Před odchodem mi zbývalo ještě něco času, a tak jsem zběžně poklidil byt a nakonec skončil na balkónu, abych si dal cigaretu. Opíral jsem se o studené, kovové zábradlí a přemítal, jak to všechno půjde dál a kam vlastně zamíříme. Nemohl jsem dostat z hlavy tu Francisovu žádost, ať před ním neutíkám. Ale co mám dělat? Nejsem dost silný, abych mu denně čelil tváří v tvář. A nejsmutnější na tom všem je, že si ze dna své bytosti uvědomuji, proč to tak je. A ať se tím budu zaobírat sebevíc, nic to nezmění na faktu, že logika a touha jsou pro mě jako dvě strany jedné mince. Nejsem a nebudu podrazácký zbabělec, který se při prvních větších problémech sebere a uteče. Nehodlám být člověk, který svého partnera opustí jenom proto, že by to byla ta "nejjednodušší" volba. Ne. Nepřipadá v úvahu.

Do kavárny jsem vstupoval obezřetně, a s lehkým napětím. Docela mi ulevilo, že jsem tam neviděl Francise sedět. Pozdravil jsem se s nadřízeným, vzal si zástěru, a pustil se do práce. Když se s počínajícím večerem lokál téměř vyprázdnil, vychrlil jsem na něj polopravdu o tom, jak se mi teď život lehce převrací a prosbu, aby mě tu nechal pracovat, i když jen na částečný úvazek. Tvářil se trochu zaskočeně a začal nahlas přemýšlet nad tím, jak to tu bude fungovat, nakonec ale došel závěru, že pokud by se to nedalo za nových podmínek zvládnout, zkusil by někomu  nabídnout brigádu. Se šéfovou povahou jsem si byl v podstatě jistý, že mi vyhoví, ale trochu mě to i mrzelo. Přidělávat starosti někomu, kdo se mi pokaždé ve všem snaží vyjít vstříc, mi připadá vlastně trochu jako zrada.
 

