Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ptáčata;kapitola dvacátá

20. 1. 2014

 

 

I když uplynulo mnoho času, stále se jen potácí po nejisté cestě. Od toho pádu stále hledá své ztracené nebe. Tolik by se chtěl  vrátit k těm starým dnům. A přitom když je žil, nikdy ho nenapadlo že by byl ochotný si všechnu tu bolest vytrpět znovu, jen proto aby...


Sasuke:

 
,,Sasuke? Chceš oběd?" ozvalo se ženským hlasem u pootevřených dveří jeho pokoje, načež do místnosti vklouzla pohledná, usměvavá žena.
,,Ne, děkuju. Jdu za Narutem. Někde něco sním," také se vynasnažil o úsměv a obrátil zrak zpátky k zrcadlu ve kterém zrovna hodnotil, jak vypadá.
,,Dobře, ale vážně se najez. Jsi zase strašně hubenej. Jo, a nezapomeň že dneska bude na večeři celá rodina pohromadě, tak ne že se budeš někde toulat."
,,Neboj Kurenai, budu zpátky včas," odpověděl vlídně. ,,A opravdu se najím, máš moje slovo."
Když žena odešla upravil se, a povzdychl si. Nikdy svůj vzhled neřešil a teď si dává záležet, aby mu to slušelo? Zavrtěl nad sebou hlavou, trochu si prohrábl vlasy aby vykompenzoval to, jak se je snažil učesat. Přemlouval je dobře půl hodiny aby lehly - nutno dodat že neúspěšně. 
Přípravám tedy bylo učiněno za dost. Tiše prošel místností, a opustil jí. Mířil po schodech dolů, k lokálu. K místu, které sloužívalo jako bistro, alespoň po většinu jeho dřívější existence.
 
,,Sasuke?" vykoukla z poza pultu Hiruzenova hlava.
,,Jo?"
,,Vezmeš s sebou prosím tě tohle?" mávl rukou, v ní rudou, obědovou krabičku.
,,Budu hádat. Zase ON, co?"
,,Jak jinak. Vždyť od doby co mu roznášku děláš ty, si tu kupuje oběd každý den."
,,Jasně... To víš že to vezmu, moc dobře vím, že jinak bys tam musel zajít ty. Asuma je teď v práci, Kurenai ti tu vyváří a Konohamaru hlídá Yuki."
Došel si pro úhledně zabalenou krabičku s obědem a pak zamířil rovnou pryč ze dveří.
,,Říkala ti Kurenai o dnešní večeři, viď?" stopnul ho ještě stařík.
,,Jo jo..."
,,Opovaž se zase nepřijít!" podíval se na něj starý pán, velice, velice vědoucíma očima.
,,Už jsem to slíbil. Budu tady... Sakra! Přijdu pozdě!" vyběhl ze dveří, v ruce donášku s obědem a rovnou na adresu kterou už má zapsanou v mysli. Vždyť už je to několik měsíců, co sem chodí každý den.
Měl to kousek, ale cítil jak ho tlačí čas. Za těch dva a půl roku co za Narutem chodíval ještě nikdy pozdě nepřišel. Dva a půl roku... vážně už je to tak dlouho?
Byl na místě za několik minut. Zaklepal, a nervózně přešlapoval z nohy na nohu. Živě viděl ten výraz co ho zase bude hltat. A to se tak fintil kvůli Narutovi, než šel...
 
,,Ano?" ozvalo se z útrob domu.
,, Donáška od Hokageho."
Dveře se rozlétly a před ním byl zase ten protivně milý a veselý obličej.
,,Tady," vrazil mu do ruky krabičku, otočil se na patě a měl v plánu zmizet, jenže...
,,Moc ti to dneska sluší. Máš rande?"
,,Jo," odsekl.
,,Vážně?" zeptal se dotyčný zklamaně.
,,Hele, do toho ti vůbec nic není. Nemám čas se tu zdržovat ani kdyby sis vymyslel jakoukoliv výmluvu. Zaplaceno máš dopředu, s tím jídlem jsem se snažil moc neházet takže je to určitě v pořádku. Dneska fakt pospíchám. Měj se," odbyl ho a zmizel svému nápadníkovi z dohledu.
 
