Stál  v místnosti naproti oknu, ve všeobjímající tmě. Byl stejně nehybný, jako dole na ulici stará zašlá lampa, ze které vyzařovalo mdlé světlo. Pozoroval igelitový sáček, se kterým si pohrával líný zimní vítr, dokud se neztratil z kuželu světla a nespolkla ho temnota. Potom se ponořil do úvah. Stačila hned ta první, aby se mu bodavou bolestí v prsou, připomněla jeho fatální chyba. Jako vábený ptáček, mu v obraně do těch míst vyletěla ruka. Snad jako by jí napadlo, že tím utrpení zmírní. Nadechl se, a pomalu vydechl. Pousmál se nad tím. Většina věcí, které od vykročení z postele udělal, byly vlastně jen pouhé reflexy. Až na kost obnažené lidství, to, co poznal a pochopil teprve tady, na téhle blátivé, do nedávna nenáviděné kouli. Tehdy když přišel - tedy přesněji řečeno, byl sem vrhnut -nesl si s sebou tolik ukřivděnosti, odporu a vzteku. 
 

Jak mu to Otec mohl vůbec udělat?! Tenkrát, před těmi lety, si byl jist, že jednal správně a žádné chyby si nepřipouštěl. Ale časy plynou, a bytosti tím mění. A vůbec nezáleží na tom, odkud pocházejí, nebo v jaké formě přišly. Bolest v jeho prsou zničeho nic zesílila. Zavřel oči, přitlačil si špičky prstů proti kůži v místě odkud se zdálo, že přichází. Ačkoliv velmi dobře věděl, že se srdcem to nemá nic společného. Jenže odněkud se ozývat musí, a u lidí se zjevně jedná o tento způsob. Uslyšel za sebou pohyb. Ten okamžik byl jako ledová voda dopadající na popáleninu. Bolest odešla stejně rychle, jako se objevila.
 

KLID.
 

Palčivý pocit beznaděje zavánějící sebemrskačstvím, odchod ad absurdum. Zlehka se usmál. Už věděl, co má očekávat.
 

,,Co tam u toho okna zase děláš?"
,,Přemýšlím."
,,Tak to nech koňovi a vrať se sem ke mně pod peřinu."
Otočil se a uposlechl způsobem, jakým by požadavek svého pána splnil milující pes. A nikdy se za takové jednání vůči této bytosti nestyděl. Možná proto, že tato osoba, která s ním v posledních měsících sdílela lože, je pro něj docela maličký úlomek Ráje. Jako tříštivý kousek toho, co možná ještě někde zbylo. Ostrov v krutém, temně modrém oceánu. Sen v neúprosné realitě. Ulehl zpět k onomu člověku a projevem lásky a vděčnosti mu bylo vřelé objetí.
,,Vždycky poznám, když odejdeš."
,,Já vím. Omlouvám se."
,,K tomu není důvod."
,,Pro omluvy je vždy nějaký důvod," povzdychl si tiše, ale odpověď už nedostal. 
Cítil to horké tělo, hřejivou náruč, a to ho konejšilo. Věděl, že lidským citům už neunikne, stejně jako neuteče chybám z minulosti. Znovu miloval. A velice dobře si vzpomínal, co ho láska stála posledně. Byl to pád. Doslovný, i metaforický, PÁD ve všech směrech. V každém významu onoho slova. A tisíciletí, než si začal uvědomovat, že byl Otec v právu.
 

Čas mu plynul jinak. Z vesnice byla metropole jen mrknutím jeho nesmrtelného oka. Tedy, až doposud. Od momentu kdy poznal člověka, který vedle něj leží na pokraji snů, jako by proud jeho času zpomalil a vyrovnal se tomu veskrze lidskému. Nic to ovšem nezměnilo na faktu, že stále nestárne. Přesně tady a teď si plně uvědomoval sílu a šíři svého trestu. Stejně jako to, proč Otec tahle svá stvoření tolik miluje. Díval se do té tváře v nočním šeru velkoměsta. Cítil tu křehkost, pomíjivost, i to podivné nehmotné fluidum, které by se klidně dalo nazývat duší. Přál si to poznat. Být tím. A být Otcem přijímán a milován, i přes všechna svá pochybení, a nedokonalosti.
 

