Poděkovali za nocleh a mezi mnoha vděčnými lidmi se nakonec prodrali k bráně a zamířili na východ, za Renatou. Max hnal zběsilým tempem a nikdo z ostatních se neodvážil odporovat. Věděli co, nebo spíš kdo, ho tolik táhne kupředu. Jeho sestra, a pomsta.

Když už Nina nemohla udělat ani krok, nosil jí Izy na zádech. A tak plynul den po dni, dokud nepřešli hranice země Posledního slunce a nevstoupili na území Pána Noci. Příroda se začala měnit. Stromy tu byly bez listí, místo trávy měli pod nohama vyprahlou, neúrodnou půdu, kamení a vytrvalé bodláčí, které jediné tu dokázalo vyhrát boj o život.

,,Utáboříme se. Myslím že dnes naposledy rozděláme oheň. Sice už určitě ví že se blížíme, ale rozhodně mu to neusnadníme tím, že o sobě budeme dávat tak okatě vědět," oznámil Max.

Izy donesl pár polámaných větví, postaral se aby vzplál oheň a zachumlal se pod deku. Očima šlehl po Nině.

,,Pojď ke mně," špitl tiše.

Dívka neváhala, přisedla si, opřela se o Izyho hrudník a nechala se zabalit do deky. Bylo jí dobře, a teplo, ale to nezpůsobila ta deka. Spíš Izyho přítomnost. Láska hřeje.

Izy Nině zabořil tvář do vlasů a ukládal do paměti jejich vůni. Viktor už nejspíš vyčerpáním usnul, a dost daleko od Maxe. Za těch několik dní spolu promluvili sotva pár slov. Izyho očím neušlo že se něco děje. Max po dvojici po očku pokukoval, nemohl usnout.

,,Ty... Maxi?"

,,Izy?"

,,Děje se něco?"

,,Ne, mělo by?"

,,Mezi tebou a Viktorem je to trochu nahnuté, pravda?"

Max zrůžověl, zahleděl se na Ninu a když si byl jistý že usnula, Izymu odpověděl.

,,To není úplně... Jak se zdá. Já jen musím vyřídit tohle. Musím zlikvidovat Casuu a zachránit Ren. A až bude po všem... Budu tu pro Viktora do skonání světa."

,,Já bych ti to říkat neměl. Měl by on sám. Ale asi ti jen nechtěl přidělávat starosti. Na to aby tě trápil tě má příliš rád. Maxwelli, víš proč nechce čekat?"

,,Nevím," zarazil se Max a nebyl si zcela jist že chce slyšet odpověď.

,,Jako vyšší démon to cítím. Nezbývá v něm mnoho života. To je ten důvod."

Maxovi zčernal svět, a teprve když se do něj vrátily alespoň šedé barvy, ho přešel prvotní šok.

,,Hlupák!" zasyčel Maxwell.

,,Příliš se obětoval pro druhé. A zapomněl u toho myslet na sebe."

Maxovi už nebylo do řeči. Uvědomil si že kdyby ho tehdy s sebou nechtěl, kdyby Vik zůstal s jejich mistrem, mohl žít dlouhý život, a bez lítosti. A taky naprosto přesně věděl, co by mu Vik na tuhle úvahu řekl.

Bez tebe by dlouhý život neměl smysl.

Noc uběhla rychle, alespoň tedy v Maxových očích, které byly ponořeny do minulosti a otázek ohledně Viktora. Ležel a tiše sledoval budící se Ninu a Izyho. Když se ti dva políbili, musel odvrátit zrak. Nejen kvůli jejich soukromí ale i kvůli sobě. Bolestně mu to připomínalo to, po čem tolik toužil s Viktorem.

Napřímil se, protáhl a zívl jako po dlouhém spánku. Doufal že to bude dostatečný impulz pro to, aby se od sebe ti dva odtrhli.

Nebyl.

,,Můžete toho nechat?!" zaprskal Max.

