Uplynulo několik dní, které jsme s Hubertem strávili doma. Jediná náplň v lenošení spočívala ve venčení našeho stájového poníka. Rozhodl jsem se s tím na chvíli přestat a začít něco dělat. Ne že by člověku občasné nicnedělání nepřišlo vhod, ale tohle už mě přestávalo bavit.

Vrhl jsem se do úklidu. Kdyby vás zajímalo kde se zrovna teď nachází má drahá, druhá polovička, tak je u Smíškových. Miladu pustili z nemocnice a Hubert se za ní šel podívat. Pořád mi nejde do hlavy to její pozvání k nim domů. Abych vám řekl pravdu čistou a nahou jako čerstvě tasený meč, kuře bylo vysláno na výzvědy. Malé chundelaté zvířátko bezpečně proběhne minovým polem a pak už mi jen ukáže cestu.

Možná.

Zarachtal klíč. Já o mláďatech...

,,Jsem doma!" ozvalo se vesele.

,,Tak jak to vypadá?"

,,Máme se stavit na večeři."

Podle jeho obličeje to nebylo všechno.

,,A ještě?"

,,A... Ale to nic."

,,Něco jo. Jen hezky pípni pravdu."

,,Začíná mě dráždit že ve mně čteš jako v knížce."

Tvář mi roztáhl úsměv a střelil jsem svýma očima do jeho.

,,No, podle toho tónu... A taky jak byla máma vycukaná to bude asi něco důležitýho."

,,Očekáváme pohromu?"

,,Ne, pohroma to nebude."

,,Tak... Se necháme překvapit," uzavřel jsem.

Ono nám stejně nic jiného nezbývá, že? Začal jsem sbírat oblečení rozházené po zemi.

,,Uklízíš?"

,,Co bys řekl?"

,,Že jo. Není to zbytečný? Za chvíli tu bude ten samej čurbes."

,,Nechci aby to tady vypadalo jako ve stáji. Ačkoli poníka už tu máme."

,,Byl jsi s Pátkem venku?"

,,Ještě ne, nebylo kdy."

,,Tak to zahoď a jdem."

Chňapl mě za ruku, hvízdl a už jsme se všichni tři tlačili ze dveří.

Je pravda že přesně tohle můj život potřebuje.

Náhodné impulzy.

Něco, díky čemu neustrnu na místě.

Šli jsme kolem školky k lesu, mou nejoblíbenější trasou.

Mám Dvorec rád. Co rád... Je to místo, které mi přirostlo k srdci. Možná je to krajinou přenádhernější, než jakou namaloval René Magritte. Ne... Nejen tou. Je to hlavně o lidech. Je to o množství tváří a duší, které tohle malé, ospalé městečko má. Ať už jsou to ženské co mě ještě nedávno uháněly, nebo třída špuntů které učím. Smíškovi a Jakub, chlapíci z hospody, kolegyňka Amálka... Přišel jsem sem, a vůbec si neuvědomoval, kolik se toho může stát. Bylo to pro mě jen další místo podobné tisícům, než každý zjistí jaký jsem, já se sbalím, a půjdu zas o dům dál. Za tuhle lásku k místu vděčím Hubertovi. Nebýt jeho, vím že bych tu moc dlouho nezůstal.

,,Na co myslíš?" zamrkaly na mě zelené oči.

,,Na všechno a na nic."

Hubert to nerozebíral.

,,Je nádherně viď?" vesele poskočil, poplácal Pátka po hřbetu a ladnou otočkou se vrátil ke mně.

,,Můžu dostat pusu?" nadhodil lišácky.

Sklonil jsem se k němu a jen tak ledabyle mu dal jednu na tvář.

,,To bylo co?" smál se.

,,Říkal jsi pusu."

,,Dobře, oprava. Ehm... Můžu dostat políbení?"

Dostal další pusu. Krátkou, rychlou a dětsky nevinnou na rty.

,,Že ty mě chceš zase jen poškádlit viď? Tak abys věděl, už žádnou nechci," zasyčel a naoko se urazil.

Rozesmálo mě to.

V pokročilé hodině odpolední jsme se vrátili, usmířený Hubert zářil jako supernova. Zvládli jsme společnou sprchu, čistě se oblékli a vydali na večeři ke Smíškovým.

Tak jak to dopadne? Bude pohroma? Nebude pohroma?

Když bude, bude malá, nebo velká?

Jak jsem říkal... Necháme se překvapit.

Hubert zazvonil. Na chvíli mě to zarazilo, protože má klíče a mezi ním a mámou už je to v pořádku, takže si mohl v klidu otevřít. Pak jsem si ale uvědomil důležitou věc. Že jeho domov už je někde jinde, a tak nechce neohlášeně vtrhnout do místa, které mu bývalo útočištěm. Ano, pořád je to domov, místo kde vyrostl a žil řadu let ale ten pocit vyprchal. To co teď budujeme spolu, je nový pocit domova. A nejen pro něj.

Otevřela Majda, celá vyzubená.

,,Pojďte! Pojďte!" postrkovala nás dovnitř.

Asi už se nemohla dočkat co přijde.

Uf... Jen klid.

