Když jsem se ráno hrabal z postele, všiml jsem si peří z roztrženého polštáře. Victor ležel vedle mě, a zjevně stále spal. V duši jsem cítil zvláštní klid. Ale obavy se nezastavitelně blížily. Jeden den, kdy seká dobrotu, jeho problém nevyřeší. Lehl jsem si zpátky a díval se do spícího obličeje. Trvalo jen chvíli, než se mi vybavil průběh předchozí noci. 
Tohle mi nedělej, prosím, už ne... 
Lituju toho co jsem řekl... Co jsem udělal. 
Miluješ mě, Finley? 
Víc, než bych měl. Protože který pitomec by ti tak rychle odpustil, a ještě se s tebou na usmířenou vyspal.
,,Dobré ráno." Nechtěně jsem byl přistižen. Ale po těch letech už mě ani nenapadlo se za to stydět.
,,Víceméně dobré."
,,Pořád se na mě zlobíš?"
,,Já ne. Ten polštář se zlobí. Říkal, že jestli ho nezašiješ, už nebudou žádný hezký sny," usmál jsem se.
A on se usmál taky. 
Strávili jsme spolu doma celý můj volný den, a na chvíli mi bylo tak dobře, jako dřív. Neptal se na včerejší noc. Kde jsem byl a s kým. Nepokoušel se zjistit vůbec nic. Dal mi tím najevo, že to bere jako formu trestu a poučení. Že ví, že moje náklonnost není samozřejmá. Využil jsem situace, kdy byl dočista střízlivý, abych si s ním promluvil o tom, co mě poslední dobou tolik trápí. Kajícně přijal úplně všechno, co jsem mu řekl a slíbil, že udělá co je v jeho silách, aby situaci pokud možno napravil. Řekl mi, že pije proto, že je nešťastný. Přiznal mi, že i když bydlíme spolu, připadá si osamělý. Protože když nepočítáme jednou, dvakrát do měsíce den, kdy máme oba volno ve stejný čas, tak se v podstatě vídáme jen ve chvíli, než jdeme spát. Přiznal jsem si, že tím pádem je chyba i na mé straně a asi bych měl ty dlouhé odpolední směny v kavárně přehodnotit. Když jsem mu to řekl, tvářil se více než spokojeně.
Večer jsme společně usínali v posteli. Jako by se všechno vyřešilo, a mělo to být v naprostém pořádku. 

Když jsem ráno vstával a kontroloval čas na mobilu, všiml jsem si zprávy. Byla ze včerejšího poledne. 
Rád jsem tě viděl, Fine. Bylo by skvělé, kdybychom si občas takhle vyrazili. Až budu mít cestu kolem, stavím se zase v kavárně. Francis.
Usmál jsem se. Ale u srdce mi bylo těžko. Když jsem tehdy ve druháku odešel, čekal jsem na jakoukoliv zprávu nebo telefonát. Pak jsem čekat přestal. Aby to nebolelo a nepokoušelo, změnil jsem si číslo. A teď mi klidně napíše hned den po tom, co jsme se viděli... 

Několik dní poté, jsem v práci nebral přesčasy. Lhal bych, kdybych tvrdil, že Victor přestal pít, ale na okamžik se to zdálo v přijatelné, či snesitelné míře. Jistě že jen do okamžiku, než jsme se kvůli tomu zase pohádali. Bylo to chvíli předtím, než jsem odcházel na odpolední. Chtěl mi dát pusu na rozloučenou, ale já ho odstrčil. Myslel jsem, že si to říkám jen tak pro sebe v hlavě. Jenže bohužel jsem to řekl nahlas.
,,Je deset ráno, a z tebe táhne chlast. Děkuju, nechci pusu."
,,Ježiš, ty toho naděláš. Jen jsem srovnal hladinku, aby mi nebylo blbě."
,,Tak nepij, a ono ti špatně nebude."
,,Ty seš zase chytrej, viď."
,,A ty nasáklej jak houba. Odcházím."
,,Někdy se vážně chováš jako malej fracek, Finley," odfrknul si.
Spolkl jsem jízlivý komentář o separační úzkosti, co se flašky týká, a odešel z bytu.

