Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ptáčata;kapitola čtrnáctá

 

Kde jsou ty časy, kdy jsem byl svůj největší nepřítel...


Naruto:

Váhal jestli se podívat. Na konfrontaci se svým kmotrem zrovna opravdu neměl odhodlání. Když se však přeci jen podíval, zjistil že se o zábradlí u schodů někdo opírá. A že ta sedící postava, to je...
,,Sasuke?!?"
Naklusal k němu. Už z prvního pohledu se lekl že bude zle. Rychle ho popadnul až se divil, kde se ta síla vzala. Vnesl ho do bytu a položil na gauč. Zavřel dveře a v následující vteřině stál nad ním.
 
,,Sasuke?! Co se stalo? Sasuke no tak! Slyšíš mě?!"
Trochu s ním zatřásl, ale když se nedočkal reakce, strach mu začal ohlodávat rozum.
,,Prosím tohle ne! To mi nedělej!"
Rozepl mu kabát, svůj hodil na podlahu. Roztěkaně se zarazil nad ním a pak se pokusil trochu zklidnit a začít rozumně uvažovat. Vždyť přeci dýchá, cítí jeho tep, tak proč tak plaší? Odpověděl si sám. Protože ON je ten nejdůležitější. Pod víčky černovlasého chlapce se najednou cosi mihlo, řasy zamrkaly podivně mechanickým způsobem, jako by patřily panence, ale pak už to vypadalo, že se probral.
 
,,Sakra to jsem omdlel?"
,,Pane bože..." Naruto si oddychl a přivinul ho k sobě.
,,Co blbneš?"
,,Já co blbnu? Co se ti stalo? Co ti je? Jsi v pořádku? Máš oteklej nos a po celym obličeji zaschlou krev! On ti ublížil, viď? Co ti ten kretén udělal?! Já ho-"
,,Klid! To je na mě moc otázek, už si je ani nestíhám pamatovat," vydechl Sasuke a pokusil se o úsměv.
,,Strašně jsem se lekl."
,,Kam jsi měl namířeno?" zeptal se když si všiml jeho oblečení.
,,Já se ptal první Sasuke. Co se ti stalo?"
,,Normálka. Vynucování přiznání. Nic jsem mu neřekl, ale je otázka času kdy pochopí, že jsem lhal jak když tiskne. Ostatně tím že jsem se sebral a odešel, jsem si myslím, podepsal vlastní ortel."
Naruto vyfoukl vzduch v plicích. 
,,Zůstaň sedět," zamumlal na Sasukeho a šel pro ručník, který v zápětí namočil, a pak ho donesl k pohovce.
Mlčky mu začal otírat zaschlou krev z obličeje. Chytl ho za bradu, pomalu mu otáčel hlavou a setřel co mohl. Ten nos a s ním i část tváře byly ale poměrně dost oteklé. Zvedl se tedy znovu, odložil ručník a zamířil k lednici, a ze svého miniaturního mrazáku vytáhl pytlík mražené zeleniny. Zabalil jej do utěrky, a přišoural se zpět k Sasukemu.
,,Pokazil jsem ti plány viď? Promiň."
,,Vůbec ne. Zavři pusu."
,,Ale-"
Naruto mu něžně přiložil utěrku se zmrzlou směsí k poraněnému obličeji, a tak černovlasý mladík jen tiše syknul, a zabručel.
,,Neměl jsem kam jinam jít," zahuhlal Sasuke.
,,Přestaň se omlouvat. Je to dobrý? Nebolí tě nic dalšího?"
,,Bolí. Žebra."
Naruto nahlas zavrčel. Být pes, šel by z něj těžký respekt.
,,Podrž si to," předal mu chladivý zábal a už se mu přes rozeplý kabát vsoukal pod mikinu a triko, aby ho zkontroloval.
,,No tak, nejsem dítě co spadlo z kola, budu dobrej."
,,Dokud budeš bydlet s tím odporným člověkem, tak nebudeš."
,,Neber to osobně Naruto, ale ty nejsi z těch co můžou dávat rady o odpornejch lidech."
,,Náhodou, já už si to můžu dovolit. Balím to tu. Teda... Doufám že to vyjde a až odjedu, že už se sem nebudu muset vracet."
,,Vyšlo ti to? Mluvil jsi se svým dědečkem?" bylo slyšet jak se rozezněl jeho hlas, a vidět, jak se mu rozsvítily oči jako svíčky ve ztemnělém pokoji.
,,Mluvil. Ještě teď tomu úplně nevěřím. A asi ani nebudu, dokud za ním nepřijedu."
Naruto mu prohmatal žebra, krom občasného syknutí se však víc neozvalo.
,,Nejsem felčar, ale řekl bych že polámaný nic nebude."
,,Taky si myslim. Byla to klika. Co ti řekl děda?"
,,Že jsem u nich vždycky vítaný... A že na mě sedmnáct let čekal. Mám tušení... že tam nedošlo jen k tomu, že se o mě nemohl strejda postarat když byl pryč, jak mi to tvrdil  Jiraiya. Řekl bych že v tom bude víc. A chci vědět co."
,,Takže tam jsi měl namířeno? Ke své rodině?"
,,Nevlastní rodině."
,,Vlastní, nevlastní, to vem čert. Ale když ti někdo řekne že jsi vítaný, má k tobě vřelé city. Ať už tě dobře zná, nebo ne."
,,Na tom ale teď nesejde. Nenechám tě tu samotnýho když vím že to máš doma takhle hustý."
Naruto mu pomohl z kabátu, svůj sebral ze země a pověsil je oba na věšák. 


