Seděl v její ordinaci. Dívala se přísně a možná i deprimovaně. Trochu jako nespokojená matka.
,,Zklamal jste mě Františku."
,,Vždyť jsem vám to vysvětloval!" bránil se a skutečně se pod tím drobnohledem cítil jako kárané dítě.
,,Gabriel má na vás špatný vliv. Doufám, že si toho jste vědom."
Z principu věděl, že by měl souhlasit. Ze svědomí ale četl, že to neudělá ani omylem.
,,Není to jeho chyba. Byli jsme spolu, povídali si, to ano. A pak usnuli. To že jsem se venku poflakoval s ním, nesouvisí s naším pozdním příchodem."
,,Budu vám to muset říct na čisto. Františku, vy to necítíte, ale on vámi manipuluje. Je tam zásadní problém, o kterém jako lékařka nemohu hovořit, ale měl byste vědět, že Gabriel má minimální šanci na uzdravení. Kdežto vy tu šanci máte velice vysokou. Strhává vás, takže mi nezbývá nic jiného než se rozhodnout, kterého z vás nechám přesunout na jiné oddělení."
,,To nemyslíte vážně," vydechl a přímo jí hypnotizoval ústa. Stále čekal že se ozve smích a dodatek, že ho dostala a vtip se povedl. Jenže ono to nepřišlo.
,,Dominik mnou nemanipuluje. Ne. Věděl bych to."
,,Nevěděl. Protože ten kluk moc dobře ví, jak na to. Už vám řekl že vás má rád, že ano? Cítíte se díky němu důležitý, viďte."
Zamrzl mu výraz. Kde to vzala? Jak to ví? Dominik sedí v čekárně, je na řadě až po něm. Lékařka zřejmě pochopila důvod jeho zatuhnutí, takže klidným tónem pokračovala; ,,Gabriel je nepřizpůsobivá osoba. A tím nemyslím že je rebelant. Spíš něco jako nihilista. V mých očích naprostý, ale měla bych být objektivní. Jednoduše, na rozdíl od vás, se chce Gabriel jen dostat pryč odsud. Na uzdravení mu absolutně nezáleží, nebo se uzdravit nechce. Tak či onak, proto tu stále je. A ještě velice dlouho tady zůstane. Stačí vám to objasnit takhle Františku? Už chápete proč si o vás dělám starosti?"
,,Myslím že ano, ale-"
,,Dokud je tam to "ale", musím předpokládat, že nechápete."
,,Přece se ho nemůžu jen tak pustit!" věděl že vypadá zoufale, a trochu šíleně. Takže se odsud nejspíš taky jen tak nedostane.
,,Jak to myslíte?"
,,Potřebuju ho k přežití! Není to zjevný?"
,,To je váš největší omyl. Nepotřebujete."
Zíral. Neměl slov. Vnitřnosti se mu svíjely jako žížaly v kyblíku. Už je jen hodit rybám.
,,Gabriel ve vás vyvolává pocit osoby, která vás nutně potřebuje, a vy jí. Budete-li se k němu i nadále vázat, nedopadne to dobře. Až se uzdravíte, budete schopen vybudovat si vlastní, zdravý vztah. A ne tuhle nebezpečnou náhražku."
,,Tak co mám dělat?!" Cítil jak se zase vrací na začátek. Jak se propadá do svého já, takového jaké bylo, když sem poprvé přišel. Všechno naráz zbledlo postrádaným smyslem. Kromě jediné věci. Té, která bude dle jeho lékařky fatální chybou.
,,V prvé řadě Františku, brát v potaz má doporučení a s Gabrielem se nestýkat."
,,Udělám co je v mých silách," kývl.
,,Pro dnešek už vás nebudu trápit, bylo toho dost. Ale zítra ve dvě hodiny vás tu chci mít. Buďte přesný. Promluvíme si o tom, co bude dál."
,,Dobře."
,,Běžte."
Zvedl se jako v deliriu. V čem konkrétně mu pomůže začít ignorovat jediného člověka který ho plně chápe, nebo se o to alespoň značně snaží? Jak pomůže odepřít si lásku, která se kolem Dominika téměř samovolně vznáší? Potom ho to napadlo. A došel závěru, že chyba není chybou, dokud někdo nenahlásí problém k řešení. Vylezl z ordinace, zavřel za sebou. Hubená bytůstka tam seděla se založenýma rukama jako hromádka neštěstí.
