Jen:

V kuchyni měl co dělat, musel se pořádně otáčet. Jeden z pomocných kuchařů chyběl, a bylo to setsakra znát. Dokud neodbila druhá odpolední a obědová fáze nebyla kompletně za nimi, prakticky se nezastavil.
,,Jsi šikovnej, Honzíku. Neumím si představit že bych musela dělat s tím zrzkem z protisměny," oznámila mu strhaná dívka, než si konečně mohli dát pauzu.
,,Jo Týnko, šikovnej jak na co. Na to co bych potřeboval, jsem úplně marnej. Ale tak už to asi chodí."
,,Co vůbec dělá ta ruka? Je to zlý, že to pořád nosíš zavázaný? Už je to kolik... týden?"
,,Já bych řekl, že už je to v pořádku. Lex ale trvá na tom, že alespoň do práce to mít zavázaný musím, proto teď pořád pracuju v těch odpornejch plastikovejch rukavicích. Jde mi to na nervy."
,,V těch bychom ale měli pracovat běžně, víš? A navíc, on to asi myslí dobře, ne?"
,,To rozhodně."
,,On je tvůj... přítel, kluk, nebo tak něco?"
,,Co myslíš tím tak něco?"
,,Jestli s ním... chodíš?"
,,Ne. Je kamarád. Hodně mi poslední dobou pomohl."
,,Já už se v tom nějak ztrácím. Dřív jsi toho hodně napovídal, byl jsi takovej veselej. Teď se tváříš jak Boží umučení a ani nevím, s kým a kde teď žiješ."
,,U Alexandra. Mého drahého přítele, s ochranářským komplexem."
,,A ten Kai, o kterém jsi povídal, to už je pasé?"
,,Asi jsem nedomyslel důsledky toho co se stane, když vyjádřím své touhy, řekněme."
,,Do háje, vyznal ses mu a on tě odmítl?"
,,Jo."
Děvče se po něm natáhlo, a objalo ho. A pak pokračovalo; ,,Ale Honzíku, ono je to tak lepší víš, můžeš jít v životě dál, teď když víš, že k tobě ty samý city nechová," pověděla, a pustila ho.
,,Nejhorší je, že se mi mezi mým vyznáním ještě stihl přiznat, že se do někoho zamiloval. A já pořád uvažuju, jestli toho člověka znám. Na jednu stranu Kaiovi přeju aby byl šťastnej, ale na tu druhou, bych chtěl tomu chlapovi co mi odloudil jeho srdce, rozbít hubu."
,,Ty, hubenej jak dvakrát přeloženej vítr, by ses chtěl prát? Ale no tak," culila se a sundala si zástěru.
,,Nikdy nevíš co v tobě je, dokud tě okolnosti nedonutí s tím vyjít ven."
,,A Alexandra, toho rád nemáš?"
,,Na takový závěry je brzo. Nevím jak to chodí u hyder, ale my, lidi, si nějakou dobu léčíme zlomený srdce, víš?"
,,Já ti dám hydru, Janku!" vyjekla a praštila ho zástěrou, kterou ze sebe před okamžikem svlékla.
,,Tady je nějak veselo!" vlítl na ně vedoucí kuchyně. Možná by nebylo od věci ho označovat jako šéfkuchaře, ale na to si tady tak nějak nehráli.
,,Promiň Bene, už jdeme zpátky."
,,Já vás nenaháním, děcka, máte právo na přestávku, ale tady po Jenovi, se vepředu ptá nějaká okouzlující slečna."
,,Po mně?"
,,Pokud vím, Honzu tady máme jenom jednoho. Je to fakt kus, nenech jí čekat."
Udiveně se podíval do tváře své kolegyně, a vedoucímu poděkoval za informaci. Vyběhl ze zázemí a šinul si to přes kuchyň do přední části restaurace. Zmateně se rozhlížel a uvažoval kdo to je a co by po něm mohla chtít. Pak jí uviděl stát u vchodu, a od srdce se usmál.
 

