Ráno. Když přišlo, nemilosrdně mi připomnělo že nic není tak, jak to být má. Hubert semnou nespal v posteli. Těžko říct jestli proto že vytuhl na gauči, nebo kvůli tomu, co jsem mu provedl. Copak se asi honí v té střapaté hlavičce?

V sedě, před hrnkem kávy ve které div nestála lžička jsem uvažoval, co s tím. Tedy... Co semnou, co s ním. Nejhorší na té situaci je, že pomalu, ale s neúprosnou jistotou se začínám zlobit i já. Protože minutu od minuty mi přijde absurdnější, že se zlobí kvůli přestupku z pravidel, za který jsem vlastně tak docela nemohl. Na druhé straně je ale zlomená důvěra. Jeho důvěra, že on je mé všechno. S vydechnutím a zasténáním jsem zvedl unavené, rozespalé tělo, umyl hrnek, oblékl se a šel ke Smíškovým pro Pátka. Touhle dobou už snad budou vzhůru. Jakub mi otevřel a udivený předal Pátkovy věci. Nakonec NA MĚ našeho Baskervilla vypustil.

Ač očekávaně, lehl jsem. Náraz od psa velikého jako telátko by ustál leda trénovaný profesionál. Vcelku mě zarazilo že se Jakub na nic neptal. Na druhou stranu jsem tomu byl rád.

,,Tak... Jak to jde?" nadhodil jsem do nastalého ticha.

Jakub se na mě dlouze zadíval.

,,Milada je v nemocnici."

,,Cože?!" Jakto že nic nevíme??"

,,Není to nic vážného... Doktor mlel něco o přetížení organizmu... Nechtěl jsem vám kazit dovolenou ale když jste se vrátili..."

,,Jak jako nechtěl kazit?! Měl jsi nám to zavolat! Je to jeho máma! Proboha, snad si nemyslíš že je pitomá dovolená důležitější?!"

,,Ne, to ne. Ale Milada taky říkala ať vám nevolám. Bude v pořádku."

,,Ženská příšerná," procedil jsem mezi zuby ale dal jsem si tu práci, aby to bylo slyšet.

Jakub se smutně usmál.

,,Já... Obleču Majdu a jedeme za ní. Tak běž pro Huberta. Vezmu ho tam."

Jen jsem kývl, hvízdl na psa a upaloval, až se mi za patama prášilo. Nebohého Pátka jsem vstrčil za dveře a přestal mu věnovat pozornost.

,,Huberte?"

Odpovědí mi bylo mlčení.

,,Krucinál...Přestaň už s tou komedií, chováš se jak děcko a-" rozohnil jsem se a vlétl do obýváku jako tajfun.

Sotva jsem ho viděl, zastyděl jsem se že jsem tak vylítl. Mé mládě totiž stále spalo.

,,Huberte?" zašeptal jsem a pohladil ho po tváři.

Poprvé od pusy s Matějem jsem na něj mohl sáhnout.

Zelené oči procitly. Nepřestal jsem ho hladit a čekal na reakci.

,,Co se děje?" zeptal se a zamrkal.

,,Miluju tě. Ale původně jsem chtěl říct nějakou neotřepanou frázi."

Viděl jsem jak mu zajiskřilo v očích a stěží udržel vážnou tvář. Mám takový dojem že už mi bylo odpuštěno, jen se mě rozhodl ještě chvíli potrápit.

,,No... Dobře, ale tos mi mohl říct až se proberu. Nemusels mě vzbudit."

,,Já... Vlatně něco mám. Ale až to řeknu, slib mi že nebudeš vyšilovat."

,,Slibuju."

,,Vážně? Opravdu nevyběhneš ven v těhle trenclích s Mickey Mousem?"

,,Vážně."

,,Fajn. Huberte... Tvá máma je v nemocnici. Ale neboj se, Jakub říkal že bude v pořádku."

Zůstal na mě koukat, v očích děs.

,,Jede tam s Majdou. Mám ti říct že můžeš s nimi."

Mechanicky, beze slov vstal, došel se obléknout a vrátil se do obýváku.

,,Po-," polkl. ,,Pojedeš semnou, že jo?" ujišťoval se.

,,Tvá matka mě nesnáší."

,,To není pravda..." řekl, ale víc mě neprosil.

Vlastně ani nemusel. Pojedeš semnou? Jistě že. Co bych pro tebe neudělal.

Pátek po nás hodil psím, ztrápeným pohledem než jsme se vypařili.

Za chvíli jsme nasedali do Kubova auta a jeli směr Písek. Hubert mě chytl za ruku. Celou cestu se mě držel a ani na okamžik nepustil. Těšilo mě že jistota že jsem tu pro něj, tak docela nezmizela.

Vedro v autě, vlnění vzduchu a horkem roztavený asfalt vystřídal chlad a octová pachuť malé nemocnice. Jakub se ohlásil u sestřičky ve vestibulu a ta nás ochotně poslala dál. Jakub věděl kam jde, očividně je tu už poněkolikáté. Kuba otevřel dveře, a mé malinké kuřátko mi rozdrtilo ruku. Jakmile jí viděl, pustil mě a vrhl se k ní.

