Ten den co ho navštívil Martin, to všechno domluvili. Jeho bratr se několikrát ujišťoval, že to takhle František skutečně chce. Pochopitelně měl obavy. A po tom, co mu převyprávěl celý plán, se už ani nedivil. A proto teď seděli tady, v čekárně před ordinací jejich Gertrúdy, a čekali, až je pozve dál.
,,Fando?" hlesl Martin.
,,Mám to dokonale promyšlené. Neboj se o mě."
,,Ne, nebojím. Už jsem to stihl zpracovat. Chtěl jsem se tě jen ještě zeptat na jednu věc."
,,Na kterou?"
,,Čím budeš argumentovat když ti řekne, že jsi pořád nemocný a že si tě tu chce nechat?"
,,Vtip je v tom, že si mě tu nechat nemůže. Nesmí mě tu držet, když to nemám soudně nebo lékařsky nařízený, což naštěstí pro všechny, nemám."
Dveře ordinace se otevřely. Mezi nimi se objevil obličej jejich Vrchní. Martin ze zdvořilosti vstal, došel k ní, podal jí ruku a představil se. Ona učinila totéž.
,,Františku, dejte nám pár minut, hned vás zavolám," ozvalo se vzápětí. S tím tak docela nepočítal. Ale doufal, že Martin ví, do čeho že to vlezl. Když za nimi bouchly dveře, začal opět uvažovat na Dominikem, v posledku to byla v podstatě rutina. Už spolu nemluvili téměř měsíc. Nebýt Markétčina vyprávění, ani by netušil, jak se mu teď vede. Chyběl mu. A tím víc, čím déle byli odloučení.
 

,,Františku, pojďte," usmívala se na něj Gertrúda. Chvíli mu trvalo než zaregistroval, že se po něm něco vyžaduje, ale pak už se jen zvedl a hnal se přímo do ordinace. Teď stačí podepsat revers, a je to. Pokud budou důsledky, padnou jen a pouze na jeho hlavu. Všechno to skončí. Prostě jenom počkají s Markétou na Dominika.
,,Posaďte se," pokynula ke křeslu a sama se usadila za kancelářský stůl, naproti nim. Cítil, jak je Vrchní v přesile, ačkoliv tu jsou na ní dva. Přesně proto požádal bratra o pomoc. Měl obavy, že samotného by ho převálcovala těmi všemi svými léčebnými argumenty.
,,Mluvila jsem s vaším panem bratrem a ten mi sdělil, že se nás chystáte opustit, Františku. Mohl byste mi prosím říct váš důvod?"
,,Už se cítím dobře. A to co se stalo... to už se nebude znovu opakovat. Vím to."
,,Povězte, čím to je, že jste si tak jistý?"
Dominikem. Rozhodně. ,,Asi... asi si víc věřím?" viděl jak se nad tím tvrzením pousmála. Nevěstilo to nic dobrého.
,,Františku, nemusíte mi lhát. Je mi jasné, o co vám jde. Měl byste vědět, že léčba jako je ta vaše, si žádá opravdu mnoho času. A vy rozhodně ještě nejste v pořádku, i když se tak třeba cítíte."
,,Paní doktorko, nezlobte se na mě," vložil se do toho Martin a František mu za to v hloubi duše žehnal, ,,ale berte v potaz že v prostředí domova se uzdraví daleko rychleji. Když říká, že se cítí dobře, tak mu to věřím. A navíc, kdyby se cokoliv dělo, budu tu pro něj. Dám pozor aby bral léky a docházel k vám včas na sezení. Nemusí být tady."
,,Pane Stránský, já rozumím že chcete mít bratra doma ve své péči a nepochybuji, že vy Františku, odsud chcete pryč z naprosto jiných důvodů, než o kterých jste se tu zmínil. A je mi tedy naprosto jasné, že přesvědčovat vás absolutně nemá cenu. Chtěla bych abyste tu zůstal. Vlastně kdybych mohla, trvala bych na tom. Bylo by to pro vás v mnoha ohledech lepší. Ale nejsme vězení. Pokud však skutečně stojíte o to se uzdravit, měl byste sem alespoň pravidelně, zodpovědně docházet, jak mi tu sliboval váš bratr. Nerada vás pouštím, ale ne natolik abych vám komplikovala odchod."
,,Děkujeme," vyhrkli oba naráz. Martin vděčně a potěšeně a František s téměř nekonečnou úlevou.