Věděl, že tenkrát, když jeho jménem v Nebi propukla válka, když zburcoval vojsko proti Němu, udělal chybu, fatální, a že jí nezasáhl jen vše co v něj věřilo, ale i sebe samotného. A potom, přišel TREST.

Bolest v hrudi se opět probrala k životu. Proto se očima raději vpil do tváře své milované, lidské bytosti. Peklo nikdy nespí. Jenom sem a tam ustrne v úžasu. Když poprvé spatřil představu lidského Pekla, nebo když tehdy před lety, viděl mistra Hieronyma Bosche, jak dokončil svou malbu, musel nechtíc uvažovat, co všechno lidé považují za špatné, a proč vlastně. Z jakého důvodu se sami straší figurkami rohatých, a leptavým plamenem, který nikdy nevyhasne? Nechápal to. Možná proto, že moc dobře ví, kde se skutečné Peklo nachází, a jaký je jeho pravý účel. Je to jeho minulost, současnost, i budoucnost. Žije vprostřed jeho nesmrtelné hrudi. Proto je věčné. Stejně tak, jako Nebe, a stejně, jako on sám. Bolest a utrpení je jeho trestem. A zdá se, že čím více lne k lidskému, tím pronikavější a vynalézavější je, co se projevů trýzně týče.

Ujistil se, že osoba po jeho boku opět tvrdě spí, a znovu se vykradl z postele. Tiše a neslyšně prošel ložnicí, a pomalu za sebou zavřel dveře. Bosýma nohama kráčel do kuchyně. Byla to malá, a útulná místnost, s kuchyňskou linkou, dřezem, lednicí a malým stolkem pro dvě osoby, přímo u okna. Posadil se na jednu ze židlí. Prohlédl si usychající květinu ve váze na stole, a zlehka pohladil jeden z listů. Ačkoliv s ní zacházel něžně, lístek přesto odpadl. A tak se jí rozhodl alespoň vyměnit vodu, ale byl si vlastně téměř jistý, že jí to už od smrti nepomůže. Podíval se na hodiny. Bylo příliš brzy, aby začal chystat snídani. A tak seděl naproti umírající květině a znovu ho pohltily úvahy a vzpomínky.

Tentokrát si vybavil tváře bratrů. Jací teď jsou? O kolik se asi změnili? Kdyby se viděli, poznali by ho ještě? Stýskalo se mu. A v posledních dekádách stále víc, a víc. Rád by se vrátil domů. Tak rád by se Otci omluvil. Kdyby jen mohl.

Zatřásl hlavou, tak, jak to lidé dělávají, když se chtějí zbavit myšlenek, které bolí. Pevně se upnul k něčemu jinému. Vlastně, spíš k někomu. Vybavil si ten první okamžik, pohled z očí do očí, který si se svou milovanou bytostí vyměnil. Nechal se vtáhnout do krásných vzpomínek a mezitím, co se mu míhaly za očima, jen nepřítomně civěl na protější prázdnou židli. Netušil, kolik času uplynulo, ale zřejmě dost. Do přítomnosti ho vrátil až nezaměnitelný zvuk ranních šouravých kroků, které vydávají bosé nohy člověka v polospánku.

Bytost prošla do kuchyně, podívala se na něj, a široce se usmála. Oči plné života jako by mu právě přislíbily nekonečnou hloubku svých citů. Hlava té osoby se naklonila mírně vpravo a ústa se pootevřela, aby pronesla slova, která něžně zmírní bolest, při čekání na odpuštění.
 

,,Dobré ráno, Lucifere."