Asi nemusím podotýkat, jak se člověk dokáže soustředit na práci, když se k němu neustále upínají psí oči osoby, která mu v posledních dnech převrací bytí naruby. Obsloužil jsem příchozí zákaznice a pak předstíral čištění prodejního pultu. Nadřízený mou roztržitost, obalenou ve snaze být užitečný, jen pobaveně pozoroval. Zjevně mu neunikly pohledy a ani letmé dotyky, kterých se mi dostalo, když jsem Victora usazoval k nejvzdálenějšímu stolu v místnosti. Možná mu k tomu uculujícímu se výrazu dopomohl i fakt, že mi od našeho příchodu hořel v rozpacích kompletně celý obličej. A samozřejmě, do toho ještě obavy, že by se tu mohl nenadále vyskytnout Francis a ptát se, proč jsem před ním včera tak zbaběle utekl. Jímá mě i ten pocit, že potkat Francis Victora tváří v tvář, asi by to neskončilo úplně dobře. Z úvah, a pokusu o proleštění se na základ, mě vytrhla obyčejná, mile položená otázka.
,,Má tvůj partner ještě kávu? Už dlouho jsi u něj nebyl."
,,Připadá mi, že za ním chodím co pět minut, určitě musí ještě nějakou mít." Šach mat. Zamrazilo mě po těle a rty se mi stáhly do úzké čárky. Nedával jsem pozor co říkám a teď už to rozhodně nezakecám.
,,Finley, nepotřebuješ dnes odejít? Víš, co jste přišli, zdáš se mi dost nesvůj a tvůj přítel vypadá, že na tebe z nějakého důvodu musí čekat."
,,Nemůžu vás tu v tom zase nechat, vždyť-"
,,Finley, no tak."
,,Popravdě... Potřebovali bychom na sebe trochu času. Máme takové... řekněme, složité období." Volil jsem slova pomalu a dalo by se říct, moudře, protože jsem vůbec netušil, jaká bude následující reakce. Ono je asi trochu zvláštní pocit, že mužský kterého dva roky zaměstnáváte, je teplejší než kovářská výheň. Vím, lidé jsou různé, a do soukromého života by zaměstnavateli nemělo být vůbec nic, ale i přesto-
,,Pokud to vám dvěma čas dovolí, budu rád, když mi pomůžeš přes oběd, ale pak klidně utíkejte." pousmál se na mě, a zlehka mě poplácal po zádech.
Šel jsem sklidit prázdný stolek, a pak jsem s tou čerstvou informací, došel i za mým trapitelem.
,,Dnes tu zůstanu přes oběd a pak prý můžeme jít. Mohli bychom se pak jít někam najíst a probrat, co budeme dělat dál." oznámil jsem mu tiše.
,,Jsem ti vděčný, Finny. Za všechno," pousmál se, a pohladil mě po ruce. Je opravdu nespravedlivé, že se na něj nedokážu dlouho zlobit. Spousta věcí mě ale mrzí. Trápí. A užírá. Jenže začínám mít pocit, že jakkoliv složité a těžké je být s ním, asi by pro mě bylo daleko složitější a těžší, být bez něj.

Na zbytek dopoledne i začínajícího odpoledne jsem se přepnul do pracovního režimu a dělal, co bylo v mých silách, abych byl svému skvělému šéfovi alespoň trochu užitečný. Společně s Victorem jsme odcházeli kolem půl druhé odpolední.
,,Kam se půjdeme najíst? Padám hlady."
,,Já bych toho do sebe asi moc nedostal. Tak co domů? Uvařím."
,,To vůbec není špatný nápad. Ale budeme muset nakoupit. Vím, že ty jsi schopný vykouzlit jídlo v podstatě z čehokoliv, ale z hořčice a těstovin? To nedáš ani ty," zasmál jsem se, a Victor se kupodivu přidal. Neuvěřitelné, jak může člověku i minulá nelibá noc, připadat jako něco na hony vzdáleného.
Vzali jsme útokem první samoobsluhu, která byla při cestě od kavárny. Když jdu nakupovat sám, beru jen to nejnutnější a dlouho mi to netrvá. Pokud se ale stane že jdeme spolu, vždycky se tam zasekneme minimálně na tři čtvrtě hodiny. Protože Victorovo "tohle je levné" a "pojď se podívat jestli nemají tamto ve slevě" zabere nejen neuvěřitelné množství času, ale také místo v nákupním vozíku.
