Jdi na obsah Jdi na menu
 


Naživu / kapitola sedmá

 

Stál na náplavce. Mrzlo, zuby drkotaly a sluneční dítko hřálo.
,,Žije ještě?"
,,Mráček má devět životů. Určitě jo."
,,Taková rybí kočka."
Uculilo se to a rukama vylovilo přidušeného kapra.
,,Nezabije ho to?"
,,Věřím tomu že ne. Kupuju si Mráčka každej rok už od mala a vždycky se ke mně na přes rok zase vrátí, víš?" Znělo to dětinsky. Pošetile. Nedospěle. A velice vánočně. Tomu děcku by měl někdo otevřít oči, nejlépe dokořán. Ale ne on, a ne teď.
,,Takže rok za rokem si domů vodíš návštěvy aby pak padaly přes kapra?"
,,Ne, ty jsi speciální. A podotýkám že jsem říkal, abys neuklouzl."
,,To jediné tě ospravedlňuje," bručel. Koleno stále hlásilo lehké poškození, ačkoliv mohl být rád, že nepadl do polohy ležícího střelce. V ten moment se mu zase a znovu potvrdilo co si myslel, a co mu usměvavý andělíček sám přiznal. Má ho rád a jistě nepotrvá dlouho, a z náznaků budou pokusy. Totiž, nezačal se smát, když se zřítil k zemi. V očích hrůzu - Můj bože, jsi v pořádku? Horké dlaně, obavy, starost. Spousta starosti.
,,Tak já ho vypustím," kývl a Sasuke Uchiha začal opět citelně vnímat přítomnost.
,,Do toho."
,,Tak jo Mráčku, dobře doplav. Za rok se zase uvidíme," špital mezitím co mu ryba prokluzovala dlaněmi do řeky. Trochu to šplouchlo a konec příběhu.
,,Půjdeme?"
,,Jo. Hele, ta voda je úplně ledová." Přiložil mu hřbet ruky k tváři. Bylo jen přirozené, sáhnout po studené dlani, i po té druhé a zahřát je ve vlastních rukou. Nehledal v tom víc, než to v danou chvíli znamenalo. Ne. On ne. Modré oči zajiskřily nevyřčenou otázkou. Nakonec se na nic nezeptal.
,,Teď se vrátíme ke mně. Teda jestli chceš, nenutím tě."
,,Neměl bych. Přijdou tvoji přátelé. Nerad bych kazil atmosféru."
,,Nekazíš nic. Právě naopak."
Vrchovatá porce protiřečení. Vážně ne? Vždyť ta tmavě šedá lepí, a zůstávají po ní otisky. A nejdou vyprat, mimochodem. Dnes zřejmě bílo nebude, i při sebevětším snažení.
,,Upřímně Naruto, nejsem společenský typ."
,,Vím o tom. Děkuji. Ale i přes to bych rád, aby ses zastavil aspoň na chvilku."
,,Přemlouváš mě. To nemám rád."
,,Nepřemlouvám. Snažím se zapůsobit svým vrozeným šarmem," rozhodil ledabyle rukama a gesto doprovodil zubatým úsměvem.
,,Na chvíli. Až ti přijdou přátelé, půjdu."
,,Dobře," rozsvítil se kluk.
Vraceli se stejně tak jak přišli. Pěšky. Andělíčkovi to na namrzlých, ač posypaných schodech podklouzlo. Ne tak aby upadl. Stejně ho ale chytil za loket.
,,Díky."
,,Dávej na sebe pozor."

 

