1.1.2006 ONDŘEJ

Šel si lehnout poslední a přesto se dnes probudil jako první. Hrabal se z improvizovaného lůžka, vytvořeného na zemi z několika dek, polštářů a matrací. V rozespalém stavu se protáhl a praštil tak rozčepýřenou osobu, která seděla přímo za ním, zabalená po krk do deky.
,,Ty vole a dost!" a než stačil Ondra uhnout, přilétl mu od Hrdiny pohlavek, jen to luplo.
,,Za co? To nebylo naschvál! Promiň..." omlouval se Ondřej a podmračeně zkoumal Martinův výraz.
,,Mlátíš mě celou noc, Ondráši, vedle tebe už nikdy nespim!" vrčel Hrdina, ale výraz jeho tváře nebyl až tak naštvaný, jak by asi být mohl.
,,Já tě varoval, víš. Ale přes chlast mě asi nebylo moc dobře slyšet," rýpnul si blondýn a mírně se usmál.
,,Přestaňte se sakra dohadovat," zabručel Miki, z něhož koukala ven jen vybledle růžová ofina.
,,Ty seš tu taky?" ozval se Hrdina a hned potom začal na Ondřeje dorážet; ,,Vidíš, Ójoslavo?! Takhle to má vypadat! Celou noc o něm nevím, úplnej poklad, chápeš?"
Ondra s přivřenýma očima hromově zívl a pomalu vstal.
,,Kde máme zbytek? Já jsem vzhůru, takže nikdo jinej už nemá nárok na spánek," oznamoval Martin hlasitě a také se zvedl.
,,No, Jin s Vildou se nakvartýrovali do mýho pokoje. To co jsem viděl, už asi z hlavy v životě nedostanu, takže jsem to nekomentoval a nechal je tam. Vendy se dopotácel k sobě. Ója mu ještě nesl k posteli lavór," pronesl Miki a začal se hrabat ven, ze změti polštářů a dek.
,,Takže zbývá jen Petr," kývl Martin.
Než se Ondra stihl nadechnout a prozradit, že ví, kde nalezl místo na nocleh, zvedly se z nedalekého, neuspořádaného gauče, dvě ruce a ozvalo se Petrovo rozespalé; ,,Tadýýý!"
,,Výborně, tým je kompletní. A Miki, ty se nedívej do zrcadla," uzavřel Hrdina.
Jen to vyslovil, Mikuláš si přitiskl ruce k obličeji a hledal stopy škod. Podíval se na sebe do vypnuté televizní obrazovky a ke své nezměrné úlevě zjistil, že skončil JEN a pouze s pomalovaným obličejem. Nevyhnutelný osud člověka, který na oslavě usne jako první.
,,Vlítnu do kuchyně a udělám něco k snídani. Vy zatím vzbuďte zbytek," zavelel Ondřej, protáhl se a než se stihl přemístit do zmíněné kuchyně, vnímal ještě Mikiho zuřivou gestikulaci ve tvaru velkého X, s ujištěním, že Vílu s Jinem budit fakt nepůjde.
Ondra začal v kuchyni poklízet nepořádek ze včerejšího večera, ale i přes cinkot nádobí slyšel pokračující konverzaci mezi Mikulášem a Martinem.
,,To ti tak vadí že jsou... no... spolu?" ptal se opatrně Hrdina.
Slyšel lehké odkašlání a Mikiho pokorné; ,,Ne, to vůbec ne. Je mi jen obrovsky trapně, kámo. A bylo by mi, i kdyby byli chlap a ženská, jenže to bych tam nelezl. A nebo bych zaklepal. Mě to prostě v tu chvíli vůbec nedošlo, takže jsem rozrazil dveře a oni... no, věř, že ukázka to byla dost názorná." Mikuláš se nervózně zasmál a vedle to na okamžik úplně ztichlo.
