,,Nech to napokoji," zabručel na mě Hubert z ložnice stanu.

Otočil jsem se a setkal s pohledem rozhněvaných zelených očí.

,,Stejně už to nedrží."

,,Říkám ti, nech si to."

,,Myslím, že tentokrát tě neposlechnu."

,,Jestli si tu ruku zase zlomíš..." nadhodil výhrůžku.

,,To nehrozí. Vždycky se mi všechno hojilo rychle."

O čtvrt hodiny později byla ruka ze sádry venku. Radši asi nechtějte vědět, jak jsem to provedl. Hubert měl pěkně nevrlou náladu. Přemýšlel jsem, co s tím. Následně jsem se vyrazil umýt a cestou koupil u správce dvě lahve vody. V okolí našeho stanu bylo mrtvo. Huberta očividně vůbec nenapadlo vstát.

,,Spíš kuře moje oškubaný?" popíchl jsem ho, s hlavou v ložnici.

On zvedl ruku, přesněji řečeno prostřední prst a tím vytvořil nelichotivé gesto.

,,Hele pokud vím, já nemůžu za to, co se včera stalo. Tak si ten vztek nevylévej na mně."

Poplácal jsem si na nohu a Pátek se ke mně přiřítil celý nedočkavý, s míčkem v tlamě. Vzal jsem ho vyvenčit za areál kempu. Ani mi to nepřišlo, ale když jsme se vrátili, zjistil jsem, že utekla celá hodina. Hubert seděl na dece před stanem, obličej si mazal krémem a tvářil se přitom všelijak.

,,Promiň," zahuhlal si do dlaní, když slyšel zvuky mých kroků a cinkot Pátkovy psí známky.

,,Víš co mě napadlo Tome?"

,,Co?"

,,Že bychom si mohli udělat výlet. Sice jsme chtěli začít až zítra, ale myslím , že by mi trocha chůze bodla," domluvil, přejel očima po stanech v okolí jejichž majitelé ještě spali a skončil u mého obličeje.

,,To budu jen rád. Vezmeme batohy a můžeme vyrazit."

Nakonec ten Hubertův seznam věcí měl něco do sebe. Sbalili jsme dva menší batohy a tak nemuseli tahat celé krosny. Do těch prťavých batůžků jsme si každý dali pití, pár nezbytností a pro všechny případy i něco málo peněz. Ještě jsem přibalil svačiny a vodítko pro psa, uklidili jsme, zapli zip u stanu a vyrazili pryč. Sotva jsme vylezli na silnici před vjezdem do kempu, rozpažil Hubert ruce, zhluboka se nadechl a protáhl.

,,Bezva! A kam půjdem?" zase se krásně usmíval.

Jako by svou zlobu a starosti nechal u našeho zeleného šapitó.

,,Půjdeme přes les, po žlutý a podíváme se na tu zříceninu pár kiláků odsud."

,,Fajn," vycenil zuby v úsměvu a chytl mě za ruku.

Nadšený Pátek běhal kolem nás. Vždycky odběhl napřed a pak se vrátil. Ten pes má energie na rozdávání. Když to spočítám, šel stejnou cestu jako my asi tak třikrát.

,,Tenhle den je..." nasál nosem vzduch z borového lesa, ,,... jako koláč."

,,Jak jsi na to přišel?" smál jsem se.

,,Uvažováním. Dnešní den voní, je teplý a sluníčkem vypečený dozlatova. Prostě-"

,,Koláč," pochopil jsem.

Někdy mě jeho dedukce fascinují. Občas vážně zapomínám, že má právo se chovat jako dítě. Ani já jsem nebyl v šestnácti jiný.

Prošli jsme les, který se táhl asi dva kilometry a před námi se objevila polní cesta, z obou stran obehnaná loukou.

,,Hele krávy!" vypískl Hubert nadšeně, jako by nikdy žádnou neviděl.

Povyskočil a s rozzářenýma očima se dal do běhu. Radši jsem Pátka vzal na vodítko. Sice pochybuji že by skolil krávu, ale už jen pro pocit jsem ho mezi těmi zvířaty nechtěl nechat volně běhat. Hubert si vybral jednu černě strakatou a poplácal jí po hlavě.

,,Kdo myslíš, že je nechá volně, bez omezení na louce?"

,,Dneska? Nikdo. Ani bych se nedivil, kdyby na nás někdo začal řvát, co tu děláme. A možná ani tomu, kdyby se mi do lýtka zahryzl nějaký ovčácký pes."

,,Je to sranda. Bydlím na skoro-vesnici, ale krávy tam nikdo nemá. Akorát pár koní."

,,Máš rozvázanou botu," upozornil jsem ho.

,,A jo. Krávo, podrž mi to," obrátil se ke zvířeti a na roh mu zavěsil svůj batoh.

Jenže ta stračena to asi vzala nějak osobně, couvla, a jako když do ní střelí, rozběhla se i s Hubertovým zavazadlem pryč.

,,Stůj!" zaječel a snažil se jí dohnat.

V tom fofru si šlápl na tkaničku, co si nestihl zavázat a plácl sebou o zem. Já měl co dělat, abych neumřel smíchy. Když jsem se vzpamatoval, naklusal jsem k Hubertovi.

