Prolog:

Díval jsem se do tmy, a hlavou se mi promítaly nedůležité myšlenky. Dokonce jsem zašel až tak daleko, že jsem začal vzpomínat na střední. Tedy, ne na školu jako takovou, spíš na jednu konkrétní osobu. Vždycky s ním bylo dobře. Byl bezpečí samo o sobě. Víte, ten druh člověka, kterému bylo líto vzít na mouchu plácačku. Dalo by se říct, že v té době to byla jediná osoba, kterou jsem mohl nazývat opravdovým přítelem. Kde je mu teď po těch letech asi konec. Jak se má? Jak vypadá? Poznal bych ho vůbec? Jo. Vím, že poznal. Přeci jen, vždyť jsem ho... ale to už je teď jedno. Přistihl jsem se, že nejen civím prázdně do tmy, ale ještě k tomu jsem se tu objal se zábradlím.  Napůl jsem ležel, napůl visel na našem balkónu. Bože, kdybych nepřestal s kouřením, hned teď bych si jednu zapálil. Nadechl jsem se a pomalu se odlepil z míst, na která jsem se, ponořen hluboko ve frustraci, zhroutil. Promnul jsem si obličej. Mé ruce byly cítit po kovu. Znovu jsem marně přemýšlel, co bych měl udělat, jen abych opětovně došel ke stejnému závěru. Já s tím nemůžu dělat vůbec nic, dokud nebude chtít on. Myslím totiž, že Victor si to pořád ještě neuvědomuje. Tedy ten fakt, že to co dělá, už opravdu není v pořádku. Jenomže kdo jsem, abych ho soudil. Žijeme spolu přes čtyři roky, známe se šest let. A proto mi možná připadá tak strašně zoufalé, že teprve v posledních měsících se naše soužití prudkou rychlostí změnilo. Asi je na čase si to přiznat. Já vlastně už jenom čekám, až ta změna bude nevratná. Zásadní.
Vrátil jsem se z balkónu do obýváku a znovu se ve mně vzedmula vlna vzteku a bezmoci. Na okamžik jsem zavřel oči, počítal odnikud nikam a s každou šeptem pronesenou cifrou si připomínal, jaké to bývalo. Za každým číslem viděl usměvavou tvář osoby, kterou dlouhé roky miluji. Pak jsem oči otevřel, a na gauči viděl toho samého člověka, pod obraz opilého a hlasitě chrápajícího. Bylo mi víceméně jasné, že teď by ho z alkoholového kómatu neprobudil ani výbuch z děla, takže jsem bez tlumení potlačeného vzteku posbíral prázdné plechovky od piva ze stolu i z pod něj, a došel je vyhodit do koše. Vlezl jsem do ledničky pro něco k jídlu. Zpola upitá flaška vodky v přihrádce na zeleninu, mě už ani nepřekvapila. Jen to zoufalství bylo zase jaksi hlubší. Sáhl jsem pod ní pro rajče, vzal si nějakou šunku, zavřel lednici a došel ke kuchyňské lince do chlebníku pro pečivo. Vzal jsem zavděk polotvrdým rohlíkem a pustil se do večeře. Těsto nějak vázlo v krku. Jenže vztek je vztek a hlad je hlad. Zdá se, že si na nějaký čas můžu o připravené teplé večeři nechat zdát. Po jídle jsem se osprchoval, došel svého spícího přítele přikrýt a vybavit polštářem, aby tam neležel jako bezdomovec na lavičce v parku, a zalezl si do ložnice. Než jsem šel spát, chvíli jsem si četl. Dříve jsem to nedělal, ale velmi rychle jsem přišel na to, že mi to pomáhá vyhrát nad pochmurnými myšlenkami. Lépe zaměstnat hlavu před spaním fiktivními problémy hlavních postav, než těmi vlastními, bolestivě reálnými.

,,Fine?"
Spát. Chci spát. Dneska mám volno. Jdi pryč.
,,Finley? No tak..!" 
Něžné třesení ramenem.
,,Jo?" proloupl jsem oči, a zadíval se do obličeje nad sebou.
,,Dobré ráno. Omlouvám se za včerejšek, trochu jsem to s tím pitím přehnal. Máš na stole snídani. Vrátím se okolo páté, jo? Miluju tě." Pusa na čelo.
Nechtěl jsem na něj mluvit. Byl bych zlý, vzteklý, protivný a ublížený - copak mi stojí za to, kazit jediné světlé okamžiky? Ne... Rázem mi bylo strašně zoufale. A to jsem se před pár vteřinami probudil do nového dne. Vztáhl jsem ruce, a přitáhl si ho tak přímo na sebe.
,,Zlobíš se, viď."
Nebyla to otázka. Byl si tím stoprocentně jistý. Koneckonců, kromě Victora vím jen o jediném dalším člověku, který mě zná lépe, než já sám sebe. Beze slov jsem ho hladil po zádech a ve vlasech. Victor si zabořil obličej do polštáře nad mým ramenem. 
Strašně mě trápíš, víš. Ale neřeknu ti to. Já jsem na to příliš hrdý a beztak - citové vydírání není způsob, kterým by se ti dalo pomoct. 
,,Teď už se nezlobím."