,,Jak je tomu s mužem, který si oblíbil život, jenž miluje dny, v nichž by užil dobra? Ah... Chlapče. Kéž nad tebou Hospodin bdí. Vždyť jeho oči... Jsou vždy obráceny k spravedlivým."

,,Viktore?"

,,Mmm?"

,,Vstávej, už musíme jít."

Byli na cestě už pátý den od chvíle, co opustili Asai. A Max se za za tu dobu neuvěřitelně změnil.

Přestal si dobírat Izyho, nenechal se tak snadno škádlit Ninou a hlavně... Choval se k Viktorovi vstřícněji, než kdykoli dřív. Vik z toho byl první ráno vyvedený z míry. Obvykle ho Max budil lehkým čutnutím nohou a nebo z něj prostě strhl přikrývku. Jako by se něco změnilo od okamžiku, kdy spolu zůstali sami.

Viktor si prohrábl dlouhé, blonďaté vlasy, ale nechal je rozpuštěné. Jeho nachová stuha zůstala zatím bezpečně uklizená v kapse. Doufal, že jí alespoň chvíli nebude muset vytahovat.

,,Po poledni bychom měli dorazit," oznámila skupince Nina.

Ticho se neslo celou cestou, až do brzkého odledne, než se před nimi opravdu rozprostřelo titěrné město, s nehezkým přívlastkem "Mrtvé".

,,Maxi, přestaň se tvářit tajemně a vysyp už o co tu půjde. Jsem z tebe nervózní," začal šťourat Izy.

,,Máme zprávu že se tu prý zjevují mrtví a zabíjí měšťany."

,,To je opravdu velice milé," podotkl ironicky modrovlasý kluk.

,,Tak jdeme," zavelel Max.

Sešli dolů, před bránu a vstoupili do města.

,,Vítejte přátelé!" pozdravila je drobná starší žena.

Chlapci a Nina na ní zůstali koukat a čekali, jestli ještě něco řekne. Oslovila je jako dávno ztracené přátele, ale oni jí neznali.

,,Já jsem Hermina. Žena místního starosty. A vy, cizinci, jste předpokládám ti, kteří k nám byli vyslaní Spolkem lovců."

Teď už to leccos vysvětlovalo.

,,Jsme," ujal se slova Max.

,,Maxwell Clover," představil se. ,,Tohle je Viktor Hollow a..." sjel Izyho a Ninu pohledem, ,,...tihle dva jsou drobná výpomoc."

Nina sekala rozladěně ocasem, ale ani nemukla. Moc dobře si pamatovala to pozdvižení z vesnice, kde lovili Bezvýraznou.

,,Mě můžete říkat Izy," zazubil se modrovlasý.

Žena byla vyvedena z míry, když si Izyho prohlédla.

,,Není to-" chtěla začít, ale Viktor jí přerušil.

,,Mohli bychom se někde posadit a v klidu probrat o co tu jde?"

,,Jistě. Vezmu vás k nám domů. Můj muž má nějaké sezení se starosty okolních vesnic, tak ho prozatím omluvte," vlídná paní jim pokynula přes náměstíčko k jednomu z nejhezčích domů.

Pozvala je dovnitř, a uvedla do jídelny, kde se posadili.

,,Věc se má tak..." na chvíli se zamyslela, ale pak spustila dál.

,,Měla jsem čtyři dcery. Dnes mi nezbyla ani jediná. A podobně je na tom spousta dalších matek. Všechno začalo smrtí místního kováře, který toto město na smrtelné posteli proklel. My jsme ho pohřbili, ale on se vrátil ze záhrobí a zabil několik lidí. Včetně mých dcer. I ty jsme pochovali do země. Klidu nedošly. Vrátily se. Mrtvé. A zabíjely přesně, jako tehdy kovář. A tak se to vleče už měsíce. Prosím vás... Zastavte...to..." zlomil se jí hlas a začala plakat.

,,Kdy se vracejí?"

,,Tři dny po pohřbu," popotáhla a pokoušela se uklidnit roztřesené ruce.

,,Brzy tu všichni zemřeme. Oni nebudou mít klid, dokud tu budou živí lidé."

,,Víte něco o tom prokletí?" naléhal Viktor.

,,Jen to, že nám ten kovář přál, abychom nikdy nespočinuli... Nedošli klidu," mluvila a po tvářích jí stékaly slzy.

,,To nebude jen tak," šeptal Izy.

Viktor už si v hlavě pohrával s několika možnostmi.

,,Promiňte," vrazil do místnosti rozložitý, vážný muž.

,,Vy jste lovci, že?"

Chlapci se postavili a podali si s ním ruce.

,,Tak žena už vám všechno řekla, hm?"

,,Ještě něco. Chodívají v noci že?"

,,Ano."

,,Dobrá. Můžeme u vás zůstat než to vyřešíme?"

,,Zajisté," usmál se křečovitě starosta.

Skupinka se zvedla a opustila dům aby prozkoumala situaci.

,,Nějaké nápady?" zeptala se Nina.

,,Něco mi tu smrdí. Nemám z toho dobrý pocit," začal Max.