Ten den jsem z kavárny naposledy odcházel po deváté večerní. Měl jsem v úmyslu okamžitě zamířit domů, v hlavě jsem měl jen toho velikého strašáka, aby tam Victor nezůstal dlouho sám. Jenže sotva jsem udělal pár kroků, zaslechl jsem naléhavé volání.
,,Fine! Finley!" Zastavil jsem, zhluboka se nadechl a s úsměvem se otočil. Doufal jsem, že to bude stačit. Že jsem si to s rozumem i se srdcem dostatečně vyříkal. Není tu pro něj místo. Není. Nesmí být...
,,Ahoj Cisi." Vůbec, ale vůbec mi to nedošlo.
Teprve když stál Francis naproti mě, úsměv od ucha k uchu a tmavé oči široké, bezedné, zapadlo to slovo do minulosti, a do míst, kam patřívalo.
,,Pane jo, tak tohle oslovení jsem hodně dlouho neslyšel. Ty si to ještě pamatuješ? Kam míříš? Že se ptám... asi domů, viď?"
Už jsem se nadechoval pro odpověď, když pokračoval; ,,Smím tě doprovodit? Mrzí mě, že jsem tě v práci nestihl. Chtěl jsem si s tebou o něčem promluvit."
O čemkoliv, říkej co chceš, ale nechtěj žádné upřímné odpovědi.
,,Jasně, pojď. Co jsi chtěl?"
,,Slíbil jsem, že se tě nebudu ptát na věci, o kterých nebudeš chtít mluvit. Ale jednu otázku na tebe mám a je pro mě velice důležitá."
,,No tak ven s tím," povzdechl jsem si a při chůzi pozoroval betonovou cestu, po které jsme ve tmě lemované kandelábry, kráčeli.
,,Finny, je to v pořádku tak, jak se teď věci mají? Víš chci říct... Jsi šťastný?" šokovaně jsem se na něj podíval. To myslí vážně? Dělá administrativního pracovníka, a neumí ani číst mezi řádky?!
,,Jo, je mi úplně skvěle," muselo být vidět na kilometry, jak se ze mě vzedmula ta sarkastická vlna. Byla tak mocná, že jí ani Francis nepřehlédl.
,,Proč s ním tedy zůstáváš?" zeptal se tiše.
,,Porušuješ slib," na víc, než takovou odpověď, jsem se nezmohl. 
Nějakou dobu jsme pak kráčeli mlčky. Jen jsem doufal, že z něj po zbytek cesty žádná další palčivá otázka nevypadne. Marně.
,,Ubližuje ti často?"
,,Ne. Bylo to jednou, a víceméně jsem si za to mohl sám. Už to neudělá. Vím to," hájil jsem jak Victora, tak svou do nebe volající ješitnost.
,,To nic nemění na tom, že to ještě pořád bolí. Mýlím se?"
,,Nejsem žádná křehká květinka. Tak si s tím nedělej těžkou hlavu."
,,Já bych ti nikdy neublížil."
COŽE?!? Cítil jsem, jak se mi vzteky zježily chlupy na zátylku. Chtěl jsem mu to dát všechno sežrat, teď, hned a okamžitě! Ale co mi pomůže vybít si frustraci zrovna na něm? Zaskřípal ze mě strašně neupřímný smích, až mě z toho zabolelo u srdce.
,,Ty? Francisi, prober se. Ty jsi mi ublížil ze všech nejvíc."
A to jsou ona. Ta slova, která jsem v sobě roky dusil. To, co jsem chtěl tolikrát vykřičet. Tu neutuchající bolest a zjizvenou lásku.
Zastavil a zíral mi přímo do očí. Nemám tušení, jestli si v sobě srovnával, co provedl. Netuším, jestli mu vůbec cokoliv z toho, co jsem řekl došlo, ale když už jsem na nejlepší cestě ho od sebe odehnat, tak to pro dnešek dotáhnu až do konce.
,,Hledal jsem tě, víš."
,,Prosím?" Napřed jsem tu odpověď nepochopil. Byl jsem zcela ponořený do toho, abych ho od sebe odehnal, aby se všechny ty děsivě intenzivní pocity rozplynuly, abych měl sílu zachránit to, co mi s Victorem zbylo, abych pořád jen nemyslel na to, co by se stalo, kdyby mi tenkrát to ANO skutečně řekl-
,,Když jsi odešel, když jsi prostě na férovku zmizel z mého života, nikdy jsem tě nepřestal hledat. Každý den, až dodnes si vyčítám, že jsem byl takový idiot a nechal tě odejít bez odpovědi. Ty ses ptal tehdy, takže teď jsem na řadě já, abych se zeptal. Můžu?"
,,Cisi..." nejsem žádná padavka a snesu toho vážně dost. Jenže jsem věděl, kam celý rozhovor směřuje a to začalo otřásat veškerou mou existencí. Starý svět se s tou otázkou zbortí v základech.
,,Jen čistě teoreticky, kdyby ti tvůj nejlepší kámoš řekl; Já tě miluju, budeš se mnou chodit? co bys mu odpověděl?"
Ano. Ano, ano, ANO! Budu! 
Kéž by to bylo tak snadné.
,,Že mám přítele. A že to nejde. Promiň."
Francis se v ten okamžik zatvářil přesně tak, jak já jsem se celé ty roky cítil. 
,,Finley, kdyby jsi s ním byl šťastný, nikdy bych ti tohle nedělal. Nepletl bych se ti do života. Prostě bych zůstal opodál. Zůstal bych jenom tím starým kamarádem ze střední. Ale ty se trápíš, a já se na to mám dívat, aniž bych se s tím pokusil něco udělat? Neříkej, že mě tak málo znáš."
Cítil jsem, jak se třesu, jak se mi do vědomí hrne celá lavina odpovědí.
,,Já... já nemůžu. Nemůžu od něj odejít. To nejde."
,,Proč?"
,,Protože od nemocných lidí, se neutíká."

Ticho, které potom nastalo, mi připadalo nekonečně dlouhé.

,,Chápu." Bylo jediné slovo, které mi Francis řekl, pak se otočil, a odešel. Než jsem došel k bytu, všechno jsem si to srovnal. Tak dlouho jsem toužil po té odpovědi a co jsem udělal, když jsem jí mohl mít? Odmítl jsem ho. Všechno jsem to vzal, a zahodil. 

Uvnitř bytu byla tma a ticho, které značilo jediné. Victor se ještě nevrátil. Trochu mě zahryzaly obavy, jestli snad někde nezůstal, nebo nepije s novými kolegy, jenže vjemy posledních událostí, veškeré starosti přebíjely. Někde uvnitř mé hlavy, tam úplně vzadu, kvílí a naříká ten náctiletý spratek, který tu neuváženou otázku položil. Který byl do Francise tak moc zamilovaný. Cítím, jak mě to odrostlé děcko nenávidí. Jak mi přeje, abych trpěl, za to co jsem teď provedl. Za to, že jsem neměl dost odvahy ho vzít za ruku, a začít se vším od začátku. Jo. V pořádku. Tohle si zasloužím. Tohle si opravdu zasloužím.

