Když jsem se ráno probral, Hubert ještě spal. Pozoroval jsem jeho nádherný, pihovatý obličej, chvějící se rty i neposedné blonďaté vlasy. Vypadal jako anděl. Jen jediný faktor mi tento dojem kazil. Mé mládě chrápalo tak, jako když se v lomu sype kamení. Vstal jsem, oblékl se a vylezl před stan. Bylo ještě ranní chladno, v trávě stála rosa, sotva se vylouplo slunce. Zamířil jsem do malého občerstvení tady v kempu, jestli tam náhodou nemají nějaké pečivo k snídani. Neměli. Paní v letech mi sdělila, že bych musel vstávat s kuropěním aby se na mě dostalo. Tak jsem se rozhodl vzít to mimo kemp, asi o kilometr dál, do vesnice kde stojí stará sámoška.

,,Ale ale, ranní ptáče?"

Přísahám že tenhle hlas mě už začíná děsit i ve snech.

,,To ani ne," usmál jsem se.

Tohle ptáče nejspíš nikam nedoskáče.

,,Kam jdeš?"

,,Do samoobsluhy. Do vesnice."

,,Fajn, tak to já jdu s tebou," oznámil Matěj, ani se nezeptal.

Tohle vidět Hubert, asi by pěnil.

,,Tomáši? Můžu se... na něco zeptat?"

Znělo to podivně.

,,No... podle toho na co."

,,Na Huberta."

,,Ne. Nemůžeš."

Bylo mi jasné, kam by ten rozhovor směřoval a co by následovalo. Je naprosto očividné, že když jsem se změnil... když jsem jaký jsem... když mi Hubert otevřel oči... by mě chtěl Matěj zpátky.

Došli jsme do vesnice, nakoupili rohlíky a nějaké uzeniny a vraceli se zpět. Jenže Matěj si nehodlal dát pokoj. Vyhlásil Hubertovi soukromou válku. Válku o mě. Když jsme vcházeli do kempu, Matěj mě zastavil, chytil mi ruce a dal mi polibek. Jakýsi letmý a rádoby nevinný.

Zamrzl mi mozek. Možná to byl šok z toho, co udělal, ale protože jsem se nebránil, políbil mě pořádně. OPRAVDU pořádně. Se vším všudy. Než jsem byl zase schopen myslet, Matěj si vesele pohvizdoval a mířil do svého stanu.

Vrátil jsem se před vstup do kempu a dřepl si na lavičku. Do háje. Položil jsem si hlavu do dlaní. Na zápěstí mi klimbal sáček s rohlíky a salámem. Přišlo mi že moje a Hubertova snídaně váží metrák. Tohle mu budu muset říct. Protože Matěj nevypadal, že by si po téhle puse dal pokoj.

Nevím jak dlouho jsem tam seděl.

Zvedl jsem se a zamířil k našemu krásnému zelenému šapitó. Když jsem vlezl dovnitř, zmátlo mě Hubertovo počínání. Usilovně cpal nafouklý kruh do svého batohu.

,,Co to tu nacvičuješ?"

,,Ale nic," zafuněl a gumový předmět tam ládoval dál.

Nasnídali jsme se, sbalili stan a společně s Matějem a Ivou se po řece vydali dál.

Potřeboval jsem to Hubertovi nějak říct a vysvětlit. Schválně jsem zdržoval abychom jeli druzí a měli na sebe klid. Nasedli jsme a odrazili. Blonďaté rajče mlčelo. Nezpívalo, ani nepovídalo zcestné historky. Zvláštní. Asi mu Matějova přítomnost opravdu dost vadí... A o to víc bude, až mu povím co se stalo.

V tom tichu, a že větší už snad být ani nemohlo, jsme pluli dál a dál. Místo mluvení jsem pozoroval krajinu. Bylo nádherně. Slunce hřálo tak, jak to umí jen v létě ale přitom bylo příjemně. Žádné velké dusno. Kolem nás se míhalý domečky u vody, lesy, louky... Kochal jsem se a kochal jako doktor Skružný z Vesničky Střediskové. Mě ovšem nesrazilo odbržděné auto. Přišel jiný... problém.

,,Huberte? Před námi je splav. Zvládnem to?"

Ticho.

,,Ty spíš?"

Nespal.

,,Co se děje?" ptal jsem se zděšeně.