Hubert mě chytl za ruku a usmál se tak, jak to umí jen on.

,,Pojďte dál," ozval se Miladin hlas.

Bylo to milé, srdečné pozvání.

Stála tam usměvavá, v květovaných letních šatech. Posadila nás ke stolu a započal hovor. Jedli jsme a mluvili o všem možném, i nemožném. Jen jsem čekal kdy přijde nějaké to drama, na které jsme se s Hubertem chystali. Pak před nás Milada postavila rebarborový koláč a pronesla:

,,Chtěla bych vám něco důležitého říct."

A už je to tu.

,,Já a Jakub se budeme brát."

Zůstal jsem zírat. Ani na minutu mě do té doby nenapadlo, že se to nebude týkat mě a Huberta. Tedy... jako páru myslím.

,,To je skvělý mami!" usmál se Hubert.

Poté nám bylo vysvětleno že je to taky kvůli Majdě, aby měla ucelené vztahy v rodině, když teď po prázdninách půjde do školy. A hlavně, pokud by se s Miladou něco stalo, jak říkala, měl by Jakub možnost se o malou postarat.

Po jídle a chvilce posezení jsme poděkovali, rozloučili se a vrátili domů. Vyvenčili jsme Baskervilla a hupsli do postele. Hubert se mi vysápal na hrudník a položil mi na něj hlavu. Spokojeně jsem usnul a nenechal ani setinu prostoru zbloudilým myšlenkám.

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

,,Tome dělej! Čapni tu kravatu a poběž nebo to nestihneme! Ujedou nám!"

Vzal jsem kus černé látky do ruky, otevřel dveře a pokynul Obludě aby vystřelila ze dveří, otočil jsem se po Hubertovi který kolem mě profrčel rychleji než Fernando Alonso ve své formuli. Zamkl jsem a kuře se psem doběhl. Zamířili jsme přes náves k autu Miladiny nejmladší sestry.

,,Tak tady jsou ti spáči! Já už myslela že odjedeme bez vás! Tak šup, pes do kufru, sedejte a jedeme... A... Náramně vám to sekne pánové," zhodnotila Blanka když si nás prohlédla.

,,A tobě taky Pátku," mrkla na psa s puntíkatou kravatou uvázanou přes obojek.

Na radnici jsme byli akorát. Nakonec zbylo času dost.

Dívali jsme se jak si ti dva řekli své Ano. Majda se rozbrečela a pak kvůli ní bulelo celé dámské osazenstvo radnice, a Hubert.

Spojení dvou životů. V dobrém i ve zlém, v bohatství i chudobě, v nemoci i ve zdraví...

Po polibku se ozval potlesk a Pátkovo štěknutí. Vyprovodili jsme je ven v dešti květin a rýže.

Tak...

Hodně štěstí.

Po obřadu celá kolona Lhotovic a Smíškovic příbuzenstva odjela na svatební hostinu. Ten den byl krásný ale velmi rychle utekl. Když bylo po jídle začala zábava která se protáhla dlouho do večera. Ve chvíli kdy se tančilo jsme oba s Hubertem trsali na parketu nehledě na to že někteří... méně zvyklí... po nás pokukovali. Ani na ploužák jsme neodešli. Prostě jsme se přitiskli jeden k druhému a tančili.

Patříme k sobě. A oba to víme.

Píseň se chýlila ke konci. Nenápadně jsme se spolu vytratili do přilehlé zahrady kam byl před hostinou vykázán náš společný čtyřnohý přítel. Štěstí nám přálo. Nikde nikdo. Pouze Pátkovy zvědavé oči. Svatebčané se vesele bavili uvnitř.

Odtáhl jsem si kuře k lavičce a posadil ho na ní. Pak jsem si k němu klekl.

,,To zavání výlevem citů. Nebudeš mě žádat o ruku, viď že ne?" začal se smát.

,,Ne, to jsem v úmyslu neměl."

,,Tak co?"

,,Miluješ mě?"

,,Ano. Miluju."

,,A taky semnou budeš v dobrém i ve zlém, v bohatství i chudobě, v nemoci i ve zdraví?"

,,To víš že budu. Co tě zase bere Tome?"

,,Jen... To nic."

,,Taky jsi pro mě občas otevřená kniha. Jen mi to hezky pověž," zazubil se a položil mi ruku na tvář.

,,Já... miluji tě... A asi víc než by sis dokázal přestavit. Neměl bych být tak sentimentální viď? To ta svatba... Trochu mě to vzalo," omluvně jsem se usmál.

,,Ty můj cíťo," uchechtl se.

A že o citlivosti mluví zrovna on.

Pak se ke mně naklonil a začal mě líbat.

,,Dokud nás smrt nerozdělí... Tak už dnes končívají jen pohádky, ne?" pronesl když se odtáhl z dosahu mých rtů.

,,Třeba ne," mrkl jsem na něj.

Pak jsem se postavil a podal mu ruku. Hubert se jí chopil, svou malou horkou dlaní mi sevřel prsty.

,,A teď se po anglicku vytratíme k nám domů."

,,Dobře."

Bílá řádka zubů v zářivém úsměvu.

,,Pátku!" houkl jsem na našeho psa.

,,Pojďme."

KONEC