Už to víme viď? Všichni jsme vlastně ztracení, jenom ten detail v čem, se u každého liší.

Sasuke:

Ležel, hlavu opřenou o Narutův klín,  na obličeji pytlík mražené zeleniny zabalený v utěrce, přidržovaný kým jiným, než tím samým dotyčným. Věděl že má náběh na to opravdu tvrdě usnout, ale vyčítal si, že Naruta v tak vzletné a rozhodné náladě zabrzdil. A právě proto ho to napadalo.
 
,,Naruto?"
,,Ty jsi vzhůru? Myslel jsem že jsi zabral."
,,Skoro. Ale pořád přemýšlím nad tím, jak jsem tě tu stopnul. Opravdu bys tam měl jet."
,,To nepřipadá v úvahu. Nenechám tě tu."
,,To bys ani nemusel kdyby nevadilo, že bych jel s tebou."
,,A-a... Ale co doma?"
,,Mě už je to jedno. Ať si mě třeba fakt zabije, ale já už se podřizovat nebudu."
,,Sasuke... Seš si tím jistej? Vážně to chceš hnát až takhle do extrému? Nebylo by lepší se aspoň stavit mezi dveřma a říct že jedeš pryč?"
,,Naruto, takhle jak jsem - to mě zmlátil před barákem. On nemá zábrany. Takže stát jen ve dveřích, to by mi fakt nepomohlo. Jedině kdybychom mezi sebou měli tvrzený sklo."
,,Tak aspoň vzkaz? Klidně ho dojdu předat."
,,Jo, to aby rovnou věděl jak vypadáš? Zamítá se."
Na okamžik bylo tíživé ticho. Naruto jen hleděl před sebe, a okusoval si ret. Sasuke střelil očima vzhůru, ale z toho výrazu ani gesta nic nevyčetl.
,,Promiň. Vím že je to pro tebe důležité. Nechtěl jsem se vnucovat."
,,Já jen... Že se tam ukážu poprvé v životě a povedu si s sebou zmlácenýho kluka. Co si asi pomyslí?"
,,Žes to tady měl kurva těžký? Teda pokud jsou to normálně uvažující lidi."
,,Řekl bych že jsou. Děda teda určitě."
Sasukeho trochu mrzelo, že Naruto uvažuje nad tím, že by před nimi tenhle vztah taky schovával, dokud znovu nepromluvil.
,,Ale víš co? Tak jo. Pojedeme oba. Pokud mě chtějí přijmout, musí vzít v potaz i to, že miluju tebe."
Sasuke by lhal kdyby řekl, že se to jeho srdce nijak nedotklo. Byl to příjemný, hřejivý pocit, být zalit něhou, a důvěrou.
,,Fajn. Kdy vyrazíme?"
Naruto se zatvářil všelijak, ale Sasukemu bylo naprosto jasné, o co jde.
,,Hned?"
,,Pokud se na to cítíš...?"
,,Jasně že jo, už jsem dostal i horší nakládačky."
Pomalu se zvedl, došel sáček se zmrzlou směsí vrátit do mrazáku a utěrku položil na kuchyňský pultík. 
,,Tak se oblíkej, razíme," pokusil se o úsměv.
Chtěl udělat všechno pro to, aby měl alespoň Naruto to nejhorší za sebou. Strašně si přál, aby byl šťastný. Ale sobecky chtěl i to, aby byli šťastní oba, a spolu.
 