Ve chvíli, kdy Victor s nákupem zamířil již konečně k pokladně, jsem odběhl ještě pro nějaký džus. Natahoval jsem se do horního regálu a měl co dělat, abych dosáhl na to, co chci, ale cizí ruka byla rychlejší a nápoj stihla vzít přede mnou. Dotčeně jsem se otočil po džusovém loupežníkovi a chtěl se zeptat, jestli mu to není alespoň trochu trapné, ale při střetu našich očí mi zamrzl jak výraz ve tváři, tak i slova na jazyku.
,,Na. Možná bys měl uvažovat, že s sebou začneš nosit štafle," pousmál se Francis vlastním slovům, ale pak se mu výraz zachmuřil. 
Nevypadla ze mně žádná jízlivá poznámka, co se rasismu vůči hobitům týká, jen strohé;
,,Díky."
Nečekal jsem, že tady na něj natrefím! Co to sakra má se svou pracovní dobou?! Na druhou stranu, proč se zrovna já, tak divím? Jestli má tak benevolentního šéfa jako já... Hlavou mi běželo, co mám říct a jak se chovat, když jsem to včera před ním tak zbaběle sbalil, aniž bych něco řekl. Snad se už nebude ptát na ty modřiny v obličeji - automaticky jsem sklopil hlavu, aby to bylo z poza vlasů méně vidět. A samozřejmě, jako král zbabělců jsem se k němu otočil zády a za chůze vyhrkl;
,,Půjdu, promiň. Ještě jednou díky."
,,Finley..." žádný dotyk na rameni, ani podrážděné "Počkej!", ne. Přikovalo mě k místu to jediné, tklivě pronesené slovo. Mé vlastní jméno, vykreslené jeho hlasem.
,,Ano?" otočil jsem se zpátky a stál mu tváří v tvář. Natáhl ke mně ruku, a tak nějak nenuceně a ochranitelsky mi pohladil skráň a líčko, se dvěma vybarvenými modřinami.
,,Nebudu se na nic ptát, když o tom nebudeš chtít mluvit. Jen přede mnou, prosím tě, znovu neutíkej," byla to velmi vážná žádost. Po tom předchozím letmém úsměvu nezbyla jediná stopa. Tvářil se vlastně strašně smutně. Proč?
,,Jasně. Dobře, já... ale... ale opravdu už musím jít, nejsem tu sám, víš."
,,Jistě. Rád jsem tě viděl. Můžu zase přijít do kavárny viď? Nebude ti to vadit?"
,,To víš, že ne. Přijď kdykoliv." Srdce mi v hrudi hlasitě burácelo, měl jsem sto chutí se omluvit, říct mu, že se mu nevyhýbám jen kvůli nepříjemné a citlivé konverzaci, že jde o víc, než to. O probuzení mého starého já a těch pocitů, o kterých jsem si myslel, že už teď tak silné nejsou-
,,Tady jsi! Promiň Finny, ale už máme platit a já u sebe nemám dost peněz," oznamoval mi Victor a pak trochu zmateně dodal; ,,Co to tu provádíš?"
Vážně nevím, proč jsem to řekl. Proč jsem se rozhodl lhát a ublížit člověku, kterému na mě zjevně dost záleží.
,,Nedosáhl jsem nahoru, podal mi džus. Ještě jednou díky," odmávl jsem Francise jako náhodného kolemjdoucího a řítil se k pokladně zaplatit útratu. Victora jsem měl hned v patách.
,,Znáte se?" ptal se Victor zjevně ze zvědavosti, když jsme s taškami plnými nákupu, mířili do našeho bytu. Polopravdy, polopravdy. Mé staré známé.
,,Od vidění. Chodí k nám do kavárny." Victor jen pokýval hlavou, a dál se na něj neptal.

