,,Fine?"
,,Ano?" otočil jsem se automaticky po hlasu svého nadřízeného.
,,Jestli chceš, můžeš pro dnešek odejít. Nevypadá to tu na dlouho."
Asi měl pravdu. Půl desáté a v lokálu všehovšudy tři lidé. Jenže.
,,Já domů nepospíchám."
,,Copak? Pohádal ses s přítelkyní? Poslední dobou to tvoje; Nespěchám domů, slýchám často."
,,Ne, jen... za poslední měsíc se moc často nestalo, že by byla vzhůru, když dorazím po odpolední domů. Dá se říct, že na mě přestala čekat," pousmál jsem se a ze všech sil se vynasnažil, abych působil vesele. Zabralo to.
,,Možná jen ve vašem vztahu pokročila dál. Ber to tak, že ti věří, že po práci nikde s žádnou netrajdáš," vrátil mi s úsměvem prošedivělý chlapík, který zdejší podnik s mou výpomocí vede.
,,Možná," vypadlo ze mně ze slušnosti.
Přece nebudu před víceméně cizím člověkem rozebírat, co se teď u nás doma děje. Nehledě na to, že jsem neměl ani odvahu přiznat, že se moje "přítelkyně" jmenuje Victor a od narození má penis.

Nakonec jsem v práci zůstal a dveře bytu odemykal lehce po půlnoci. Slyšel jsem hrát televizi, ale jinak bylo ticho. Začal jsem se psychicky připravovat na to, jakou spoušť tu najdu tentokrát. Vlastně jsem ani trochu neměl chuť nahlédnout do obýváku. Vběhnu do sprchy, zamknu se, a ty, Victore, chlape bídná, si tam klidně lež na zemi ve vlastních zvratkách... jo, jo. Býval jsem takový člověk. Protivný, výbušný, vzteklý, s nezájmem o jakoukoliv živou bytost včetně sebe - dokud jsem se nespřátelil s Francisem. Ale zkrotit mě, to dokázalo až to, že jsem se zamiloval do Victora. Odevzdaně jsem se odšoural do dveří k obývacímu pokoji. Že to se mnou nijak nehnulo, jen si uvnitř mě něco těžce povzdychlo, nebylo vůbec dobré znamení. Můj přítel, dle všech předpokladů, opravdu ležel na zemi. Ale na zádech, a nepřítomně civěl na strop. No ne, on je ten můj ožrala vzhůru...!
,,Ahoj Victore," řekl jsem tiše, abych ho upozornil na svou přítomnost.
,,Kde jsi se do hajzlu flákal?!" zavrčel na mě. Pokračoval jsem klidně, tiše a opatrně. Věděl jsem, že na větší hádku už dnes nemám energii.
,,V práci. Promiň."
,,Dělám se ti s večeří, a ty mě takhle zazdíš."
,,Omlouvám se ti."
,,Polib mi prdel."
,,Klidně obě půlky."
A bylo ticho. Věděl, že se hádat nehodlám. Vždyť by to ani nemělo cenu. Vydal jsem se tedy do kuchyně. Na sporáku stály dva kastroly. Knedlíky, a omáčka. Po prvotní identifikaci zřejmě koprová. Victor je jediný člověk na planetě, od kterého jsem ochotný jí sníst. Nemám jí rád, ale od něj mi nějakým zázrakem chutná. A to tak, že velmi. Najednou se mi úplně spontánně v hlavě ozvala babiččina slova, která pronesla, když jsem se jí po telefonu svěřil s tím, jak je to teď s Victorem těžké  - Má tě rád, vaří ti, nosí domů peníze, nepodvádí tě, a tobě to připadá málo? Ještě že jsme o tom nemluvili z očí do očí, protože kdybych před ní řekl že ano, dostal bych pohlavek. Dospělý, nedospělý.
Jídlo jsem si ohříval, měl jsem přeci jen pořádný hlad a nějak jsem se nemohl po té dlouhé době ničeho dočkat, ale pak jsem od vedle slyšel zvuky, které už dokonale řadím mezi pohyby opilce. Celý zamračený se ke mně přišoural a chytil mě v zápěstích. Nechal jsem ho, ať si se mnou dělá, co chce. Kdybych se bránil, ničemu by to nepomohlo. A co hůř, děsilo mě, že je mi to vlastně jedno.
