,,Milý Pane!" začala Nina. ,,Zaslechla jsem, že jste ten nejobávanější ze všech zbylých draků a proto jsem přemluvila své přátele, abychom vás navštívili a má maličkost se s vámi mohla osobně setkat!" křičela nahoru k drakovi.

,,A bylo by krajně neslušné přijít bez daru!" chytl se Viktor.

Drak měl zvláštní výraz, jako by mu na tom stále něco nesedělo.

,,Smím znát Vaše ctěné jméno, můj Pane?" otázala se Nina.

,,Niffe," zahromoval drak.

,,Mám toho tolik na co bych se chtěla zeptat!" vtírala se Nina.

,,Ale nejprve bychom si měli připít na Vaše zdraví," dodal Max.

,,Tak to sem dejte drobotino."

Izy se uklonil a v natažených rukou podal drakovi odšpuntovanou láhev. Ten si k ní přičichl a když zřejmě uznal že mu nic nehrozí, jí do sebe na jeden lok kopnul.

A začaly se dít věci...

Drakova kůže začala zářit a měnit barvy. Z černé na popelavou, bílou a nakonec se zarazila na bledě modré.

,,Vy červi!" zuřil drak který vycítil, že rázem přišel o svoje nejlepší schopnosti.

,,Nino, drž se z dosahu!" zavelel Max a zašmátral po své javorové holi.

Izy se připravil, kdyby byl oslabený drak pro lovce příliš tvrdý oříšek, zasáhnout. Křídlo na zářivě zlaté čelence se mu chvělo nedočkavostí.

Max s Jor tančil, bušil do draka a tomu se roztékaly šupiny, jako by ho poléval kyselinou. Aniž by to Niffe postřehl, Max mu díky Jor odhalil hrudník a Viktor se chystal na smrtící úder. Napřáhl ruku s nahromaděnou energií ale sotva otevřel ústa, drak ho švihl ocasem do boku.

,,Tak to ne hoši! Já se ještě nechystám zemřít!"

Viktor odletěl několik metrů a zastavil se až o Izyho. Oba dopadli tvrdě na zem.

,,Viktore!" zaječel Max a při boji se ohlížel po svém parťákovi. Viděl jak se on i Izy narovnali. Modrovlasý chlapec si otřepal oblečení a se slovem;

,,Youkai!" vyslal na pomoc svou sucubu.

Viktor si klekl, křečovitě se držel za bok a začal kašlat.

,,Viktore v pohodě?!" ptal se zděšený Izy.

Vik odtáhl ruku od úst a prohlížel si dlaň, na níž byla vykašlaná krev.

,,To bude dobrý," sykl.

,,Jak se cítíš?"

,,Jako bych měl žebro v plíci."

,,Opovaž se tu teď zkolabovat! Na to není čas! Zvedni se a jdi to zkusit znovu! No tak!" pobízel ho Izy.

Viktor s námahou vstal a začal soustřeďovat energii. Max mezitím útočil za pomoci Izyho sucuby a do vědomí mu vtrhla vzpomínka na obry a to, jak na sebe Viktor převzal jeho zranění. Ani nemělo čas se zahojit, to proto po té ráně kašlal krev... Žebro mu muselo prorazit plíci. Vykolejený Max se ohlédl na své přátele. Divil se, protože Vik stál a celý zářil svou běžnou zelenou barvou. Pak se mu otevřela ústa a začal odříkávat;

,,K tobě volám, a ty odpovíš mi Bože, nakloň ke mně ucho,slyš, co říkám. Ukaž divy svého milosrdenství, spasiteli těch kdo před útočníky se k pravici tvé upínají. Ochraňuj mě jako zřítelnici oka, skryj mě ve stínu svých křídel před svévolníky kteří zahubit mě chtějí, úhlavními nepřáteli, když mě obkličují. Tukem obrostlo jim srdce, jejich ústa mluví zpupně. Kruhem svírají mě při každičkém kroku, slídí zrakem, jak mě dostat k zemi. Můj nepřítel podobá se lvu, jenž lační po kořisti, je jak lvíče které číhá vskrytu. Povstaň Hospodine, předejdi jej! Sraz ho!"