Nina se otočila a vytřeštila na něj oči. Poté si od Izyho odsedla. Mezitím se probral i Viktor, tak sbalili tábor a vydali se dál. Hodinu po hodině se šlo hůř a hůř. O to nesnesitelnější bylo když si po náročném dni nemohli rozdělat oheň. Noc od noci bylo chladněji, a v tu poslední, kdy už se v dálce tyčila Casuova pevnost, spali natisknutí všichni čtyři na sebe, aby měli alespoň trochu tepla. Ten osudný den vstali, a ještě před soumrakem stanuli před prapodivnou kombinací hradu a žaláře.

,,Divím se že tu na nás nečeká nejaké... uvítání," řekl Viktor.

,,Připravme se a pojďme dovnitř," zavelel Max.

Izy Ninu políbil. Poté zazářil svou fialovou aurou a z těla oddělil dva obláčky. Okamžitě se přeměnily v dvě víly, Ailime a Emiliu, které Izymu pomohly s Nekromantem. Izy už měl většinu svých sil zpátky, ale bál se že tentokrát by Abaddona udržet nedokázal. Nechtěl ho znovu volat, opět bojovat po jeho boku. Tentokrát by z toho nejspíš nevyvázl živý.

Nina připravila své zbraně. Jako na povel zrudly a vibrovaly nedočkavostí až okusí krev podřadných démonů, Casuových přisluhovačů.

Viktor si stáhl vlasy nachovou stuhou. Od jeho rukou létaly zelené jiskry.

Max vytasil Jor, která vzplála indigovým ohněm a začala pulzovat jako lidské srdce.

,,Připravení?"

,,Ano!" zaznělo trojhlasně na Maxovu otázku.

Maxwell za pomoci Jor vyvrátil těžkou železnou bránu z pantů.

,,Kde jsi?! Přišel jsem si pro tebe! Ukaž se Casuo!" zaječel Max, který své emoce nedokázal zbrzdit.

Jenže...

... Bylo ticho.

Až příliš velké ticho.

Skupinka se přesunula chodbou dál, tentokrát naprosto beze slov.

,,Ten bastard! Snad se nikde neschovává?!?" zasyčel Maxwell.

,,V každém hradě... Bývá trůní sál. Jestli ho má i tenhle, pak bude Casua určitě tam," řekl Izy přesvědčeně.

Kradli se pevností, a nepotkali jediného démona, ani sebemenší náznak něčí přítomnosti.

,,Tohle bude ono," ukázal Viktor na dlouhou chodbu, kterou se táhl rudý koberec.

Dali se do běhu. Max rozrazil dveře.

Ano.

Byl to trůní sál, ale prázdný. Pouze hořící svíce dokazovaly že tu někde někdo musí být, ale trůn byl opuštěný. A vedle něj stálo překrásné, stříbrem vykládané zrcadlo, ve kterém...

... se odrážela osoba.

,,Kde?!" otočil se Max.

Prázdno.

Pokynul společníkům aby se drželi za ním a rozvážnými kroky přistoupil k zrcadlu.

,,Pane Bože! Renato!!!"

Poznal jí. Vypadala stejně jako v jeho snech a vzpomínkách. Mladá dívenka křehkého vzhledu. Zvedla k příchozímu smutné, utrápené oči.

,,Maxi!" vyšlo němě z jejích úst.

Začala rychle mluvit, ale nikdo jí neslyšel. Bylo to jako by tam ani nestála.

,,Uhněte, zkusím to rozbít!"

,,Ať tě to ani nenapadne!" zahromoval Vik. ,,Zabil bys jí! Ten parchant věděl co od tebe čekat, přesně tohle chtěl! A věděl že bys to udělal přijít sám! On tu je a dobře se nad touhle scénou baví, že...?!?" poslední větu už Viktor zakřičel, otočil se a část své zaříkávačské energie vystřelil vpřed.

Neviditelná bariéra byla zlomena.

,,Tak jste mě našli. Vítám Vás. A především TEBE, Maxwelli Clovere!!!"