Následující dny vídal Dominika sporadicky, a Markétku jenom z okna. Uvědomil si ale že je natolik zaměstnaný úvahami o tom tmavovlasém, modrookém, hubeném klukovi, že nemá čas přemýšlet nad vlastními problémy. I Vrchní si toho všimla a okomentovala to slovy, že se nezdá tak zasněný a vypadá daleko lépe než při přijetí. Byl dokonce schopný jí to bez námitek odkývat. Seděl s ní v té zašlé místnosti, mluvila na něj a dobře jí vnímal, ačkoliv jí nevěnoval stoprocentní pozornost. Pohled měl upřený k oknu s prošedivělými záclonami. Venku svítilo slunce ale poprchávalo. Přeháňka. Zvuky kapek dopadajících na plechový parapet slyšel skrz otevřenou ventilačku. Zkoumal těžké, zaprášené závěsy. Původně nejspíš určené do role žaluzií, ale jak bylo vidno, dlouho na ně nikdo nesáhl. Ani si nebyl jistý jestli to co na nich vidí je vzorek, nebo lety zažraná špína. Vrátil pohled do její tváře. Položila mu totiž otázku. Odpověděl na ní.
,,Cítím se dobře."
,,To ráda slyším. Natolik dobře, abych vám mohla povolit návštěvy rodiny a vycházky mimo areál nemocnice."
Závěsy ho přestaly zajímat, měla jeho plnou pozornost.
,,To rozhodně," kývl. Lékařka se na něj přívětivě usmívala.
,,Děláte velké pokroky, Františku. Zvládnete to. Uvidíte."
Zeptal se na něj dřív, než se stačil zarazit. Současně s tou otázkou mu ale došlo, proč dělá ty "velké pokroky". Protože na něčem začalo záležet. Na někom. A dotyčnému na něm.
,,A jak to zvládá Dominik?"
,,Jestli myslíte Gabriela Šťastného, tak obstojně. Víc vám o něm říct nemohu. A navíc, nechci se teď bavit o ničem, kromě vás."
,,Co chcete vědět?"
,,Nejde ani tak o to co já chci - ale o to, co chcete vy."
,,Asi už vím co budu dělat, až odsud odejdu."
,,To je skvělé! Povíte mi o tom?"
,,Ještě není moc o čem. Ale vím, že teď už mám důvod to nevzdat."

Několik dní poté, seděl odpoledne venku na trávě. Na dece s modrým kostkovaným vzorkem. Měla v prostředku několik děr, buď spálenin od cigaret, nebo šel někomu na procházku tuhý líh, když si dělal piknik s fondue. Ale vzhledem k místu na kterém se nacházel, se spíš přikláněl k cigaretové verzi. Zajímavé, jak rozličné příběhy by některé staré věci mohly vyprávět. Měl zuté boty, a četl v tlusté knize. Dominik měl kurz sebeovládání. Nakonec se tomu stejně nevyhnul. Nezáviděl mu to. Bylo to nekonečně monotónní a nudné, a viděl ho kvůli tomu dosti zřídka. A nejen tak, jejich Vrchní naplnila Dominikův program po okraj. Bylo znát, že je z vývoje událostí zoufalý, ale přesto se držel a kupodivu i snažil. Když se viděli posledně, vyprávěl mu František o svém sezení. O možnosti chodit ven a dostávat návštěvy. Nicméně ani jedno zatím nevyužil. Setkání s bratrem se lehce děsil, byl si jistý, že mu to připomene veškeré chyby, a s první vycházkou čekal právě na Dominika. A aby tedy v myšlenkách obešel celý kruh, Dominik dostane vycházky jen pokud bude chodit na všechny domluvené aktivity včas, a nebude je sabotovat. Zdálo se, že i na rozbité osoby funguje "něco za něco". Otáčel list knihy ale na ten souvislý text se tak docela nesoustředil.

,,Velká bolest člověka povznáší, malá ho jen popuzuje." Pronesl mu Dominikův umírněný hlas přímo do ucha. Škubnul sebou, jak se lekl.  ,,To jsem jen já. A s tou větou nesouhlasím," řekl ještě a usadil se naproti Františkovi na dece.
,,Nemáš teď náhodou někde být?" nadhodil a moc se snažil, aby nezněl jako máma kvočna.
,,Věř nebo ne, mám chvíli volna za dobré chování. Gertrúda asi přišla na to, že mně může skrz vydírání léčit."
,,Taky způsob," smál se.
,,Já se tu teď o tebe opřu, a budu předstírat nakázanou relaxaci. Nechceš mi číst?"
,,Můžu, ale tohle se neposlouchá ani nečte moc dobře."
,,Tak si něco vymysli."
,,Zkusím to."