Krátká cesta mlčky, křupání štěrku pod botami, hučení řeky. Řinčení brzdící tramvaje. A otázka za ránu telefonním seznamem. Taková které nenáviděl, a nic na tom nezměnilo ani když se zeptalo to uklidňující modrooké blonďaté.
,,Trápí tě něco?"
,,Tuhle otázku myslíš vážně?"
,,Ne."
,,Už jsem se chtěl děsit že ano."
,,Já totiž vím že trápí. Jen nevím co."
,,Nech to být. Neptej se mě."
,,Promiň. Omlouvám se."
,,V pořádku. Téměř."
,,Nezlob se."
,,Nezlobím."
,,Můžu se zeptat trochu jinak?"
,,Ne. Můžeš se zeptat jen tak, aby to znělo jako něco úplně jiného. Hodně štěstí."
,,Jak ti je?"
,,Oblačno až zamračeno. Místy krupobití."
,,Co s tím budeme dělat?"
,,My asi nic."
Kluk zkrabatil pusu. Ne že by se mračil, daleko spíš chvatně přemýšlel.
,,Nechci tě odrazovat. Jsem rád že ještě zajdeš ke mně a taky asi chápu proč chceš odejít až přijdou mí přátelé."
,,Cizí lidé. Vyptávání. Asi to musí být jasné."
,,Je. Trochu mě to mrzí. Kdybys jim dal šanci, zjistil bys že jsou to skvělí lidé."
,,Jinak by ses s nimi nepřátelil, to dá přeci rozum."
,,A i tak, stále ne?"
,,Stále ne. Naruto, řeknu-li to zpříma, já lidem nevěřím." Zamrkalo to. Zprvu nevěřícně. Pak zřejmě pochopilo. Opět tíživé ticho doprovázené ozvěnou kroků. A rolnička. Úsměv.
,,Hodně ti ubližovali?"
,,Co je hodně?"
V těch očích se to odrazilo, byl to jen záblesk. Záblesk opravdové, kruté bolesti. Lituje mě?
,,Nejdřív, když jsem byl mladší, bylo to o poskytnutí další a další šance. Pak přišly doby kdy mě každý člověk směl zklamat jen jednou, než jsem se od něj distancoval. Pak tu bylo já a ONA. Nepovím ti co se stalo ani proč. Ale odešla a já se tak nějak ztratil. Jako ve tmě. Začal jsem lidi odhánět, protože nechci snášet tu bolest. V podstatě jsem jen zbabělec. Taková mrzutá existence bez přátel." Mlč, neříkej to, proč mu to povídáš? Ale nezastavil se. Muselo to ven a muselo to k uším, které ho vyslechnou. Které tu bolest budou sdílet. Protože si je toho vědom. Ví proč naslouchá, proč si to bude pamatovat, proč ho to bolí, když se ho to vlastně netýká. A taky si uvědomil, že je Naruto ve velice podobném postavení, jaké má on sám vůči NÍ. Láska, na kterou nemá být žádná odpověď. 
,,Vím že takový nejsi Sasuke."
,,Kdy už otevřeš oči?"
,,Dívám se pořád. Celou dobu. Od první chvíle." A díval se i teď. Zřejmě viděl i tam, kam sám nedohlédl. 

 

Seděli v bytě u toho kulatého stolu. V rohu pokoje na šicím stroji stál vánoční stromeček. Nádherný, staročeský. Slaměné a papírové ozdoby. Bílé zvonky. Háčkované. Musí se zeptat jak se skládají ty papírové hvězdičky. Někdy. Pili čaj a vaječný koňak. Po domácku vyrobený. Prý Hinata pomáhala. Lehce o ní slýchal, zněla jako někdo přesně pro Naruta. Jako dívka která by ho učinila ještě šťastnějším, hřejivějším a zářivějším, ovšem kdyby tu nebyl ten lehký detail že-
,,Jestli jsem si jistý? Ano Sasuke. Jsem." Smál se. Ptal se jestli si je jistý, že je vážně gay. Neurazilo ho to. Zaplať Pánu bohu.
,,Takže výhradně muži. Skutečně?"
,,Ano."
,,Ještě bys něco rád věděl?" cinklo to zubatě.
,,Nevím jestli to není moc osobní."
,,Jsme tu spolu jen my dva. Ptej se na co chceš. Jsem rád že nemlčíš."
,,Dobře. Já vím že to bude znít hloupě, takže omluv mou dočasnou zaostalost. Ale jsem zvědavý."
,,Na?"
,,Žádná žena? Nikdy?"
,,Vím to o sobě poměrně dlouhou dobu a rychle jsem měl jasno. Takže žádná."
,,Ani jediný pokus být - v rámci společensky očekávané heterosexuální orientace - normální?"
,,Nepotřeboval jsem to. Zamiloval jsem se. Všechno se tím vyřešilo."
Neuměl si představit po jeho boku nějakého muže. Křehkou sluneční bytost v náruči chlupatého, zarostlého, svalnatého, testosteronem přetékajícího dřevorubce. Načež to před sebou uviděl do detailu vykreslené. Modrooký si zřejmě ty myšlenkové pochody přečetl, protože si neuměl vysvětlit, proč by se jinak začal zalykat záchvatem smíchu.
,,Tohle byl výraz k nezaplacení! A vsadím se že vím, co tě zrovna napadlo." Dítko se hlasitě smálo takže i on sám se lehce pousmál. Otevíral se mu zcela dobrovolně, aniž by na oplátku očekával že se také svěří.
,,Naruto víš co?"
,,Ano?"
,,Děkuji ti."
,,Za co tentokrát?" shovívavý, laskavý pohled. Oplatil mu ho.
Že se díky tobě cítím naživu. Za vlídnost, vřelost, za to teplo které se kolem mě rozpíná, za čas který věnuješ ztrápenému člověku, za to že za chvíli dosáhnu na odpuštění. Za to že ty. Že jsi, a nejspíš i trochu můj. Za všechno naráz. Za to co cítím, co žiju. Jen díky tobě. Že v lítostivé, lidské trosce vidíš to dobré. To nejlepší. Za pozvání do svého života, i když neočekáváš to samé ode mě. I za to, že ti smím být vděčný.
,,Jednou ti to povím." Kluk vstal. Krok, dva, zářivý obličej, slunce svítící do tváře. Hlavně mě teď nelíbej Naruto. Prosím, nedělej to. Já ještě nemůžu odejít. Cítil ruce ve vlasech. Pak obličej. Polibek na čelo. Znamení nejvyšší ochrany. Objetí. A samozřejmě, domovní zvonek.
,,Jsou tady."
V pravou chvíli. Rychle bijící srdce. Pálící rty. Olízl si je. Bylo mu rozpačitě.

