22.12.2005 VENDELÍN

,,Vendy? Až ho zabiju, očekávám u soudu tvou plnou podporu," oznamoval mu Miki, když po zaklepání vcházel do jeho pokoje.
,,Soud nebude. Pomůžu ti zahrabat mrtvolu a zbavit se důkazů," zamumlal na bratra z postele, ve které se už nějakou dobu válel.
,,Jdeme s Martinem ven. Chceš jít taky?" ptal se ho Miki a kousl si do čokoládové tyčinky, která byla vysoce pravděpodobně důvod, proč uvažoval o vraždě svého rádoby otce.
,,Ne, díky, jdu za chvíli k Petrovi, i když o tom neví," oznámil mu a protáhl se tak, až mu křuplo v lokti.
,,Jo tak. Pozdravuj ho. Ještě tě to hraní nepřestalo bavit?" ptal se Miki dál a hodil po něm druhou tyčinku, kterou svíral v ruce. Zabalenou, oříškovou. Tu, co má nejraději.
,,Díky brácho. Ono jak to říct? Baví mě to hlavně kvůli němu. Mám pocit, že aspoň tohle pro něj můžu udělat. On tu byl pro mě vždycky. Vždyť to víš," trochu si povzdychl, sedl si a zadíval se na Mikiho. ,,Co na mě tak zíráš?" dodal ještě, když si všiml bratrova zkoumavého pohledu.
,,Ale to nic," usmál se na něj, a s tichým; ,,Čau," zase opustil místnost.
Vendy se podíval na hodiny a vyskočil z postele. Oblékl se, hodil si batoh přes rameno a o chvilku později také odešel z pokoje. Schody dolů scházel tak tiše, jak jen to bylo možné. Měl v úmyslu se vyplížit ven bez toho, aby musel tomu máminu pitomci sdělovat, kam jde, s kým tam bude, co budou dělat a kdy přijde. Když dorazil dolů k botníku, Mikiho boty už tam nebyly. Ten to vzal dneska taky hopem, jen aby byl co nejdál od vosího hnízda. Véna si stihl nazout jen pravou kecku, když se mu za zády ozvalo odkašlání. Protočil oči, zhluboka se nadechl a v duchu si zopakoval, že se s ním nebude dohadovat. S tím se otočil na muže, který stál za ním.
,,Kampak tak pozdě?" znělo to přátelsky. A právě v tom byl vždycky ten největší problém.
Co je tobě vůbec do toho?! ,,Ke kamarádovi," odpověděl tiše a nazul si i druhou botu.
,,Máma o tom ví?" zněla další otázka. Vendy věděl, kam konverzace směřuje, že zase jen dostane kázání, takže na sebe bez odpovědi hodil bundu, ani jí nezapnul, chňapl batoh a už bral za kliku.
,,Ví," oznámil pevně. No dobře, v pravdě, neví, ale rozhodně by jí to nevadilo. Petra přece zná už kolik let.
Otevřel a chtěl odejít, ale na rameno mu dopadla těžká mužská ruka. ,,Stůj."
Cítil, jak to v něm začíná vřít. Nikdy nebyl typ kluka, co by se proti rodičům bouřil, nikdy nedělal žádné naschvály. Ale nějak mu připadalo, že tenhle na oko důležitý idiot, se to v něm snaží probudit. Už se nadechoval aby odsekl, ale následující věta, která od jeho nepřítele zazněla, ho zarazila.
,,Vím, že chodíš za slečnou. Klidně jí sem někdy přiveď. Já tě nechci hlídat Vendelíne, nejsi malé dítě. Ale jsem rád v obraze, abych se o vás s bráchou nemusel bát."
To jako fakt? ,,Aha... Jo... No tak díky. Vrátím se až zítra, přespím tam," oznámil, aniž by to měl v úmyslu. Vůbec nemohl uvěřit tomu, co teď slyšel. Mužská ruka mu sklouzla z ramene, její vlastník mu popřál příjemný večer a zavřel za ním dveře.
Ještě dlouhý kus cesty to jeho mysl zpracovávala. Ani ne to, že to vyznělo doopravdy starostlivě, jako spíš ten fakt, že je jeho náhradní otec přesvědčený, že chodí k nějaké holce. Proč by si to měl myslet? Nikdy nedal ani náznakem najevo, že za Petrem chodí víc než rád. Něco takového by na něm nemělo být poznat. Nikdy nebyl tak průhledný jako Vilém s Jindrou. Tedy, alespoň si to doposud myslel. Cesta mu ubíhala rychleji než jindy, možná proto, že byl ponořený v nejrůznějších myšlenkách. Když konečně stanul před nízko patrovým panelákem, hluboce se nadechl, oklepal se a zakázal si už přemýšlet nad tím, co teď opravdu nevyřeší. Chystal se zazvonit. Okolo budovy panovalo noční ticho a teprve když myšlenky ztichly, uslyšel zvuk, který se nesl odněkud ze shora. Stáhl ruku od zvonku a pozorně se zaposlouchal. Trvalo to jen okamžik a spokojeně se usmíval. To, že Petr hraje sám od sebe, to už tu opravdu dlouho nebylo.

