23.12.2005 MARTIN

Přešlapoval před domem rodiny Pěkných a začala se do něj dávat silná zima. A to klukům psal, už když vyrážel. Začínal litovat, že si nevzal čepici a rukavice. S pokrývkou hlavy sice vypadá, jako by mu na krku seděl žalud, místo hlavy, ale aspoň by mu bylo teplo, když ne jinak. Nechal toho přešlapování, zhluboka se nadechl a bez tlumení svého hlasu, zavolal nahoru do okna.
,,Mikuláši, Vendelíne! Hněte kostrou!" vteřinu na to, se rozletělo horní okno, ve kterém se objevila Vendyho zachmuřená tvář.
,,Koně neřvou! Koně řehtaj!" dostal v odpověď a než mohl Vendelínovi oplatit zpětnou palbou na drzé batole, otevřely se i dveře od domu.
,,Já už jdu! Promiň!" volal na něj Miki, který si za chůze směrem k němu, zapínal bundu.
Horní okno se zase s cvaknutím zavřelo. Vendy zjevně nebyl v nejlepší náladě.
,,Co mu je? Trénuje na Grinche?"
,,Nevím, nic jsem z něj nedostal. Ale vsadil bych ledvinu, že se poštěkal s Petrem. Chová se tak, co se od něj ráno vrátil. Máme jít napřed, prej za náma dorazí později."
,,Petr má ale svatozář naraženou až na obočí. Co ten by mu mohl asi tak říct," odfrkl si, pustil Mikiho zahradní brankou jako prvního a zavřel za nimi.
,,Co se mého bratříčka týče, tak má Péťa už tu svatozář spíš v pase, jako hulahula obruč. S Vénou to chce dost trpělivosti. A to to ještě říkám hezky, protože jsem jeho laskavý, starší bratr."
,,A právě proto bych očekával, že ho nebudeš šetřit," uchechtl se nad Mikiho úvahou a bok po boku zamířili směrem k Vildovi.
Letos je to třetí rok, co se před Vánoci všichni srazí u něj. Začíná z toho být milá tradice. Martin si trochu nadhodil tašku, kterou nesl v ruce. Dost to zachrastilo a tak ho Mikiho následující reakce, vůbec nepřekvapila.
,,Jestli si neseš spreje, tak ti přísahám, že na tebe ty policajty dneska zavolám já, osobně," zahrozil mu, ale podle zvednutých koutků se dalo vyčíst, že to nemyslí tak docela vážně. Možná jen trochu.
,,Ne, to chrastí dárek pro Vílu."
,,Chci vědět co dostane?" nadhodil Miki nerozhodně.
,,Určitě chceš, protože až mě za to zabije, tak už se to nikdy nedozvíš," odpověděl mu.
,,Takže?"
,,Několik krabiček flitrů, třpytek a... kouzelnou hůlku."
,,To je super, tak nás pak pohřběj vedle sebe. Asi nebude sám, kdo bude mít vražedný sklony. Máš nějaká poslední přání, Macíku?"
,,Jo. Aby to poslední přání, nebylo poslední."
 

