vlastně vůbec neznám, co?"

,,Poznáš. Máme na sebe zbytek života. Teda... Pokud mě dřív nezabiješ nebo neodkopneš."

,,To si myslím, nehrozí."

,,Abych se pak nedivil."

,,Už jsem ti říkal, jak strašně moc mě někdy vytáčíš?"

,,Ne, to je novinka," uchechtl jsem se.

,,Sarkasto."

,,Tvoje výrazy mluví samy za sebe."

,,Jdeme spát. Dobrou. S kobrou."

,,Fajn. Tak si na ní vem dynamit a spi."

,,Tak tohle jsem nepochopil."

,,To ani není třeba," usmál jsem se, a zavřel oči.