Podepsala mu revers. Došel si sbalit věci a odcházel skoro jako svobodný člověk, ale poslední slova která mu řekla poté, co se loučili, mu stále visela nad hlavou, jako Damoklův meč. 
 

,,Odteď máte plnou zodpovědnost za svůj život, Františku. Rozhodujte se správně. Gabriel vás nespasí. I když má stejné jméno, jako jeden z archandělů."
 

,,Předpokládám že tím moje role skončila," ptal se Martin, když procházeli vrátnicí do vnějšího světa.
,,Mrzí mě jestli ti připadá, že jsem tě jen využil."
,,Ne, o to nejde. Ale poprvé ses na mě obrátil s prosbou o pomoc. Už mě nevidíš jako malý děcko, viď?"
,,Už ne. Vím že máš svůj dospěláckej život. A mě čeká zase ten můj. Trochu mě to děsí, víš. Je to novej začátek. Myslím tím, že začínat na novo, to už tu pro mě dlouho nebylo."
,,Fando, víš že se mnou můžeš kdykoliv počítat, viď?"
,,Myslím, že vím."
,,To je dobře." Bratr ho objal, i oni dva se loučili. František věděl, že ho do svého "nového" života tahat nechce, zvlášť když neví, jakou lavinu událostí tím možná spustí. To přijde až časem. Až se všechno ustálí. Až bude jasno i v tom domku se zahradou, uprostřed bludiště.

Když nastupoval do MHD, připadal sám sobě cizí. Ale věděl, že to tak už na dlouho nebude. Za chvíli bude tam, kde ho dobře znají. Cesta to byla dlouhá. Byl unavený, a klimbal zrovna tak, jako před dlouhými týdny Dominik, když jeli k němu do bytu. Přemýšlel, co teď asi dělá. Jestli se soustředí a snaží, aby ho nakonec pustili, nebo sabotuje některé z Gertúdiných jogínských cvičení. Trochu se nad tím pousmál. Protože Vrchní má nejspíš s tím nihilistou hned v několika ohledech pravdu. Jenže Dominik je jaký je. Na nic si nehraje. Františka mrzelo, že se ho nikdy nezeptal, jak se do hnízdiště bílých havranů vlastně dostal. Ano - řekl "v podstatě taky TS". Jenže z veškerého jeho chování si byl víceméně jistý, že dobrovolně, tam Dominik rozhodně nebyl, není, a nebude. Na čí je to tedy popud? Kdyby se ptal, mluvil by Dominik o tom? Nebo možná, by to mohla vědět Faustova Markétka. Došlo mu, že by se jí měl zeptat na příjmení, protože ho pořád ještě neví. Každopádně dohoda zní: viva la vida, a uvidíme se před Hnízdištěm v pátek. Bylo příjemné se těšit. Jet v autobuse a vědět, že páteční datum má význam. Jen doufal, že i Dominikova strana nápadu vyjde. Nechtěl ani uvažovat co by se stalo kdyby ne, ale na druhou stranu věděl, že pokud se cokoliv pokazí, nebude na to sám. Budou v tom spolu s Markétou. A Dominika, když to nepůjde jinak, z té cvokárny prostě nějak uloupí.

Když odemykal dveře do prázdného bytu, cítil se trochu opuštěně, ale snažil se si to tak dalece nepřipouštět. Vina ze smrti matky jako by odcestovala. A věděl, že za to vděčí právě Markétě s Dominikem. Možná je to i smutné, ale zřejmě mu pomohli se s tím srovnat lépe, než léky a doktoři. Došlo mu, že si nemusí připadat cizí. On už totiž cizí vážně je. Staré já se potuluje v nenávratném nedohlednu. Tahle pokroucená bytost, já, současné já, je tady a přebírá vládu. A zjevně je to ten nejsilnější kandidát, za všechny uplynulé roky.
 