Ondřej kmital po kuchyni, uklízel spoušť po oslavě, do toho vařil ranní životabudiče a ještě stíhal přemýšlet nad tím, co těm hladům připraví k snídani. Bylo mu jasné, že Hrdina s Mikim zvládli Silvestr bez újmy, ale zbytkem si úplně jistý nebyl. Ovšem jediný, o kom se dalo s naprostou jistotou tvrdit, že to přehnal, byl Vendy. Zaslechl tiché kroky a pak mu na rameno dopadla něčí hlava. V jedné ruce držel pár sklenic a tou druhou poplácal příchozí osobu po vlasech. Věděl kdo to je, aniž by se musel otáčet.
,,Dobré ráno, Vendy. Jak moc zle ti je, na stupnici od jedný do desíti?" zeptal se s pousmáním.
,,Tři sta padesát," zněla zkroušená odpověď.
Trochu se tomu zasmál. Nic škodolibého v tom ale nebylo.
,,Ty, Ójo? Udělal jsem nějakou scénu?" ptal se kluk tiše.
,,Pokud vím, tak ne," řekl mu smířlivě. V tu chvíli mu Vendy stáhl hlavu z ramene a začal mu pomáhat s úklidem. Nemusel se ho ptát, jakou scénu že to má na mysli. Už byl dávno plně obeznámen s tím, o co u Vendyho jde.
,,Ani žádný nevhodný řeči?" pokračoval Vendy a hlas mu podbarvovala zoufalost.
,,Neměl jsi kdy. Ve chvíli, kdy jsi to přepísknul, jsi už vůbec s nikým nemluvil."
,,Nebyl jsem s ním někde sám, že ne?" ujišťoval se Vendelín.
,,Nebyl. Prosil jsi mě, ať na tebe dohlídnu. Od čeho si myslíš, že mě máš."
,,Jsi dobrej kámoš, dík," pronesl Vendy a světe div se, došel si k Ondřejovi pro objetí.
,,Pane jo, já žasnu. Úplnej Vizír," pousmál se blondýn, ale na druhou stranu mu ho bylo strašně líto.
,,Vy zíráte, my zíráme. Já vim. Dík. Ach jo. Tohle je fakt na piKAču."
Ještě pár hodin před tou divokou oslavou, o tom spolu mluvili. A Vendy mu přednesl těžce dospělý a střízlivý názor, že nebude svému hetero kamarádovi, do kterého je šíleně zamilovaný, vyprávět, že by stál o vztah. Řekl, že by tím ublížil jim oběma, jejich přátelství nevyjímaje, protože ví, jaká by přišla reakce. A takhle, že se tím bude trápit jen jeden z nich. Nejsmutnější na tom byl snad jedině ten fakt, že momentálně byl Petr opravdu jediný z celé party, který o tom vůbec nic nevěděl.
,,Stalo se něco?" ptala se opatrně osoba, která nakoukla do kuchyně. Samozřejmě, kdo jiný, než původce Vendyho trápení. Ondřej to okamžitě smázl rychlým;
,,Nic Petře, jen je mu blbě," a poplácal Vendyho po zádech. Ten Ondru pustil a seč mu síly stačily, tak se na Petra usmál.
,,Já budu v pohodě, Péťo."

*

2.12.2018 JINDŘICH

Stál a díval se do zaskočené tváře svého někdejšího přítele. Netrvalo ale příliš dlouho a muž za pultem se rozesmál. Vykročil svižným tempem přímo k němu a naprosto bez rozpaků ho objal. Jemně ho při tom plácal po zádech. Tohle konejšivé objetí, si i po těch dlouhých letech dokonale pamatuje.
,,Já jim pořád říkal, že se jednou vrátíš domů!" na Ondřejovi bylo strašně znát, jak velkou a upřímnou má radost. Jindřicha to zahřálo u srdce.