V práci jsem ze sebe setřásl osobní myšlenky i pocity a soustředil se jen na to, co dělám. Jenže nejvíc hoven padá právě ve chvíli, kdy jste v nich až po krk. Když do lokálu vešel Francis, mísily se ve mně pouze dva pocity. Bezbřehá radost, a neodolatelná chuť, zařídit si dovolenou na severním pólu, pro jednu osobu.
,,Ahoj," usmíval se na mě.
,,Ahoj," úsměv jsem mu vřele vracel, aniž bych chtěl.
,,Vídeň?"
,,Ano prosím. Jak jsi na tom dneska s časem?"
Kdybych šel domů, asi bych Victora zabil. Přinejmenším. Mám strašný vztek. Do hajzlu se vším!
,,Jsem ti plně k dispozici," retardovaně jsem se zaculil. Nějakou chvíli poté, jsem před něj položil tu kávu.

,,Až budeš mít vteřinku Fine, můžeš na chvilku ven? Na slovíčko?"
,,Jo..."
Vstal od kávy a pomalu se přesunul ven. Můj zaměstnavatel ho po očku pozoroval. Možná proto, s jakou nonšalancí odešel, aniž by za kávu zaplatil. Pak se podíval na mě a pozdvihl obočí.
,,Zvládnete to tu chvilku? Hned se vrátím?" ptal jsem se.
,,No jen utíkej," kývl na mě shovívavě.
Sundal jsem zástěru, položil jí na pult za barem, a vydal se předním vchodem ven. Francis stál opodál, v ústech cigaretu. 
Jo, život se mě dneska snaží vážně naštvat. Přestávám se kontrolovat. A sešup k mému starému já, je na dohled.
,,Dáš mi jednu?" zeptal jsem se sebejistě, když jsem k němu došel.
Beze slova mi podal krabičku. Jednu jsem si vytáhl a vrátil mu jí zpátky. Vložil jsem si cigaretu do pusy, a ještě dřív, než jsem začal racionálně myslet, jsem se nahnul přímo k němu, a připálil si o jeho cigaretu, kterou třímal v ústech. Chvíli na mě konsternovaně zíral. Pak se ale začal smát.
,,A já už se bál, že jsi se změnil."
Smích nebral konce.
,,Jo. Humorný. Jsem tak strašně vytočenej! Ještě ty mě naser, a máme to komplet."
,,To ti ta holka tolik zamotala hlavu, že jsi začal sekat dobrotu? Teď mi připadáš mnohem víc svůj, než když jsme si minule povídali."
,,Jo. Asi je to jeho zásluha, že se ze sebestřednýho, nezodpovědnýho vola, stal fungující dospělý. Teda, když zrovna nemám nervy v kýblu."
,,Jeho?"
,,Ah, no jo. Lhal jsem. Moje holka není holka. Je to chlap."
Jeho oči si mě na moment zvídavě prohlížely. Pak se zadíval před sebe. S každým dalším potažením z cigarety jsem se uklidňoval. A začínal litovat, že jsem se neudržel.
,,Takže žiješ s přítelem," urovnával si fakta.
,,Ano. A to jsem měl ve druháku pocit, že ti to musí bejt jasný, že jsem na chlapy."
,,Nebylo. Myslím, že mi to došlo příliš pozdě."
,,Jak to myslíš?" podíval jsem se na něj udiveně a trochu s obavou. Nikdy, ani v nejdivočejší představě mě nenapadlo, že by mu došlo, že jsem ho miloval. Že byl ten první. 
,,Uvědomil jsem si, že jsem se dopustil závažné chyby. Ale když jsem ti pak napsal, neodepsal jsi mi. Po tom co jsem sebral odvahu, jsem ti volal. Ale tys to číslo zjevně přestal používat. Takže jsem moc rád, že jsem tě zase potkal. Myslím, že bys měl vědět, že otázka na tvou tehdejší odpověď, byla ano."
Šokovaně jsem se na něj podíval. A to mi říkáš teď?! TO MI ŘÍKÁŠ PO ŠESTI LETECH, TY PITOMČE?!?!?! Víš jak dlouho mi trvalo se z tebe sebrat? Jak jen můžeš?!  Obrátil jsem oči ke špičkám bot. Všechno mi to běželo hlavou, ale neřekl jsem ani slovo. Tedy, ne tak docela a rozhodně ne k tématu.
,,Ty jsi byl vždycky idiot," cedil jsem ze sebe, nedopalek cigarety zahodil a sbíral veškerou sebekontrolu, abych se na něj teď nepodíval. Přečetl by si ve mně všechno, jako v otevřené knize. To vždycky dobře uměl. Koneckonců, jenom on a Victor mě znají lépe, než já sám.
,,Já vím. Díky za upřímnost," zasmál se, a přistoupil ke mně blíž.
,,Teď na mě vážně nesahej! Jsem rozčílenej!" naježil jsem se výhrůžně, ačkoliv jsem naprosto přesně věděl, co přijde dál.
,,Neprskej, kocoure," smál se, a už mě pevně objímal. Srdce zběsile tepalo, nervózní, nešťastné, rozbouřené, vzteklé, ponížené a milující, milující...