Ani nevím, jak dlouho jsem seděl ve tmě na našem gauči, jako hromádka neštěstí. Opravdu jsem se začal těšit, až se Victor vrátí. Nechci tu být sám. Teď už ne. Rozsvítil jsem malou lampičku, popadl balíček cigaret a vydal se na balkón. Ani jsem za sebou nezavřel. Objal jsem se se zábradlím jako se starým známým, a zapálil si. Proč teď? Proč se mi vyznal teď a tak najednou? Proč přišel v nejhorší možnou chvíli? Proč zrovna v okamžiku, kdy jsou veškerá má rozhodnutí nalomená, a to jen kvůli tomu, že zažívám ve vztahu těžké období? Francisi proč?
,,Cisi...Francisi...proč?" zašeptal jsem do chladného vzduchu, a potáhl z cigarety.
,,Abych nezačal žárlit," ozvalo se lehce pobaveně, a ohromně unaveně přímo za mnou. Zatrnulo mi. Bude se zlobit? Uslyším nemístné poznámky, že zase kouřím?
,,Ahoj," pozdravil jsem ho a odložil cigaretu. Strašně jsem potřeboval hřejivé objetí. Víc, než cokoliv jiného, ale nějak jsem se neměl k pohybu.
,,Ahoj. Takhle si tu teď krátíš dlouhou chvíli?" Byla to jen otázka. Ne výčitka.
Snažil jsem se usmát a pokrčil jsem rameny. Moc mi do řeči nebylo. Moc dobře totiž vím, o čem bych potřeboval právě teď mluvit. Bylo k neuvěření, že přesně odhadl, co má udělat. Došel přímo ke mně, stiskl mě v objetí a políbil do vlasů.
,,Tak ven s tím. Co se stalo?"
A ze mě se to vylilo prostorem, jako černá tuš.
,,Pamatuješ... jak jsem se zmiňoval o tom kamarádovi ze střední školy?"
,,Okrajově, ano."
,,Dneska se mi vyznal."
,,Co jsi mu na to řekl?" Znatelně jsem cítil, jak jeho objetí ztuhlo. Ale zjevně neměl v úmyslu mě pustit. Možná ho jen ochromil strach z toho, jaký uslyší verdikt.
,,Že mám tebe." A že je pozdě. Že jsem to měl slyšet tehdy, před šesti lety, a ne teď.
Jen mě držel a mlčel. Nepadlo ani jediné slovo. Neviděl jsem mu do obličeje, abych dokázal odhadnout, co se mu honí v hlavě. To, co ale potom řekl, mi ublížilo víc, než kdyby mě znovu praštil.
,,Víš, Finny, ono by asi pro tebe bylo nejlepší, kdybychom se rozešli."
,,Co... Co to říkáš?!" vyhrkl jsem a vysmekl se mu, abych se na něj mohl podívat. Nevěřil jsem svým uším. Že by on, že by mi ten majetnický Victor tohle řekl, místo přísahy, že ho za to zmydlí?! Když jsem ale pohlédl do jeho obličeje, viděl jsem to v něm jasně napsané. Tu sebedestruktivní hromadu viny. 
,,Ty chceš, abych od tebe odešel?!?" nezvládal jsem zkrotit hlas. Bylo mi jedno kolik je hodin, nebo kde se nacházíme. Zkrátka a dobře, toho bylo za jeden den prostě přespříliš.
,,Samozřejmě, že ne."
,,Tak co to tu meleš za sračky?!"
Stál jsem proti němu, a zíral na něj, jestli uslyším ještě nějakou další zhovadilost. Vlastní slzy jsem si uvědomil až v momentě, kdy mi tekly po celém obličeji, a Victorovi se rozechvěly rty.
Sáhl po mně, přivinul si mě k tělu a pak přišly nekonečné omluvy, Promiň, omlouvám se.... Omlouvám se za všechno, co jsem provedl. Nechci tě ztratit, tebe ne, vážně. Fine, miluju tě...
A já se ho mlčky držel, a nedokázal se pustit.