7.11.2005 VENDELÍN

Stál před zašlým, nízko patrovým panelákem a pohupoval se v kolenou. Když se v přízemní chodbě rozsvítilo světlo a Vendy spatřil osobu, která mu šla naproti, hřbetem ruky si otřel studený nos a široce se usmál.
,,Děkuju, že mě u sebe necháš," vyhrkl, sotva mu Petr otevřel. Ten si ho zkoumavě prohlédl, povzdychl si a zabručel v odpověď, ,,Však víš, tobě vždy k službám." Poté Vénovi pokynul do útrob domu. Ten se tedy dvakrát nerozmýšlel. 
Vystoupali jedno patro schodů a zamířili do Petrova bytu. Byla puštěná hlasitá hudba, což Vendyho ani přes pokročilou hodinu nezarazilo. Už tak si Petra často dobírali s tím, jestli už mu sluchátka nepřirostla k uším, nebo že má místo srdce bicí soupravu. Ovšem, jako by chtěl Petr celou tu jeho myšlenku vrhnout do záporu, hudbu po příchodu nelítostně vypnul.
,,Jestli máš hlad Vendy, jdi si vzít něco k jídlu, pak si třeba kecni k Nintendu a něco si zahraj. Musím dodělat tyhle kraviny do školy, pak se ti budu hned věnovat... Teda, když neodpadnu," sděloval mu s omluvným podtextem černovlasý mladík v potrhaném tričku, které celému tomu konceptu protiřečilo tlustě tištěnou větou - Fuck it all. Co se Petra týkalo, vždycky byl pro Vendyho takovou malou, soukromou záhadou, a to prosím v mnoha směrech. Taková tak trochu rozpolcená osobnost. Spíš ale jedna osoba dvou tváří. A to si vždycky myslel, že ty věci co se píšou v horoskopech, jsou totální pitomosti.
,,Jasně. A zase, díky moc," culil se na Petra a už se pomalu přesouval do kuchyně. ,,Jo a Péťo!" pokračoval v konverzaci, zatím co mizel za rohem obýváku, ,,Četl jsem, že blíženci by měli dneska zvolnit tempo." Tlemil se dřív, než se k němu doneslo hromové; ,,Víš kam si to ale můžou strčit?"
,,Za klobouk?" hulákal, když otevíral dveře ledničky, aby se obsloužil něčím malým k jídlu.
,,O něco níž, ale v podstatě jsi to trefil!"
Když pak o deset minut později seděl před televizí a proháněl Chipa s Dalem pixelovatým světem, cítil se naprosto klidný. Ten tam byla zloba, se kterou odcházel z domu. A nebylo to ani kvůli hře, ani kvůli jídlu. Cítil se tak díky přítomnosti člověka, kterému mohl vždycky důvěřovat, který ho má v rámci možností rád, a který ho doposud nikdy nijak nezradil. Stiskl tlačítko pro pauzu a otočil své oči k Petrovi. Seděl k němu zády a usilovně psal u svého pracovního stolu. Zjevně se dost soustředil, aby to měl co nejdříve hotové. A v tu chvíli, tak jako už tolikrát, Vendym otřásl pocit těžkého, lepivého smutku. Lidé jako Petr, jako on, tak přímí a protikladní sami sobě i všem okolo, všichni takoví, by si zasloužili pochopení. A nebo aspoň toho jediného člověka, co jim rozumí. A hned potom kousek štěstí, co by s nimi bylo na to časově omezené, lidské "navždy". Jenže nežijeme v pohádce. Už ani neví, jak dlouho uvažuje nad tím, že se mu část toho štěstí pokusí nabídnout. Sobecky by ho totiž pak dal i sám sobě. Nevěděl, nemohl si vzpomenout, kdy přesně si uvědomil, že má Petra víc, než jen rád -
,,Konečně hotovo!" oddychla si osoba u stolu a protáhla se. Pak se na židli otočila a upřela k Vendymu zrak. Ten už však měl v tu dobu zase hru puštěnou na plné obrátky, a Chip s Dalem byli zase o kousek blíž ke svému cíli. 