S každým slovem draka pomalu obalovala hlína. Vzpouzel se, mlátil okolo sebe, ale nebylo mu to platné. Hlína mu svírala klouby a ač chtěl sebevíc, nepovolila. Nakonec se obalený drak nemohl ani pohnout. Viktor k němu přistoupil, nechal oddrolit prsní část kde splašeně tlouklo Niffovo srdce.

,,Maxi?" pokynul k obnaženému místu.

,,S radostí," ušklíbl se Maxwell.

Jor se opět rozzářila a jediným pohybem vnikla do drakova těla.

Jeho srdce přestalo bít.

Viktor vydechl, hlína se rozsypala a Niffe padl mrtev k zemi.

,,Tak, to bychom měli," podotkl zvesela Izy. ,,Až na ten renonc s žebrama."

,,Víš, že mi tvá veselost pěkně pije krev?!" zavrčel Max.

,,Já vím čím to je," uchechtla se Nina.

,,Viku?" otázal se Max.

Blonďák přerývaně dýchal a držel se za zraněné místo.

,,Ať radši nemluví. Vezmeme ho do vesnice," navrhl Izy.

Přistoupili k němu každý z jedné strany a pomalou chůzí mířili do Asaie.

V půlce cesty už na nich Viktor jen visel, nedokázal sám zvedat nohy a jednou plící okysličovat krev pro celé své zmožené tělo.

,,Takhle tam nedojdeme," podotkla Nina.

,,Mám návrh," ozval se modrovlasý.

,,Mluv," vyzval ho Max.

,,Dojdu pro ní. Pro Zaříkávačku. Myslím, že za toho draka by nám mohla ještě trochu pomoct, ne?"

,,To vůbec není od věci. Tak běž, my tu s ním počkáme."

,,Jdu s Izym Maxi," prohlásila Nina, jako by to byla samozřejmost.

Maxwell sice netušil proč, ale odkýval jí to.

,,Pokusíme se vrátit co nejdřív," slíbil Izy a s Ninou u kotníků se rozeběhl do lesa.

Ocelově šedé oči mladého chlapce je pozorovaly, než se ztratili v šeru hustých stromů. Pak stočil pohled na Viktora. Tiskl si bok a třásl se.

,,Jak se ti dýchá?" otázal se starostlivě Max.

,,Otázka nehodná odpovědi," procedil Viktor mezi zuby a obličej stáhl bolestí.

,,Lehni si, bude to lepší."

,,Budu mít jehličí ve vlasech. A to nevyčešu ani kdybych žil ještě sto let."

,,Každou chvíli může zkolabovat a stará se o vlasy... Tenhle člověk je nemožnej," promluvil sám k sobě ale slyšel, jak se Vik uchechtl.

,,Tak si polož hlavu ke mně do klína."

Aniž by to blonďák komentoval, prostě se položil a hlavou klesl Maxovi na stehna.

,,Lepší?"

,,Mhmmm," zabručel spokojeně Vik.

Bylo to lepší spíš na duši, než na těle.

Nějakou dobu na sebe nemluvili a tak Vik zavřel oči a odpočíval. Náhle ucítil ruce ve vlasech. To jimi Max proplétal prsty. Spokojeně zamručel a dlaně zmizely. Nejspíš si myslel že spí... Tak nechal oči zavřené a doufal, že je ještě pocítí, nebo k němu promluví, a konečně řekne že to ví, že to poznal.

Když Viktor znovu otevřel oči, smrákalo se. Nakonec doopravdy usnul.

Cítil, jak ho Maxova ruka hřeje na zraněném boku, tak zvedl pohled na jeho tvář. Taky spal. Zlehka se při tom usmíval.

Byli sami.

Jedna z mála možností se bez posměšků vyjádřit. Modré oči zamrkaly a jejich vlastník přemýšlel, co by měl udělat.