Zbytek cesty běžel, i když už teď z pohledu na věžní hodiny které byly nedaleko věděl, že to stíhá. Zastavil se, již tradičně na okraji města u cesty pod travnatým kopcem, která se táhne vzhůru. Ale než tam dojde a bude s ním zase mluvit, musí udělat ještě jednu maličkou drobnost. Odbočil kousek ze své zamýšlené trasy k malému květinářství. Zapadl dovnitř, pozdravil a rozhlédl se. Nevěděl jestli vybere dobře, koneckonců s tím jestli má rád květiny a jaký druh se mu Naruto nikdy nesvěřil. Dneska zvolil jedinou - krásnou a velikou slunečnici. Měl pocit, že by k němu po všech stránkách dokonale pasovala. Zaplatil, nechal slečně drobné a znovu se dostal ven na ulici, a pak rovnou po té vyšlapané cestě kopcem nahoru. 
 
Tady, kde končilo město se vždycky zdálo, že tu vládne jakési smíření. Tráva byla už jen na pohled zelenější a byla slyšet ptáčata. Už kolikrát tu přemýšlel nad překladem ptačích písní. Kolikrát si zrovna tady vzpomněl na to, jak Naruta prvně potkal. Musel se nad tím usmát. Byly to milované, hýčkané vzpomínky. Ale kdykoliv se sem celkem vyrovnaný vracel, stejně se zase ten bolestivý, sklíčený pocit dostavil. Připadal si najednou naprosto ztracený, osamělý, protože...
 
,,Tak, jsem tu zas," pronesl si jen tak pro sebe, když bral za kliku u prorezlé branky.
Vešel, a stejně tiše jako jí otevřel, jí za sebou zase zavřel.
Našlapoval obezřetně. Po zemi sem tam přebíhali mravenci, a hrobaříci. Mlčel, šlo se mu čím dál tím hůř. Těžce. Bylo zajímavé, možná až zvláštní, jaký tu po tom ruchu města vládl klid. Až jednou umře, chtěl by být taky pochovaný tady.
,,Ahoj!" pronesl a usmál se, jak nejlépe, i přes všechny ty tíživé pocity dokázal.
Byl přímo před ním. Stejně vysoký, hubený, a usměvavý. Modré oči zářily, zdál se být šťastný. Ale jedno bylo přeci jen jiné, měl na sobě kraťasy, a tričko s krátkými rukávy. Po jizvách ani stopy. Takhle si ho dnes představoval a přesně takový by nejspíš skutečně byl, kdyby před dvěma a půl lety nezemřel.
 
Došel k náhrobku  a na lesklou desku pod ním položil slunečnici. Natáhl se za náhrobní kámen, byla tam kovová krabice s pár věcmi na udržování hrobu. Nepoužíval je, většinou si tam půjčoval jen zapalovač. Svíček donesl pár už minule, takže vytáhl i tu, zapálil jí a položil kousek od květiny. Prohlížel okolí ale žádný plevel neviděl. Býval tu každý víkend, takže pokud tu začalo růst něco co se mu nelíbilo, vytrhl to už ve výhonku. 
A pak to z něj spadlo, tak jako obvykle si uvědomil že ač tady ta láska stále je, ač zůstala silnější než smrt, Naruto už se nevrátí. Nadechl se čistého vzduchu, rozhlédl se, ne, ještě tu nebyla... Chodívá sem vetšinou až po něm... Věděl že je to vcelku o ničem, ale jemu samotnému to velice pomáhalo, zvlášť zpočátku. Teď už je to běžné. Začal tedy tiše mluvit.
 