*

7.11.2005 PETR

Poté, co konečně dopsal svou seminární práci, cítil se naprosto psychicky vyždímaný. Byl rád, že se tu Vendy objevil a jako už tradičně, poslal ve vhodnou chvíli Mikimu zprávu, že k němu jeho bratr v pořádku dorazil a má u něj v úmyslu přespat. Netušil, proč si zrovna u něj ten rudovlasý výrostek veřejně udělal tajnou základnu, když rozhodně není jeho jediný přítel. Nepopíral by ale, že je mu Vendyho společnost příjemná. Vždycky když přišel, vyvážil misku vah. Vážně, jak to ten kluk dělá? Ještě před pár hodinami cítil své šílené, depresivní myšlenky, a teď, jako by byly za zvukotěsnou stěnou. Bytem i jím teď vládl naprosto dokonalý klid. Usmíval se. A to se mu v přítomnosti dalších lidí moc často nestávalo. Došel do kuchyně a nalil dvě skleničky Coly. Vrátil se do pokoje, kde před obrazovkou seděl Vendy, a zrovna se se dvěma čipmanky věnoval souboji s mini bossem. Petr postavil sklenice hned k Vendymu a usadil se mu po boku. Vendy vyhrál, uložil hru a laškovně na něj zahýbal obočím.
,,Dáme Maria?"
,,Jasně," kývl mu na to Petr, a o chvíli později se pustili do hraní.

 Bylo lehce po půlnoci, když se černovlasý ozval se slovy; ,,Promiň Vendy, ale už na to skoro nevidím. Za chvíli ti tu usnu."
,,Tak si jdeme lehnout?"
,,Ty klidně hraj dál, ale já půjdu. A navíc, ráno vstávám."
,,Jasně, tak to vypneme. Půjdu taky. Když nedorazím do školy, tak mě Dutohlav zabije."
,,Že se ten chlap vůbec obtěžuje vychovávat puberťáka. Vždyť je to z psychologickýho hlediska zhola nemožný."
,,Péťo, on je debil. A právě proto se mi tam nechce bejt."
,,A Miki to zvládá?" ptal se ospale, ale ne natolik, aby si nevyslechl Vendyho trápení.
,,Brácha má splachovací povahu. Já ne," pak se Véna na okamžik odmlčel, povypínal veškerou elektroniku v dosahu a v pološeru svítící stolní lampy u Petrovy postele dodal; ,,A nebo mu prostě jen přestávám rozumět."
,,Tím to určitě nebude, Vendy," poplácal ho konejšivě po rameni, pak se zvedl a odkráčel do koupelny.
Vracel se již tradičně převlečený do spacího, s vyčištěnými zuby a s pyžamem pro Vendyho. Mlčky mu ho podal, a jako při střídání stráží, zaujal rudovlasý kluk místo v koupelně. Petr si zalezl do postele a rozhodně to nebylo poprvé, kdy zauvažoval nad tím, jestli už to není divné, že tu spolu takhle spí bok po boku. Na druhou stranu, postel je to velká, a oni jsou přeci přátelé už dlouhé roky. Čekal, až se Vendy vkutálí do dveří, aby mohl zhasnout. Když ten ale dlouho nešel, posadil se na posteli, a ačkoliv byl neskutečně ospalý a unavený, zaposlouchal se do ticha bytu. Slyšel šumění vody, které vyhodnotil jako sprchu. Lehl si tedy zpátky, ale nechal rozsvíceno. Potom zavřel oči. Avšak i přes tu silnou, až ničivou únavu, nemohl zabrat. Tak rád by to zaspal, včetně všech těch destruktivních myšlenek, ale ani to mu zjevně nebylo přáno. S povzdechem se přetočil na bok, a otevřel oči. Vendy, s vlhkými vlasy a v jeho starém pyžamu, se opíral o futro dveří a díval se přímo na něj. Nepochopil důvod, (vlastně ho spíš ani nehledal,) ale Vendy v tom okamžiku, kdy se jejich oči střetly, znatelně nadskočil. Vzápětí se však vydal k posteli. Zalezl si na volnou polovinu, zhasl lampičku a přikryl se. Tmou se rozeznělo jen Vendyho tiché; ,,Dobrou..." na které mu Petr odpověděl stejnými slovy.