Pak to přišlo. Místo bokem jsme najeli na jez přímo a ve chvíli kdy jsme se překlápěli to loďka nevydržela, ozvalo se hlasité křupání a pak už vím jenom to, jak jsem mávál rybám pod vodou. Vynořil jsem se a rozhlédl po Hubertovi. Zahlédl jsem jak se vymrštil po svém plovoucím batohu a pevně ho sevřel.

,,Tohle tě snad zchladí," zavrčel, udělal pár temp aby se otočil a zamířil ke břehu.

Bože. On nás viděl. Konečně mi taky došel význam kruhu v jeho batohu. A moje věci? Kdo ví, kde je jim konec. Plaval jsem za Hubertem. Když vylezl, vztekle odhodil batoh v dál, a kopřivy nekopřivy, klidně se do nich posadil. Objal si kolena, a položil si na ně hlavu.

,,Huberte?"

,,Nechci nic slyšet."

,,Ale já-"

,,Mám toho dost, běž si za Matějem a vyřiď mu že gratuluju, ať si svou výhru dosytosti užije."

,,Co blbneš?! Vždyť to byl... omyl! Já ho přece nechci!"

,,Jo?! A vysvětlíš mi teda proč ses s ním líbal?!"

,,Nelíbal."

,,Tomáši přestaň lhát."

,,Nelžu. Ty víš že nelžu."

,,Lžeš! Že se nestydíš...?! Kdyby ses líbat nechtěl, tak jsi ho odstrčil nebo mu jednu vrazil ale nestál bys tam jak tupec a nenechal se... To je jedno, vypadni!"

,,Nikam nepůjdu. A nevztekej se."

Sedl jsem si vedle něj a oba zmáčení jsme zírali na trosky naší lodičky, které pomalu odnášel proud. Chtěl jsem ho chytnout v pase a posunout ho k sobě, ale dostal jsem přes ruku jako dítě, které sahá na co nemá.

,,Odpusť mi to. A navíc... Já bych se přiznal."

,,To není polehčující okolnost," zaprskal.

,,A co teď? Ztroskotali jsme. Dneska je lodní doprava nějak nespolehlivá, nezdá se ti?" zkusil jsem neúspěšně odlehčit situaci.

,, Pojedu domů."

Zatrnulo mi. Počkat! To přeci nemyslí vážně vracet se k mámě kvůli jedné nelegální puse?!

,,A ty bys měl jet domů semnou, jestli o mě vůbec ještě stojíš," dodal, s tváří odvrácenou od mé osoby.

Tak on tím domů myslel k nám domů.

Mlčky vybalil mokrý batoh i utopený telefon a dal věci sušit. Nakonec vytáhl oblečení neprodyšně obmotané do tisíce igelitek, naprosto suché. Jako obvykle, myslel dopředu. A i když mě chtěl potrestat, měl tam suché oblečení i pro mě.

Když všechno uschlo, včetně peněz na autobus, narvali jsme věci společnými silami do batohu a vydali se přes louku k nejbližší vesnici. Když jsem ho pozoroval, věděl jsem že mi časem odpustí, ale také to, že je mnou velmi zklamaný.

Co pro tebe mám udělat kuřátko moje, abys mi zase vesele pípalo?

A tím naše vodní dobrodružství skončilo. V malé vísce jsme čekali na autobus. Hubert mě pověřil zjištěním, kdy to jede k nám domů.

,,Kuře? Podle mě to jezdí... jen v úterý a v dubnu, asi by ses radši měl podívat ty."

Hubertovi cukly koutky, ale neusmál se. Nakonec jsme nečekali do dubna, ale jenom do šesté. Když jsme otvírali náš dům, už bylo šero. Odemkl jsem a pustil Huberta dovnitř.

,,Zítra se stavíme u vašich pro Pátka. Docela se na něj těším, na obludu uslintanou."

,,Jasně."

,,Huberte?"

,,Tome?"

Díval jsem se, neschopen ze sebe vypravit jediné slovo. Tak ublíženou tvář jsem nečekal. Pokud chcete návod jak polámat něčí srdce a rozbít mu iluze, vemte si příklad ze mně.

,,Když řeknu že mě to moc mrzí, že bych se za to nejradši zabil, že tě miluju a o nikoho jiného nestojím, budeš mi to věřit?"

Zelené oči si mě prohlédly od ponožek po konečky vlasů.

,,Kdo ví," odpověděl a vytratil se do svého pokoje.