,,Moje Terezka!" zahalekal a vydal se přímo k ní. Pevně jí objal a hned se začal ptát; ,,Co ty tady?"
,,Ahoj Jeníčku," měl bys teď chvíli, nebo tě ruším v práci?"
,,Mám tak deset minut."
,,To stačí, můžeme ven?"
,,Určitě," nadzdvihl obočí. Nestačil se divit, co tu jeho malá sestřenice dělá. A už vůbec si neuměl představit, proč s ním potřebuje mluvit. Ale pak mu došlo, že je jen jedna věc, o které by potřebovala hovořit osobně a ne přes telefon.
,,Ty jsi byla u našich, co?" vyhrkl, když se zastavili na rohu budovy.
,,Byla. Proto jsem se tu teď stavila. Asi jsem měla nejdřív napsat, já vím."
,,To je jedno. Tak co sis vyslechla za hlody pro tentokrát?"
,,Víš že mám tetu... tvou mamku ráda. Ale rozčiluje mě, jak tě teď vidí zkresleně."
,,To jsou ty zažitý předsudky."
,,Dělám si o tebe starosti. Tedy já, a moje máma. Říkala, že kdyby jsi cokoliv potřeboval, můžeš kdykoliv přijít. U nás doma jsi vítaný."
,,Já vás do toho nechci tahat, Teri. Je mi úplně jasný, jak by to dopadlo. Moje matka by odřízla i vás dvě."
,,To by se stát mohlo. Ale aspoň bys nebyl sám."
,,Já nejsem sám. Mám skvělého přítele, u kterého teď bydlím. Netrapte se kvůli mně."
,,Nechápu její uvažování. A logiku to nemá vůbec žádnou."
,,Terezko, vážně. Ty se tím trápíš víc jak já. Nemysli na to. Já se mám dobře. Opravdu."
,,Kdyby ses mi častěji ozval, možná bych se o tebe tak nebála, ale takhle-"
,,Vrtá ti hlavou, co když má moje máma pravdu? Že celý dny nedělám nic jinýho, než že souložím s jinýma chlapama? Asi vás obě zklamu, ale jsem pořád ten samej, zasněnej pitomec, zamilovanej dlouhý roky do stále stejný osoby."
,,Ne to si nemyslím. Moje obavy plynou z toho, jak to celý bereš. Jestli nejsi v depresi."
,,No, teď trochu jo. Ale ono to přejde."
,,A pak že si o tebe nemám dělat starosti," povzdychla si dívka.
,,Ale tohle není deprese z mojí šílený rodiny. Já se vyrovnal s tím, že se mně zřekli. Jen jsem teď dostal košem."
,,Od tý osoby, co dlouhý roky miluješ, jak jsi říkal?"
,,No, tak nějak jsem se odhodlal mu to konečně vyklopit. Po tom s zážitku s mámou jsem se držel dost zpátky, a měl strach, že mi i ON řekne, že jsem nechutnej a úchylnej. Což se nestalo. Jenže se mi v mezičase zamiloval do někoho jinýho. Nejhorší na tom je, že já od něj utekl. Asi abychom tomu nemuseli ani jeden čelit."
,,Možná byste si to měli srovnat. I když tě zrovna bolí zlomený srdce. Co ti pověděl, když jsi mu to řekl?"
,,Že mě má moc rád, ale ne tím způsobem, jako já jeho."
 

Ještě o tom pak chvíli mluvili, než změnili téma, a on se Terezky začal ptát na ní. Bylo daleko příjemnější poslouchat, jak někomu vychází jeho sny. O něco později se rozloučili, a Jen se vrátil zpět do restaurace.

Lex:

Odcházel z práce, když si všiml osoby, která se opírala o veřejné osvětlení, a dost očividně vyčkávala právě na něj.
,,Ahoj," oslovil ho Kai.
,,Nazdar."
,,Ještě pořád se zlobíš za ten telefonát?"
,,Ani ne. Já ti prostě jen nerozumím. Co potřebuješ, že ses tu tak náhle vyskytl?"
,,Jenom mluvit. Pokud možno bez toho, abychom na sebe byli sprostí a protivní."
,,To půjde, když mě nevytočíš," nadhodil varovně.
,,Vynasnažím se. Doprovodím tě k bytu, pak si půjdu po svých. Stejně tam máš Jena, co?"
,,Nejspíš, pokud se nezdržel v práci," vydechl.