*

22.12.2005 PETR

Poslední školní den tohoto roku byl devastující. Cítil se neuvěřitelně unavený. Zalil dva hrnky kávy a nesl je do pokoje.
,,Děkuju, jsi zlatej," řekla mu drobná blondýnka sedící na jeho posteli a které podal jeden z hrnků. On sám se posadil ke svému stolu, položil na něj kávu a zlehka se na ní usmál.
,,Tak na mě začni chrlit, čemu nerozumíš, Hani. Vynasnažím se ti to vysvětlit, ale předem varuju, že dneska už ze sebe nevydám stoprocentní výkon."
,,To nevadí. Do začátku aspoň matiku. Jestli jí v lednu nedám, tak vyletím."
Zvedl se, přisunul ke stolu druhou židli a gestem pokynul slečně k sobě. ,,No tak pojď sem." Děvče se s úsměvem zvedlo a ihned si k němu přisedlo.
Čas jim plynul klidně a přirozeně. I když jí tak zpočátku nevnímal, teď už věděl, že je to opravdu hodná holka. Veselý a empatický člověk, který se mu ze všech sil snaží ukazovat věci z té lepší stránky. Když nad tím trochu zapřemýšlel, tak se v mnoha rysech osobnosti podobá Vendymu. Začali spolu trávit čas nedávno a vlastně jen proto, že ho požádala o doučování. Mohl ale s klidným svědomím říct, že je mu s ní příjemně. Necítil se být do ničeho tlačen, i když i přes svou mužskou zabedněnost hned na první dobrou pochopil, že se téhle slečně líbí. Možná i víc než to. Nechával věcem ale volný průběh. Vždyť nikam pospíchat nemusí.
Končili, když se schylovalo k půl desáté večerní.
,,Ani mě nenapadlo, že se to dá takhle dobře vysvětlit. Péťo, ty bys měl učit. Vážně," culila se na něj.
,,Víš že nejsi první, kdo mě vidí jako učitele?" usmál se na ní na oplátku.
Dívka se trochu zavrtěla na židli a bylo na ní vidět, že s něčím váhá. Ať už šlo o otázku, nebo odpověď. Nakonec se ale tiše ozvala; ,,A kdo byl ten první?" znělo to trochu zvědavě, ale toho podtónu lehké žárlivosti si Petr vůbec nevšiml.
,,Můj kamarád."
Blondýnka znatelně pookřála. A zjevně ani neměla potřebu k tomu Petrovi něco říct. Její oči zamířily ke klávesám v rohu.
,,Hodně hraješ?" nadhodila jako by nic.
,,Poslední dobou dost. Ale za to může Vendy. Sám bych se k tomu asi nevrátil," řekl jí popravdě.
,,Vendy je ten kamarád?" další zvědavá otázka. Petr ale neměl důvod jí neodpovědět.
,,Jo. Hodně mě držel nad vodou, když to bylo nejvíc potřeba. Jsem mu dost vděčný. Za spoustu věcí."
Hanka s úsměvem kývala. Pak se na něj začala culit. Nevydržel a usmíval se taky. 
,,Co?" ptal se jí.
,,Ale to nic. Zahraješ něco? Ráda bych tě slyšela."
,,Klidně můžu. Ale jestli na mě vlítnou sousedi, vyřídíš si to s nima ty."
,,Jasně, nech to na mě," smála se.
Petr se posadil na židli u kláves a stáhl z nich hadr, který přes ně ležel. Zapnul nástroj do sítě, vyhrnul si rukávy. ,,Máš nějaké zvláštní přání?" ptal se Hanky s úsměvem.
Děvče vstalo, stouplo si k němu a lehce mu položilo ruce na záda. Tiše mu zašeptalo něco do ucha. Odpověď byla stejně tichá a klidná, jako její hlas.
,,Dobře. Že jsi to ty."