,,Mami!" sedl si k ní a chytl jí za ruku.

Bylo to ale nějak jinačí než způsob, jakým chytá mě. Její tvář nevypadala strhaná nemocí, jevila se zdravá. Jen trochu unavená. Usmála se na svého syna a nechala se postupně políbit od všech členů rodiny.

Rodina. Co já tu probůh dělám? Vždyť k nim nepatřím. Tiše jsem se otočil, vyšel na chodbu a zavřel za sebou. Tvrdé sedačky čekárny moc pohodlí neslibovaly, ale nechtělo se mi se jen tak vytratit. Co kdyby se po mě mé blonďaté rajčátko shánělo?

Sotva jsem se posadil, ze dveří Miladina pokoje vykoukla hlava o jejíž barvě jsem se před chvíli zmiňoval.

,,Tomáši?"

,,Ano?"

Než stihl promluvit dál, dveřmi proklouzla Miladina miniaturní kopie.

,,Majdo mazej zpátky."

,,Mazej si sám Bertíku! Mám to dovolený!" řekla, vyplázla jazyk a doběhla k automatu na kávu na konci chodby.

,,Tak malá, a už tak drzá," protočil Bertík oči.

,,Roztomilá přezdívka."

Jinak to nešlo. Musel jsem si rejpnout.

,,A to nevybrala tu nejhorší."

,,Fakt? Myslím že jí uplatim fialovejma poníkama aby mi práskla, jak ti ještě doma říkají," smál jsem se.

Malá Majda se mezitím vrátila s kelímkem horké čokolády v ruce.

,,Brácha otevři mi."

,,A co kouzelný slovíčko?" nadhodil Hubert.

Malá dívčina se zamyslela a pronesla:

,,Abrakadabra?"

Hubert se na mě podíval a já myslel že umřu smíchy.

,,Já ti dám abrakadabra, prcku!" odfrkl ale dveře jí otevřel.

,,Prcku? Já na rozdíl od tebe na sto procent vyrostu!" vrátila mu zpátky.

No jo. Holka se pomamila. Ta má vyřídilku.

,,Tomáši, pojď za náma."

,,Ne já... Nechci se vměšovat."

,,Jen hezky pojď. Teď máš vměšování povinně."

Zvedl jsem se a celý nesvůj vkráčel do dveří. Podíval jsem se do očí všech přítomných. Jakub se náhle zvedl, vzal do náruče Majdu a odešel s ní z pokoje.

,,Tak," řekla Milada.

Z neznámého důvodu si připadám jak před soudem.

,,Tak?" vypadlo ze mě.

Milada se kupodivu usmála.

,,Chci se omluvit. Vám oběma."

Vytřeštil jsem oči. Čekal jsem cokoli. Vážně cokoli. I to, že se promění v desetihlavou saň, utrhá mi údy a pak je sežere, ale tohle ne.

,,Byla to hloupost... Myslela jsem si, že je to... jen nějaký Hubertův pubertální rozmar. Ale po tom co mi řekl Jakub a co vidím... To chápu. Neříkám schvaluju. Ale chápu.

,,Mami..." vydechl šťastně Hubert

,,Takže až mě pustí domů... ráda bych abyste nás navštívili," usmála se a spiklenecky na Huberta mrkla.

Že by mi někde něco unikalo? Nějak tomu nemůžu uvěřit. Zamrazilo mě když mě přepadla myšlenka že je vážně nemocná a jen se chce smířit se synem než... Ale fuj! Chmury, zmizte mi z hlavy...

Jako na zavolanou se do ztichlé místnosti vrátil Kuba s Majdalenkou.

,,Tak mami... uzdrav se nám," řekl ještě Hubert, dal jí pusu na čelo, mé oněmělé já drapl za ruku a než jsem se nadál, stáli jsme na chodbě.

,,Já zírám kuře," zavrtěl jsem hlavou.

,,Že jí to ale trvalo co? Než jí došlo že to myslím vážně."

,,Takže... Ty už se na mě taky nezlobíš?"

,,Dejme tomu," uculil se.

,,Položím tu otázku jinak. Je mi tedy odpuštěno?"

,,Víceméně."

,,Více, nebo méně?"

Ukázal zuby v širokém úsměvu.

,,Miluju tě. A to stačí, ne?"

Chytl se mě za ramena, postavil na špičky a políbil mě. Rozechvělo mě to. Jeho měkké rty se pohybovaly na mých a když přestaly, zbyla po nich nahořklá lítost.

Slibuji jemu i sobě, že od této chvíle žiji a dýchám jen pro něj.

Drobné tělo se na mě přitisklo. Kuřátko spokojeně píplo:

,,Takhle je mi nejlíp," rozhodilo kolem mě křidélka a nechalo se obejmout.

A tak jsme tam stáli, a drželi se. A kdyby z pokoje nevyšel Jakub s malou, asi bychom se drželi doteď.

Zvyk je železná košile. Jak jsem zaregistroval pohyb, automaticky jsem ho pustil. Hubert po mě šlehl pohledem, chytil mě za ruku a pomalu vedl k autu, abychom se vrátili domů, kde na nás nedočkavě čeká náš pátý den v týdnu.