Oblečení byli za chvilku. Naruto zkontroloval byt, vypnul jističe, vzal svůj batoh a vyklouzl z bytu ven, Sasuke za ním. A historicky poprvé si Uchiha všiml, že ten byt zamyká.
,,Dobře jsi posloužil. Ale nerad bych tě znova někdy viděl," šeptal ke dveřím do bytu, pak se obrátil a seběhl ze schodů. Sasuke sešel k němu. Na okamžik zaváhal ale pak udělal to, po čem už tak dlouho toužil. Vzal Naruta za ruku. Předpokládal že ve tmě, mezi mlžnými světly pouličního osvětlení a padajícím sněhem, si toho nikdo moc všímat nebude. Společně tedy zamířili k vlakovému nádraží.

 
A ty vzpomínky budou pořád žít uvnitř mě. Nezměněné, volně plynoucí. A tak to bude navždy. Vždycky tu budou. Zůstanou až do posledních okamžiků, byť se z nich časem stane něco, co jen připomíná ty nejsmutnější vjemy ze snu.

Naruto:

Vlak se celkem nehlučně kodrcal po kolejích a Naruto přemýšlel, se spícím Sasukem opřeným o své rameno. Měl z toho strašný strach. Pořád se bál, že je to jenom nějaký žertík. Že za chvíli za rohem vyskočí Jiraiya a řekne mu, že si z něj jen utahoval, a ať se vrátí, odkud přišel. Už jen myšlenka na to ho roztřásla. Tak pevně semkl rty a pokusil se vyhnat obrázky neúspěchu z hlavy. Strašně si přál aby to uvítání, až tam přijde se Sasukem ruku v ruce, bylo stejně srdečné, jako to v telefonu. Hluboce si povzdychl a upřel oči na temeno Sasukeho hlavy. Spal jako když ho do vody hodí. Vůbec se tomu ale nedivil, po tom co si dneska vytrpěl, tělo i mysl potřebovaly trochu regenerace v podobě spánku bez nočních můr. A Naruto moc dobře věděl že takhle jak je, byť se to zdálo nepohodlné, se Sasukemu spí opravdu dobře. Když se ho dotýká. Když cítí, že je tu pořád s ním. I v Morfeově říši...
 
Naruto ale i kdyby chtěl, usnout nemohl. Ne že by byl jeho černovlasý společník těžký, jen byl tak roztěkaný a tolik se ho snažit oňoupávat stres, že prostě nemohl zabrat. Na každé zastávce se díval z okna a pozoroval, jak se krajina i během několika kilometrů až skoro násilně mění. Město, vesnice, příroda. Hluboký tmavý les. A co bude dál? Čeká na konečné Slunce? Opravdu pevně v to doufal. I když se teď potřeboval uklidnit, neměl jak. Sasuke spal a nechtěl ho budit, cigarety měl sice v kapse kabátu, ale kouřit nesměl. Svou hudbu tady měl, ale nebylo z čeho jí pustit. A slečna Kovová nepřipadala v úvahu. Kupé už měl tak okoukané, že věděl i o žvýkačce nalepené pod maličkým stolkem u okna. Trochu se zavrtěl, Sasuke nic. Pomalu se tedy zvedl, a svého spícího přítele položil. Pod hlavu mu dal svůj vlastní kabát. A když i tak vydržel stále ve snech, tiše otevřel dveře na chodbičku a pak je zase stejně neslyšeně zavřel. Opřel se hned vedle nich, a těžce si povzdychl.
 
,,Už aby to bylo zamnou..." oči upřel před sebe, z okna, za nímž stále ubíhala podivná, stíny a tmou zdeformovaná krajina. Občas mu přišlo že přesně takhle to má i v hlavě. Spoustu potemnělých, pokroucených myšlenek, které se ale s denním světlem dokážou změnit zase zpět do původních tvarů. A tentokrát bylo to světlo rodina, která na něj čeká. 
 
Vydržel tam stát a dívat se skoro celou cestu. Občas se jen ohlédl do vnitřku kupé aby se ujistil, že tam Sasuke pořád je. Že ho nikdo neodvedl, ani mu nikam nezmizel. Věděl že ať už to dopadne jakkoliv, on za sebou bude mít jednu opravdu dlouhou kapitolu života. Jenže co on? Co Sasuke? Pro něj dneškem nic neskončí. Dál se bude užírat tím co se stane, jestli si ho otec najde...
A přesně v ten moment, bylo v blonďaté hlavě jasně rozhodnuto, jak bude jeho vlastní osud pokračovat. Teď už je na to totiž dost silný a ať už ho dnes rodina přijme nebo ne - postará se o něj. Udělá cokoliv pro to, aby už se nemusel vracet. Opět se pro jistotu podíval do kupé. Sasuke seděl, prožmoulal si oči a zmateně se rozhlédl. Naruto se usmál, a vrátil se dovnitř.
 
