Dokouřil jsem cigaretu a ještě chvíli zůstal opřený o zábradlí balkónu. Tiše ke mně doléhalo syčení vody ve sprše a nějaké tlumené hlasy od sousedů, nejspíš z televize. A hlavou se mi honily myšlenky, které bych nejraději neměl. Francis tu nebyl. Celých těch šest let, žil jen jako vzpomínka v mé hlavě. Proč mě tedy tak trápí, že jsem ho odmítl? Proč se mi srdce i rozum vrací k těm několika málo posledním dnům, co jsme se vídali? To jsem se snad nijak nepoučil? Proč je můj chlap, který se právě sprchuje, v mých nynějších úvahách až na posledním místě? Proč přes to všechno, na Francisovi tak pevně lpím? Vím to. Vím. A v životě to nahlas nepřiznám. Francis je pro mě úplně jiný, než ti všichni ostatní, než hromada známých, které jsem za ty dlouhé roky potkal. A je pro mě i jiný, než můj Victor. To, že jsem Francise miloval, nikdy nezmizelo. To dlouhé odloučení, jen zmírnilo sílu působení. K návratu do původního stavu stačilo jedno jediné - to, že si mě našel. Se širokým úsměvem mi vtrhl zpátky do života a nevědomky tak oprášil skříňku s pocity, co jsem vůči němu vždycky choval. Načež jsem jí já, absolutně bez rozmyslu, otevřel. A teď už se jenom nestačím divit důsledkům. Ale tohle půjde. Ještě pořád jí můžu zavřít. A z napáchaných škod, se prostě jednoho dne zase oklepu.

,,Fine?" houkl na mě mezi dveřmi balkónu Victor.
,,Ano?" otočil jsem se k němu. Vlasy měl vlhké, nedbale vysušené ručníkem, obličej zčervenalý po horké sprše, a od nahoty ho dělilo pouze spodní prádlo.
,,Sprcha je volná... kdybys chtěl..." 
Ne, ani jsem se nemusel namáhat hledat kontext. Věděl jsem, co se mu teď honí v hlavě. A v téhle situaci jsem se vlastně ani nedivil. Snažil se o mě cizí mužský, tak má touhu si mě přeznačkovat. Pravděpodobně doslova, soudě podle Victorovy nátury. 
,,Hned jsem tam," usmál jsem se na něj a po chvíli zamířil z balkónu rovnou do sprchy. Victor se zatvářil spokojeně, což svým způsobem udělalo radost mně.

Pod proudem horké vody mé myšlenky věnované Francisovi ještě zintenzivněly. Co když jsem ho svým odmítnutím zranil, a už se nevrátí? Najede pak můj život zase do starých kolejí? Nebo si mě odchytí zítra, až půjdu z práce, a zase mi naprosto zdevastuje duševní rovnováhu? Po čem z toho vlastně toužím? Asi to vím. Vlastně... určitě. Potřebuju ho vidět. Musím s ním mluvit.

Když jsem se řádně umyl, opustil jsem koupelnu s přesvědčením, že se teď naprosto zaměřím na realitu. Victor byl, dle všech očekávání, v ložnici na posteli a zcela nahý. S úsměvem na rtech mi jedním prstem, beze slov pokynul, ať jdu přímo k němu. Můj odhad byl bezchybný. Sotva jsem se mu přiblížil nadosah, stáhl si mě do náruče a první věc kterou mi provedl, byl cucflek nad klíční kostí.
,,Je to vážně nutné?" pousmál jsem se nad jeho počínáním.
,,Nezbytné," zabručel on, olízl si rty, a na krku mi udělal druhý. Zavrtěl jsem nad tím hlavou, ačkoliv mě to spíš těšilo. Měl jsem v úmyslu přenechat Victorovi veškerou iniciativu, ale nakonec se to neukázalo jako ten nejlepší nápad. Že jsem se znovu nechtěně myšlenkami ocitl někde jinde, než v naší ložnici, mi došlo přesně v momentě, kdy mě laskající ruce opustily. 
,,Finny, jestli na to nemáš chuť, měl jsi říct," bylo mi vytknuto. Sáhl jsem mu po rukou, a semkl je ve svých. Chvíli jsem si je prohlížel, neschopen podívat se mu do očí, nebo najít adekvátní odpověď. Když jsem promluvil, vypadalo to, jako bych se svěřoval jeho dlaním.
,,Nějak toho na mě bylo dnes moc, promiň. Ještě si to dorovnávám v hlavě." Pak jsem se usmál a zdvihl k němu oči.
Díval se na mě s překvapivě vážným výrazem. Po usměvavé tváři nebo vzrušení, nezbyla ani památka.
,,Chtěl jsem jen ještě jednu hezkou vzpomínku. I když jsi mě na chvíli nalomil, myslel jsem to vážně. To co jsem ti řekl na balkóně. "
,,Co přesně?" A pak ve mně zatrnulo. Uslyším tu větu znovu.
,,Že bychom se měli rozejít."
Ještě než jsem se nadechl, abych dal najevo rozhořčenost, lítost i nesouhlas, mě ale Victor naprosto odzbrojil další větou.
,,Měli. Protože ty miluješ někoho jiného."
Marně jsem hledal slova o lži a nespravedlnosti, jenže jsem je nemohl najít. Přesně v ten okamžik jsem si totiž uvědomil tu těžce drtivou pravdu. Ani šest let odloučení nestačilo, abych přestal Francise milovat.
,,Trvá to už delší dobu viď, Fine? Ale to bys nebyl ty, kdyby sis vybral to nejjednodušší řešení. Místo svého vlastního štěstí, radši taháš ze dna takového lůzra, jako jsem já."
,,Tak to není..."
,,A jak to tedy je?" tón jeho hlasu byl tichý a velice, velice smutný.
Nemůžu mu říct, že to trvá od střední školy. Že jsem se dohodl sám se sebou, že to prostě hodím za hlavu a budu žít šťastný život. Nemůžu mu tak moc ublížit abych přiznal, že když se Francis po letech vrátil, cítil jsem se, jako bych po hlavě dostal ocelovou tyčí, že mě tou nečekanou ránou rozbrněla hlava, okolní vzduch se rozechvěl a duněl a všechny ty pocity se okamžitě vrátily-
,,Tak vidíš," pronesl tiše. Sklouzl z postele a došel si obléknout pyžamové kalhoty.
,,Lehnu si v obýváku... Finny, já tě miluju. A právě proto tě nechávám jít. Děkuju za všechno."
Pak se za ním zavřely dveře, a mě se z očí vykutálely první slzy. A od té doby, kanou bez ustání.