,,Máš ty mě ještě vůbec rád?" zeptal se.
,,Jako bys to nevěděl," pronesl jsem lehce nabručeně. Jenže pak už to jenom eskalovalo.
,,Tak jo, nebo ne?!" pustil mi ruce způsobem, jako by zahazoval odpadky.
,,Mám. A ty mě?!"
,,Samozřejmě!"
,,Ale určitě ne víc, než chlast." Neměl jsem to říkat. Huba nevymáchaná. Jenže poslední měsíce začaly burcovat mé staré já. Bohužel. Pak jsem jen viděl, jak mu po té větě zahořelo v očích.  Já jen škrtnul, ale on rozdmýchá oheň hádky takový, co pálí vnitřnosti na uhel.
,,A kdo z nás je celej den v prdeli a domů chodí o půlnoci, jako zasraná Popelka?!? He?!?"
,,Někdo z nás dvou vydělávat musí."
,,Tím mi chceš jako říct co?! Že dost nemakám?!" prskal.
Věděl jsem, že útočím na citlivá místa. Koneckonců, on mě poslední dobou taky nešetří.
,,Kolik kšeftů jsi za posledních čtrnáct dní vzal?!"
,,Co je ti po tom!!! Peníze máme!"
,,Tak kolik?!"
,,Finley, neser mě, kurva!!!"
Letěla proti mě ruka. Jen jsem schoval obličej. A srdce okoralo. Přistála na skříni, těsně vedle mé hlavy. Zděšeně jsem na něj zíral, a duše křičela - Nikdy by tě přece nepraštil! Nikdy, nikdy, nikdy... Udělalo se mi nějak mdlo a prázdno. Vím jen, že jsem jel zády po skříni dolů, dokud se mé pozadí nesetkalo s podlahou. Když jsem se z toho probral, kastrol na plotně zběsile bublal, a Victor byl zjevně pryč. Ticho a ticho a nic. Odešel z bytu? Snad ano. Upřímně, v tu chvíli jsem ho znovu vůbec vidět nechtěl. Zvedl jsem se a odstavil kastrol. Záda mě bolela. Asi jsem si je odřel. Jako ve snách jsem si nandal jídlo na talíř a došel se posadit ke stolu. Ruce s příborem se mi při cestě k ústům třásly. První sousto, druhé, a pak už jsem nemohl polknout. Že se skládám a zoufale pláču, mi došlo až ve chvíli, kdy mi slzy padaly přímo do omáčky.
V noci se mi špatně spalo. V šest ráno jsem zaregistroval, že se Victor vrátil. Bez rozpaků si ke mně lehl do postele, a jednou paží mě objal. Strašně jsem ho chtěl přes to chapadlo praštit. Ale neudělal jsem to. Když jsem si byl jistý že zabral, vylezl jsem z postele, oblékl se, v rámci možností nasnídal, a velmi předčasně se vydal do práce. Dlouho jsem si to nedokázal přiznat. Jenže včerejšek všechno nějakým způsobem zlomil. Včetně mě. Nechci být doma. Kdekoliv jinde je lépe.

,,Co tu děláš tak brzy?" vypadlo překvapeně z mého zaměstnavatele.
,,Stýskalo se mi po vás," zasmál jsem se, aby přes úsměv nebyla k poznání ta maska zoufalství.
Naštěstí to přešel jenom s pousmáním. Jsem zvědav, jak dlouho mi to bude procházet, než mi řekne, že mi ty přesčasy nemůže platit. Nejsmutnější je na tom ten fakt, že tu klidně budu zadarmo.