,,To je ten tvůj životní optimismus," usmál se na něj a nechal se za loket dovést k věšáku na kabáty. Z toho Ondrova gesta bylo cítit i něco obav, aby mu zase hned nevzal do zaječích. Tak si rychle odložil bundu a chvíli na to už sedal na židli k pultu. Ani by se nedopočítal, kolikrát zrovna na tom samém místě kdysi sedával. Jenže teď, po dlouhých dvanácti letech, tohle místo vyvolávalo úplně jiný dojem, než tehdy. Protože tenkrát, to bylo prosté útočiště. Ale dnes, dnes si připadal, jako by se po letech skutečně vrátil domů.
,,Tak povídej a přeháněj, kam jsi nám to zmizel? Slovem jsi se nezmínil a prostě ses vytratil. Víš jak dlouho jsme tě hledali? Proč jsi nikomu nic neřekl ty paličáku? Sakra, ani mě! To se nedělá, nechat svou ubohou mamku takhle čekat!" chrlil na něj Ondřej zapáleně, ale neviděl na něm ani náznak hněvu. To už ho zřejmě za ty roky, dávno přešlo. Ovšem, starost o ztracené dítě, ta by tu asi zůstala až na věčnost.
,,Upřímně, Ójo, on to byl z počátku jenom impulz. Nedalo se to tu vydržet. Já bych to tu nezvládl. Vím to. Tak jsem prostě sbalil co jsem potřeboval, vybral veškeré úspory z brigád, sedl na vlak a odjel. Svým způsobem, jsem to asi udělat musel."
Ondřej si ho prohlížel, ale pak kývl.
,,Já neříkám, že to nechápu. Nejsi první, ani poslední člověk, co po něčem takovém vzal nohy na ramena. Jen mě vždycky strašně mrzelo, že ses nám ztratil. Nechci aby to znělo, že jsem si to vzal osobně, o nás tu koneckonců vůbec nešlo, ale úplně jsi nás odstřihl. Byly momenty, kdy jsi nám tu všem strašně moc chyběl."
,,Popravdě, to mě tehdy vůbec nenapadlo. Ale poslední dobou jsem nad vámi všemi strašně moc přemýšlel. Nedali jste mi spát. Asi proto jsem se vrátil. Můj důvod je neuvěřitelně sobecký, já vím. Ale stýskalo se mi a byl bych rád, kdybyste mi to odpustili. Jsem šťastný, že se nezlobíš, Ondro. Čekal jsem odměřenější přístup, po takové době. A taky víc výčitek."
,,Hele, drama necháme dámám," pousmál se Ondřej a aniž by se ptal, už před Jina pokládal šálek kávy.
,,Díky... mami," zasmál se a značně se mu v tu chvíli ulevilo. Všiml si, jak Ondra něco ťuká do mobilu. Pak ho ale odložil a veškeré soustředění opět plně věnoval jen jemu.
,,No, Jine, když už jsme u těch momentů, kdy jsi nám nejvíc chyběl, musím ti něco oznámit. Hele," zvedl kudrnatý blondýn pravou ruku. Jin se dovtípil ihned, co spatřil zlatý prstýnek.
,,Ty jsi se oženil," culil se.
,,To si piš. A taky jsem táta. Dvojnásobnej."
Zíral na něj a hledal vhodná slova. To, že jemu se čas zastavil, ještě neznamenalo, že se to stalo i všem ostatním.
,,Máme dvojčata. Kluky. Jsou jim čtyři roky," doplňoval mu Ondřej chybějící informace a shovívavě se díval do Jinovy fascinované tváře.
,,Na tohle se asi říká gratuluju," vydechl Jindra. ,,Jak se jmenujou?" ptal se dál. A už v tu chvíli věděl, že se jeho maličký svět neuvěřitelně rozroste. A to je Ondřej teprve první, s kým se po letech znovu shledal.
,,Radovan a Radomír."
,,To jsou moc hezký jména."
,,Tak to prosím, zopakuj před Hrdinou, až sem dorazí. Radši ani nechtěj vědět, co dal mým dětem za přezdívky," postěžoval si naoko Ondra.