,,Máš to krásně na čas, za chvíli vystupujeme. Vyspal ses dobře?"
,,Celkem jo," zívl a protáhl se. 
Než ale ten pohyb dokončil, zkroutil se mu podivně obličej, a rychle se chytil za bok.
,,Idiot. Taky si to nemohl odpustit," zasyčel Sasuke, roztřeseně si přidržujíc ruce na žebrech, která mu jeho otec div nepolámal.
,,Hodně to bolí?" zeptal se starostlivě Naruto a ruce mu vystřelily k Sasukeho trupu dřív, než mu jeho přítel vůbec stihl odpovědět.
,,A jak. Dal si záležet."
,,Měli bychom se stavit v nemocnici. Víš? Pro jistotu."
,,To je dobrý. Už jsem zažil horší. A taky jsem do nemocnice nešel."
,,Sasuke přestaň. To že jsem nic nenahmatal neznamená že jsi úplně v pořádku, nejsem sakra žádnej doktor!"
,,Dobře... Pokud mě to bude bolet i zejtra, tak se po nějakém špitálu podívám."
,,Jen jestli nekecáš."
,,Snažil jsem se o to, ale vzhledem k tomu že jsi mě prokoukl ti slibuju, že pokud mě to nepřestane bolet, vážně si s tim zajdu, ano?"
,,Fajn."
Naruto si ho prohlížel. Snažil se z tváře téhle své milované osoby vyčíst ještě něco dalšího, jenže nezdárně.
,,Pojď sem," šeptl tiše Sasuke, a tak se Naruto naklonil.
Uchiha ho krátce políbil, a usmál se. A pak, jako by tu celou dobu bděl s ním řekl:
,,Všechno to bude v pořádku. Uvidíš."
Naruto ho objal, a dával si záležet aby ho moc nemačkal.

Když vystoupili z vlaku na perón, nejdřív se oba zmateně rozhlíželi a hledali kde by našli mapu města. Nakonec byla, jako celkem klasicky, v čekárně. 
,,Fajn... Tak jdeme," vydechl Naruto, celý roztřesený.
Chvěl se celou cestu. A i když párkrát špatně odbočili a občas se nějakého podivného tvora museli zeptat kudy kam, nakonec tu budovu konečně našli. Oba stáli před ní. Před skromnou, ale dobře osvětlenou restaurací. Tedy spíš hospůdkou, či bistrem, jak mu v telefonu ten klučina oznámil. Stál, Sasuke ho držel za ruku a on neměl nejmenší vůli se pohnout kupředu, a jít se ohlásit dovnitř. Sasuke trpělivě a mlčky vyčkával s ním. Nechtěl ho do toho tlačit. Tušil, že to musí být vážně těžké. Strašně rád by býval věděl, co se teď v Narutově hlavě honí za myšlenky.
 
,,Mám strach," vypadlo z něj najednou.
,,Z čeho?"
,,Ze zklamání."
,,To chápu. Ale nevěřím tomu že to bude horší než u tvého kmotra."
A jako by mu těmi slovy dodal odvahu. Pevně stiskl Sasukeho ruku a vykročil dovnitř. Otevřel dveře, vkráčel tam jako sebevědomý mladý muž, s hlavou vztyčenou. A pak se jeho oči setkaly s jinýma. S očima muže který stál za pultem, a leštil bílým hadrem sklenici. Zasekl se v činnosti a jen se díval.
,,Jsi celý po Minatovi," zaslechl jeho tichý hlas, ten samý, který slyšel v telefonu.
Muž pak položil sklenici i hadřík, a vydal se vstříc příchozí dvojici.


Život už je naučil že jakmile jsou pevně přesvědčení o tom, že je něco správné... Je něco špatně. Strašlivě, strašlivě špatně.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

n_n

Katana,25. 11. 2013 8:25

Chroní, je to boží, ale přísahám Sasirovi-sama, že jestli odmítnou ten vztah, tak si omlátim hlavu o stůl. ><

,

Nina,25. 11. 2013 1:57

Líbí, to je tak fajn

---

Eisha,25. 11. 2013 0:38

Ani jsem si to v průběhu povídky nedovolila. Ale teď strašně moc doufám v happy end. Snad jim všechno vyjde, krásný díl těším se na pokračování.

útěk

pani_Lucie,24. 11. 2013 22:59

Jo jo jooo, snad začnu věřit ve šťastný konec trápení holátek

...

Panthera1,24. 11. 2013 15:55

Ať ten domeček z karet, kterému se říká štěstí, vydrží i sebevětší vítr. Oba si to zaslouží. Zase brečím. Děkuji za další díl. Únik že svého života. Ujištění, že na tom zas tak zle nejsem. Odložení času, kdy zakročí kovový přítel.