Vrátili jsme se zpátky, já si zalezl za pult a dělal co mohl, abych předstíral, že nevidím zmatený obličej mého nadřízeného, a Francisův samolibý výraz. Uvnitř mě spaloval žár prudkého vzteku, připadal jsem si jako tehdy, když jsem byl puberťák a dusil v sobě všechny ty pocity. Dodneška si pamatuju, jak mi bylo po tom, co jsem se ho na to zeptal a on mi odpověděl jen pokrčením v ramenou a zmateným výrazem. To byl limit. Přesně tam jsem to tehdy zazdil, protože jít dál by bylo příliš bolestivé. Nehledě na to, že v tom čase, jsem si to nebyl schopen srovnat ani sám v sobě. Natož abych do toho tahal člověka, kterého jsem miloval.

Když jsem se po desáté loučil a vycházel z kavárny, byl jsem rád, že nejdu hned domů. Ačkoliv už jen ta myšlenka byla v naprostém rozporu s tím, o čem jsme se s Victorem bavili, a co jsem slíbil. Ale tohle je přeci i jeho chyba. Když už pije, tak se aspoň nemá chovat jako hulvát.
,,Kde se to touláš, Finny? Já jsem tady," pronesl usměvavý obličej těsně vedle mého. Instinktivně jsem vztáhl ruku a odstrčil ho od sebe. Přesně tak, jako jsem to dělával na střední. Tehdy (a vlastně i teď,) to byla forma sebeobrany. A on se tomu stejně jako tenkrát, jenom smál. Ani tohle se na něm nezměnilo.
,,Netoulám, jen... to nic. Jak se ti dneska vůbec dařilo v práci? Nepřišla na to řeč."
,,Jde to líp a líp. Mohl bych ti ukázat, kde to tu je, pro případ, že by ses za mnou chtěl někdy zastavit v práci," culil se.
,,Klidně. Já mám času dost."
,,Co přítel?"
,,Ten spí." Nebo leží pod stolem. Z návratu domů pro mě nic nekouká. A dal bych si za tyhle myšlenky pár facek.
,,Děje se něco? Co jsem přišel do kavárny, jsi nějak v ráži," ptal se tiše a pomalu mě vedl směrem k prosklenému věžáku, zjevně místu, kde se nachází jeho kancelář.
,,Jen se doma trochu hádáme. Nic velkýho," pokusil jsem se to smést z povědomí odmávnutím a pousmáním.
,,Se mnou můžeš mluvit o čemkoliv chceš." Zjevně se to nezdařilo.
,,Jo. Tak tohle vím. Jsi jedinej člověk, od kterýho jsem na svou osobu nikdy neslyšel nic hnusnýho."
,,Narážíš na to, jak si tě kluci na střední dobírali? Už si to tak neber. Je to dlouho, a tehdy jsme všichni byli jen hovada v pubertě."
,,No, ale to je teda zajímavý, že ty ses tak nikdy nechoval. Vždycky mi připadalo, že jsi z nás nejdospělejší."
,,Tak to jsi se velice mýlil. A navíc, bral jsem tě tehdy jako svého nejlepšího přítele. A na přátele se přece špína nehází."
,,Zníš jako ženská."
,,No tak to doufám, že aspoň jako pěkná ženská."
,,K narozeninám ti koupím šatičky s volánkama," zasmál se a já s ním. Naštvanost mě opouštěla už čistě z jeho přítomnosti. Vždycky jsem s ním rád trávil čas...
Došli jsme na ono místo a on mi začal zuřivě vyprávět, jak je v té budově vše zmodernizované a tudíž na čipové karty, takže pokud bych se šel někdy opravdu za ním podívat, tak ať mu radši zavolám, že mě vyzvedne, a ušetří tak zoufalství z pocitu člověka ztraceného v labyrintu.
O pár kroků později jsme zapadli do bistra. Možná to místo vybral neúmyslně a možná si pamatoval, že jsem minule měl až podezřelou nechuť pít. Začal vyprávět nějakou historku z vysoké, donesli nám jídlo a ani přes ukusování s tím monologem nepřestal. Máčel jsem si hranolky v jahodovém shakeu, vrněl blahem a v myšlenkách se propadl do okamžiků, kdy nám bylo sedmnáct. Ano. Minulost kterou věrně známe, ta, kterou si hýčkáme, k té se vždycky rádi vracíme. Vcelku brzy jsem si udělal obrázek, jak žil ty roky, co jsme se neviděli. Zřejmě mu toho ke štěstí mnoho nechybělo. Nutno podotknout, že mě donedávna taky ne. Z příjemné konverzace mě vytrhlo až zvonění telefonu. Francis se zarazil v hovoru a zpříma se na mě díval.
,,Nevezmeš to?"
Aha. To je moje. Vytáhl jsem aparát z tašky a jen se podíval na jméno volajícího, polilo mě horko.
,,Co potřebuješ?" zeptal jsem se, a snažil se znít klidně.
,,Finley, kde jsi?" ozvalo se ledově.
,,Venku s kamarádem." Nebudu ti lhát. A klidně si žárli, darebáku.
,,Ještě pořád se zlobíš kvůli tý blbosti dopoledne?"
,,Vlastně už moc ne," přiznal jsem. Štve mě to jako celek. Co je mi po jedné příhodě.
Všiml jsem si, že si mě Francis zkoumavě prohlíží.
,,Tak pojď domů, prosím." Z nějakého důvodu mi to znělo, jako když vlk přemlouvá Karkulku.
,,Fajn. Brzo budu doma."
,,Miluju tě, Finley."
,,Já tebe taky." Většinou. Odfoukl jsem si a vypnul telefon.
,,Nevypadáš moc nadšeně," zhodnotil Francis můj výraz po ukončení hovoru.
Jak bych mohl být nadšený? Volá mi přiopilý přítel a tahá mě domů, kde to smrdí jako v lahvi od whisky. Nějak jsem se neměl k odpovědi. Francis se zatvářil omluvně a zakousl se do jídla. Vzácná chvíle ticha, kdy nemluvil a já bych klidně mohl spustit své nářky. Jenže tohle je něco, co mi hrdost nedovolí říct. 
,,Snad nevadí že půjdu domů, až to dojíme," oznámil jsem tiše. Cítil jsem se tak nějak pokořený. A to prosím pěkně, svým vlastním rozhodnutím.
,,Jistě že ne. Doprovodím tě," usmál se bezelstně.
A já neměl důvod, mu ten úsměv nevrátit.