Kluk se uvelebil v jeho klíně a záhy se mu opřel o hrudník. Chápal že z Dominikovy strany je to tou až bezbřehou bezprostředností i tím, že je mu to vlastně příjemné. Ale nechal ho. Sám by lhal kdyby řekl, že mu ta náklonnost vadí.
,,Chceš konkrétní žánr?" pousmál se František a Dominik mu tím pohybem lehce nadskočil na hrudi.
,,Drama. Thriller. Možná s komediálními prvky."
,,Náročný posluchač, hm? Měl sis říct o pohádku. Co těch se týká, jsem ten nejlepší vypravěč široko daleko."
,,Jo?"
,,Jo. Dlouholetá praxe."
,,Takže brácha je mladší?"
,,To je. Ale nevyprávěl a nečetl jsem jenom jemu." Dominik pokyvoval hlavou, a dál se neptal. ,,Předpokládám že Markéta už ti to stihla říct."
,,Jestli myslíš to co věděla o tvé historii, tak jo, to stihla. Ale moc se teď nevídáme, co mně Gertrúda zapřáhla."
,,No, tak jestli chceš, můžu ti vyprávět nějaké další hlody o sobě. To je v podstatě taky drama s komediálními prvky."
,,Seš si jistej?"
,,Minule jsem se vyzpovídal Makyně, a podstatně se mi ulevilo."
,,Třeba je to jako s Beetlejuicem. Zbavíš se ho když třikrát řekneš jeho jméno."
,,Třeba," usmál se.
,,Makyna mluvila hlavně o tý vině. A jsem s ní za jedno. Nic z toho nebyla tvoje chyba."
,,Díky. Hodně dlouho jsem žil v domnění, že je. Pořád si to občas myslím. Nejhorší na tom ale je, že vím, že bych byl schopný to udělat znovu."
,,Čímž ti svědomí v podstatě říká, že to nebyla chyba."
Zamyslel se. Něco pravdy na tom tvrzení je.
,,Podívej, i já mám věci co bych udělal znovu, a to i když se za ně nenávidím. I dneska bych jednal stejně. Odešel bych z domova, spadnul do sraček, a zase se zamiloval do Gabriela."
,,Máš mou pozornost, ale při jménu Gabriel jsi mně ztratil. O co tu tentokrát jde?"
,,On je taková moje černá duše. Všechno šlo do kytek od momentu co jsme se poznali. A potom už to bylo jen horší. Hele, neměl jsi mi vyprávět ty, Františku?" bručel mu v náručí hubený kluk.
,,To měl. Ale ty o mně to nejzákladnější víš. Zato já ne."
,,Jenže já to neslyšel od tebe. Slyšel jsem jen Makyninými emocemi ovlivněnou verzi. A taky by mně zajímalo, co bylo dál. Víš, po TOM."
František se zhluboka nadechl. ,,Asi netřeba připomínat že máma byla alkoholička, táta věčně pryč a já se staral o mladšího bráchu, když už to víš." Kluk kýval.
,,Potom co jsem mámě... no, po tom co jsem jí, mírně řečeno, usnadnil odchod, jsem se zůstal starat o Martina. Táta mi posílal peníze a domů už se vracel minimálně. No, v podstatě jsem bráchu vychoval."
,,Kolik mu vlastně je?"
,,Je zhruba stejně starý jako ty."
,,Aha. Povídej dál."
,,Dál? Dál to bylo stručně a jasně o dalším a dalším přežívání a hromadě viny. Měl jsem za Martina zodpovědnost, víš. A když se odstěhoval, můj důvod k žití s ním. A tak jsem to vzdal. Jenže ten vůl mě našel. Pamatuju si jen to, jak mě tahal z vany a držel mi ruce abych nekrvácel. Nechápu kdy se mu v tom zmatku podařilo zavolat záchranku."
,,Nechci soudit, ale asi jsi mu tím dal další životní facku."
,,Já vím. Hrozně mě to mrzí. A on to nejspíš ví."
,,Už tu za tebou byl?"
,,Ne. Mluvili jsme jen po telefonu. Mám z toho setkání dost vítr."
,,To se sice nedivím, ale nemůžeš to odkládat věčně."
,,To já vím. A teď ty Dominiku. Pěkně to ze sebe vysyp."
Cítil jak se střapatý kluk zhluboka nadechl. Trochu se zavrtěl.
,,N... no..." šeptl a polkl. Chvíli čekal až najde hlas. Jenže se nic nedělo.
,,Vynechej detaily. Povídej pohádku s dramatickými prvky."
Dominik se tiše zasmál. 
