Přes zamřížované okno se díval ven do zahrady. Zeleň venku se leskla po dešti, a svítilo slunce. V podstatě se to dalo nazvat pěkným dnem. Alespoň pro ty venku, kteří si všimli. Snažil se na zaprášené okenní tabulce najít svůj odraz, ale bez úspěchu. Spokojené jarní paprsky byly příliš oslnivé, aby se mu to podařilo. Cítil se lehce otupělý, ale za to nejspíš mohou ty léky. Tělesně si připadal klidný, a to se mu za poslední měsíce poštěstilo pomálu. Hlavu však nezastavil. Uvažoval, jestli o tom měl mluvit když ho přijímali. Jenže ze zkušeností věděl, co by to obnášelo a s tímhle se vždycky pral sám. Ne že by musel, nebo si zatvrzele myslel, že mu s tím nikdo nepomůže. Ani nepředpokládal že by to lékaři brali jako nepodstatné. Ale rozhodně by se mu snažili upravit náladu, což nechtěl. Do hlavy si už nikdy sahat nenechá. Tam je to jeho. Dům se zahradou obklopený bludištěm. Sem, sem nikdo nepřijde. Nesmí. Už to nikdy nedovolí.  Sklonil oči ke svým nohám. Místní boty mu pořád připomínaly cvičky, které musel jako dítě nosit na tělocvik. A on si tu dobu vybavoval jen velmi nerad. A nejen dětství, i celé dospívání do momentu toho přelomu. Tam co přišla svoboda a on se cítil šťastný a volný a nespoutaný, protože zemřela- 
Ne. Nebude na ní myslet, protože je to nepodstatné. Vždyť je to patnáct let, tak proč jí sem znovu v myšlenkách tahá? Povzdychl si nad sebou, znovu se podíval ven oknem. Dole na lavičce seděla copatá, pihovatá blondýnka. Kouřila. Možná se i dívala do jeho okna. A bylo mu to jedno. Otočil se a pomalu došel ke dveřím. Otevřel je, a nahlédl do chodby. Nikde ani noha. Předpokládal že zdravotní sestra ve službě sedí někde u kávy. Nebylo by to neobvyklé. Tiše a klidně se vydal přímo k toaletám. Vlastně se mu nechtělo, ale nic jiného než chůzi momentálně neměl na práci. Dveře oné místnosti zůstávaly stále pootevřené. Nešly dovírat. Kdo ví jestli z nějakého důvodu, nebo se jen prostě nikdo neobtěžoval je opravit. Kachličky na zemi už zažily své. I když to tu páchlo dezinfekcí, stejně to pořád vypadalo, jako pomočená podlaha na zašlé benzínce. A ten ocet. Nesnášel ten zápach, cítil ho kdykoliv sem vlezl. Obrátil pohled k místu, odkud se puch linul. Oprýskaná židle a oranžová mísa. Do podobné dávají zbytky jídla, vzpomněl si. Po důvodu přítomnosti octa na toaletách pátral už jako dítě, když byl na operaci v nemocnici. Bylo mu řečeno, že ocet prý pohlcuje lidské pachy. Ne že by nesouhlasil, ale vyvstávala otázka, jestli tohle jednání není kontraproduktivní. Má tu smrdět moč nebo ocet? Díval se na sebe, jak se odráží v kachličkách na stěně. Jen matně. Zrcadlo tu nebylo. A to už účel byl. Rozhodl se pustit si vodu v umyvadle. Červená a modrá. Aspoň si nemusel volit jako Neo. Sáhl po obou. Vlažnou vodou si oplachoval obličej, namočil si rukávy. Bylo mu to stejně jedno, jako pohled té holky ze zahrady. A možná v tom bylo i něco obav. Nechtěl si to znovu připomínat. Uvažoval by pak, proč to vlastně nedotáhl ke konci-