,,Dominiku?" šeptl. Upřely se k němu smutné, a provinilé oči.
,,Blbý, viď? Omlouvám se ti. Za tohle můžu já."
Došel před něj, a zastavil se.
,,Nemůžeš. Zvrtali jsme to spolu. Tak to prostě je," pokusil se usmát. Šlo to špatně.
,,Co říkala? Kdybys dostal některou z jejích hippie zábav, asi by ses tvářil znechuceně a znuděně. Ale ty mi připadáš nešťastnej, a to je zlý."
,,Měla proslov za účelem přestat se s tebou stýkat. V jednu chvíli jsem měl pocit, že má pravdu. Teda, ona jí nejspíš má. Ale ne úplnou. Dominiku, ať se odteď stane cokoliv, neber to úplně vážně. A koukej se snažit. Dělej co můžeš pro to, aby ses uzdravil. A až přijde čas, tak se zase uvidíme."
,,Františku, ty mě děsíš," na Dominikovi bylo čitelně znát, že nelže. Lehce se třásl, zjevně z obav, co dalšího ještě uslyší.
,,Asi o sobě teď chvíli nebudeme vědět. Chce nás totiž dát každého jinam. Budu na tebe ale hodně myslet."
Dominikovým výrazem se cosi mihlo. Zůstala jen zatvrzelá tvář.
,,Dominiku, nezlob se prosím. Bude to tak lepší. Nebudeme Gertrúdu ještě víc dráždit."
,,Já se nezlobim. Já se jenom snažim se tu nerozbrečet," hlásil kluk a křivil pusu.
,,Musím jít, jestli mě ještě uvidí že se tu s tebou vybavuju, budeme v daleko větším průšvihu."
Kluk kýval. Pak mu to znovu řekl; ,,Miluju tě Františku."
,,Já to vím." Cítil se jako ten největší bídák. Měl by říct něco povzbudivého, cokoliv! Ale je to co cítí tatáž forma lásky, kterou vnímá Dominik? Neví. Vlastně si teď není jistý vůbec ničím. Od života nikdy nic zadarmo nedostal. To věděl. Pokaždé jen ztrácel. Ale teď se nedá tak snadno. Naklonil se nad Dominika. Střapatému klukovi stály v očích slzy. Chtěl rychle, ale pak už to nešlo. Měla to být jenom pusa, ale byl to polibek. Najednou se rozsvítilo. Někdo nahodil léta shozené pojistky. Líbal ho a cítil tekoucí slzy. Už na věky si bude pamatovat, že jejich první polibek byl mokrý a slaný.
Pustil ho, neschopen podívat se mu do tváře se prostě utrhl a šel pryč, aniž by se za ním otočil.

Potom dny plynuly jednotvárně. Nebýt občasné změny v některé z nakázaných aktivit, zřejmě by měl dojem, že se ocitl v časové smyčce. Minimálně hodinu z každého dne trávil civěním z okna. Díval se dolů na lavičku, na Markétu a Dominika. Mávali si, dívali se po sobě a to byl veškerý jejich kontakt. Jejich lékařka se velice rychle dovtípila, že to jen tak nevzdají, proto minimalizovala možnosti, jak a kde by se mohli vídat, ačkoliv Dominika opravdu přeřadila na jiné oddělení. Proto měli oba i vycházky v areálu nemocnice pevně stanovené. Dominik dopoledne, František odpoledne. Když se střapatý kluk s máváním zvedal, podíval se k hodinám. Byla přesně celá, střídání stráží. Ke své lazarově uniformě přidal mikinu. Od doby co si zase začal připadat osaměle prázdný, mu byla pořád zima. Prý je to psychosomatické. Ať si. Domluvil si návštěvu s Martinem. Vrchní to velice podporovala, a on sám taky. Třeba to zažene myšlenky a chutě po ostrých předmětech. Má se stavit... kolikátého vlastně je? Už chápal Dominikovu ztrátu přehledu o čase. Na co ho potřebujete, když jste zavření na jednom místě? Data nejsou důležitá. Tady hrají roli jenom ciferníky se dvanácti čísly.
Nesl se dolů na zahradu velice pomalu. Věděl, že Markéta tam na něj čeká. Vždyť se za poslední dny v podstatě stala jejich prostředníkem. Nijak jí to nevadilo. Hned od prvního momentu byla pro - Jdete porušovat pravidla jo? Můžu s váma? Obešel vrátnici a mířil k lavičce s blonďatou, pihovatou holkou.
