Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola dvanáctá - Nemluvit a prostě se dívat

19. 4. 2010

Upíjel jsem čaj a stále se otáčel k oknu abych se ujistil, že ještě nepřestalo pršet. Hubert začínal klimbat. Únavou mu padala hlava, co chvíli se s trhnutím narovnal a pokoušel se přimět padající víčka, aby se nezavírala. To jak se najedl mu způsobilo útlum, a tělo si žádalo odpočinek. Přisunul jsem si ho těsně k sobě a citlivě mu zapasoval hlavu mezi mé rameno a krk.

,,Klidně spi. Vzbudím tě až se to přežene."

,,Hmmm..." zakňoural mi do trika nepřítomně.

V celé hospodě panovala jakási ospalá nálada, takže jsme se nijak nevymykali.

 

Hubert si ale moc dlouho nepospal. Uteklo půl hodiny, vítr mraky roztrhal a zem osvítily sluneční paprsky.

,,Smíšku vstávej, jdeme," zalomcoval jsem s ním.

Když jde o to ho vzbudit, musí se trochu přitvrdit. Je to neuvěřitelný spáč.

,,Ještě chvilku," zaškemral.

,,Jestli se tu chceme podívat, musíme hned. Abychom došli brzy zpátky ke stanu."

,,To šapitó nemá nohy. Neuteče," zaskuhral, ale narovnal se a otevřel kukadla.

,,Zaplatím to. Nechceš ještě něco?"

,,Ani ne."

Došel jsem k výčepnímu pultu, nasázel před hospodského peníze a zamířil ke dveřím.

,,Pátku!" zavolal jsem a hvízdl.

Z pod lavice se vyškrábal náš pes Baskervilský a přiřítil se ke mně. Hubert se natáhl pro mou ruku a otevřel dveře. Sotva jsme vyšli, ovál nás příjemný, vlhký vzduch kterým se nesla vůně zmáčeného porostu a cest.

,,Podíváme se nejdřív na vyhlídku?" zeptalo se mé mládě, ale nečekalo a táhlo mě k vysokým kamenným kvádrům.

Pustil mou ruku a opřel se o mokrou hradbu, aby se pokochal výhledem. Stoupl jsem si vedle něj a díval se do kraje. To mě ale brzy omrzelo a tak jsem pozornost svých očí věnoval Hubertovi. Je zajímavé, kolik věcí takhle člověk na tom druhém postřehne. Nemluvit a prostě se dívat. Hubert nastavil obličej sluníčku a usmál se. Měl zavřené oči a vyzařovala z něj spokojenost. Tenhle obrázek z hlavy dlouho nevyženu. Hubert, opřený o zídku, působící naprosto... magnifico. Usměvavý obličej podkreslený pásem pih, které mu díky slunci vyskákaly přes líčka a nos. Jestli jsem ho do teď jen miloval, tak od této chvíle se z toho stal cit tak hluboký, že se pro něj jen těžko nachází slova...

 

 

Pohladil jsem ho po zádech a on své bystré, zelené oči přemístil na mě.

,,Děje se něco?" usmál se a zamrkal.

,,Políbíš mě?" chlapec neváhal a zlehka přiložil své rty k těm mým.

,,Tak co je?" zeptal se znovu, tvář několik centimetrů před tou mou.

,,Miluju tě."

,,To já přece vím. Nechceš se mi tu teď rozbrečet, omdlít, nebo tak něco?"

,,Proč bych měl?"

,,Takže jen malý citový záchvat? Nic víc?" culil se a díval se mi do očí."

,,Ty jsi to tak nazval. Ale řekněme, že ano."

,,Občas bych ti chtěl vidět do hlavy. Nebo aspoň tušit, kde máš regulátor romantického chování. Je to zvláštní, ale kdykoli mám dojem, že už tě dost znám, zase přijdeš s něčím, co nečekám. Když tě konečně pochopím... všechno přestane dávat smysl. Dává... to... smysl?"

,,Ne. Blábolíš."

,,Jako bych nic neřekl," vycenil zuby v úsměvu a odtáhl se z mé tělesné blízkosti.

,,Víš co? Projdeme se tu a pak pomažeme zpátky. Rád bych se ještě vyráchal v rybníku."