,,Začneme triangulací. Nejspíš je to dílo vyššího démona."

Viktor rozdal lapače a skupina se rozdělila, aby je za vesnicí zasadila do země. Vik si vyhledal střed města a čekal, až budou lapače na místech.

Cítil jak se mu zem pod nohama zachvěla. To bylo znamení, že může začít. Zavřel oči, rozevřel ruce a soustředil se.

Vrásky dlaní se mu rozzářily zeleným světlem, oči za víčky mu zběsile kmitaly. Poté jeho záře zhasla stejně rychle, jako když svíčku ponoříte do vody.

,,To není možné!" zavrčel, když se sesbíral ze země.

Z dálky postřehl Maxe, jak se k němu žene.

,,Tak co?" volal když dobíhal.

,,Není to žádný vyšší."

,,Některý z Pánů Noci?" zadoufal Max.

,,Ne. Démona jsem necítil, takže to musí být člověk. Vypadá to, že se tu zdržíme déle."

,,Kdo by mohl..."

,,Dokud neudělá chybu, tak ho nechytíme."

,,Bastard," procedil Max skrz zuby.

Vyčkali na Izyho a Ninu a všechno jim pověděli.

,,Vrátíme se ke starostovi... Prospíme se a vstaneme až přijde noc. Uvidíme co se pak bude dít."

Jak řekli, tak udělali.

Paní Hermina je uvedla do pokoje pro hosty, kde už byla připravena lůžka. Všichni si zalezli. Neuplynula ani minuta a Max tvrdě spal.

,,Ten by usnul i kdyby přišel Soumrak bohů," smála se Nina.

,,No, ono fakt není nad to, pořádně se vyspat," protáhl se Izy a zamlaskal.

,,Nemůžu se zbavit dojmu že ty moc nespáváš... Že by mi něco uniklo?" ptal se zmatený Viktor.

,,V lidském smyslu...Opravdu nespím. Nikdy se mi nic nezdá. Je to něco jako úsporný režim, útlum organismu. Tohle tělo nemůže jet pořád na sto procent."

,,Aha."

Chvíli bylo ticho, než Viktora něco napadlo.

,,Hele Izy, Nino... Možná vím jak ho vylákat. Budete mi ale muset pomoct."

,,Vzbuď Čtyřlístka. Měl by to taky slyšet."

,,Ne. Maxwella do toho zatahovat nebudeme," řekl striktně a začal jim vysvětlovat co má v úmyslu.

Odbíjela půldvanáctá večerní, když byli všichni odpočatí a připravení k akci.

Vyšli na náměstí a postřehli, že mají všichni lidé zavřené okenice. V domech se ale svítilo. Strachy nemohli spát.

,,Jdou."

Ze severu vesnice se blížila šestice lidských postav.

,,Nemrtví."

,,Nechte mi je," poručil Viktor.

,,Viku počkej!" lekl se Max když viděl jak se mezi ně žene.

V poklusu vytáhl Jor a běžel za ním. Nehodlal ho poslechnout.

,,Viku!" zaječel, když ho jedna z oživlých loutek srazila k zemi.

Pak se na něj vrhli i ostatní nemrtví.

,,Viktore!!!" Max se rozmáchl a začal bránit nejen sebe, ale i Viktorovo bezvládné tělo.

Izy se mezi nimi rychle prosmýkl a odtáhl svého blonďatého přítele z dosahu boje. Maxwell dva nemrtvé vyřídil a po očku se podíval na Vika. Seděl u něj Izy a hladil ho ve vlasech. V očích mu stály slzy. Nina seděla u nich, uši sklopené. Výraz bolesti a... naprosté beznaděje.

,,Ne... To ne..." Maxovi se div nezastavilo srdce.

,,Nyaaaaaaah!" rozpřáhl se a začal kolem sebe mlátit jako šílený.

Jor duněla, stejně jako jeho srdce, které tomu stále nemohlo uvěřit.

Že by se nechal...

Tak snadno...

Maxovi z očí vytryskly slzy a pokropily bíle zářící javorovou hůl.

Vesnici protlo oslepující světlo.

,,Kriste... Neříkej mi že ta barva..." zajíkla se Nina.

,,Indigová," odsouhlasil Izy.

V němém úžasu pozorovali šíleného chlapce, jak se ohání svou zbraní. Z Jor odletovaly jiskry a do minuty bylo po všem.

Jor zhasla a uplakaný Max padl na kolena.

,,Jak jsi to mohl udělat?! Viktore ty pitomče!" zakvílel a složil tvář do dlaní.

Izy pochopil, že se ho Viktorova smrt dotkla víc, než si myslel.

Vzal tělo do náruče a odnesl ho do starostova domu. Max se jako bez duše vláčel za nimi.

Izy Viktora položil na jednu z postelí, kde ještě nedávno odpočívali. Přehodil přes tělo deku a Maxe vyprovodil z pokoje.

,,Tohle mi v životě neodpustí," zašeptal blonďatý kluk pod dekou a vyčkával, jestli jeho plán přinese nějaké ovoce.