Stíral jsem proudící slzy a snažil se zburcovat něco, cokoliv,  z mého vzpurného já. Abych měl odvahu a sílu se hned teď zvednout, projít těmi zatracenými dveřmi a říct mu, říct mému Victorovi, že nemůže takové rozhodnutí udělat za mě. Potřebuju to urovnat. Musím to urovnat. Jinak se sebou nedokážu dál žít. Vyskočil jsem z postele, rozrazil dveře, a zamířil přímo do obýváku. Musíme o tom ještě mluvit. I kdyby to byl opravdu konec a on na tom rozchodu trval - nemůžu ho nechat jít, s tolika nezodpovězenými otázkami. Nevezmu si na svědomí, že kvůli tomu sklouzne zase tam, odkud se tak pracně vyškrábal-
,,Victore?" oslovil jsem muže ležícího na gauči. Ještě nedávno to byla rutinní podívaná, teď to ale působí nějak smutně a odosobněle. 
Ani se nepohnul, a přesto jsem si byl jistý, že nespí.
,,Victore, mluv se mnou," žádal jsem a slyšel, jak se mi láme hlas. Jak mě odhodlání opouští a slzy se vrací do vyschlých řečišť na mých tvářích. A teprve tehdy se přetočil na druhý bok, a podíval se na mě. Měl rudé oči a provinilý výraz. 
,,O čem chceš mluvit Finny? Já myslím, že jsem to řekl dost jasně." Na konci pronesených vět scvakl zuby a brada se mu rozechvěla.
,,Vážně to tak chceš?" ptal jsem se chvějícím se hlasem.
,,Finley, pomáhal jsi mi, když jsem to nejvíc potřeboval. Takže jsem se rozhodl, ti to alespoň jednou oplatit."
,,Neodpověděl jsi na otázku," bylo mi jedno, že mi s těma protivnýma slzama tečou i nudle, že asi teď vypadám vážně směšně a k politování. Že se vlastně chovám jako batole, které chytá vodu do rukou, a když je rozevře, diví se, že tam nic nezůstalo. Jen prostě potřebuji, aby to neskočilo tím; Děkuju za všechno.
,,Ano, chci," ale ani tak zatvrzelý člověk jako Victor, není z kamene. Z očí mu sklouzly slzy a tak je rychle otřel hřbetem ruky. Pak se na mě usmál, a po těch šesti letech, co se známe, mi zlomil srdce.
,,Bude ti beze mě líp, já to vím. Proto to taky dělám. Hele, Fine, nemůžeš mě celej život jenom zachraňovat. Říkám to upřímně a jsem si jistý, že to víš i ty sám, ale i kdybychom spolu zůstali, už to nikdy nebude takové, jako předtím. I když odpustíš, nikdy nezapomeneš. A co hlavně, nikde nemáš jistotu, že se zase nenapiju, a neprobudí se ve mně ta zrůda, co tě tehdy praštila. Nechci abys u toho byl, kdyby se to stalo. Jestli ode mě potřebuješ ještě něco slyšet, tak do toho. Povím ti cokoliv, a nebudu ti lhát. Na to si tě příliš vážím."
Stál jsem tam, a v mysli hledal, na co bych se chtěl zeptat, nebo co mu říct. Jenže on to přeci všechno ví. Že o něj mám strach. Že si neumím představit, co bude dál. Protože to tak cítíme oba. Koneckonců, strávili jsme spolu kousek života.
Došel jsem k němu, obkročmo si mu sedl na stehna a objal ho. A pořád jsem, jako malé dítě, nedokázal přestat brečet. Už jsme neměli co dál říct, zbylo jen smutno, které se kolem nás, na pokraji ticha, vznášelo.

Ráno jsme si, jako dvě (v tu chvíli) zcela dospělé bytosti, sedli naproti sobě v kuchyni a dohodli se, co tedy bude dál. Po rychlé snídani Victor vyrazil do práce, a já v bytě osaměl. Honily se mi hlavou myšlenky, kam se teď tak v rychlosti vrtnu. Nerad bych s tím nějak otálel, nebo mu byl nakonec ještě přítěží. Jeden nápad jsem dostal rychle, ale mám pocit, že si můj nadřízený bude ťukat na čelo, sotva s tím za ním přijdu. Upřímně, byl jsem rád, že mířím do práce, potřeboval jsem hlavu i ruce něčím zaměstnat. Protože Victor má pravdu. Jsem zamilovaný do někoho jiného. Mrzí mě a bolí, že to mezi námi takhle skončilo, protože jsem ho měl vážně hodně rád. A možná z toho důvodu, se mi v mysli ozývá ten sabotér, který křičí, že když jsem Victorovi něco takového udělal, tak si vůbec nezasloužím být šťastný.
Přede dveřmi naší kavárny jsem se oklepal ze zbloudilých myšlenek, nasadil pracovní úsměv a vkročil dovnitř. V lokále sedělo všehovšudy pět lidí, a Francis mezi nimi nebyl. Nadřízený na mě mávl a pozdravili jsme se, sotva jsem došel k pultu. Vklouznout do pracovního procesu pro mě nebylo nijak náročné. Ano, místy se ozývalo smutno, které se mi rozlévalo tělem, až to fyzicky bolelo, ale to k rozchodu, kterého litujete, zkrátka patří. A ano, jak jsem zmiňoval několikrát, tohle si opravdu zasloužím.
Po poledni, po největší zátěži, se kavárna dočista vylidnila. Přesně v té chvíli jsem sebral odvahu, která mi po včerejšku ještě zbyla, a zeptal se svého zaměstnavatele na ten malý, nepoužívaný byt nad kavárnou, který mi při nástupu do práce nabídl k používání. Byl sice rozčarovaný, ale na detaily se neptal. Stačilo mu, že jsem se zeptal, jestli tu je ta možnost, protože jsem se rozešel s přítelem. K mému štěstí v tom neviděl větší problém než ten, že si to tam budu muset kompletně celé uklidit a vyčistit.