 

 

Prošli jsme si okolí zříceniny nejprve zespodu, po cestě. Hubert Pátka nekonečně provokoval.

,,Pátku myšička! Myšička!" ukazoval na mělkou díru.

Naše naivní psisko přiskočilo, zavrčelo a začalo hrabat. Hubert z toho měl druhé Vánoce.

,,Jen počkej. To se ti ještě vymstí, dělat z něj hlupáka. On ti to vrátí."

Hubert našpulil pusu, otočil se na patě a v provokaci psa pokračoval dál. Obloukem jsme se zase vrátili k vyhlídce a vydali se po kamenných schodech vzhůru. Bylo to divné. Ačkoli jsme byli na nejvyšším bodě zříceniny, moc toho přes stromy vidět nebylo.

Pomalu jsme sestoupili dolů a začali se po téže cestě kterou jsme přišli, vracet do kempu. Sice se mi nechtělo jít znovu stejnou cestou, ale obě další byly delší, a Hubert chtěl být co nejdříve u stanu, aby se mohl vykoupat.

Mikinu kterou jsem mu půjčil, si uvázal kolem pasu. Působilo to, jako by měl dlouhou, černou sukni. Rukávy na ní měl na třikrát ohrnuté a když jí měl na sobě vypadal, že se do ní vejde dvakrát.

 

 

Hlavně ale, že vypadá spokojeně a je mu se mnou dobře. Jsem rád že se oklepal z toho incidentu s matkou. Ačkoli bych byl radši kdyby si to vyříkali a usmířili se. Možná kdyby si s ní promluvil sám... Ne. Na to by nikdy nepřistoupil. Někdy je opravdu jako malé dítě. Jsou situace, kdy potřebuje držet za ruku a mít ujištění, že všechno dobře skončí. Chvíli jsme šli mlčky a já ho pozoroval. Šel předemnou a z jeho těla vyzařoval přehršel energie. Při chůzi nadskakoval a kožené sandály mu vesele klapaly do rytmu kroků po písčité cestě. Tu a tam pobídl Pátka aby přidal, pak popoběhl a pes vystartoval za ním.

Asi si říkáte;

,,Ten se má, že má čas přemýšlet nad zbytečnostmi..."

 

Jenže pro mě jsou takové drobnosti jako živá voda. Neříkejte mi, že občas nepotřebujete vypnout a popřemýšlet třeba právě nad tím, jak vašemu miláčkovi voní vlasy. Za sebe můžu říct, že kdybych to nedělal, přišel bych o zdravý rozum. A když už jsem u Hubertovy krásy, možná bych to popisování mohl převést na vyšší úroveň...

...A nebo taky ne.

 

 

Mé oškubané kuře se na mě otočilo a promluvilo:

,,Už tu nejsou," podotkl zklamaně.

,,Kdo?"

,,Ty krávy," ukázal na louku, kde jsme dopoledne naháněli zlodějskou stračenu.

Vůbec jsem nevnímal, že už jsme tak blízko. Netrvalo dlouho a před námi se ukázal kemp. Vkročili jsme do areálu a já dostal takový zajímavý nápad.

,,Nedáme si zmrzlinu?"

,,Tak jo," vyjekl nadšeně.

Vešli jsme do lokálu, který sloužil coby hospoda a smíšené zboží dohromady.

,,Dobrý den," pozdravili jsme oba zdvořile.

Hubert zíral na kluka za pultem, sklopil oči a jal se rudnout. Takže tohle jen ten prodavač, který s ním minule laškoval. Tak ať je trochu sranda... Požádal jsem dvakrát o cuc na kládě v čokoládě a otočil se k mému blonďatému rajčátku.

,,Vypadáš jako by tě někdo natřel na rudo," dloubl jsem si.

Jeho blonďaté vlasy, sluníčkem vyšisované do velmi světlé barvy zuřivě kontrastovaly s jeho kůží. Přitáhl jsem si ho za pas k sobě a dal mu obyčejnou pusu. V tu chvíli vypadal, že ten tlak ve své hlavě neustojí a exploduje. Bavili jsme se dva. Jak já, tak prodavač. Kluk nám podal zmrzliny, já zaplatil a táhl zrudlého Huberta ven.

