2.12.2018 JINDŘICH

Seděl v autě. Mířil do cíle své cesty už hodinu a půl. Tehdy si myslel, že čím dál bude od domova, tím lépe to zvládne. Klasický, mladický omyl. Co chvíli v něm hlodal červíček pochybností, jestli není hloupé a naivní, se tam takhle naslepo vydat. Možná si měl nejdřív ověřit, že nejede zbytečně. Vůbec netuší jak daleko, a kam se jeho přátelé rozprchli. Byl si ale neochvějně jistý, že jednu osobu najde přesně na tomtéž místě, kde byla i před dvanácti lety. Ondřej. Jedna jediná, nehnutelná jistota. Přišlo mu neuvěřitelné, když si uvědomil, že Toničce je teď už šestnáct let. Pamatuje si ho? Teď je to mladá dáma, ale tehdy byla čtyřletý, drzý prcek, kterého z legrace mátli tím, že se oslovovali ženskými rody. Jestlipak jí zůstala aspoň špetka dětské upřímnosti? Neví. Ale pevně věří, že se o ní Ondra stále stará. O svou malou sestru a svou mámu. Nikdy by je v tom nenechal samotné. A to není jen úvaha. To je holý fakt.
Míjel další značení a do cíle mu zbývalo posledních pár kilometrů. A čím blíže byl, tím víc se utvrzoval v tom, že jedná správně. Do města vjížděl se směsicí zvláštních pocitů. Přeci jen, návrat domů, po dlouhé době, vždycky bývá hořko sladký. Cestou si všímal různých změn, které se za ty roky jeho nepřítomnosti, s městem udály. Když se blížil k restauraci, kde už tehdy Ondra pracoval, přistihl se, že i přes své přesvědčení, si v duchu opakuje jen jednu jedinou větu.
,,Prosím, prosím, buď tam."
Zaparkoval, zamkl auto, a k tomu domu mířil pevným a odhodlaným krokem. Zastavil se před dřevěnými dveřmi. Usmál se. Vypadaly totiž úplně stejně, jako si je pamatoval. Pak už vzal za kliku, otevíral, dveře vrzaly přítomností i vzpomínkami a malý zvonek nad jeho hlavou líbezně zazvonil. Jeho oči se střetly s těmi, které patřily muži za pultem. 
,,Jine..." Ondra zůstal zkoprněle stát, ale Jindřich se na něj srdečně usmál.
,,Ahoj Ójo. Neviděli jsme se celou věčnost."

*

20.12.2005 VILÉM

Přešlapoval z jedné nohy na druhou a bez přestání se rozhlížel okolo sebe. Stál na náměstí, kde teď, před svátky, vyrostl maličký Vánoční trh. Mrzlo, zem pokrýval čerstvý poprašek sněhu a byla mu strašná zima. A to se vybavil jak na Sibiř. Lidé, kteří kolem něj tu a tam prošli, se vesměs zdáli v dobré náladě. Asi se jich týkaly lepší zprávy než ty, že budou muset tři dny před Štědrým dnem do nemocnice pro další výsledky. Strašně nerad tam chodil. Vlastně, asi to bylo momentálně jediné místo, které opravdu neměl rád. A co hlavně, všechno to bylo zbytečné, protože odpověď bývala stejná - nic zásadního jsme nezjistili, ale ještě zkusíme bla bla bla... I přes svou nadmíru optimistickou povahu se ho začínala zmocňovat zoufalost. A navíc, už tu čeká celou čtvrt hodinu přesto, že přišel pozdě a Jin pořád nikde. Bezvadné předvánoční rande. Přestal přešlapovat a zamířil ke stánku, kde prodávali všemožné horké nápoje. Něco si koupí, ať aspoň mrzne jen zvenčí.
,,Vílo!" ozvalo se za ním. S úsměvem se otočil za volajícím hlasem. Mávl mu. Stačilo, že ho vidí a přestal si zoufat. Jin k němu doběhl, položil mu ruku na rameno a chytal dech. Bylo znát, že běžel už nějakou dobu.
,,Strašně se... he... omlouvám!" vyhrkl a ještě chvíli v té pozici zůstal, než k Vildovi zvedl oči.