Byl doma. Pátku se nemohl dočkat. Dokonce odškrtával dny v kalendáři jako na vojně. Úkol byl přežít do dalšího dne a těšit se na dvě osoby, které zásah osudu učinil pro něj nepostradatelnými.
Volal mu Martin, jestli je v pořádku. Dvakrát denně. Ani se nepokoušel to nějak maskovat; ,,Nechystáš se přestat žít, nebo tak něco?", ,,Nemám se stavit?". Bral to s humorem. Ve prospěch obou zúčastněných. 
A pak přišel den D. Den s velkým D, král DNÍ, ač nekorunovaný, dnes se rozhodne o mnohém a o ničem - co bude dál, kam zamíří, po všech stránkách zavládne klid. Jde jen o to, kterými emocemi bude doprovázen.

Byl tam včas, ještě měl pár minut k dobru. A přesto když přicházel blíž ke vstupu na pozemek léčebny, to copaté, pihovaté, blonďaté, mu běželo přímo do náruče. Zachytil jí a hlasitě se rozesmál, viděl, jak je šťastná, protože i ona má za sebou obrovský kus cesty.
,,Už jenom Domi, a máme to v suchu," prohlásila a zářivě se na něj usmívala. Vzala ho za ruku, jako by to byla samozřejmost a mířila s ním k lavičkám, na dohled před vrátnici. Posadili se, a opravdu jim nezbylo víc než čekat, jestli se Dominik ukáže, nebo ne.
,,Říkal ti v kolik?"
,,Když prý nedorazí do tří, tak to neprošlo."
,,Ty, Maky?"
,,Copak Fanýsku?"
,,Proč tu Dominik je?"
,,Viděl jsi jeho ruku, ne? Zaškatulkovali to pod pokus o sebe-"
,,Ne, myslím, z jakého popudu? Kdo ho sem dostal? Je mi naprosto jasný, že z vlastní vůle se tu nevyskytnul."
,,Na doporučení lékaře."
,,Počkej, ale to taky musí jít nějak obejít, ne?"
,,Nejde. Nejde to obejít. V jeho případě ne."
,,A to proč?"
,,Doktorka která ho původně nechala zavřít, je totiž jeho máma."
,,Cože?!?"
,,Slyšíš dobře."
A pak si uvědomil, jak Dominik o matce nikdy nemluvil a on se na ní nikdy nezeptal. Jen to "nevycházeli jsme spolu" a Markétino "mlátila ho".
,,Je tu teprve od dubna, nebo ne? A už je kolik, čtyři roky plnoletej?"
,,Od dubna je tady. V tomhle ústavu. Po nemocnicích ale pendluje od necelých sedmnácti. Co se oběsil jeho Gabriel."
,,Proč jsi mi tohle nikdy neřekla když to víš?!" Nevyčítal jí to. Mrzelo ho to. Což bylo nakonec smutnější.
,,Nezeptal ses. A upřímně, zvládl bys to, kdybys ho neznal?"
,,Možná."
,,Možná, ale kdo ví jestli."
Pět let po ústavech. Zděšení se změnilo v obdiv. Pět let a nezešílet? Dominikova ztráta přehledu o čase nabyla nového rozměru.
,,Ještě něco zajímavého, když už jsme v tom? Třeba velké odhalení, že jsi jeho ségra, nebo tak?"
,,Ne Fanýsku, nejsem. Žádná pokrevní přízeň. Jen čistě ta duševní. Poznala jsem ho a byla dost v háji. A on milej, veselej a černohumorem jen sršel. Přirostl mi k srdci. Takový moje střelený, vychrtlý skřítě. Dělal moje špatný dny snesitelnými. Tak to je."
,,Stejně pořád nechápu, proč ho Vrchní vždycky tak srážela. Jako by to vzdala, víš? Pomoct mu."
,,O tom se určitě někde vedou debaty. My je ale vést nebudeme. Vždyť jsme to spolu řešili. Nevím. Nevím to. Nevím proč. Co vím, to víš. To ostatní ví jenom Dominik. Až přijde, tak se ho zeptej, hm?"
František i Markéta v očekávání pohlédli k vrátnici.
Bylo za pět tři.