,,Dorazí?" zbytek nechtěně vyfiltroval. Lhal by kdyby řekl, že ho to nerozhodilo.
,,A komu sis myslel, že píšu? Ježíškovi?"
,,Děkuju. Moc ti děkuju..." vydechl vděčně. Asi by sám neměl odvahu se hned zeptat, kam se všichni ostatní poděli. A Ondřej to na něm zjevně viděl. Takových let odloučení a tahle jeho máma pořád stejně všechno vidí. Zdá se, že na některých věcech, čas vůbec nic nezmění. Slyšel cinknout zprávu v Ondrovu telefonu.
,,Zajde pro Mikiho a za chvíli jsou tu," oznamoval mu.
,,Miki taky?" vyvalil oči.
,,Taky," zasmál se Ondra.
,,No... kluci... jak oni to vůbec vzali?"
,,Myslíš zmizení Jindřicha Lukeše? Každý po svém. Ale nakonec jim nezbylo, než se s tím nějak vyrovnat. V zásadě taky zůstali čekat, jestli se neozveš. Ono tu moc jiných možností nebylo."
,,Víš, myslím, jestli se zlobili. Zase budu znít jako sobec, ale já si byl víceméně jistý, že ty mě za všech okolností, přivítáš s otevřenou náručí. Ale Martin s Mikim? To je poněkud jiná kapitola."
,,Hele, uvidíš sám. Ale myslím si, že když už jsi konečně tady, tak tě asi nebudou chtít znovu ztratit," zazubil se blondýn.

Nějakou dobu si povídali, než ze zázemí kuchyně vykročila mladá, štíhlá dívka s větou; ,,Brácha, máma se ptá jestli-" pak se ale v hovoru zarazila a upřeně na něj zírala. A i Jin si jí nepokrytě prohlížel. Než vůbec stačil jeden z mužů něco říct, děvče se ozvalo první.
,,Teta Jindra!!!" a pak už se prostorem rozlehlo hlasité zavýsknutí a než se Jin nadál, měl tu holčinu pověšenou kolem krku.
,,Kde jsi byl?!" ptala se, ale znělo to neuvěřitelně vyčítavě. Chyběl jí.
,,No Tondo, z tebe je ženská... A jaká!" smál se a pak si od ní nechal dát pusu na tvář.
,,Brácha, proč jsi mi neřekl že teta přijede?" pokračovala tázavě a hleděla na Ondřeje.
,,Udělal nám přepadovku, takže jsem to nevěděl. Ale mám stejnou radost, jako ty."
Děvče se Jina pustilo současně se zvukem zvonku, který doprovázel otevírání dveří od restaurace.
,,No mě klame zrak!" zazněl hluboký a nezaměnitelný hlas, podbarvený veselým smíchem. Jin vstal a šel jim naproti. 
Martin Hrdina ho objal a tak, jako Ondřej, ho poplácal po zádech.
,,Svět se zhroutil! Jin se vrátil!" smál se vesele a svým vzhledem Jindrovi stále připomínal to jeho staré, zubaté já. Jediný rozdíl činilo několikadenní strniště na jeho tvářích.
Druhý z příchozích mužů zarytě mlčel. Ústa měl schovaná za vysokým límcem svého kabátu a mračil se.
,,Miki..." pronesl Jin tiše a nezbývalo mu, než vyčkat na verdikt. Pokud ho tu Mikuláš seřve, za zlé mu to rozhodně mít nebude.
,,Ty seš bůvol," zahučelo to v límci kabátu a pak se k němu ten hubený mladý muž natáhl, aby ho mohl také obejmout. Ve své náruči ho stiskl dost silně a těžce vzdychl.
,,Nejdřív jsem ti chtěl dát strašně přes hubu, ale asi už mě to přešlo," oznamoval mu Miki a pomalu ho pouštěl. ,,Vítej zpátky doma."

*