Čím víc se mi nechtělo zpátky domů, tím rychleji čas ubíhal. Poledne přišlo dřív než by mělo, uteklo, jako by ho někdo honil, v kavárně se vystřídalo několik lidí známých i neznámých, párkrát jsem se zatočil jako bych trefoval piňatu a najednou bylo devět večer. Utíral jsem barový pult a myšlenky na návrat domů mě pohlcovaly. Bylo mi z toho nedobře. Duše by potřebovala pytlík na zvracení. Zacinkal zvonek nade dveřmi, do lokálu vešla parta lidí v mém věku, tři děvčata, a jeden muž. Když se naše oči setkaly, zůstal jsem nevěřícně zírat. Vážně jsem nebyl schopen zachovat se dospěle, ani nevím co za signál jsem to k němu vyslal, snad jen doufám, nečišel zoufalstvím, ale-
,,Fine!" ta tvář se zeširoka usmála. Srdce se ze šoku prudce rozeběhlo. A nejen ono. Mladík doběhl k baru přímo přede mně a aniž by mě pustil ke slovu, začal;
,,Jak dlouho už to je? Počkej... asi tak pět, ne, šest let, že? Co tady děláš? Kam jsi to vlastně zmizel? Co ses odstěhoval, tak ses mi neozval! Jak se ti daří?"
Ach... Bezpečí přišlo. Na svých dlouhých nohou, s vyčnělými koleny.
,,Kdopak to je?" pousmál se můj nadřízený, když zaregistroval tu podivnou vítací scénu.
,,To je Francis. Můj spolužák ze střední školy," odpověděl jsem automaticky. A pak jsem se musel začít smát.
,,Co já tady dělám? Já už tu šest let žiju. A tady makám dva roky. Kde ty ses tu proboha vyloupnul?" na tváři se mi pohodlně usadil úsměv.
,,Udělal jsem si bakaláře, a našel si práci. Je to blok odsud. To jsou věci. Už jsem ani nedoufal, že se s tebou ještě někdy potkám, a pak na tebe takhle narazím."
,,Taky mě to překvapilo. Co si dáš? Máme výbornou vídeňskou melange. Ovšem, jestli se ještě pořád prolíváš kávou, jako na střední."
,,Jsou druhy lásky, které se s člověkem táhnou na doživotí. Takže jednu Vídeň, prosím."
Můj nadřízený zjevně zachytil, že se jedná o svým způsobem výjimečný okamžik, protože obsloužil ta děvčata, která s Francisem přišla, a nás dva nechal nepovšimnuté. Dívky se sem tam na mého přítele obracely s otázkami z běžné konverzace, ale rychle se dovtípily, že jeho pozornost je teď zaměřená úplně jiným směrem, než k nim. Sobecká část mého já vrněla spokojeností. Mluvili jsme o běžných věcech, vlastně upřímně vzato, spíš mluvil Francis. Vždycky jsem ho rád poslouchal. Klidný, veselý, duši tišící alt. Zajímalo mě, co vlastně dál dělal, když jsem tehdy ve druháku skončil, a odešel. Mluvil o tom, že tam zůstal, odmaturoval a pak v oboru nastoupil na vysokou. Mezitím dopil kávu, a jen tak v mezi řeči se zeptal; 
,,Kdy tu dneska končíš, Finny? Rád bych si s tebou sednul někde na skleničku, jestli máš čas."
Otevřel jsem ústa a chtěl oznámit, že pravděpodobně po jedenácté, ale můj nadřízený mě předběhl.
,,Klidně si ho odveďte hned teď." Pak se s úsměvem podíval na mě a doplnil; ,,Vždyť jsi tady skoro pořád, Finley, měl by ses jít občas bavit s přáteli."
,,A to že mi nebudete muset platit ten dnešní přesčas, s tím nijak nesouvisí, co?" zasmál jsem se. Po těch dvou letech co u něj dělám, se vůbec neobtěžoval se lží. 
,,Ty jsi chytrá hlavička," smál se.
,,Ale moc vám děkuju. Tak já to teda dneska balím," kývl jsem k němu, obrátil oči k Francisovi a dodal. ,,Jen se převleču, počkej na mě venku."

Ze dveří kavárny jsem div nevyletěl. Čekal na mě. Stál v přítmí, tam kam nedopadal kužel světla z lampy. Usmál se na mě.
,,Vypadáš dobře. Sluší ti to." Zhodnotil. Aniž bych tomu stihl zabránit, rozhořely se mi tváře. Nechtěl jsem, ale velice rychle se mi začalo vybavovat, proč jsem vlastně tehdy ve druháku, odešel ze školy.
,,Tvým kamarádkám nevadí, že ses takhle trhnul?" nadhodil jsem a nějak se nemohl přestat usmívat.