*

7.11.2005 VENDELÍN

Ležel a zíral na strop. Tedy, zíral vzhůru do tmy a strop tam někde nahoře tušil. Po své pravici slyšel a cítil lehké oddychování. Zauvažoval, čím to asi je, ale kdykoliv poslední dobou přijde, nikdy ho neslyší hrát. Na klávesách stojích v rohu, leží černý bavlněný hadr, skoro jako by ten hudební nástroj držel smutek. Petr přeci dřív hodně, hodně hrál. Miloval to, bavilo ho to, a teď se chová, jako by pro něj tahle forma hudby zemřela? Co se mu zase tou sebemrskačskou makovicí honí? Když už ne věděl, rád by to alespoň tušil. Těžko se tomu druhému pomáhá, když nevíte s čím. Chtělo by to alespoň nástin. No, a právě od toho tu máme slova. 
,,Péťo? Spíš?" zašeptal.
,,Ne," zabručelo to zprava. ,,Nejde mi to," slyšel v tom lehce zoufalé pousmání.
,,Ani mě ne..." odpověděl, ale v duchu měl jasno, že jeho důvod je dočista jiný, než ten Petrův.
,,Tak klidně o něčem povídej, jestli chceš."
Stejné schéma, jako obvykle. Ty mluv, já budu naslouchat. A přitom by potřeboval, aby to bylo obráceně. Tak to nejdřív trochu odlehčí. Prospěje jim to oběma.
,,No, ještě je na to brzo, ale jak víš, neúprosně se blíží to depresivní, neuvěřitelně stresující období roku."
,,Vánoce?"
,,Jo, přesně ty. Už máš vymyšlený dárky? Já totiž ne. A jak se znám, ještě dlouho mít ani nebudu. Ale Miki je v předstihu. Ten už byl v potřebách pro užitková zvířata a neuhodneš, co chce dát k Vánocům Hrdinovi."
,,Co pro toho našeho koně probůh vymyslel?" Petrova otázka zněla pobaveně, možná už tušil, kam tím míří.
,,Koupil růžovou ohlávku pro hříbátka."
V tu chvíli se oba dva naráz začali smát. Znatelně to uvolnilo tu dusnou a ospalou atmosféru.
,,Je fakt dobře, že si nejsme schopní vyměňovat příliš seriózní dárky, protože mám obavu, že jinak by tahle narážka stála mého bratra život," doplnil ještě, když salva smíchu odezněla. ,,Jo a jen tak mě napadlo Péťo, hraješ vůbec ještě?" nadhodil opatrně tu otázku dřív, než se Petr stihl ujmout slova. V tomhle rozpoložení by z něj něco dostat mohl.
,,Myslíš od tý doby, co mě potřetí nevzali? Ne."
,,Jsou to idioti, Péťo. Nepoznají talentovanýho člověka, ani když stojí přímo před nimi," snažil se zmírnit bolest, kterou z té předchozí věty slyšel.
,,Vendy, poznají. Nejsem prostě dost dobrý. A vzhledem k tomu, že talent a láska ke hraní nestačí, nebudu se tím dál trápit. Nechám to být. Někdy mě to žere, jindy jsem s tím v pohodě. Asi ještě chvíli potrvá, než to úplně vstřebám."
Vendy mlčel. Jen se přetočil na bok do směru, kde tušil Petrovo tělo. O tom, že láska nestačí, se píšou celé romány.
,,Hele a nenapadlo tě někdy tu lásku k hudbě prostě předávat dál?" nadhodil Véna.
,,A tím myslíš co?"
,,No přece hudbu učit."
,,Blázníš? S mojí povahou?" tázal se Petr šokovaně.
,,A proč ne? Každej jsme nějakej. A jestli si nevěříš, tak to vyzkoušej na mě. Času mám moře a rád se ti k tomu propůjčím. Bavilo by mě to." Ono na rovinu, ví že s Petrem, by ho bavilo v podstatě cokoliv. Nemluvě o tom, že by strávili ještě víc času spolu.
,,Kopeš si vlastní hrob, víš to?" ta otázka, navzdory obsahu, zněla vesele. A to je dobré znamení.
,,Ale prdlajs. Kopu si základy k úžasnému projektu."
,,Jen abys nelitoval."
,,To nehrozí. Na druhou stranu, vám to fakt neusnadním, pane profesore. Jsem surový produkt. A tím nemyslím neobroušený diamant, ale poleno. Totální dřevo."
Petr se začal smát a Vendymu spadl kámen ze srdce. Vlastně ani nedoufal, že se toho hned a tak snadno chytí.

*