,,Jsi celej?" sesbíral jsem ho ze země.

Chlapec mi v rukou zaúpěl.

,,Jo! Ale hele co ta kráva udělala!" všiml jsem si otevřeného batohu na jejím rohu, ze kterého sem tam vypadlo něco na zem.

,,Obsah asi sesbírám, ale ten batoh mi, zdá se, dobrovolně nevydá!" žaloval.

Kdykoli jsme se totiž ke stračeně přiblížili, jako by to tušila a brala kopýtka na ramena. Vypadalo to že nejspíš zažila nějaký býčí zápas, protože po té louce běhala a běhala jako... No, jako kráva.

Zachránily nás mouchy. Když se totiž strakaté zvíře oklepalo, batoh mu odletěl z rohu a hlasitě dopadl na zem.

,,Uááá! Můj telefon!" zajódloval Hubert.

Naštěstí ten pád přístroj přežil. Mé mládě nasoukalo sesbírané věci do batohu, ale pak jsme po louce ještě zhruba půl hodiny hledali jeho peněženku. A našli. Když jsme odcházeli, Hubert si to neodpustil a na stračenu ještě houkl:

,,A přeju ti hodně much a blech ty jedna... Ty jedna krávo!"

Zacukaly mi koutky, ale nic jsem mu na to neřekl.

Došli jsme na rozcestí a unavení se svalili na lavičku pod ohromnou lípou. Hubert mi položil hlavu na rameno a zavřel oči.

,,Víš, nejlíp mi je, když jsme spolu sami. Když na nás nikdo neciví jako na exponáty v muzeu."

,,Chápu tě. Jestli ti vadí ten kemp, můžeme jinam."

,,Bude to stejné. S místem se nic nezmění. Museli by se změnit lidi."

Jo, tak to má naprostou pravdu.

,,Najíme se tu a pak to dojdem, co ty na to?"

,,Dobře."

Vytáhl jsem svačiny a jednu podal Hubertovi. Pátek si nás mlsně prohlížel. Hubert to do sebe ládoval, až měl boule za ušima.

,,Další trefná přezdívka. Křeček."

,,Mám hlad. To je toho..." zahuhlal a polkl.

,,Tomáši, ještě jedna, jedna jediná přezdívka a... a..."

,,A co?" smál jsem se.

,,A taky ti nějakou vymyslím!"

Ovšem vtip je v tom, že mně to nikdy nevadilo. Když viděl můj úsměv, uvědomil si, že prohrál.

,,Zlobíš mě, miláčku," na posledním slovu si dal záležet.

,,To já vím," mrkl jsem a usmířil si ho polibkem.

,,Musíme jít. Ochladilo se a vypadá to na déšť," oznámil s prstem k obloze.

Měl pravdu. Zbýval nám už jen kilometr do kopce, když se nebe protrhlo a svlažilo jak vyprahlou zem, tak i nás. Zastavili jsme pod převisem jedné skály a chtěli počkat až se ta průtrž přežene. Jenže když to trvalo čtvrt hodiny a Hubertovi začala být zima, rozběhli jsme deštěm do kopce a doufali, že u té zříceniny bude alespoň hospoda. Držel jsem ho za ruku a táhl zasebou. Chudák Pátek vypadal ještě nešťastněji, něž my oba dohromady. Před námi se otevřel volný prostor, který se ukázal být starodávným náměstíčkem. Za skálou se totiž vyloupl cíl naší cesty, krásná, zmáčená zřícenina. Ale co nás všechny tři asi potěšilo nejvíc, byla hospůdka, přistavená vedle jakési hospodářské budovy. Vpadli jsme dovnitř a museli působit jako když nás smetla přílivová vlna. Každý z přítomných v lokále byl suchý.

,,Ten pes sem nesmí," ozvalo se od výčepu.

,,Je vychovaný. Zaleze si pod lavici a vůbec o něm nebudete vědět. Venku je příšerný liják," bránil jsem Pátka.

,,No tak dobře," zabručel hostinský.

,,Co si dáte?"

,,Cokoli teplýho!" zadrkotal Hubert zubama.

,,Dvakrát bramboračku," požádal jsem po shlédnutí tabule u dveří.

Sedli jsme si na roh, Pátek nám vlezl pod nohy a za chvíli jsme o něm, přesně jak jsem řekl, nevěděli. Vytáhl jsem rezervní mikinu a položil jí Hubertovi kolem ramen.

,,Dje-dje-dje-děkuuu-juuu..." zajektal.

,,Není zač. Překvapuje mě, že s sebou mikinu nemáš. Ty buď všechno promýšlíš do detailů," viz ten jeho seznam ,,nebo nemyslíš vůbec."

,,N-n-ne-n-ne!"

,,Nehádej se a jez," poručil jsem, když nám nevábný chlápek v zástěře donesl dvě misky s horkou polévkou.

Ta krčma na to nevypadala, ale polévka byla opravdu výborná.

,,Vůbec nikam se mi nechce," zabrumlal později Hubert, se svou hlavou na mém rameni.

Divil jsem se, ale nikdo tu našemu chování nevěnoval sebemenší pozornost.

,,Budeme muset jít. Ale až se to přežene."

Oba jsme si dali ještě čaj a vyčkávali, až se zase slunce vyloupne na oblohu.