,,To je dobrý, já tu nečekám moc dlouho," uklidňoval ho, ale červený nos a to, jak se zimou otřásal v pravidelných intervalech, mu na přesvědčivosti moc nepřidávalo.
,,Jestli chceš, můžeme zalézt někam do tepla, a sem zajít později," nabízel mu jeho přítel a stáhl mu ruku z ramene.
,,Ne, vážně, to je dobrý," odporoval Vilda, jenže hned poté hlasitě kýchnul a Jin rozhodl za ně za oba. Bez uzardění ho chytl za ruku v tyrkysové rukavici a vydal se od náměstí dozadu, mezi domy.
,,A kam teda půjdeme?" ptal se trochu zaskočeně tou nekompromisní reakcí, ale nechal se vést. A čím déle se Jina držel, tím méně chtěl, aby ho pustil.
,,Ke mně domů. Ohřeješ se a pak se sem vrátíme," Vilda nevěděl proč, ale znělo to jako slova člověka, který si to dobře naplánoval. A Jin pokračoval, jako by si tu jeho myšlenku přečetl. ,,Stejně jsem tě tam chtěl dotáhnout, ale za ten pozdní příchod se moc omlouvám. Stál jsem šílenou frontu."
,,Frontu na co?" ptal se zvědavě.
,,Na banány. Nebuď tak zvědavej," pousmál se Jin. Vilda už v tom pomalu začínal něco tušit.
K Jinovi to měli od náměstí poměrně blízko, za což byl do důsledku rád. Vážně mu byla strašná zima, i přes ty vrstvy oblečení. Když byli přímo před jeho domem, Jin odemkl a beze slova ho vstrkal dovnitř. Zul si boty a čekal, až on udělá totéž. Sice si teď jsou ještě bližší, než přátelé, ale u něj doma nikdy nebyl. Což by kromě Ondřeje mohli říct i všichni ostatní z party. Scházeli se vždycky všude - jen tady radši ne. Do jednoho totiž, už jen z vyprávění, měli z Jindřichova otce panickou hrůzu. A u Vildy tomu nebylo jinak ani teď. 
,,Jsou vaši doma?" optal se tiše.
,,Otec je," pronesl až lhostejně Jin a znovu ho chytl za ruku. Vilda na to nic nenamítal, ale byl z toho trochu nesvůj. Netušil, jestli o nich svým rodičům řekl a pokud ano, jak to vzali. Trochu ho děsilo, že sem strčil nos poprvé v životě a jejich syn ho už drží za ruku. Jin ho provedl úzkou chodbou a pak zahnul doprava ke schodům, které se před nimi zjevily. Když procházeli kolem nějaké otevřené místnosti, pravděpodobně té hlavní v domě, ulpěly na něm dvě přísné, tmavé oči. A byly velice podobné těm Jinovým, když je rozzlobený. Jin se vůbec nezastavil, nic neřekl, jen ho vedl dál a po schodech nahoru. Než Vilém toho přísného muže ztratil z dohledu, stihl jen v úzkosti vypísknout; ,,Dobrý den!". Jin se nezastavil, dokud nevyšlapali schody, a nezavřely se za nimi dveře jeho pokoje.
,,Předpokládám, že to byl tvůj táta," řekl a snažil se vypadat klidněji, než jak se cítil. Nějak nerozuměl tomu mlčení. Že by si něco provedli? Nebo nedej bože, se na něj táta kvůli němu zlobí?
,,Jo byl," kývl mu na to Jin a stáhl mu z hlavy kulicha.
,,No jo," bliklo mu rozumem a sundal si šálu, a hned poté bundu. ,,A nebude mu vadit že jsi mě sem takhle vzal?" 
,,Mě je jedno co mu vadí. Taky se mě nikdy na nic neptal."
Tak, a už mu to bylo jasné. Přišel do válečné zóny. Ovšem, jestli ho sem vzal na truc, tak-
,,Vím že to tak nevypadá, ale neuděl jsem mu to naschvál. To jen... všechno mi nalinkoval a všechno jsem vždycky bez odporu musel. Je to jeho logika a výchova, že se svého dítěte na nic neptá. Že je vždycky všechno tak, jak on chce. Takže před ním už nějakou dobu jednám stejně. Když tě tu chci mít, nebudu se ho chodit ptát, jestli můžu. Prostě tě sem vezmu. Hotovo. Nezájem, co on na to. Promiň... chovám se jako idiot."
,,Nechováš," odpověděl mu na to. Svým způsobem to vlastně chápal. Každý má svůj model sebeobrany, a pro Jina je nejlepší zrovna tenhle.
Pomalu začínal rozmrzat. Už mu rozhodně nebyla taková zima, jako předtím.
,,Ty věci odlož a klidně si tu někde sedni Vílo, teda, když najdeš nějaké místo. Nestihl jsem tu uklidit. Skočím ještě dolů, udělat ti něco na zahřátí, jo? Jsem hned zpátky," usmál se na něj Jin a vytratil se z pokoje. Dveře sice klaply, ale zůstaly nedovřené.
Chvilku zůstal stát na místě a pomalu se rozhlížel po malém a přes nepořádek útulném podkrovním pokoji. Svou bundu a šálu odložil na hromadu Jinových věcí, které tvořily nemalou horu, zakrývající starou židli. Noční stolek se div neprohýbal pod náporem plechovek od limonád a postel taky vypadala, jako by jí roky nikdo neustlal. Musel se tomu smát. Ani ve snu by ho nenapadlo, že je ten jeho vždy upravený a milující přítel, takový bordelář. Potom zaměřil pohled na zeď. Prohlédl si velké množství plakátů, které byly nalepené zjevně naprosto náhodně, a některé dokonce přes sebe. Pár z těch lidí na zdi poznal, a někteří mu byli úplně cizí. Jak je tak prohlížel, pochopil, proč si Jin tak dobře rozumí s Petrem. Je to tím, že sdílí stejnou vášeň k hudbě. Středu stěny však dominoval jediný a ostatními nedotčený plakát, z japonského filmu Aoi Haru, o kterém od kluků slyšel, ale ještě ho neviděl. Dokonce znal i tu historku, jak ho Jin, za Mikiho vydatné pomoci, ukradl v Praze v Aeru, aby ho mohl mít tady doma, přes sto kilometrů od místa činu, nalepený na stěně. Měl by si to pustit. Docela by ho zajímalo, proč se to Jinovi tolik líbí. Očima přelétl okno, židli, na níž stál malý přehrávač, stůl, na kterém ležely sešity, učebnice a pár knih a pohled se mu zastavil na malé korkové nástěnce nad ním. Bylo tam pár papírků s nejrůznějšími poznámkami a na jednom z nich dokonce poznal Ondrův rukopis. Zbytek nepřehledné změti tvořily fotografie. Jedna z nich byla skupinová fotka, kterou díky Petrovi pořídili u něj doma, když s ním slavili narozeniny. Přistoupil blíž a aniž by si to uvědomil, tak se na tváře z fotografií usmíval. Byly tam různé momentky z nejrozličnějších období jejich životů. A jen oni. Jinovi nejlepší přátelé. Třeba fotka Petra s Vendym, jak sedí ve vypuštěném bazénu a jedí zmrzlinu. Obrázek Ondry, který měl hlavu položenou na Jinově rameni a na fotografa ukazoval prostředníček. Nevěděl kdy a kde jí pořídili, ale takovou raritu by si měl nechat zarámovat. Další, na kterou mu padl zrak, byl Hrdina s Mikim, usazení na houpacím koni na dětském hřišti. Na další viděl sám sebe. Jin ho tam objímal kolem trupu, smál se a na někoho zjevně mluvil. Vypadala nejstarší ze všech a vůbec netušil, že existuje. A těsně vedle ní byla další fotografie. Zase byl na ní on, visel přes zábradlí schodů v domě bratrů Pěkných a vesele se smál. To je necelý rok zpátky. To už tehdy...? Hrudí se mu rozlilo příjemné teplo. Odtrhl oči od nástěnky, sjel jimi pootevřenou skříň, z níž čouhal rukáv Jinova svetru a když pomalu končil svůj průzkum na páru použitých ponožek, uslyšel přes nedovřené dveře zvýšené hlasy.
,,To tobě může bejt ale naprosto u prdele!" 
