Jen:

Během svého pobytu v práci byl lehce duchem mimo. Neustále si opakoval, co chce večer Kaiovi říct, ujišťoval se že to není chyba, že musí konečně s pravdou ven. Možná to dobře dopadne. 
Byl tak zaujatý vlastními myšlenkami a závěry, že si před koncem směny stihl spálit hřbet ruky o sporák. Nebylo to nijak vážné, ale vyskočily mu vcelku děsivé puchýře. Ujala se ho zhrozená kolegyně a úraz mu ošetřila. Ptala se ho, na co při tom myslel. V podstatě mu vynadala, aby sebe a své zděšení zklidnila.
,,Měl bys s tím jít k doktorovi. Vážně to vypadá ošklivě."
,,Už se mi staly horší úrazy, Týnko."
,,Jen jestli nekecáš."
,,Ne, jako dítě jsem si nadvakrát přerazil ruku, takže tohle je ve srovnání s tím maličkost."
Zřejmě si to představila, protože z nevolnosti škytla.
,,Promiň. Děkuju za ošetření."
,,Jo. Zmiz už odsud, já to dodělám."
,,Nevadí to ?"
,,Ne, mrzák by tu jen překážel," dodala a usmála se aby dala najevo, že to nemyslí tak docela vážně.
,,Příště tu uklidím já a půjdeš dřív ty, hm?"
,,S tím se přece počítá!"
Usmál se na ní a zamířil k šatně, aby se převlékl. Znovu se vrátil ke svým úvahám. Měl z toho strach. Možná tak trochu věděl, že to nedopadne podle jeho představ. Ale třeba se tím pročistí vzduch. Bude vědět, na čem je. A pokud bude odmítnut, třeba na něm přestane tak lpět. Přestane doufat, že se na něj jednou usměje štěstí, a Kai ho bude milovat.
Když odcházel z práce, nejprve na stejném náměstí zamířil k lékárně. Slečna lékárnice mu vnucovala návštěvu lékaře, stejně jako jeho kolegyně. Nakonec jí odbyl tím, že to není tak strašné, takže odcházel se sprejovou podobou panthenolu. Potom už mířil přímo domů. Cítil že má srdce až v krku a nemohl se uklidnit. Ačkoliv těžký optimista, tentokrát to neviděl ani trochu růžově. Zřejmě už vyrostl z pubertálních představ a červené knihovny. Věděl, a na jisto, že kdyby o něj Kai stál, nahý by v té posteli ležel on, a ne cizí chlap.

,,Jsem tady!" hlásil když vstupoval do jejich bytu.
,,No to je dost. Jednou za uherský rok se obtěžuju s teplou večeří, a ty se někde couráš," dolehlo k němu mezitím, co si zouval boty.
,,Je kuchyň v pořádku?" nešlo to jinak. Musel si rýpnout.
,,Předpokládáš hustý dým a výbuchy, když vařím?"
,,Tak nějak," s veselým úsměvem vpadl do jejich kuchyně.
Prohlédl si připravený stůl na očividně kultivovanou večeři.
,,Voní to. Co to bude?" ptal se. Kai se k němu mezitím otočil čelem.
,,Zapečené brambory s- Co to máš s rukou?" pobavil ho ten starostlivý tón. Kéž by to ale neznělo jako babiččin strach o vnouče.
,,Spálil jsem se o sporák."
,,Ukaž to." Než vůbec stihl zaprotestovat a uvést na pravou míru že ošetřený tak nějak je, už mu Kai rozvazoval obvaz.
Bylo to poprvé, co si to uvědomil. Protože pokud má jejich dosavadní vztah nějak pojmenovat, řekl by;  bohémský pán, a jeho domácí zvířátko. Držel ruku nataženou a nechal si pečlivě uvázaný obvaz sundat.
,,Která trubka ti to vázala?" rozčiloval se Kai, ještě než se dobral cíle. Potom rozhozeně pokračoval. ,,Jak se ti tohle proboha povedlo?"
,,Týnka. Zapomněl jsem že je ten sporák horkej? Nevím. V tu chvíli jsem byl duševně mimo."
,,To už jsi dlouho. Ale tohle je extrémní. A ví ta tvoje Týnka že na popáleniny se přikládá gáza s nepřilnavým povrchem, když už?"
,,Vševěde."
,,Máme panthenol?"
,,Koupil jsem. Je v tašce."
Kai se ho pustil a zřejmě se vydal hledat předmět, o kterém se zmínil. Jen uvažoval, kdy bude nejpříhodnější chvíle se vytasit s přiznáním. Neulehčoval mu to. Motal se blízko, voněl a ještě se pečlivě staral, jako by se ho dotklo, že si sporák dovolil mu ublížit.
,,Mám ho," oznámil když se vracel. Znovu proti němu nastavil ruku, nechal si aplikovat sprej a po nějaké chvíli trpělivě čekal na ono "nepřilnavé" bandážování. Když mu Kai zavázal ruku, tvářil se spokojeně. A Janek věděl, že správný okamžik nikdy nepřijde.
,,Musím ti něco říct. A předem se za to omlouvám."
,,Co?"
Uvažoval jakou formu zvolit, aby pochopil, že to myslí na smrt vážně. Verze s Kaiovým skutečným jménem by měla udělat své.
,,Danieli, já tě miluju."