Když jsem odemkl dveře bytu, uvnitř bylo ticho a tma. Zavřel jsem za sebou a zul si boty. Jestli spí, tak už mě pro dnešek dorazí kompletně. Nakráčel jsem do obýváku. Postava sedící potmě na gauči, mě vyvedla z omylu. 
,,Proč si nerozsvítíš?" zeptal jsem se unaveně a cvakl vypínačem od stolní lampy.
,,Finley, tohle mi teď budeš dělat pokaždý, když se rafneme?" nevrčel, nevztekal se. Jenom se zeptal. Kdyby vyjel, vím že bych se rozhodně nezačal cítit tak provinile.
,,Nedělám ti to naschvál. Potkali jsme se s kamarádem ze střední." To, že jsem ho podruhé zazdil tou samou osobou, v rámci sebezáchovy zmiňovat nebudu.
Nepromluvil. Jen se zvedl a stoupl si těsně přede mě. Strašně to z něj táhlo. Skoro jakoby sám vypil sud rumu. Potom mě chytl za rukáv. Díval jsem se mu do obličeje, když to přišlo. Ty oči byly úplně cizí. Bylo to poprvé v mém životě, co mě milovaný člověk uhodil. Ta facka sama o sobě tolik nebolela, ale vnitřní zemětřesení přineslo škody, které se zdají být nevyčíslitelné. A abych to měl od neštěstí s plnou parádou, vzal jsem to z druhé strany o futro dveří. A to bolelo. Tedy fyzicky. Zavrávoral jsem, jak mi ty vjemy otřásly světem, vytrhl jsem se mu, srovnal jsem to dvěma kroky vzad a jen jsem nevěřícně zíral na tu cizí osobu, o které jsem si myslel, že už jí několik let dobře znám.