 

,,Ahooooj!" ozývalo se vesele z předsíňky, na kterou ze svého úhlu nedohlédl.
,,Naru, brouku, dej to do ledničky nebo to za chvíli nebude jedlý."
,,To je salát viď?" cinkl ten nezaměnitelný, slunečný.
,,Jasně že je."
,,Je jedlej, už jsme to s Hinatou vyzkoušeli," zahalekal mužský hlas. Přiřadil si ho k tomu chlapíkovi s culíkem, kterého vídal mezi nejbližšími svého modrookého (a nejen) vánočního zázraku.
,,To neni lichotka Neji. Tu bys nepoznal ani kdyby kolem tebe prošla s rudym praporem," vztekal se dívčí hlas. Rozhodně ta netaktní blondýna. Určitě. Čas odejít domů.
,,Ty tady někoho máš."
Holka. Nevěděl která.
,,Jů, Naru to ses nepochlubil žes někoho klofnul, kde ho máš?"
,,Ino, kroť se prosím tě. Není to můj kluk. Jsme přátelé."
Do místnosti nakouklo cosi blonďatého, na hony vzdálené té vzácné bytosti, která ho vzala pod ochranná křídla.
,,Ahoj, já už tě viděla."
,,Byl jsem se na Naruta podívat když hrál. Sasuke Uchiha." představil se a ve vší zdvořilosti jí podal ruku. Následovalo procesí dalších přátel. Chlap s culíkem, Neji. Holčina s milým obličejem a dvěma drdoly, Ten Ten. Modrovlasá Hinata, hezká, vlídná, zářivá. Vždyť to ve své mysli říkal. Hodila by se k Narutovi. A ta blondýna co mu není úplně příjemná a představovala se první, to je Ino.

 

,,Nechci být nezdvořilý, ale měl bych pomalu jít," oznámil po dopití čaje a koňaku, sotva pět minut po tom, co ti lidé přišli.
,,Už? Vždyť jsi nám o sobě nic nepověděl, jak jste se s Narutem seznámili? Dušoval se nám že nikoho nemá, a přitom si na Štědrý den přivede kluka."
,,Není můj kluk, už jsem ti to říkal, Ino," opravil jí. Nezlobil se. Teď už je to jisté - neumí to. Ale omluvně se na něj zadíval.
,,Vážně nechceš chvíli zůstat?" nepřemlouval. Žádal.
,,Ne."

 

Vyprovodil ho před dům. Asi za to mohlo nahlodání vánoční náladou, ale nerozpakoval se ho obejmout. A to ani teď, když věděl jak to má. