28.11.2005 ONDŘEJ

Drhnul zbytky mastnoty z trouby, a ač bylo dnes venku pod nulou, lil z něj pot tak, až měl pocit, že vyschne na morek. Vytáhl rošt a natáhl ruce i s hlavou do zadní části špinavé trouby, aby jí umyl dokonale, když už se do toho pustil. Ve chvíli, kdy vítězoslavně opouštěl útroby trouby, slyšel cinknout zvonek dveří. Zauvažoval, že lidi snad už dneska vůbec nečtou a nebo je ta do očí bijící cedule "ZAVŘENO" příliš malá. A samozřejmě si v duchu hned vynadal, že za sebou zapomněl zamknout.
,,Promiňte! Máme zavřeno!" houkl, narovnal se na nohy a mířil do lokálu, aby slušně vypoklonkoval nezvaného hosta.
,,Baf!" před obličejem se mu zjevil zrudlý zrzek, s tyrkysovým kulichem na hlavě.
,,Ježkovy běžky, co ty tady?" zasmál se. Moc rád ho tu viděl. Obzvlášť, když vypadal daleko zdravější, než posledně.
,,No, ať už mám cokoliv, zjevně to miluje jenom mě a je to nepřenosný. Takže už žádná karanténa!" smál se Vilda, stáhl si z hlavy čepici a odmotal šálu. ,,Když vás nemám jak nakazit, začnu vás zase otravovat ve velkém," culil se a svlékal se z kabátu.
,,Moc rád vidím, že je ti líp," zhodnotil Ondra a pokračoval; ,,A neotravuješ. Akorát nevím, jestli se tu teď nebudeš trochu nudit. Máme dneska velkej úklid. Teda, máme - jakože Draksel to tu všechno oddře. Řekl jsem mámě, ať taky jednou Tondu někam vezme. Teď už asi budou v Zoo," mrknul na hodinky a pak se na Viléma široce usmál.
,,Já ti rád pomůžu, zaúkoluj si mě."
,,Přece tě tu jen tak nezapřáhnu," bezděky mu hlavou proběhl i fakt, že by se měl ten energií přebitý zrzek, aspoň trochu šetřit.
,,Ale jo, něco mi vymysli. Doma je nuda k uzoufání. Potřebuju něco dělat. Jo, hele, nemluvil s tebou náhodou teď někdy Vendy?"
,,Naposledy... ve středu. Jo. Proč? Děje se něco?" všiml si, jak se kluk zamračil, ale pak se mu obličej znovu rozjasnil.
,,Ale to nic, Ójo," poplácal ho po rameni, kabát, šálu a kulich odložil na věšák a přesunul se do kuchyně.
Nebývalo zvykem, že by Víla něco až tak natvrdo zazdil, takže se ho rozhodl opatrně zeptat. No jo. Tu mámu kvočnu, v sobě prostě nezapře.
,,Vii? Co je s Vendym?" ptal se a následoval zrzka do kuchyně.
,,Nevím, jestli o tom můžu otevřeně mluvit, když se ti s tím ještě nesvěřil."
,,To chápu. No nic. Když mi to ale budeš chtít říct, tak klidně mluv. Zrovna u mě máš přece  jistotu, že se to dál nedostane." Kluk před jeho očima se neovladatelně rozechvěl.
,,Hele, je to ode mě fakt hnusná, vypočítavá sviňárna, ale i to je důvod proč jsem za tebou přišel. Já... Já si potřebuju urovnat myšlenky a ty jsi z nás v životě nejdál, vždycky jsi mi se vším dobře poradil a já toho nikdy nelitoval, tak-"
,,Vílo, klid," chytil ho Ondřej za ramena a počkal, až se kluk přestane třást. Nedokázal si představit, co mu kromě neidentifikované nemoci, mohlo tolik nabourat duševní rovnováhu.
,,Ty... Ty to víš, viď? Že Jina m- ... Že mám Jina hodně, hodně moc rád?"
,,Vím," přikývl vědoucně a vmanévroval kluka na židli u kuchyňské linky. Otevřel velký chlaďák, vytáhl lahev sladké limonády a podal mu jí do rukou.
,,Díky," vydechl zrzek a natiskl si jí ke krku. ,,Jen jsem nějak zpanikařil. Snad už to bude dobrý."
,,Jasně že bude. Povídej dál."
,,Vendy je do někoho zamilovanej. A z toho co říkal, je mi jasný, že je to někdo z party. Hrozně mě to rozhodilo. Co budu dělat, jestli mu jde o Jina? Já jsem v tu chvíli tak moc myslel na sebe, že jsem ho vůbec nedokázal nijak podpořit. Jako jeho kamarád jsem selhal," stáhl lahev ze svého krku a svěsil hlavu.
,,Jestli si myslíš, že jde o Jina, tak tě musím vyvést z omylu." Vildovy oči mu střelhbitě zamířily do tváře.
,,Vážně?"
,,Vážně."
,,Seš si jistej?"
,,Naprosto. Jde o někoho jiného. Myslím ale, že na rozdíl od tebe, ho čeká opravdu veliké zklamání."
,,Počkej, a koho teda myslí?"
,,Na tom nesejde. Co já vím, je to neopětované." Úplně viděl, jak se ta zrzavá kulička štěstí, drolí přímo před jeho očima. ,,Vii? Ale no tak..."
,,Já jsem fakt vemeno z kachny, co?" Ondra zpozoroval, jak Vildovi z koutku oka utekla první slza. A pak jí následovala další a další. Potom se dívat přestal. Stoupl si přímo před tu hromádku neštěstí a postavil jí na ty její vyhublé nožičky. Věděl, že je to zapotřebí a tak svého malého přítele srdečně objal. Když se zrzavý mladík vybouřil, dostal za odměnu dětské kapesníky a vlídný úsměv naslouchajícího přítele.
,,Je úplně normální, že jsi se bál. Ale právě proto ti pořád říkám, že bys o tom měl Jinovi říct. Když budeš pořád čekat a stále to odkládat na později, mohlo by se dost snadno stát, že už pak bude příliš pozdě. A s Vendym se to srovná. Jak tě tak znám, tak to, co jsi tu vychrlil na mě, jsi jemu neřekl ani z daleka. A protože on ti do hlavy fakt nevidí, vsadím se, že už to stihl zpracovat. Spláchnul to, víš? Jako to dělá Miki. Mají s bráchou dost podobné povahy. I když to Vendy nikdy nepřizná."
,,Děkuju ti, Ójo," Vilda si ještě jednou otřel zčervenalý obličej a do tváře se mu začal vracet jeho obvyklý úsměv. Napil se z limonády, kterou mu Ondra dal a pak zvesela pronesl;
,,Tak co pro mě teda vymyslíš za prácičku?"

*

8.12.2005 JINDŘICH

Kroky ho vedly k rodinnému domu. Lehký poprašek sněhu mu křupal pod botami. Byl ztracen ve vlastních myšlenkách a začínal zbaběle uvažovat, že není dobrý nápad, že jde k Vildovi sám. Rozhodně si byl jistý tím, že je jeho náklonnost až příliš očividná. Jistě, romanticky zabednění lidé, jako je třeba Hrdina, si ani nevšimnou, ale takový Ondra, ten si všiml hned. Jistě že to popřel, když se ho nenápadně vyptával, ale ono to bylo stejně neskutečně do očí bijící. Fajn. Tak se dneska vymluví na donášku ovoce. Co jiného má dělat? Trochu si nadhodil tašku, co nesl na rameni a došel ke dveřím. Zazvonil ze zvyku třikrát. Slyšel hbité kroky a o chvíli později mu už jejich malá Víla otevírala dveře.
,,Ahoj Vildo! Nesu vitamíny," zazubil se na něj a zamával ve vzduchu taškou. Jo. Tak očividné, že by to viděl i slepý. Zrzavý kluk mu se smíchem skočil kolem krku a když se pustil, zval ho z mrazu rychle do domu.
,,Udělám ti čaj, Jine. Venku pěkně přituhlo, co?" mluvil k němu Vilém a pomalu se otáčel zády, aby přešel do kuchyně. Jindra si zul boty, svlékl kabát a ihned ho následoval. S doprovodem Vildova veselého; ,,Děkuji," odložil tašku s ovocem na kuchyňskou linku. 
,,Vílo, jak jsi na tom? Je ti dobře? Už ti řekli nějaké výsledky?" vychrlil ze sebe, aniž by se mezi otázkami nadechl. Byl by pokračoval, kdyby se k němu jeho zrzavý přítel neotočil se shovívavým úsměvem.
,,V tuhle chvíli je mi báječně," řekl a při následující větě naoko zvážněl; ,,A výsledky? Ty možná dostanu až po tom, co matka s otcem někde rozptýlí můj popel." Sarkazmus z toho čišel na sto honů, ale on si tu poznámku stejně neodpustil.
,,Vii, nech si ty blbý fóry."
,,Ale vždyť přece víš, jak to myslím." 
Kývl mu na to, a pak zaměřil zrak na vodu bublající v konvici.
,,Ah, no jo," vzpamatoval se Vilém. ,,Jaký čaj chceš? Mám tu snad cokoliv, na co si jen vzpomeneš."
,,Čajová víla. Já vím. Jednou earl grey, prosím," pousmál se.
,,A s mlíkem. Taky vím," culil se zrzavý kluk.
,,Jo. Ale ještě jsi zapomněl dodat to Mikiho; Tuhle prasárnu beztak pije jen Jin."
,,Už jsem to měl na jazyku."
Sledoval Viléma pohybujícího se po kuchyni. Neměl to v úmyslu, ale hlavou mu běželo, že jsou po dlouhé době zase sami. Tedy - opravdu a skutečně jen oni dva. To prozření mu trochu popohnalo srdce. Slyšel a cítil, jak se mu rozdunělo v hrudi. Musí se už konečně odhodlat. Musí to zkusit! Tedy rozhodně by měl, protože čas se vracet nedá a některé příležitosti přijdou jen jednou za život.
,,Ty, Vílo," sotva začal, jeho hlas to vzdal.
Vilém se k němu tázavě otočil. Stačil okamžik, a viděl ho před sebou stejně tak zrudlého, jako v den jeho narozenin, kdy spolu na kratičkou chvíli zůstali sami. Strašně mu to slušelo tehdy, i teď. Vzduch v plicích se mu chvěl, srdce se dalo na útěk a rozum zůstal stát. Miluje ho. Ale neví, jak mu to má říct.
,,Ano?" zkusil mladší z chlapců rozproudit nějaký hovor, ale neúspěšně. V nastalém tichu Vilém jen zalil sáček čaje v hrnku, přidal mléko a držíce ho v rukou, mu ho trochu roztržitě podával. Jin však udělal krok přímo k němu, až stáli téměř tělo na tělo.
,,Vii, já... já ti potřebuju říct něco hodně důležitýho."