,,To bys nevěřil Naruto, jak se to v bistru mění k lepšímu. Myslím že už to dlouho nepotrvá a tvůj děda z toho oficiálně udělá restauraci. Už jsem ti to povídal několikrát viď, ale strašně mě rozčiluje ten kluk kterému teď nosím obědy. Asi si nedá pokoj... hm."
V hlavě už si to probíral několikrát a nepřímo ho do toho povzbuzovala i celá Sarutobic rodina. Měl by se od Naruta odpoutat a začít žít, ale nějak toho není schopen. Něco slíbil. A prožil něco tak zásadního, něco co ho tolik změnilo, že jen těžko to všechno může jen tak vzít a odložit do míst své paměti, kde si na to víckrát nevzpomene.
,,Nebudu o tom mluvit... Jo mimochodem, Yuki je naprosto úžasná. Minule jsem jí hlídal a to by člověk neřekl, jak děti nasávají a vnímají psychický rozpoložení člověka který je jim blízký. Prej "nesmutňuj stlejdo". Dvou a půl-letá a stejně pozná že jsem v háji. Ještě dneska obdivuju jak jsi vždycky dokázal nahodit ten emocionálně odměřenej úsměv. Jak jsi byl na dně a stejně ses smál. Chtěl bych to umět víš? Aspoň kvůli ní. O tomhle jsem s tebou ještě nemluvil, ale tehdy když jsme se uhnízdili u tvé rodiny, připadalo mi že toho dosáhnu. Že budu konečně doma, zrovna tak jako ty. Jenže bez tebe... Čím dýl tam jsem tím víc mi připadá, že jsem vetřelec. Že tam nepatřím. Oni mi sice dávají najevo jak mě mají rádi a Kurenai se moc zlobí když nepřijdu na večeři, ale s tím zkrátka nic neudělám. Asi bych někam odešel, kdybych měl kam. No a ještě abych nezapomněl, stavoval se u nás Itachi. Myslím že byl i tady za tebou. Občas mi přijde že si to vyčítá víc než já, ale asi oba víme že on k tomu nemá důvod. Když byl soud myslel jsem že to nějak sfoukne, ale on na fotra vyklopil to nejhorší. Proto mu nedaly jen ty tři roky co měl původně dostat. Jsem mu vděčnej, ale bejt to jen na mě, nechám ho tam hnít nadoživotí... Už zase tě krmím vším možným negativismem co? Promiň. A navíc mě zdá se, někdo poslouchá, tedy kromě tebe."
Znovu se pokusil usmát. Měl pocit že tam někdo stojí, vlastně to spíš věděl, tak se otočil. Měl pravdu.
,,Ahoj Hin," pozdravil.
,,Ahoj Sasuke."
,,Za Narutem jo?"
,,Vždyť víš."
,,Jasně. Jak to jde?"
,,Dá se."
,,Aha. Já jdu. Drž se. Nashle."
,,Budu. Děkuju. Naviděnou."
,,Ahoj Naruto. Zase přijdu."

Byla jediná z lidí kteří Naruta znali dřív než on, kteří sem chodili. Jednou za čas se tu objevila i Sakura, ale nenesla to zdaleka tak těžce jako Hinata, která bývala do Naruta zamilovaná. Jistě, chodíval sem Hiruzen, Asuma, a Kurenai s dětmi, ale na to že žijete život sedmnáct let, je to hodně málo lidí, co vás milovali. Pokaždé když na to pomyslí, je mu z toho strašně smutno. A pak se uklidňuje tím, že tu až do konce byl on, který se mu snažil veškerou tu chybějící lásku nahradit. 
 
Pomalu odcházel, jen se ještě ohlédl. Viděl jak dívka hýbe rty, i když neslyšel jediné slovo. Asi není sám, komu pomáhá se takhle vypovídat. 
Věžní hodiny odbíjely celou, když zavíral branku a dal se do pomalé chůze zpátky pod kopec. Nikam se nehnal. Sem se mu šlo těžko ale ještě hůř se odcházelo. Když za sebou zavíral, vždycky pocítil zvláštní, nemístný klid. A ty zvuky co slýchal když přicházel, se mu najednou zdály krásnější a jakoby určené pouze jeho uším. Rozmýšlel co teď, měl spoustu času a zpátky do míst kde teď byl dá se říct doma, se mu ještě nechtělo. Ano, slíbil Kurenai že se někde nají, ale nemá hlad, takže to počká. Aspoň bude mít místo na jídlo při té večeři, na kterou je s vervou všech zúčastněných srdečně zván. Odbočil kousek z cesty, udělal jen pár kroků, a praštil sebou do trávy. Už to bylo poměrně blízko k okraji města. Bylo odsud vidět květinářství, i ten malý zapadlý krámek s hudbou který stál vedle něj, a do kterého nikdy neviděl nikoho vkročit. Ale ta hudba, která se odtamtud tak často linula, krásně podtrhovala atmosféru okolí. 
To dneska pouští Pachelbela? 
 