Dobrá, veselá nálada, jim vydržela celou cestu. Když byli na dohled Vilémova domu, všimli si, že u dveří někdo nervózně přešlapuje.
,,Ahoj mami, co tu děláš?" vyhrkl Martin s úsměvem, když jim Ondřej od dveří domu zamával. Pak seběhl schody a klusem se dostal až k brance, kterou oba s Mikim zrovna prošli.
,,Nervuju se. To tu dělám. Nemůžu se dozvonit a ani telefon mi Vii nebere."
,,No a nemá náhodou šichtu v kulatý pracovně?" nadhodil nevážně, aby ho trochu uklidnil.
,,Hele, ze záchodu už by tu byl za tu dobu pětkrát," oznámil vysoký blondýn a na jeho tváři se neukázala ani stopa po chuti k humoru.
,,Neplaš. Byl jsi v zahradě?" položil mu Miki soucitně ruku na rameno.
,,Ještě ne."
,,No, tak to jdeme zkusit tamtudy."
Všichni tři proletěli předzahrádkou na schody k domu. U dveří odložili veškeré tašky a pak na ně už čekal vysoký, dřevěný plot.
,,Jestli si kvůli Víle natrhnu své rodinné dědictví, tak mu to spočítám do pětníku," hartusil Hrdina, ale i přesto byl první, kdo doskočil do sněhu za plotem. Na ty dvě brzdy co měl v patách, nečekal. Doběhl k pergole a okamžik na to už sahal na kliku od prosklených dveří. Sám se tomu podivil, ale otevřely se. Vlétl do domu jako uragán a hromově zařval; ,,Zvonilko, ty vole, seš tu?!" Když se ani slovem nikdo neozval, kvapem se vydal přes kuchyň do předsíně, aby vyběhl nahoru do patra. Bránil se tomu zuby nehty, ale i přes jeho těžce optimistickou povahu, se do něj začalo zakusovat neblahé tušení. Vilém by neodešel z domu, aniž by nezamkl dveře do zahrady. Ohlédl se, viděl za sebou dobíhat Mikiho, s neuvěřitelně vážným výrazem ve tváři. Bohužel měl pocit, že sám se tváří snad ještě hůř. Schody nahoru bral po dvou. Potom ho uviděl.
Netušil, jestli se mu vůbec ulevilo, protože když k němu zrzavý, na zemi sedící kluk, otočil obličej, dostal slušný šok. Na čele měl bouli jako vejce a po tváři rozmazanou, zaschlou krev.
,,Pro Kristovy rány, Vílo!" přiskočil k němu, vzal mu obličej do dlaní a zděšeně si ho prohlížel. Pak cítil, jak se k těm jeho, připletly ještě Mikiho ruce a slyšel stejně vyděšenou větu, jakou před chvílí řekl on sám.
,,U všech rohatejch, cos to vyváděl?!"
A do třetice dorazil Ondra, který se mezi nimi prosmýkl, rychle si potlučeného zrzka prohlédl a hned ho stavěl na nohy. V tu chvíli se konečně dočkali nějaké odpovědi.
,,Padal jsem."
,,Mluví! Sláva!" vydechl si Miki a ve chvíli kdy se Vilda široce usmál a zeptal se, kde jsou ostatní, jim došlo, že z toho zjevně žádná velká tragédie nebude.
,,Pojď si to umejt," přidržoval ho Ondra a společně mu pomáhali ze schodů.

O chvíli později už pobitý zrzek seděl v křesle, přes sebe deku a na hlavě si přidržoval v utěrce zabalený pytlík zeleniny. Po krvi nikde ani stopy.
,,Tak a už nám prosím tě vysvětli, jak jsi tohle dokázal," vydechl si Martin. Cítil jak je naštvaný, ale ne na Vildu. Spíš na strach a bezmoc, které ho na okamžik kompletně pohltily.
,,Já nevim, kluci. Prostě jsem sebou zase švihnul. Občas se mi to teď stává, takže kdybych se nepraštil, ani byste to nevěděli."
,,Skvělá informace, Ježíšku. Fakt," zaprskal Ondřej, který ještě stále vypadal rozhozený.
Jediný, kdo zcela zachovával chladnou hlavu, byl Miki.
,,Já už bych to nepitval, lidi. Hlavně že krev byla jen z nosu a modřiny s boulí se přece vstřebaj. Ale věřím tomu, že pokud tě takhle uvidí Jin, bude tě chtít odtáhnout na pohotovost, jestli náhodou nemáš otřes."
,,Pilin," doplnil Martin.
Vilda se pousmál na všechny přítomné a snažil se odlehčit situaci.
,,To bude dobrý. Po tom pádu mám určitě všechny piliny vysypaný."
,,A pak že na koniny je tu jen Hrdina," ulevil si Ondra.