,,Co to jako bylo?!?" čertil se.

,,Jen se k tobě chovám jako vždycky. Nebyls náhodou ty ten, který to chtěl?"

,,Byl, ale tohle byl trapas."

,,Jak pro koho. Já se královsky bavil."

Hubert po mně hodil kyselý škleb a se psem v zádech utíkal ke stanu. Z dálky jsem viděl jak naše šapitó rozevírá, a jak cukl před horkem, které sálalo z celého vnitřku stanu. Zaběhl do ložnice a než jsem stihl dojít, měl už na sobě koupací kraťasy a kolem krku ručník. V puse třímal špachtli od zmrzliny.

,,Jdu napřed," oznámil rádoby uraženě.

Documlal jsem nanuk a také se převlékl. Pátkovi jsem nařídil hlídat, a nechal ho u stanu. Bosky jsem šel k vodě a rozhlížel jsem se, dokud jsem ho nezahlédl zhruba v prostředku rybníka.

Co blbne?!

 

I na tu dálku bylo vidět, jak se mi chechtá. Musel nějak poznat, že mám o něj lehké obavy. Skočil jsem do vody a plaval k němu.

,,Na co si to tu hraješ?!" vyjel jsem na něj podrážděně.

,,Hele... Nejdřív jsem tě chtěl fakt naštvat, ale tohle mě zaujalo."

,,Co?"

,,Přestaň šlapat vodu a stoupni si."

Tak jsem to zkusil. A vážně. Místo kdesi uprostřed rybníka a já mám vodu po prsa.

,,Dobrý co?"

,,Hm."

,,Nebruč. Víš že jsi z dálky připomínal rozzuřenýho plesiosaura?"

,,Ne. Ale vím, že tě utopím!"

Skočil jsem po něm, ale on se mi ladně vyhnul. Pak mi zmizel pod vodou a do deseti vteřin mě "něco" kouslo do lýtka. Pak se vynořil můj blonďák s vlasy vodou připláclými k hlavě.

,,Kdybych nebyl v Čechách, možná bych si myslel že to byla nějaká makrela."

,,Ta nemá zrovna nejostřejší zuby... Co nějaká muréna?"

,,Jestli to měla být muréna, tak já jsem britská královna."

,,Tak to abys začal trénovat úklony a dvorní etiketu, protože byla."

 

 

Nakonec jsme se cachtali a jeden druhého přitápěli ve vodě. Když jsme vylezli, natáhli jsme se na deku a povídali si. Vesměs to byl moc hezký den.

Když se nachýlil ke konci, převlékli jsme se, došli se psem a o dvě hodiny později se zachumlali do spacáků a znavení se prospali až k dalšímu dni...

 

 

 

Jedna autorská:

Moji drazí, kteří čtete Učitele, máte se na co těšit. Tentokrát nebude daší kapitola za měsíc (nechápu jak se mi to podařilo), ale už tento víkend - čili 24. nebo 25.4. ^^. Napadla mě skvostná věc, a pak už to psaní šlo samo.

Díky za pozornost, to je z mé strany vše. Ocením komentáře ^^.

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

sugoi

Eclair ,22. 4. 2010 22:37

tá povídka se mi začíná líbit čím dál tím víc;-)už se těším na víkend:D:D:D

Bezkonkurencne!!!

Haku,20. 4. 2010 21:48

Nadherny ,pohodovy diel...ako vystrihnuty zo skutocneho zivota. Tesim sa na jeho pokracovanie.

...

Hanako,20. 4. 2010 18:16

Skvělej díl .. ! :) Tento víkend? .. Best! :D

jatááá

kaci.chan,20. 4. 2010 9:50

Je zvláštní, jak Ty dokážeš napsat díl bez dějových zvratů tak, že je mi z něj neskutečně příjemně. Učitel prostě JE tvůj mistrovský kousek a sálá z něj, že ho má autorka ráda. A víkendu se asi nedočkám ;)

...

terkic,19. 4. 2010 21:59

takový skvělý, uklidňující díl:) moc se těším na víkend:)

:-)

nagi,19. 4. 2010 21:37

krasna kapitolka, tesim se na vikend az pribude dalsi