,,Ahoj Maky," posadil se, pousmál a natáhl se k ní, aby jí lehce objal.
,,Ahoj Františku. Dnešní motto prý zní; Deprese nejlepší přítel člověka."
,,Dominik měl ráno sezení, co?"
,,Jo. Proto měl tak výbornou náladu. Vážně není nad to psychicky deptat už tak zlomenýho člověka. Netvrdím že to Gertrúda dělá schválně, nebo se v tom vyžívá, ale její postupy mi prostě nepřijdou správný. Já nechci aby si zase ubližoval, Františku. Je to hodnej kluk."
,,Nic si neudělá. Dominik je silnej."
,,Ne ve všem. Ale je fakt, že se na tebe strašně těší. Jako až spolu budete zase mluvit, a tak. Seš prý plamínek na cestu dlouhou, temnou chodbou."
,,Plamínek?"
,,Jo, takovej ten co se nezdá. Škrtneš, a sežehneš dům, když chceš."
,,To mi není moc podobný."
,,Možná. Ale Dominik tě tak vnímá. Asi proto, že je zamilovanej."
,,Asi."
,,A co ty?"
,,Co já?"
,,Prý jsi párkrát řekl, že ho máš rád. Ale povídal mi, že o lásce ještě nepadlo ani slovo."
,,Markétko, upřímně, jak poznáš lásku? Já ti nevím. Netvrdím, že se mi nikdy nic takovýho nepřihodilo, ale nejsem si jistej, jestli jsem byl někdy skutečně zamilovanej, víš? Takže, a žádný slzy, to asi tak úplně nepoznám."
,,Vy dva jste tak pitomí, až jste roztomilí."
,,Prosím?"
,,Ty to chceš vysvětlit?"
,,No, buď tý dobroty."
,,Tak jo. Gertrúda tvrdí, že ty sis na Dominikovi utvořil závislost, že si jím nahrazuješ touhu po zdravém vztahu a normálním životě, a protože jsi od něj dostal kladnou odezvu, prostě jsi do toho spadnul."
,,Tak tak. A dál?"
,,A Dominikovi zase tvrdí, že jeho až sexuální touhu po otcovském vzoru pro změnu zaplňuješ ty."
,,Asi už chápu kam tím míříš. Ale dopověz to."
,,Každý jste něco hledal, a našel to v tom druhém. Asi to není tradiční, ale to nevadí. Protože láska funguje dost podobně."
,,Takže ty mi tvrdíš že to co spolu s Dominikem máme, je nějaký poddruh lásky? Pseudoláska?"
,,Možná ze začátku byla. Ale jak vás tak poslední dny poslouchám každého zvlášť, tak už není. Dominik tě prostě miluje. A když si troufnu tvrdit že i ty jeho, chybný tvrzení to nebude. Z čehož jednoduše plyne, že je to láska jako trám."
,,Trám. Taková lehce prohnilá, termitama okousaná láska."
,,Ne. Tak pevná."
,,Bezva. Aspoň se budeme mít na čem oběsit."
,,Kušuj. Budete v pohodě. Oba."
,,Někdy mě napadá, že bys měla jít dělat zdejší vedoucí personál."
,,Ne, já mířím výš," smála se holka.
,,Kam?"
,,To nevim. Ale rozhodně už jenom nahoru. Nechtěla jsem s tím začínat, ale vypadá to, že mě za týden pustí. Už jsem prý v pohodě. Jen asi bude dost těžký, být na to sama."
Tu náhle se ve Františkově hlavě začal spřádat malý nápad. Věděl, že to půjde. Že si sem přišel pro pomoc. A dostal jí. Sice jinou než čekal, ale šťourat v tom nebude. Třeba i proto, aby ho pak prozření příliš silně nepraštilo do obličeje. 
,,Ty Makýtko?" prohlásil zadumaně.
,,Tohle bude něco převratnýho, když mi to přineslo novou přezdívku, povídej."
,,Až se odsud dostaneme, chceme s Dominikem cestovat. Jestli chceš, můžeš s náma."
,,Vážně?" znělo to překvapeně a dojatě.
,,Jasně."
,,Vyjde to?"
,,Jo. A kdyby náhodou ne, tak na ten trám lásky se v pohodě vejdeme všichni tři."