,,Čau."
Otočil se za hlasem ke dveřím. Stál tam nějaký puberťák. Tedy, alespoň ho za nedozrálé děcko v ten okamžik považoval. Pak si uvědomil, že kdyby měl pod osmnáct, nestál by tam. 
,,Nazdar," oplatil mu a obrátil obličej k dlaním, do kterých nabíral vodu.
,,Blbý?" hubený kluk pohodil hlavou a zíral. Vážně, nedíval se - zíral. Pichlavě modrýma očima.
,,Co konkrétně?" zahuhlal a vypnul vodu.
,,Kde jenom začít. Hele, asi nemáš cigáro, viď."
,,Ne, to vážně nemám."
,,Tak nic. Tebe tu vidim poprvý. Novej?"
,,Staronovej."
,,Na akutnim kvůli TSku nebo jen taky nevědí kam tě šoupnout?"
Rozuměl mu, jen nevěděl co mu na to říct. Takhle bez obalu tu na něj nikdy nikdo nemluvil. Každý trochu příčetný se držel sám sebe. Ostatní vnímal jenom okrajově. A tohle děcko se zdálo podezřele a nezdravě otevřené.
,,Jo. Prej sebevražedný sklony. Tvrdí oni."
,,Umějí být přesvědčiví když chtějí," pousmála se hubená postavička. ,,Občas je to děsivý. Uvažuješ pak, kdo z vás je tu vlastně magor."
To dítě to v podstatě trefilo. Nemohl říct, že by dokázal navázat přátelství na základě záchodového rozhovoru, ale líbil se mu. Byl tak nějak... čistý. A upřímný. Na tohle místo. Utřel si obličej, dlaně, došel k němu a podal mu ruku. 
,,Franta."
,,Franta jako Franta, nebo František?"
,,Ta druhá varianta. Ale lidi mě plným jménem neoslovují."
,,Měli by. Je to hezký jméno."
,,Rozhodně, dokud jsi malej a roztomilej. Ne když je ti dvaatřicet."
,,František. Líbí se mi to. Františku, já jsem Dominik," usmál se na něj. 
V tu chvíli alarmy startovaly. Rudé varování. Konečně mu došlo, že tohle není v pořádku, vždyť kdo se s někým seznámí na záchodcích psychiatrické kliniky? Kdo je, co je zač, a jak moc je vzdálený od toho, čemu se říká "normální"?
,,Nedívej se na mě tak. Nejsem cvok. V podstatě taky TS. Vítej v klubu."
Hlavou mu problesklo jak asi přišel na to, nad čím přemýšlí.
,,Neboj, nečtu myšlenky. Ale když tu na mě někdo promluví, první co mě napadne je, jak moc šílenej asi bude," pokračovalo to.
,,Jak dlouho tu jsi?"
,,Čas je relativní."
,,Tak já asi půjdu," byl si vědom že na něj tlačí, a že tady páky nefungují, ale zřejmě se mýlil.
,,Tak jo. Od zimy. Kolikátýho je?"
,,Čtrnáctýho dubna."
,,Ještě jsi neztratil pojem o čase. Klobouk dolů. Drž se." Kluk zdvihl pravou dlaň a počítal na prstech. Jemně u toho hýbal rty. Matematika nebude jeho silná stránka. Nemohl si pomoct. Ústa se mu zvlnila v jemném úsměvu. Trochu mu připomněl to jediné hezké z jeho dětství. Jeho malého bratra.
,,Sto sedm dní. Fíha. To je síla když to sečtu."
,,Celou dobu tady? Jak moc chceš umřít?" vložil do toho humor i ironii aby bylo zřejmé, že to vlastně vůbec nemyslí vážně. Jenže ho nezná, a kdo ví, jak to vezme. Možná měl mlčet.
,,Myslim že nechci. Každopádně ne, nejsem tu celou tu dobu. Přehazovali si mě jak horkej brambor. Tady jsem teprve druhej tejden. Čekám kdy mě zase někam přešoupnou. Hele někdo na mě venku čeká. Musim jít. Chceš jít taky?"
,,Dík, to je milý, ale ještě nemám vycházky."
,,Tak třeba jindy. Uvidíme se. Fakt nemáš cigáro?"
,,Vážně. Jsem nekuřák."
Bytůstka trhla rameny. Být ještě o něco hubenější, slyšel by při tom pohybu chrastit kosti. A stejně tak jako se kluk ukázal, i odešel. Tiše, po kočičím způsobu, a kromě ozvěny jeho hlasu který mu zůstal zapsaný v hlavě po něm nezbylo vůbec nic.

Sám pak taky pokrčil rameny. Lehce zvláštní a jiné. Je příjemné pro změnu uvažovat nad něčím jiným, než nad sebou. Pomalu se vracel do svého pokoje, když vešel, znovu přešel k oknu. Dění venku na přilehlé zahradě je zřejmě to nejzajímavější, co se tu dá při absenci rozhovoru s tím hubeným děckem dělat. Ta copatá holka už se nahoru nedívala, ale pořád tam ještě seděla. Netušil kolik minut uplynulo, než se k ní přidala další postavička. Ano, ta hubená. Ta, co si zřejmě ráda povídá na toaletách, kde to páchne po octu. Viděl jak mu holka podala cigaretu. Zapálila mu. A oba se pak podívali nahoru. Chvíli uvažoval jestli vidí to co se děje, nebo to, co chce vidět. Mával mu. A holka potom taky. Měl nutkání to ignorovat. Po všech zkušenostech s lidmi by asi i měl. Jenže ruku stejně zvedl, a zamával jim zpátky.