***
 

Lex:

Seděl v křesle a četl knihu. Zaujal ho titul, přečetl pár vět na zadní straně obalu, a rozhodl se vzít jí domů a přelouskat celou. Nicméně být o něco méně odhodlaný, asi by za dočtení ani nestála. O úpění nad tím jak špatně je to napsané, ho vysvobodilo zvonění telefonu.
,,Tady Alex, co jsi zase provedl?" vybafl do telefonu hned po tom, co hovor od Kaie přijal.
,,Mám tušení že budeš mít opět nočního hosta. Já jsem to asi totálně posral."
,,Nebudu předstírat že nevím o co jde. Už ti to vysypal, viď?"
,,Jak dlouho to víš?"
,,Jen pro jistotu a ochranu Jankovy nakřáplé dušičky - Co mám vědět?"
,,Jak dlouho sakra ty víš o tom, že mě miluje."
,,Sedni si Kaii."
,,Už sedim."
,,Od střední."
,,Výtečně."
Na okamžik bylo na druhé straně linky ticho. Což nevěstilo nic dobrého.
 

,,Lexi jen abys věděl, pokusil jsem se ho odmítnout opravdu citlivě."
Už od začátku hovoru mu bylo jasné, kam to spěje. Jenže v moment kdy to Kai vyslovil, mu Jena začalo být strašlivě líto. 
,,Pokud je to odmítnutí, myslím že tomu člověku vcelku nezáleží na tom, jaký jsi volil slova."
,,Ale záleží. Nerad bych aby mě nenáviděl nebo tak, víš? Já ho mám rád."
,,Tak máš ho sakra rád, nebo ne? Já z vás budu na prášky!"
,,Mám ho rád. Ale ne tím způsobem, jako on mě. Považuju ho řekněme... za mladšího bratra. Nechci s ním mít ten druh vztahu o jaký stojí on, chápeš mě?"
,,Myslím že ano. Až se tu ukáže dám ti vědět."
,,Díky. Mrzí mě to."
,,Jo, to je nás asi víc. Celé tři strany trojúhelníku."
,,Co to mektáš?"
,,Ale nic, čtu jednu příšernou knihu."
,,Aha. Hele, Lexi?"
,,Ano?"
,,Platí to zítra? Totiž, vážně s tebou potřebuji mluvit z očí do očí."
,,Stav se. Jenovi o tom řeknu, takže mám dojem, že pokud se neumoudří, asi ho tu nepotkáš."
,,Dobře. Tak zatím."
,,Zatím."
Odložil mobil a vjel si rukama do vlasů.

***

Jen:

Potloukal se po sídlišti. Byla tma, a neměl kam jít. Nebo měl by, ale domů se teď vracet nechce a znovu obtěžovat Alexandra mu bylo značně proti srsti.
,,Danieli, já tě miluju."
Tak to po těch letech nakonec vážně řekl. A ač očekával všemožné konce, a byl si víceméně jistý, že bude odmítnut, stejně mu z toho bylo mizerně. A asi o to víc, že Kai reagoval tak nezdravě dospěle.
,,Jeníčku, poslouchej. Mám tě hodně rád. Vážím si tě. Jsi skvělý přítel a neskutečně tolerantní spolubydlící, ale tohle nepůjde."
Jen si vzpomněl, bylo mu do breku. Na druhou stranu asi lepší, než kdyby zařval; jsi nechutnej, táhni.
Asi by byl schopen se s tím i vyrovnat. Třeba by ani neodešel a zůstal tam. Kdyby se mu Kai nepřiznal, že je schopen lásky k jinému muži.
,,Nechci být necita, ale já se do někoho zamiloval a vážně uvažuji o tom, to s ním zkusit."
Ptal se kdo to je. Řekl jen, že ho zná a dokud neuslyší ano, nebude říkat, o koho jde. Hlavou se mu míhaly tváře všech "kamarádů" které Kai za léta nastřádal. Nikoho z nich si ale neuměl představit po jeho boku. Takových žen prošlo Kaiovou postelí, a pak si zvolí nějakého mužského. 
Nakonec, aniž by to měl v úmyslu, zastavil přímo před Alexandrovým domem.
,,Hej! Janku!" zaslechl volání a vzhlédl. V okně Lexova usměvavá tvář. Hodil mu klíče, aby si odemkl. Ve chvíli kdy je zvedal, zřejmě vytáhl i výpusť hráze. Z očí se mu začaly řinout slzy a když se konečně dobelhal nahoru do patra a Alexandr mu otevřel, padl mu do náruče a usilovně se rozplakal.