Seděl na lavičce a čekal. Nebylo to poprvé. Rozhlížel se po známém prostředí, nikde ani živáčka. Stmívalo se. Je to tak, času je čím dál tím méně. S léty. Pamatoval doby kdy si bývali tolik blízcí, a nemohl říct, že teď to pouto necítí, ale musel uznat že roky uletěly a ono - ač třeba nechtě, zesláblo. Pro klid ve vlastní mysli si připomněl že to není chyba kterou by sám způsobil. A jeho nejlepší přítel také není na vině. Tohle prostě s bytostmi udělá život. Neexistuje nic jako bezvýhradné přátelství. Možná na moment, když je vám čtrnáct, patnáct let. Jenže zájmy se různí, lásky vyprchávají a věci společné ať už na úrovni souznění nebo jen dohromady stráveného času se samy přesunou na vedlejší prorezlou kolej. Zůstanou a zarostou. A pak už jen záleží na tom, jak důležité to pro danou osobu bylo. Povzdychl si. Na sebetrýznivou náladu postrádal energii a přece se v ní zase máchal hezky až po uši. Jak je možné že s ním tohle udělá schůzka, první po čtvrt roce od chvíle, co "přestal být důležitý"? Věděl. Až moc dobře. Chápal že tomuhle přátelství dával daleko víc a žil jím o dost prudčeji a vášnivěji než on.
 

ON. Lehce se pousmál jen z představy jeho obličeje. Jak hodně se od té doby změnil? Je šťastný? Měl by být. Chce aby byl. Nicméně ze zcela sobeckých důvodů by mu ani trochu nevadilo, kdyby se vrátili k tomu poflakování, kdy byli oba osamělí. Zachumlal se pořádně do svého svršku. Ne že by mu byla zima, předpokládal že se tím pohybem vytrhne z marných očekávání. Zabrnění v ruce mu skutečně odvrátilo mysl jinam. Lehce pohnul prsty pravé ruky. Zase se ozvala ta tupá bolest. Kupodivu zjistil že selektuje myšlenky. Což pomáhalo. Věděl to už ze dřívějška, ale snažil se to nechat být. Jenomže každý potřebuje své démony. A ať mu nikdo netvrdí, že to tak není. Byl si jistý, že jestli do pěti minut nedorazí, bude muset odejít. Jako by se mu vlastní rozhodnutí rozsypávalo přímo nad hlavou a nechtěl pod ním sedět, až spadne. Zvednul se aby vstal, a pak ho uviděl. Kráčel s tím širokým, oslnivým úsměvem přímo k němu. On sám se moc často nesmál - v poslední době téměř vůbec, ale tohle je někdo pro koho má svá vzácná pousmání schovaná. 
 

,,Nazdar chlape!" pronesl jeho nejlepší přítel s upřímným smíchem, objal ho a poplácal po zádech.
,,Taky tě rád vidím," odpověděl a dlaněmi mu přejel po lopatkách.
,,Je to doba, co?"
,,Je. Jak se ti daří?"
,,Skvěle. Vlastně jsem asi konečně šťastnej."
,,To moc rád slyším," zase vytáhl jeden ze zapomenutých úsměvů, aby mu ho věnoval. Žádná žárlivost, žádné výčitky, melodrama. Měl by být spokojený. Vždyť je jeho nejlepší přítel šťastný.
,,A co ty?" naťukl a oči mu i přes tu tmu zazářily v obličeji.
Nebude lhát. ,,Vlastně všechno při starém."
Jeho přítel uznale pokývl. Zřejmě nechtěl rozvádět co tím myslel. Zkrátka to byla neutrální a zřejmě dostačující odpověď.
,,Nepůjdeme někam na pivko? Dlouho jsem nikde nebyl."
,,Nejsem proti."
 

Moc nemluvil, nechal ho vyprávět. Vždy, kam až sahají jeho vzpomínky, rád naslouchal tomu, co mu říkal a je jedno nakolik ty věci byly důležité. V tu chvíli se cítil být součástí jeho života. I když jen na ten moment. A potom co došly novinky, vzpomínal. A to byla vždycky ta nejkrásnější část. Stačilo jeho ,,Pamatuješ?" a všechny staré pocity se vracely aby připomněly ano - tady jsme, pořád nás máš, i on, jsme v tobě, jsme v něm. Jsme ty a on, jsme vy. A ať se budeš trápit sebevíc, ať se budeš zabývat tím špatným a bolestivým jak je libo - toho dobrého je mnohem víc, stačí si vzpomenout. Nikdo ti to nevezme.
Seděl s ním v hospodě. Oba pili pivo, mluvil hlavně ON. Hodně se smáli. Trochu jako za starých časů. S alkoholem to nechtěl přehnat ale podstatně ho uvolňoval. Ne natolik aby provedl nebo řekl nějakou hloupost, jen bylo daleko lehčí sám sebe snést. 
 

,,Kámo, měl by ses krotit. Víš že neumíš pít," připomněl mu laskavě (a podnapile) jeho přítel.
,,Mám se pod kontrolou. V klidu."
,,Nemůžu nikde přespávat, až tu skončíme, musim se dovalit domů, ona na mě čeká, kdo ti bude dělat vyprošťovák když ti bude ráno zle, he?"
,,I kdybys u mně spal - ty ne. Jednou to stačilo." Začal se strašně nahlas smát, vzpomněl si, vážně, to nejlepší tam pořád je, nikam to nezmizelo.
,,Myslíš pod stanem, tenkrát ta brutální kocovina, jak jsem ti omylem..."
,,Jak jsi mi nedopatřením osolil vyprošťovací kafe? Jo, přesně na to jsem si vzpomněl."
A rázem se smáli oba. Podnapilý a veselý opar se jim nad hlavami vznášel ještě notnou dobu. 
 

Někdy k půlnoci uznali že by se měli odklidit domů. Kousek svého přítele doprovodil. Když se loučil, postaru se objali. Možná nemyslel když to řekl, ale asi to spíš věděl, jen si byl jistý, že mu to při jejich momentální náladě projde.
,,Hele miluju tě chlape, fakt. Musíme se vídat častěji."
,,Jasně že jo. Hned jak budu mít chvíli tak se ozvu."
Ví že to není pravda. Že na něj bude myslet, bude se mu stýskat jako malému dítěti, nebude tu pro něj a nic s tím nenadělá-
,,Měj se. Moc rád jsem tě viděl."
,,I já tebe. Přece jenom, jsi ten nejlepší přítel, kterýho mám."
 

Otočil se k němu zády a vydal se na cestu domů. Byl rád že pil dost, ale že ne příliš. Udržel dekorum. Jen tak tak. Byl si ale jist, že ať to vyznělo jak chtělo, ON si to přebral v tom přátelském slova smyslu. Jakou logiku by vůbec mělo se mu s tím svěřit? Vede šťastný, spokojený život a tak to má být. Nesmí to měnit. Přeci jen, na osamělost je po dlouhých letech dost zvyklý. Zahýbal prsty pravé ruky. Bolest mu pohladila bolavou duši. Tak. Přesně takhle to funguje. Náznak úsměvu, bradu vzhůru. A zase zpátky. A zoufale volat zapomenuté vzpomínky na čas strávený s nejlepším přítelem.