Byl to Jinův hlas. Vildu uvnitř zamrazilo. Bylo mu víceméně jasné, že ta věta patřila Jindrovu otci. Druhý hlas který se ozýval, byl hlubší a o poznání klidnější, takže se k Vildovi ani přes snahu nedoneslo, co říkal.
,,Ne! Tohle já poslouchat nebudu!"
Ozvalo se znovu od Jina a pak už jen slyšel dusání do schodů. Vilém se posadil na rozestlanou postel a velmi dobře slyšel vrznutí podlahy, jak se Jin přede dveřmi pokoje zastavil. Dovnitř vcházel s hrnkem v ruce, a vlídným úsměvem na tváři. Jako by se dole žádná hádka neodehrála.
,,Na," podával mu do rukou hrnek horké čokolády.
,,Jé! Tu miluju! Děkuju!" rozplýval se, než mu došlo, že právě vyznal lásku čokoládě, zatímco Jinovi to ještě nebyl schopen vůbec říct. Okamžik na to dokonale zrudnul. Vážně tuhle svou vlastnost nesnášel. 
,,Není zač," zasmál se Jin a posadil se vedle něj.
Upil z hrnku a olízl se. Ta čokoláda je výborná. Podíval se na Jina po svém boku a trochu nervózně se usmál. Taky by se měl odhodlat. Přece nemůže pořád všechno nechávat na něm. I když tak Vilém díky své drobné postavě a jemnému obličeji vypadá, (a taky se tak někdy chová,) tak ale rozhodně není holka. Je chlap a musí přeci taky převzít nějakou zodpovědnost! Natáhl volnou ruku, položil jí Jinovi lehce na krk a o vteřinu později už ho líbal. Vlastně, úplně poprvé, to převzal do rukou on sám. Jin mu polibek s vervou oplácel. Netrvalo příliš dlouho a oba se v tom okamžiku nějak zapomněli. Když se Vilém, zrudlý a zadýchaný na chvilku odtáhl, dostalo se mu reakce kterou nečekal. Jin mu sebral z ruky hrnek, postavil ho na podlahu, vložil mu obě ruce na ramena a bez zaváhání ho položil. Začal ho líbat, ale o poznání vášnivěji než předtím. Vilém cítil jak se mu vaří krev, začínalo mu být horko, touha se ozývala s čím dál větší naléhavostí a když se mu Jin stehnem lehce otřel o klín, nevydržel to a hlasitě mu vzdychl do úst. Jin se mírně odtáhl, začal ho propalovat pohledem a velmi zvláštně se u toho usmíval. Vilda si rukou ihned zakryl ústa. I když se jednalo o člověka kterého miluje, byl ze svého chování na rozpacích.
,,Ještě jednou," řekl Jindra a hlas se mu chvěl.
,,Co?" zamumlal Vilda zmateně do své dlaně.
,,Chci to slyšet ještě jednou," pronesl Jin odhodlaně. Chytil Vilémovi obě ruce v zápěstích a položil mu je vedle hlavy. Jin mu dal další něžný polibek a jednu ze svých dlaní mu přesunul do klína. Vilém přestal myslet. Naprosto. Jen se oddal dotykům, kterých se mu dostávalo, prudce oddychoval, srdce mu burácelo a jediné co si uvědomoval bylo, že jestli Jin nepřestane, tak už to dlouho nevydrží.
,,Jindro?!" ozvalo se ze spodního patra domu. Oba kluci ztuhli, jako personál v Šípkové Růžence. Jin mu po chvíli položil hlavu na hrudník a temně zavrčel;
,,Poprvý je to náhoda. Podruhý už je to sabotáž."
Vilda se začal smát, až se přítel na jeho prsou natřásal. Vteřinu na to se z něj Jindřich zvedl, vyskočil na nohy a došel ke dveřím; ,,No co je?!" zvolal ohlušujícím tónem.
,,Jdu nahoru!" znělo odněkud z domu dutě, ale Vilda poznal, že je to ženský hlas. Určitě patřil Jinově mámě. Hbitě se posadil, otřel si ústa a uhladil rozježené vlasy. Natáhl se po malém polštářku který měl v dosahu, a křečovitě ho objal. Ať už Jinova máma něco ví, nebo ne, to, jak byl ještě před chvílí vzrušený, nikdo vidět nemusí.

*