*

22.12.2005 VENDELÍN

Když zazvonil počtvrté, hudba utichla. Pro jistotu přidal ještě jednu salvu. Nerad Petra rušil, ale začala se do něj dávat zima, a déle už stát dole nechtěl. V chodbě se rozsvítilo a sotva minutu na to, už Petr odemykal vstupní dveře. Zaskočilo ho, jak se tvářil. Možná měl vážně počkat, než to dohraje. Petrův výraz a tón hlasu se v podstatě vůbec nelišil.
,,Co tu děláš, Vendy?!" neznělo to jako obyčejná otázka. Připadalo mu... snad skoro jako by se zlobil. Žádný shovívavý úsměv nepřišel. Ani bručivé; k službám, pojď dál, ne. Něco bylo špatně. To mu došlo okamžitě.
,,Promiň že jdu bez pozvání. Neměl jsem co dělat. Já zase vypadnu, jestli na mě nemáš náladu," sklopil hlavu a začal se za sebe stydět. Tedy, za to, že Petrovu vlídnou společnost, bral vždycky jako naprostou samozřejmost. Najednou se ale tón hlasu jeho přítele dočista změnil.
,,No, co s tebou, když už jsi tu. Tak pojď dovnitř," když zvedal hlavu všiml si Petrova mírného úsměvu, který mu ale jen proběhl po tváři, a zase zmizel. ,,Ale mám tam kamarádku," doplnil ještě, přidržel mu vchodové dveře a pomalu se otáčel zády.
Když šlapali schody nahoru, cítil obrovský vnitřní neklid. Podvědomě už zřejmě věděl, co přijde dál. Určitě jde o to, čemu se v myšlenkách vyhýbal jako čert kříži. To, že je to realita, pochopil hned v momentě, kdy jí uviděl sedět v Petrově pokoji.
,,Vendy, to je Hanka. Kamarádka ze školy. Hani, Venda, můj úhlavní přítel." Děvče se usmívalo, ale zjevně z něj úplně nadšené nebylo. Koneckonců, bylo to vzájemné.
,,Kdyby se v nečekaných návštěvách soutěžilo, vyhrál by zlatou," dodal ještě Petr na jeho účet, ale znělo to naštěstí vesele. 
Vendy si s dívkou potřásl rukou a zjistil, že ztratil řeč. Nevěděl o čem by měl mluvit, nebo co říct, natož jak se zachovat. Uvědomoval si sice, že je tu nadpočetný, ale ani na chvíli ho nenapadlo, že odejde, když už ho sem Petr vzal. S těží dokázal skrýt svou radost, když se pro tuhle variantu rozhodla ona. Moc dlouho mu ale nevydržela.
,,Péťo, tak já pro dnešek půjdu. Děkuju za všechno," usmívala se na něj a pohladila ho po rameni. 
,,Nemůžeš jít tak pozdě sama," řekl jí Petr rozhodně. ,,Doprovodím tě."
V ten moment Vendymu s konečnou platností došlo, že už je pozdě. Cokoliv chtěl, cokoliv měl, je pozdě. Svůj okamžik už prošvihl. A jak je vidno, stejně by měl smůlu. Přesto všechno se však nehnul z místa. 
,,Vendy tu počká," zaznělo od Petra panovačně a obrátil k němu dost káravý pohled. ,,Že jo?" zeptal se ho ještě, když nedostal žádnou odpověď.
Vendy zakýval hlavou. ,,Jo, jasně že jo. Měj se Hanko, těšilo mě," vypravil ze sebe, a pak už jen sledoval, jak ti dva mizí za rohem pokoje. O pár minut později hlasy utichly, dveře klaply a on zůstal v Petrově pokoji sám.
Tohle je zlý. Tohle je hodně zlý. Chvíli chodil po místnosti jako tělo bez duše, než se svalil na Petrovu postel. Byl si naprosto jistý, že až Petr dorazí, bude se na něj zlobit. Možná proto se ujišťoval, že tu na něj počká. To je to poslední co by teď potřeboval. Přijít o Petra. Přijít o laskavou lež, že snad možná, jednou, někdy... Sáhl vedle sebe a ruka mu padla na Petrovo pyžamo. Zvedl vrchní díl do vzduchu, chvíli si ho prohlížel, a pak si ho nechal spadnout na obličej. Vonělo jako on. Jako by byl zase blízko.

*

22.12.2005 PETR

Doprovodil Hanku až domů. Když se loučili, políbila ho na tvář. Už tušil, kam se tohle bude ubírat. Akorát nevěděl, jestli z toho smí mít radost. Vendymu se dnes povedl vcelku husarský kousek. Ještě se mu nestalo, že by ho někdo tak strašně rozhodil. Většinou byl nad věcí, nebo se aspoň snažil si to tak nebrat. Ale jeho mladší kamarád se dneska přiřítil k němu domů a konfrontace které byl svědkem vypadala, jako by se bývalá přítelkyně střetla s tou stávající. Předpokládal, že chápe Vendyho myšlenkové pochody - žárlí, protože ví, že na něj bude mít čím dál méně času. Neměl ale ani tušení, že vidí jen špičku ledovce. Cesta tam i zpátky mu trvala přes hodinu. Bylo mu jasné, že Vendy u něj doma zůstal. Nepředpokládal, že by odešel. A tak nepospíchal. Byt odemykal před půl dvanáctou. 
Zarazilo ho, že je zhasnuto. Z neznámého důvodu v něm těžce zatrnulo, lekl se, že se Vendy opravdu sebral a odešel. Ani se nezul a vlétl do pokoje. Když si všiml osoby schoulené na jeho posteli, oddychl si. Ta by tak scházela, můra noční, předvánoční, aby ještě po městě hledal jednoho ztraceného puberťáka. Rozsvítil stolní lampičku. Vendy měl přes obličej přetažené jeho tričko od pyžama a vzhledem k lehkému chrápání pochopil, že tu prostě takhle usnul. Zavrtěl nad ním hlavou a došel si zout boty.

*