*

23.12.2005 MIKULÁŠ

Když otevíral dveře u Vilémova domu dalšímu z příchozích, už se usmíval. Nálada se znatelně zlepšila a to i přes to, že Vildova boule už stihla nabrat sytě fialovou barvu.
,,Ahoj Petře," kývl na pozdrav.
,,Nazdar Miki. Už jsou tu všichni?"
,,Ne, ještě Jin a brácha," odmávl to, ale nemohl si nevšimnout, jak se Petrův výraz zachmuřil.
,,Péťo, prosím tě, co jste si s Vendym udělali? Jako... ne že bych se nějak nadmíru zajímal o svého milovaného, mladšího bratra, ale už od rána je fakt na přes držku, a ty jsi s ním byl poslední, víš jak."
Petr zvedl tázavě obočí. Jako by ani nevěděl, co mu na to říct. Pak se podrbal ve svých černých vlasech a spustil.
,,Hele, tomu neuvěříš. Ale asi žárlí na mojí kamarádku ze školy. Byla u mě na doučování. Včerejšek se prostě nepovedl. Kdyby mi aspoň napsal, že přijde, ale ne, to ho ani nenapadlo. Takže se asi dost divil, když u mě Hanku viděl."
,,Neměl tě pro sebe. Jasně. Uzurpátor od mala. My dva víme svoje, co?" pousmál se nad tím Miki s vědomím, že chápe, proč je jeho bratr tak mrzutý. Jen doufal, že sem dorazí s lepší náladou.
,,Jo a když jsme u holek, dneska se tomu říká doučovaní?" zasmál se v narážce Miki.
,,Ne, fakt jsem jí jen doučoval. Já s ní nechodím. Teda... zatím," a to už se culil i Petr.
Miki počkal, až se zuje a došel spolu s ním do obýváku, kde už probíhala hlasitá zábava.
,,Čau lidi!" ohlásil se Petr a následovalo přátelské poplácávání po zádech a jedno objetí od Vildy, který svou bouli již zakamufloval čepicí. Když se ho zrzek pouštěl, zjevně mu to nedalo.
,,Ty, Zvonilko, já už jsem si u vás všech zvykl na ledasco, ale vysvětlíš mi prosím, proč máš na hlavě kulich?"
,,Aby ses nelekl," culil se Vilda a pak dětinsky pronesl; ,,Hele co mám!" Stáhl čepici a odhrnul si vlasy, aby Petrovi ukázal svou brutální bouli.
,,A to jsi dokázal jak? Šel jsi hlavou proti zdi? Já myslel, že na to tu máme Vendyho."
,,Hele, vlastně jsi to trefil," zasmál se Vilda a znovu schoval fialovou bouli pod čepici.
 

Když pro dnešek naposledy zazvonil domovní zvonek, Miki beze slova na Vildu ukázal psí "zůstaň" a šel otevřít. A samozřejmě, zároveň Jina psychicky předpřipravit.
,,Nazdar!" zasalutoval Miki a pouštěl dovnitř Jindru, s Vendou v patách. Byl rád, že se jeho bratr tváří lépe, než dnes po ránu. Něco mu říkalo, že mu procházka s Jinem udělala lépe.
,,Jine! Mám na tebe dneska spoustu věcí, dobře poslouchej!"
Jindra jen posunkem ukázal na sebe a nechápavě hleděl na Mikiho. Netušil, co může chtít. 
,,Tvůj drahý přítel, si dneska vysypal piliny a vyrobil si moc hezkou bouli na hlavě. Ale podle toho smíchu co sem doléhá z obýváku, to nejspíš nebude smrtelný zranění."
,,Aha?" vypadlo z hnědovlasého mladíka a zouvání bot o dost uspíšil. Nečekal ani na jednoho z bratrů a vystřelil přes kuchyň dozadu, do obýváku.
,,Vendy, co je?" nadhodil, když si všiml, že se jeho bratr vůbec nemá k tomu, aby se svlékl.
,,Miki, já ti musím něco říct. Nevím, co s tím mám dělat."
Vendy se tvářil vážně. Dost vážně na to, aby Miki pochopil, že tu jde o něco skutečně důležitého.
,,S čím?"
,,No s Petrem."
Nepochopil o co jde. Tedy, ne hned. 
,,Hele, Vendy, Peťan mi ale říkal, že asi jenom žárlíš na tu jeho novou frajerku. Ani se nezmínil, že byste se hádali," shrnul to opatrně.
Další slova už se nesla šeptem.
,,Brácho, jenže já na ní žárlím, protože jsem zamilovanej! Tohle... Tohle je fakt blbý! Tak blbý! Ani netušíš, sakra!" zasyčel Vendy tiše.
,,No počkej, neříkej mi, že miluješ tu jeho holku?" vyhrkl Miki. Jenže i přes to co řekl, tušil. Nejspíš už to nějakou chvilku vnitřně věděl. Jen by nebylo příliš moudré, vmést to Vendymu přímo do tváře. Vendelín se rozpačitě rozhlédl a pro jistotu nakoukl do kuchyně. Zjevně proto, že další věta, měla být jen a pouze pro Mikiho uši.
,,Já ale miluju Petra."

*