,,No tak povídej," pronesl zrzek tiše, v ruce stále ten hrnek čaje pro Jina.
Jindřich si nebyl v tu chvíli vůbec ničím jistý. Nebyl, ale něco tam uvnitř bylo silnější, než vlastní vůle. Olízl si rty a naklonil se přímo ke zrudlému Vilémovi. Chytil ho za volnou paži, přiblížil svá ústa k těm jeho a zavřel oči. Než se ale jejich rty stihly setkat, protrhl kouzlo okamžiku domovní zvonek. Jin prudce otevřel oči a rychle se stáhl. Vilda, v šoku ze sledu probíhajících událostí nadskočil a hrnek s horkým nápojem mu vypadl z ruky. Keramika dopadla se silným třesknutím na zem a oba mladíky pokropila sprška čaje s mlékem.
,,Promiň!" vyjekl rudý Vilda a v nastalé panice se chytil oběma rukama za ústa. Okamžik na to už ale pokládal své dlaně na jeho ramena. ,,Jine, neopařil jsem tě?" díval se mu hluboko do očí a pak z něj své ruce zase chvatně stáhl.
,,Ne. Jsem v pořádku, a ty?" 
,,Dobrý, no... Úplně v pohodě! Jdu otevřít, jo?" sypal ze sebe kluk zmateně a tryskem odběhl ke dveřím.
Jin ho jako ve snách následoval, nechal střepy ležet a čaj téct. Strašně ho totiž zajímalo, který z těch opičáků, co má za přátele, mu překazil tak dokonalou chvíli to všechno říct. I přes paniku, která se jich v tu chvíli zmocnila, si byl jistý, že Vilda moc dobře pochopil, co se chystal udělat. Tohle musí co nejdříve dořešit. Teď vážně není čas na návštěvy...
Víla otevřel a přímo před nimi stál Hrdina se širokým úsměvem, po boku s Mikim, který se ale  tvářil, jako Martinův dokonalý protiklad - vážně a dost zaraženě. 
,,Hádej co  nesu, Zvonilko!" mluvil Hrdina na Viléma, kdežto Miki se mu díval přímo do očí. Úplně slyšel, jak se mu v hlavě otáčí ozubená kolečka. A jak to tiše cvaklo. Slyšel šumět Hrdinův a Vildův hlas, jak se mezi sebou o něčem dohadovali.
,,Jdeme nevhod," šeptl k němu Miki tiše. Tak Ondřej zjevně není jediný, kdo si dal pár věcí dohromady. Nezmohl se na víc, než na to Mikimu lehce kývnout.
,,Prostě nedržkuj! sháněli jsme to pro tebe celej-" byl poslední útržek konverzace, než i Hrdina zaregistroval Jinovu přítomnost.
,,Jin!" vyhrkl okamžitě, podíval se na Mikiho, na Viléma a pak vrátil svůj zrak k němu.
,,Jo?" nadhodil, když zůstal Martin mlčet.
,,Jin!" cinklo to od Hrdiny, a tentokrát dost vesele.
,,Co...?" odpovídal mu nechápavě.
,,Jin... gle bells, jingle bells, jingle all the wayyyyyy-" rozhazoval Hrdina rukama a Vilda s Mikim propadli v záchvat smíchu.
Jin jen suše zkonstatoval; ,,Ty seš fakt kůň, viď."
,,Ano. A pro dnešek tažný," vycenil v úsměvu svůj předkus, sebral těžkou tašku u svých nohou a podal jí smějícímu se Vildovi. ,,Dej mi vědět, až je přečteš. Máme s Mikim ještě nějakou práci, takže zas vypadneme jo? Zjevně tu sám nezůstaneš," obrátil pohled na Jina a proboha - mrkl na něj.
Tak tohle už je vážné. Když to poznal i Hrdina, tak už vůbec nemá cenu, držet se nějak zpátky. Všichni se spolu rozloučili a Vilém za tou jejich přepadovkou zavřel dveře.
,,Mohl bys to položit?" zeptal se Vildy, který koukal do útrob darované tašky s knihami.
,,Proč?" zvedl k němu pohled.
Nečekal. Už nikdy na nic čekat nebude. Odhodlaně se k Vildovi naklonil a bez zaváhání ho políbil.

*