Snažil se uklidnit, a pomalým krokem se vydal směrem domů. Kai s ním srovnal krok a započal rozhovor dost tichým a zřejmě kajícným hlasem.
,,Je mi jasný, že jsi mě nebral vážně, když jsem o tom mluvil a vzhledem k mýmu chování jsem si jistej, že už mě brát vážně ani nebudeš."
,,To si seš jistej vcelku správně," potvrdil mu a zrychlil tempo své chůze. Neměl na Kaie náladu. Ani trochu. Zvlášť, když od prvního slova které dnes pronesl předpokládal, kam hovor nakonec povede.
,,Nelhal jsem ti. A i když jsem do větru, kdyby si se mnou začal člověk kterýho miluju, nikdy bych ho nepodvedl."
,,Čím to bude, že ti nevěřím?"
,,Asi že jsem nedůvěryhodná osoba?"
,,Bingo, kámo."
,,Lexi," povzdychl si Kai a zpomalil, tudíž ho nechal lehce za sebou. Nejraději by mu utekl, ale neměl v úmyslu se před ním zachovat jako malé dítě.
,,Lexi!" zvýšil Kai hlas a chytil ho za rukáv. Aniž by čekal jestli promluví, jak se pohne dál, okamžitě se mu vytrhl.
,,Ruce pryč."
,,To už na tebe nesmím ani sáhnout?" ptal se ho lehce šokovaně.
,,Ne. Protože vím, co máš v úmyslu."
,,Už chápu, proč to Jen tak dlouho tajil," zašeptal.
,,Proč ti nestačí, že jsem řekl ne? Rád se týráš? Deprimuje mě, že o tom začnu mluvit tady na ulici, ale nedáváš mi jinou možnost, Danieli. Mám to s tebou stejně, jako ty s Jenem. Já tě mám rád, ale nehodlám s tebou mít ten druh vztahu, který by sis přál. Prostě to k tobě necítím. Stačí to tak?" nenáviděl se, že to ze sebe tak chrlí, navíc, jak podotkl, uprostřed ulice.
,,Chápu to. Jen si nemůžu pomoct."
Odvrátil od Kaie obličej a pokračoval v cestě. Ten ho mlčky doprovázel. Šel těsně vedle něj, ale o žádný dotyk se už nepokusil. Za což mu byl Alexandr až nepřiměřeně vděčný. Další slova vypustil v okamžiku, kdy oba stanuli před domem, ve kterém má byt. 
 

,,Děkuju za doprovod. Ale měl bys jít."
V okně se nesvítilo, Jen tedy není doma. A z Kaiova pohledu, který mířil tamtéž se dovtípil, že on zřejmě uvažuje o tom samém.
,,Koukám že ještě nepřišel, tak tě od ničeho nezdržím."
,,Co chceš ještě probírat?" vyhrkl zoufale. Asi měl z Kaiova chování usoudit, že ten pokus přijde. No, alespoň přišel na to, že je nebetyčně naivní. Dřív než se zmohl na jakýkoliv odpor, Kai mu vtiskl rychlý polibek. Pusu, jen dotyk rtů a rychlý úhybný manévr, protože zjevně čekal, že se po něm ožene. Alexandr byl v tu chvíli ale natolik v šoku, že žádná rána nepřišla. Po těch několika sekundách co se vzpamatoval, to ale přišlo. Žádné fyzické násilí. Jen křik. Sám netušil, kde se to v něm vzalo. Nikdy na nikoho a na nic tímhle způsobem nereagoval. Kai v něm zřejmě posunul nějakou hranici.
,,Ty idiote! Copak ti to nestačí říct česky? Do prdele, chceš manuál na to, jak se chovat, když je někdo přesvědčen, že o tebe nestojí?!?!"
,,Nekřič prosím, jenom jsem-"
,,Mě je ukradený tvý JENOM JSEM! Mě to nezajímá! Přestaň tohle dělat! Proč všem kolem sebe pořád jenom ubližuješ?!"
,,Lexi, nech si vysvětlit-"
,,Proč tu na sebe řvete?" 
Zkameněl a pootočil hlavu. Metr od nich stál Jen. Na oba nechápavě zíral.
,,Protože se hádáme!" vyhrkl. Nic chytřejšího ho prostě nenapadlo.
,,On to ještě neví?" ptal se Kai. 
Hodil po něm takový pohled, pod kterým by zamrzlo i slunce. Jako mantru si opakoval; Drž teď prostě hubu. Mlč!
,,Co nevím?" Ptal se bezelstně Jen a oba stále propaloval pronikavým pohledem.
,,Jene," začal Kai. Lex jednal instinktivně. Chytil ho za zápěstí a tiše vrčel; ,,Ne!"
,,Lexi? Klidně mi pak rozbij hubu. Jene, asi bys už měl vědět, že on je ten člověk, kterýho miluju."