Měl ho tolik rád. A tak dlouho.

Přesto...

...Se rozhodl mlčet.

,,Maxi, Maxi vstávej! Už se vracejí!" řekl potěšeně, když si všiml dvou lidí a kočky.

,,Cože? Viku promiň, já se přestal ovlá-" zarazil se. ,,Aha...To byl sen...Promiň," zrudl a odvrátil od něj oči.

Vik už se nadechoval aby se ho zeptal o co jde, ale byl zastaven Izyho samochvalnými slovy.

,,I trpaslíci bodujou, ne Maxi? Jakej jsem? Hn? Jakej jsem?"

,,Užitečnej?!?" odsekl podrážděný Maxwell.

,,Co tě zase žere?" hodil Izy otázky do větru.

Žralo ho to, že usnul. Chtěl se totiž Viktora na něco zeptat. Ale místo reality se mu o vyřešení jeho vnitřního boje jen zdálo.

,,Tak ukaž mladíku," hnala se k ležícímu Viktorovi stará Zaříkávačka.

,,Umíte to uzdravit?"

,,Ne tak docela. Dokážu ti jen srovnat žebra a zacelit plíci. Hojit se to musí samo."

,,Dobrá," usmál se Vik a vyhrnul si oděv, aby se mu dostala ke kůži.

Opatrně na něj položila staré, vrásčité ruce. Její zaříkávačská barva byla zlatá. Svítila ale ostře, jako polední slunce. Když jiskrné světlo zhaslo, prohlédla si Vika podmračeným pohledem.

,,Měli bychom se vydat k mému domu. Brzy bude noc. Přespíte, ráno můžete zajít do Asaie a rovnou se vydat dál."

Izy s Maxem Vika zvedli a když se ujistili že to zvládne sám, přidali do kroku. Hlasitě se mezi sebou dohadovali, kdo byl prospěšnější a Nina se je snažila krotit. Nicméně neúspěšně.

Zaříkávačka zmírnila tempo a dál kráčela vedle Viktora.

,,Ví to?" zeptala se.

,,Co?" zamrkal Vik.

,,Ví o tom tvůj přítel?"

Viktor horečnatě přemýšlel co by mohla mít na mysli.

,,Jsou dvě věci které neví, a měl by."

,,Jak... Jak to víte?!" vypískl blonďák.

,,Bylo to z tebe cítit, když jsem tě dávala dokupy. Výčitky, nerozhodnost, bolest a spousta, spousta lásky," Viktor zrudl jako pivoňka.

,,To je moje věc koho mám rád!"

,,Ne. To je vaše věc," usmála se tajemně. ,,Ale víc než láska mě tíží tvůj zbývající čas. Měl bys mu to říct."

,,Dokud si pro mě nepřijde smrt, nechám ho v domnění, že je všechno v pořádku."

,,Teprve tohle je opravdu tvá věc. Jen tě chlapče zapřísahám, už to nepoužívej. Jestli že k sobě jednou najdete cestu, bude tě chtít po boku. Ne pod zemí."

,,Budu si to pamatovat. A děkuji," kývl ještě ke svým žebrům a dál kráčel beze slov.

Přesně jak stará paní řekla, přespali, ráno s poděkováním odešli do vesnice, aby všem sdělili zprávu o mrtvém drakovi.

,,Hele, tak mě napadá... Já ani ty jsme nic z toho draka nevzali," zděsil se Max z domnění, že se snažili zbytečně.

,,Vy ne, ale já ano," roztáhl Izy pusu v úsměvu od ucha k uchu.

V dlani se mu zaleskl velký dračí zub.

,,Výborně. Díky Bohu, že Izy myslí za tři," pronesl Viktor a Max se mu za zády zapitvořil.

,,Teď nás čeká Mrtvé město."

,,No, už se nemůžu dočkat," zakoulel Vik očima.

Izy, Nina i Max se jeho šklebu zasmáli a odhodlaně kráčeli vstříc dalším dobrodružstvím...