 

,,Začnu takhle. Myslím že zrovna ty moc dobře víš, že deprese je nemoc. Není to žádná póza. Něco co chceš. A můžeš jí mít, i když ti v životě mnoho nechybí. Můžeš být bohatý. Můžeš mít okolo sebe mnoho lidí kterým na tobě záleží. Práci která tě baví. Optimistický charakter. Můžeš být do kelu třeba jednorožec, co čůrá duhu a sere lentilky. A i tak jí můžeš mít. Mrchu. Takže, odsud bych začal. Jo. Gabriel. Teda tohle jméno začíná děsivě připomínat nějaký trhlý prokletí. Táta byl Gabriel a máma to jméno milovala. Tak mi ho dala taky. A pak v mých deseti odešel, protože už s ní nemohl být. Nevím proč. Nikdy mi to neřekla. A já dostal druhé rodné jméno Dominik. Jménem Gabriel už mě nikdy neoslovila. Naučil jsem se s tím žít a přijal jsem to. No, byl jsem kluk a vcelku se s tím srovnal. S tím, že mě otec nejspíš nikdy nemiloval už ne. S mámou to začalo jít z kopce, dejme tomu že tam bylo nějaký psychický a fyzický trýznění a mně se nechtělo to dál snášet, tak jsem se sebral a odešel." Kluk se zarazil a mlčel. František pochopil že mu tím dává prostor pro vyjádření.
,,Jasně. Chápu. Chceš pokračovat?"
,,Teď už to dopovim, tak se připrav. Fajn, kde že jsem to byl? Jo. Deprese. Gabriel. Odchod. Takže když jsem takzvaně utekl, různě jsem se poflakoval, trávil čas s lidma co za to nestáli, jak si dnes uvědomuju, a pak jsem jednou prostě potkal jeho. Ohromná láska. Jako z románu. Byl jsem z něj hotovej dřív, než jsem na něj poprvé promluvil. Pak jsme se představili. Ahoj já jsem Dominik - Těší mě, já Gabriel. Ještě teď to ve mně trne. Bylo to silný. Až moc. Byl z dobrý rodiny, měl všechno co mít mohl a přesto byl nešťastný. Tak jak jsem ti to vyprávěl na začátku. Trávili jsme spolu čas a nakonec mi tvrdil, že se do mně zamiloval taky. Do dneška nevím jestli kecal, nebo říkal pravdu. No, já byl puberťák, on o něco starší ale asi míň rozumnej jak já. Hodně jsme si ubližovali. Teda, slovně myslím. Bylo to s ním čím dál horší, ale já ho miloval. Co jsem měl dělat? Kopnout ho do prdele z rozběhu? To jsem vážně nemohl. A on si to uvědomil, takže do ní kopnul on mě."
,,Promiň že tě přerušuju. Nezlob se. Ale jak to kopnutí myslíš?"
,,Hm..." vyfoukl hubeňour, zvedl se z opěrky kterou mu František poskytoval a otočil se k němu čelem.
,,Pokus o sebevraždu. Povedenej."
,,Dominiku..." lapl po dechu. Nevěděl co mu na to říkat. Snad proto že si byl těžce vědom toho, že Dominik CHÁPE. Rozumí tomu co se okolo něj děje. A to proto, že si to prožil na vlastní kůži.
,,Jo, už je to tak. Táta ode mě zdrhnul a moje první velká láska se radši oběsila než aby se mnou trávila čas. Jo, já vím, měl mě rád. Vím, byl nemocnej, bla, bla, bla. Ale těžko věřit tomu, že jsem na tom neměl žádnej podíl. Trávili jsme spolu vážně hodně času. Makyně jsem vyprávěl i nějaký detaily. Což tobě říct fakt nezvládnu. Její ortel je, že nebyl dobrej člověk. Jedna z mála věcí, se kterou s ní zásadně nesouhlasím."
Bylo daleko těžší to poslouchat, když se mu přitom Dominik díval do očí. Takže místo srdcervoucího a dojemného rozhovoru, se rozhodl pro jednání a pár hloupých slov.
,,Pojď sem zpátky."
,,Cože?"
,,Ještě se o mě opři. Prosím."
Kluk pozvedl obočí, pohodil střapatou hlavou, a poslechl ho. Nasoukal se zpátky. Jakmile František cítil jeho záda na hrudi, obemkl ho svými pažemi.
,,Tak jo Dominiku. Víš jak jsi posledně říkal, že mě máš rád?"
,,Jo. Jo. To jsem ale neříkal úplnou pravdu."
,,Co nadělám. I kdybys neměl, tak já tebe rád mám. Měl bys to vědět, kdyby se náhodou něco nepovedlo."
Netušil jestli ten zvuk byl posměšné oddychnutí, nebo se vážně lehce pousmál.
,,Ne, ne Františku. Moje neúplná pravda spočívá v tom, že jsi moje druhá velká láska. Promiň."