Tak rád by zavřel oči, ale o tom všem co se stalo, se mu často zdá. A strašně nerad se probouzí s tím, že se mu pod víčky zachytí nějaká bolestivá vzpomínka. Moc dobře ví, že ho okamžiky s Narutem, jak ty dobré tak ty zlé, budou tiše následovat po celý život. A vždycky když si uvědomí že tu stále je, i když fyzicky už ne, zabolí ho u srdce tak, že se může stěží nadechnout...  A pak to povolí, jako když vygraduje nádherná skladba.
Asi je marné stále se ohlížet po někom, kdo už se nevrátí, ale jeden si od toho vážně nemůže odpomoci. Občas je to horší než noční můra, vídat obličej toho kdo tu není, a nebude, nebo slyšet volat jeho hlas. Říká se - chce to čas, než to všechno přebolí. Dobře ale... kolik času? 
Ptačí zpěv a pro dnešek Pachelbelův kánon v D-dur. 

 
 

Říkáš, už je to dávno, co jsem naposledy mávl křídly. Jenže pokud se nebudeš snažit vzlétnout, už nikdy nikam nedoletíš. Víš, ačkoliv přišlo to nečekané sbohem, i když vidím jak moc teď váháš, musíš zamířit vpřed, zpátky do oblak. A já poletím s tebou. Věř, tohle je ta jediná věc, která se nikdy nezmění.
 
 
 
KONEC
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Paráda

Karin,28. 2. 2019 13:30

Nádherná povídka ale smutná.

SAKRA!!

IQY,5. 2. 2014 14:55

Prečítala som poviedku na jeden dych! Výborná, dávam 10 z 10!
Ale ten koniec ma nasral!
Vtáčence si vytrápila v celej poviedke a tak prečo... kruci, prečo nemohli mať šťastnejší koniec????
Hnevám sa... fakt si ho mohla nechať aspoň na vozíku, dokaličeného, ale ŽIVÉHO!!!
Mám pokazený deň, budem kričať na nevinných a vylievať si frustráciu kde nemám :/

Ale teším sa na ďalšie Tvoje poviedky, ktoré si budem čítať rad radom.
Maj pekný deň a veľa nápadov i kreatívnu Múzu. :))

---

Eisha,20. 1. 2014 23:13

Tak přeci jen... Dneska si ještě chvíli pobrečím ^^" krásná kapitolovka s úžasným koncem, neuvěřitelně smutným, ale úžasným. Děkuji, byla to nádhera. Těším se na další Tvé příběhy (:

---

Eisha,20. 1. 2014 23:13

Tak přeci jen... Dneska si ještě chvíli pobrečím ^^" krásná kapitolovka s úžasným koncem, neuvěřitelně smutným, ale úžasným. Děkuji, byla to nádhera. Těším se na další Tvé příběhy (:

:'-)

Viky,20. 1. 2014 22:06

Mám slzy na krajíčku....Moc jsem doufala v šťastný konec, i když jsem podvědomě tušila, že to se nesplní. Přesto je to naprosto dokonalé a děkuji za všechny ty geniální, uchvacující příběhy! Prosím Tě nepřestávej.

Ano

pani_Lucie,20. 1. 2014 20:08

Je to zatraceně dobý konec krásněsmutného příběhu a poslední kapitolka je dokonalá třešnička na dortu z hořké 100pocentní čokolády. Hluboká poklona za možnost kráčet vedle tebe po této křivolaké a temné cestě

ne

Katana,20. 1. 2014 14:18

tak, četla jsem kousek, Naru je mrtvej, přestala jsem číst a naštvaně píšu komentář, proč se to vždycky musí podělat? -_- ne, prostě to nedočtu, je to hrozný a nechci si kazit náladu takovým smutným koncem, Ptáčata se mi líbila, ten konec je hroznej, protože je smutnej, jinak pět hvězdiček :)...

...

Panthera1,20. 1. 2014 1:12

To, že jsem u celé této kapitolovky brečela asi přidalo na tom, že teď je to vodopád a to mi věř, já nejsem člověk co normálně brečí...svírají se mi vnitřnosti, jak jen můžeš takhle to ukončit, ale přesto je to geniální. Děkuji za to, že jsi dokázala dat skvělé povídce skvělý konec.