,,Maxi?"

Max sebou cukl a probral se z myšlenek.

,,To nic já... Dobrou!" řekl a otočil se.

Viktor ležel bez hnutí a čekal až se Max položí do druhé postele. Místo toho se však prohnulo jeho vlastní lůžko.

,,Posuň se."

Udělal jak řekl.

Max se mu natiskl na záda a rukou ho objal přes břicho.

,,Nic neříkej! Nebo spíš... Předstírej že jsi usnul. Možná mi pak ráno nebude trapně."

Viktorovi cukly koutky, ale nedal znát, že by byl vzhůru. Než ho ale stihl odnést klidný spánek, cítil jak se mu Maxův obličej zabořil mezi lopatky. Zaváhal, ale nemohl dál čekat a tak se k němu přetočil čelem.

Zasáhl ho jeho pohled. Výraz v očích který ještě nedávno dokázal potlačit veškeré city.

Max se bránil. Urputně se bránil tvořit si s lidmi pouta, ale některá vznikla aniž by sám chtěl. První pouto které si přiznal, byla Nina. Pořád se přesvědčoval že si to ke zvířeti může dovolit. Když si uvědomil jak moc lidské to zvíře je, bylo už pozdě. A Viktor? Vždycky se ho snažil brát jako průvodce na cestě, ochránce a člověka, který pro něj položí život. Dokud si neuvědomil že je do něj zamilovaný a že Viktor to cítí stejně. A pak je tu Izy. Ani ten mu není lhostejný. Je to ČLOVĚK, na kterého se může spolehnout.

Viktor se díval do ocelově šedých očí a věděl, že se v nich odehrávají příběhy. Že si Max přehrává svá rozhodnutí a i teď, stejně tvrdohlavě hodnotí situaci a fakt, jestli si může dovolit zajít dál. A Viktor tu přeci byl vždycky pro to, aby za něj do všeho skákal po hlavě...

Chňapl ho za záda, přitiskl k sobě a konečně se dotkl jeho rtů tak, jak po tom tolikrát toužil. Líbal ho a Max...?

Max mu to oplácel. Cítil jak Maxwell vláční v jeho obětí a nechává se strhnout emocemi. O tomhle Viktor jen sníval. Líbal ho a líbal, vychutnával si každý dotyk jejich rtů. Dobře si totiž uvědomoval, že tahle kratičká chvíle může být i poslední. Viktor se opřel o ruku a vtáhl Maxe pod sebe. Nepřestával ho hladit. Začal laskat kůži jeho krku. Max zrychleně dýchal, v obličeji zdravě zrůžovělou barvu. Viktor dokončil svůj obrat a svou pánví se Maxovi natiskl do klína. Pomalu se nadzdvihl, pohodil hlavou aby mu vlasy nepřekážely, a sjel rukou k Maxovým kalhotám.

,,Ne," vydechl Max.

Viktor zaváhal. Nevěděl jak si to má vyložit. Svou dlaní mu zakroužil na boku, objel jeho linii přes stehno a zastavil jí na Maxově třísle.

,,Řekl jsem ne."

Tahle věta zněla mnohem rázněji, než předchozí rozechvělé ,,Ne,". Viktorova ruka zmizela.

,,Co se děje?" nechápal blonďák.

Max se vymanil od Viktora, sáhl po přikrývce, natáhl jí na sebe a přetočil se na bok směrem od něj. Blonďatý mladík byl dokonale zmatený.

,,Maxi?"

Odpověď žádná. Viktor si sáhl na rty a neuměl si vysvětlit kde udělal chybu, že se z rozněžnělého Maxwella stala zase ledová královna. Lehl si a byl zticha. Začal se ho zmocňovat vztek, lítost a beznaděj.

To není fér!!

Opakoval si v duchu. Do očí se mu draly slzy zklamání. Když už si myslel že mu Max konečně dává najevo své city, zase to skončí úplně jinak než předpokládal. Blonďák si otřel oči, otočil se od Maxových zad ke stěně a pokusil se přivolat spánek.

,,Viku?"

Když si uvědomil že z Maxových úst vyšlo jeho jméno, zatrnulo mu. Nejdřív odpovědět nechtěl, mohl přeci předstírat že usnul, ale zvědavost by mu nedala klid.

,,Ano?"

,,Já... Já tohle nemůžu."

Viktorovi vyskákaly v mysli otazníky.

,,Nemůžeš, nebo nechceš?"

,,Nemůžu ale... chtěl bych," přiznal chlapec.

Ve Vikovi se rozsvítila jiskřička naděje.

,,Proč?"

,,Teď to nejde. Nemůžu. Kdybych tě... po tom... ztratil... Viku já ti slibuju že až to všechno skončí, budu tu pro tebe."

Viktor se přetočil na záda. Nevěděl co říct, jen zíral do stropu. Slzy lítosti nad vlastním osudem mu stekly z očí, oběhly cestičku kolem uší a vlasů a vpily se do polštáře.

,,Miluji tě Maxi," vzdychl Vik, obrátil se zpátky na bok a během chvíle usnul.

Spánek byl vykoupením.

Chlapec vedle něj se třásl. Škytl a posadil se na posteli. Měl zaťaté zuby a z jeho očí se valily potoky slzí. Bylo mu to tak strašně líto... Tolik Viktora chtěl. Zastavil ho přesně v okamžiku, ve kterém by ztratil soudnost. Protože kdyby se s ním dnes miloval, hodně věcí by se změnilo. Ale teď... to musí zůstat tak, jak to je. Max nemůže dát prostor svému bolavému srdci. Bojí se že kdyby se na sobě s Viktorem stali ještě závislejšími, nikdy by už nedokázali být dostatečně silní. A oni potřebují zachránit Renatu.

,,Neměl... Neměl jsem to dopustit," cedil skrz zuby a plakal.

Uvědomoval si, že z jeho strany byla chyba ukázat Viktorovi svou slabost. Kdyby to doteď zůstalo při starém, Viktor by ho stejně dál miloval. To ví bezpečně. Změnila by se pouze dvě malá, zato ale závažná fakta. Nikdy by sám sobě tak neublížil. Ale co hlavně, nikdy by tolik neublížil Viktorovi.

Ráno Max vstal, oblékl se a podíval na spícího chlapce v posteli. Přistoupil k němu, podle starého zvyku, ač boha neuznával, ho pokřižoval na čelo a lehce políbil. Napřímil se.

,,A teď to chvíli bude jako dřív..." vydechl.

Strhl z Viktora deku a zavelel:

,,Vstávej! Jdeme!" pak opustil místnost aby došel pro ostatní.

Viktor se prudce posadil a zíral jako by dostal kovářským kladivem po hlavě.

,,Maxi...?" zeptal se nikoho v prázdném pokoji.

Pak se ale oblékl a vydal se do přední místnosti kde už stál Izy s kruhy pod očima, klidná Nina a starý Maxwell připraveni okamžitě vyrazit.