V noci nemohl usnout. Vracelo se to jako bumerang. O to hůř, o co víc na to nechtěl myslet. Drbal si předloktí. Čím víc, tím míň na to myslel. Měl by toho nechat než to bude vidět. Sebepoškozování tu vidí hodně neradi. Strčil si obě ruce za hlavu, aby ho to nepokoušelo. Semkl víčka a snažil se spát. 

Když se probudil až se slunečními paprsky, pochopil že má pro tuhle noc vyhráno. A že to nebylo tak moc zlé, jaké to bývá. Spal v klidu protože ve snech nepřišla. Sestřička přinesla léky a snídani. Vzápětí dorazila doktorka. Ani moc nemluvila, kontrolovala mu ruce, jizvy. Včerejší škrábání zanechalo lehkou spáleninu. Asi jako upadnout na koberci a brzdit předloktím. Zlobila se, ale ne moc. Dušoval se že byl jen nervózní. Dostal příkazem přijít na koncentrační a relaxační cvičení. Měl co dělat aby se nezeptal, jestli to myslí vážně. A ne, vycházky ještě dostat nemůžete. Stejně jako návštěvy. Děkuji pěkně. Celé dopoledne zíral na bílou zeď. Neubylo by je natřít to nějakou barvou, vážně, jakoukoliv. Cokoliv kromě bílé. Je všude a přísahal by, že spoustě lidem přeskakuje už jen z té jednotvárnosti, a neuvěřitelně zajetého stereotypu činností. Poledne, oběd, bílá stěna. Chtělo by to sem hodiny. Nebavilo ho čekat až se ukáže někdo ze zdravotníků aby mu řekl, že je konečně čas přesunout své pozadí tam, kam mu doktorka nakázala. Když se rozlétly dveře, čekal bílého havrana, ale stálo tam něco jiného, a podstatně mu to zvedlo náladu.

,,Čau Františku! Tady jsi. Promiň že jsem neklepal. Asi jsem vyšel ze cviku."
,,Ahoj Dominiku," usmál se na něj.
Kluk přicupital k němu a složil svou kostnatou tělesnou schránku přímo vedle něj, na jím obývanou nemocniční postel.
,,Jaká byla noc?"
,,Výživná. Tvoje?"
,,V pohodě. Vytuhnul jsem ani nevim jak. Pokaždý když mluvim s Markétou, mi připadají moje problémy malicherný. Je to ode mně pěkně hnusný to takhle říct, jenže je to tak."
,,To je ta holka ze včera? Jak jste mi mávali?"
,,Jop, Markétka. Občas Faustova."
Hledal v hlavě Goetheho. Tu knihu četl před spoustou let. Pamatoval si jí jenom matně. Možná by si jí měl znovu přečíst, pokud k tomu ještě bude příležitost.
,,Dominiku kolik ti je?" Zvědavá otázka. Ale nakonec proč ne.
,,Někdy málo, někdy moc. Ale jinak ročník devadesát tři."
,,Dvacet jedna?" ptal se vzápětí.
,,Páni ty jsi rychlej. Ale ne, jsem jarní dítko. Už dvacet dva. Velkej kluk, hm."
,,Je ti jasný, že vypadáš sotva plnoletej?"
,,Jo, to slyšim často. Ale to není moje chyba. Většinou."
,,Co tu vlastně děláš?"
,,Povídám si s tebou. Nevěřil bys, ale seš první rozbitej člověk, když teda nepočítám Makynu, co se mnou normálně mluví."
,,Věřil. Ale asi to je i tvým přístupem. Slabší povahy musí tvá přímočarost děsit."
,,Vidíš, to mně nikdy nenapadlo," vykulil kluk oči. 
Nadechoval se pro další větu, ale dveře se opět bez klepání rozlétly. 
,,Už je čas na to koncentrační," vyhrkla doktorka. Chtěl se zvednout, ale její další věta ho posadila zpátky na místo. ,,Gabrieli, co tady děláš?"
,,Povídám si," odpověděl jí se zubatým úsměvem.
,,Jenom aby," zachmuřila se.
Gabriel? S obočím pozvednutým otázkou koukal jak na lékařku, tak na kluka. Oba ho ignorovali.
,,Můžu jít taky?" ptal se kluk.
,,Nebudeš tam ale rušit."
,,Budu zlatej. Fakt," kýval na ní a ten pohled byl neuvěřitelně dětinský.
Řekl nejsem blázen, a on mu to klidně zbaští.
,,Víš co tě čeká, jestli si někdo bude stěžovat, viď?"
,,Ano, madam. Ale vážně budu hodnej. Slibuju."
,,Dobře, tak běžte spolu. Ale mám tě v hledáčku Gabrieli," dodala a výrazně na něj pokývala.
,,Rozumím."
Pak se kluk otočil k němu. ,,Jdeme?"
,,Jasně..." i když se cítil neuvěřitelně zmatený, šel a neodporoval. 
Vyvolalo to šokující vlnu otázek. Hubené děcko nemluvilo celou cestu. I v místnosti, kde už na zemi na podložkách leželo několik lidí, bylo naprosto potichu. Zatáhlo ho až do kouta k oknům, posadilo se a pokynulo mu aby udělal totéž.