*

Od chvíle co jsme se s Victorem rozešli uběhlo čtrnáct dní, a Francis se v kavárně neukázal. Nenapsal zprávu, nezavolal. Dobře mi tak. 

Zdálo se, že jsem už kompletně nastěhovaný nad kavárnou, a musím uznat, dalo to dost práce, uvést ten byt do použitelného stavu. Jenže jsem měl silnou motivaci se snažit. Victor přišel velmi rychle s tím, že půjde do spolubydlení se známým, takže v jeho (i svém zájmu) jsem dřel, abychom mohli v našem starém bytě vypovědět smlouvu, a oba odejít. První noc, sám v novém místě, jsem strávil pochodováním k oknu, a zíráním do ulice, střídaným s ležením v posteli a zíráním do stropu. Nemusel jsem se ani nijak zvlášť pídit po tom, koho čekám, že před kavárnou uvidím. Celou dobu jsem utíkal od Francise, i od sebe. Jenom jsem si to nechtěl přiznat. Francis je jediný, kdo ví, kdo skutečně jsem. A tenhle holý fakt mě vlastně i dost děsí. Chci Francise vidět. Co nejdřív ho chci vidět! Ale začínám mít pocit, že už nepřijde. Odmítl jsem ho, odehnal, a teď zoufale toužím po tom, aby se zase vrátil...

A tak plynuly mé dny a pomalu se začaly stereotypně slévat. Když jsem nepracoval, zavíral jsem se doma a četl. Pomáhalo mi to. Aspoň jsem pak nepřemýšlel nad tím, jak jsem to všechno královsky pohnojil. Jak jsem ublížil dvěma nejdůležitějším lidem, ve svém životě. Když jsem volal babičce, ani mě nenapadlo zmínit detaily. Jen jsem jí sdělil, že se naše cesty s Victorem rozešly. Asi to stejně slyšela někde mezi slovy, protože mi kladla na srdce, ať přijedu, hned jak budu mít trochu času. Navštívil jsem jí hned následující den. 

Bylo páteční ráno, když jsem z bytu scházel schody dolů, a chystal se obejít dům, abych dveřmi s markýzou vešel do kavárny, s dokonale nacvičeným úsměvem. Obcházel jsem roh a viděl ho tam stát, nenuceně opřeného o zeď, kouřícího cigaretu. Srdce se mi v hrudníku divoce rozburácelo, netušil jsem, který pocit ve mně převládá, a pak jsme se jeden na druhého podívali. Francis sebou trhnul tak, až mu zpola vypálená cigareta vypadla z ruky.
,,A-ahoj Fine," pozdravil, a široce se usmál. Přesně tak, jak to má ve zvyku.
Netuším čím to je, co se to v dospělém člověku sepne, že má najednou ohromnou chuť utéct od svého trápení, ale přitom zůstane stát a čeká, až na něj život vytasí drápy.
,,Ahoj Cisi," oplatil jsem pozdravení, a seč jsem mohl, i ten úsměv.
Napadala mě spousta věcí, otázkou "Co tu tak najednou děláš?" začínaje a slovy "Už nechoď pryč," konče. Nevyšlo ze mě ani jediné slovo. Vůbec jsem nevěděl, co mu mám říct. Stačilo by poprosit, aby byl prostě zase můj nejlepší přítel ze střední? Pochybuji.
,,Byl jsem v kavárně. Prý jsi se rozešel s přítelem."
,,To spíš on se mnou. Ale jo, rozešel. Šéf je hrozná drbna. Už mu nikdy nic říkat nebudu."
,,Finny... Víš, chtěl jsem se ti omluvit, že jsem byl tak ješitný. Pozdě, ale přece," povzdychl si.
,,Prosím?" začalo to znít povědomě. A tvářil se u toho úplně stejně, jako Victor tu noc, co jsme se rozešli.
,,Že jsem ti ublížil, mi došlo totiž teprve ve chvíli, kdy jsi mi to sám řekl. Za to se opravdu omlouvám. A taky za ty nevyžádané rady a... vůbec. Promiň mi to všechno. Není mi podobné, že bych byl kvůli někomu tak vytrvalý. Ale ono to má svůj důvod," Francis se postavil, a došel ke mně na dosah ruky.
,,Jaký?" tak malá chvíle mu stačila, aby mě zase úplně rozebral.
,,Ten, že tě miluju. Miluju tě, Finley. Ale už se ti nebudu plést do života, když o to nestojíš."
Už nemůžu utíkat před ním, ani před sebou. A vlastně... nechci. 
,,Teď se tě zeptám naposledy. Záleží čistě na tobě, co vlastně chceš, a co mi na tu otázku řekneš. Můžu se ptát?"
,,Samozřejmě?" byla to trochu tázavá odpověď. Asi úplně netušil, odkud vítr fouká. Ale jen jsem pronesl první slova, výraz jeho tváře, mluvil za něj.
,,Jen čistě teoreticky, kdyby ti tvůj nejlepší kámoš řekl; Já tě miluju, budeš se mnou chodit? co bys mu odpověděl?"
Úsměv mu div neroztrhl tváře a pak mě pevně objal.
,,Ano, budu. Jistě že budu..."