Jídlo které Victor uvařil, bylo vynikající. Po něm jsme rozložili tábor u filmu a já se mu unaveně svalil do klína. Propletl mi ruce do vlasů a začal tiše mluvit;
,,Tohle mi opravdu hodně chybělo. Musíme s tím něco udělat, chci s tebou trávit čas. A ne se vídat pár minut před spaním. Já vím že jsem to podělal na všech frontách, Finley. Ale udělám co bude v mých silách, abych to dal zase do pořádku," když domluvil, políbil mě na čelo. Bylo z toho cítit, jak je nejistý, jak neví, jestli si může dovolit intimnější dotyk.
,,Nechci v té kavárně skončit, mám to tam rád. Ale promluvím si se šéfem o zkrácení úvazku. Určitě to pochopí. Což ale znamená, a nechci na tebe nijak tlačit - "
,,Vím. Musím si hned něco najít. Chris mi psal, jestli mám pořád zájem o tu práci. Fyzicky to bude dost dřina, ale zajistí mi to čas s tebou, takže do toho jdu bez řečí." Usmál se na mě, a po zdánlivě nekonečné době, jsem od něj dostal skutečně mazlivé políbení.

Ačkoliv všechno vypadalo na dobré cestě, byl jsem přesvědčený, že tak jednoduché to nebude. A nemýlil jsem se. Ve večerních hodinách Victora dohnaly abstinenční příznaky. Strávil dobře dvě hodiny na toaletě, a teprve když neměl co zvracet, zalezl si do postele. Lehl jsem si k němu, a ani jsem se ho nemusel dotknout, abych věděl, co se děje. Zimnice s ním cloumala tolik, že to rozechvívalo celou postel. Marně jsem se snažil přijít na to, jak mu poskytnout nějakou pomoc nebo úlevu, ale v tomhle případě jsem netušil, co s ním. Střízlivění a odvykání je pro mě naprostou novinkou.
,,Finny, budeš tu se mnou, než usnu?" zeptal se jako nemocné dítě.
,,Samozřejmě." Přisunul jsem se blíž k němu, a jednou paží ho objal. A jak se dalo čekat, nakonec jsme usnuli oba dva.
Když jsem se vzbudil, bylo ráno a Victor se opodál oblékal do trička. Ačkoliv se na mě otočil s úsměvem, vypadal jako po dlouhém flámu. Dobře mu zjevně nebylo, na druhou stranu ale nevypadal hůř, než včera večer. Dřív než jsem se stačil zeptat jak se cítí, spustil on.
,,Finny, za chvíli tady bude Chris. Říkal, že se pro mě staví, a dneska mě zaučí v práci."
Páni, to byla rychlost. Ale spadl mi kámen ze srdce, že už se na něj znovu mohu spolehnout.
,,V kolik budeš doma?" Trocha děsu a nejistoty. Aby tady nezůstal sám, než se vrátím. Aby znovu nesklouzl k tomu, hledat útěchu na dně lahve. Abych nepřišel domů, a nestál tu ten cizí Victor. Aby, aby, aby...
,,Dnes tam zůstaneme dýl, abych se všechno pořádně naučil. Takže se tu sejdeme večer. Pak už bych tam měl být do pěti."
,,Dobře. Z kavárny poběžím hned domů."
Stejně jako Victor jsem vyskočil z postele, oblékl se a zamířil do koupelny. Sotva jsem si dočistil zuby, ozval se domovní zvonek. Byl jsem nejblíž, takže jsem automaticky došel otevřít.
,,Ha, Zrzek. Ahoj." vypadlo ze mně, aniž bych zauvažoval, že to mohlo znít nezdvořile. Ale tohohle kluka jsem si z minula velice dobře pamatoval. Byl to on, kdo mi přivedl domů naprosto sešrotovaného Victora.
,,Minule to bylo trochu zvláštní setkání, ani jsem se nepředstavil. Christopher," usmál se zrzek a podal mi ruku.
,,Finley." Přítel toho poděsu, kterému jsi dohodil zaměstnání.
,,Ahoj Chrisi, můžeme?" zeptal se Victor, který se mi ocitl v zádech.
,,Jasně. Jsem fakt zvědavej, jak ti to půjde," pousmál se kluk.
Se slovy; ,,Přeji úspěšný den," jsem se podíval na Victora. Dal mi pusu na tvář, nehledě na Chrise, stojícího hned vedle nás. 
,,Děkuju, Finny. Těším se večer."
,,Ahoj," mávl jsem jim oběma, a zavřel za nimi dveře.