,,Přiznej to. Vyděsilo tě to."
,,Docela slušně," šeptl. Starší sestra vepředu místnosti něco zamumlala monotónním hlasem.
,,Lehni řikala."
Kluk s sebou plácl na podložku, a tak následoval jeho příkladu. Pustila hudbu. Takové to Tibetem zavánějící cosi, co pouštějí v krámcích s esoterikou. Otočil k němu obličej.
,,Známá firma," šeptl kluk, lehce pokrčil rameny a pohodil střapatou hlavou.
,,A nevadí ti třeba, že ses mi představil jako Dominik, ale vlastně se jmenuješ Gabriel?" měl mu sotva co vyčítat, vždyť ho zná od včera z nezávazné konverzace, ale musel si přiznat, že mu lhaní vážně vadí. Kdyby na něj existovala alergie, byl by těžký případ. Možná kvůli ní. Vlastně určitě kvůli ní.
,,Ale já se vážně jmenuju Dominik," smál se kluk. ,,Promiň že jsem tě zmátl. Je to moje druhý jméno. Gabriel je to první, uvedený na přijímacím formuláři."
,,Aha," trochu si oddychl. Nicméně pořád to byla neúplná pravda, a tím pádem lež.
,,Mohl jsi to říct."
,,Proč? Nebylo to důležitý."
,,Pánové vzadu, ztište se prosím," zahřměl místností hromový hlas sestry, která se mu ze začátku spíš zdála jako uspávačka hadů.
,,To je fakt, pro tebe asi ne," zašeptal a natočil hlavu vzhůru, ke stropu.
,,Nebuď nabručenej Františku. Příště tě upozorním dopředu jo?"
,,Hm," nějak neměl sílu na odpověď.
,,Přece se nebudeš zlobit," šeptalo to vedle něj. ,,Hezky se nadechni a uklidni. Jinak tvý čakry nebudou v rovnováze a támhleta sestra spolu s naší Vrchní mi to dají pěkně sežrat."
Netušil proč vlastně, ale začal se smát. Možná kvůli té dávce ironie.
,,Já vás napomínám naposledy." Ozvalo se od zmiňované sestry.
,,Bojim," špitlo schoulené dítko po jeho boku.
Už to bylo dlouho, co se naposledy otřásal smíchy. A bylo to příjemné.
,,Nezlobím se. Ale příště na rovinu."
,,Jasně."
Kluk přestal mluvit a zřejmě poslouchal pokyny sestry, která vedla cvičení. Ne že by ho to nějak naplňovalo nebo snad uklidňovalo, ale řídil se instrukcemi, alespoň aby zapadl. Okamžitě po cvičení následovala změna hudby. Relaxační část. Zvuky přírody. Konkrétně zurčení potoka.

,,Musim jít," prohlásil tiše kluk. Ani se nestihl zeptat kam a proč, jelikož ihned následovalo doplnění; ,,Chce se mi z toho čůrat. Počkám na tebe venku."
Dominik se zvedl, a František se smál. Jistě že tlumeně, netroufal si vyvolávat takový rozruch jako ta hubená bytost, kterou by si klidně troufl nazvat spolubojovníkem. A možná i přítelem. Tedy, pokud to mezi nimi alespoň pár dní vydrží.

TS = Tentamen suicidii = pokus o sebevraždu