,,To nejsou kamarádky, jen kolegyně z práce," uvedl na pravou míru.
,,To musí bejt příjemný, pracovat s tak pěknýma ženskýma," zhodnotil jsem.
,,Ani ne. Připadám si, jako na rizikovém pracovišti."
,,Uhánějí tě jo?" smál jsem se.
,,Sem tam," pousmál se.
Zapadli jsme do první otevřené hospody po cestě. Bylo mi úplně jedno kde jsem. Protože jsem tam byl s ním.
,,Tak co si dáš Finny?"
Zaváhal jsem. Prostě nepiju. Polopravda bude muset stačit.
,,Nějak nemůžu alkoholu poslední dobou přijít na chuť. Snad mi odpustíš, když tu dneska budu sedět jen nad džusem."
Nekomentoval to. Když přišla servírka, objednal dva pomerančové džusy.
Čekal jsem, že nám bude nějakou dobu trvat, než začneme s osobnějšími tématy, ale s ním mi tohle nikdy nedělalo problémy. Asi že jsem z něj měl vždycky pocit, že mě nijak nesoudí. Což byl, dá se říct, i hlavní důvod, proč jsem tenkrát udělal tak šílenou blbost.
,,Máš to pak domů daleko?" ptal se, své tmavé oči upřené do mých.
,,Bydlím odsud kousek." Mám to říct?
,,Sám?"
No dobře. Zase polopravdu. ,,S přítelkyní."
,,Ah..." vyrazil ze sebe a obličejem se mu prohnal zvláštní, zmatený výraz. A pokračoval; ,,Nebude se zlobit, že jsem si tě takhle půjčil?"
,,Vsadil bych se, že už spí, takže ne, nebude. A co ty, jsi s někým?"
,,Něco bylo, ale nevyšlo to. A myslím že vím, kde byla chyba. Na druhou stranu ničeho nelituju. V posledním roce jsem se zakousl do studia, teď hledal práci... To by se mnou vydržel jen svatej. Takže tak. Teď jsem sám."
A to vůbec není dobrá zpráva. Lhaní mu nic neříká? I kdyby milosrdně...
,,Však ona se nějaká najde. Vlastně se divím že nikoho nemáš. Jsi ten nejmilejší člověk, jakého znám," usmál jsem se.
,,Tohle slyšet tvá holka, asi by mě zabila. Ještě že jsem chlap," zasmál se tomu jako vtipu.
Jo. Tohle by teď bez hádky doma opravdu neprošlo. 
Pak povídal o své nové práci. Zněl nadšeně, jako dítě co dostalo novou hračku. Povídat o hloupostech i běžném životě jsme vydrželi do dvou do rána. Když jsme si dávali sbohem, vůbec se mi nechtělo zpátky domů. Chtěl bych odejít s ním. Aspoň na chvilku. Zase cítit dokonalý pocit bezpečí. 
,,Jo a Finny!" zastavil mě ještě, než jsem se stihl rozloučit, ,,Dej mi na sebe číslo."

V půl třetí ráno jsem otevíral dveře bytu. A byl jsem smutný, i šťastný zároveň.
Nestihl jsem ani odemknout vrchní zámek, když se dveře rozletěly. Stál v nich Victor, kruhy pod očima. A nebyly jen z nevyspání. Zavrtěl hlavou, sáhl po mně, a přitiskl si mě k tělu.
Nechal jsem se objímat, aniž by mi docházelo, čím si to zasloužím. Pak jsem pochopil. Vůbec mě nenapadlo napsat, nebo zavolat domů, že se někde zdržím. Ani jsem nekontroloval telefon. Musel o mě mít strach. Bože já jsem vůl...
Vtáhl mě do bytu, zavřel za námi a stále mě držel. Zapřel jsem sám sebe, a zhluboka se nadechl jeho vůně. Nečpěl z něj alkohol. Voněl. Voněl mi tak jako dřív, jako předtím, než se to začalo sesypávat. Voněl stejně, jako tenkrát v tom lese, kde jsme si dali první pusu. Jako ten den, kdy jsme zmokli, sušili věci u něj doma, a poprvé spolu spali. Miluju ho. Pořád. Prostě pořád. A vždycky budu.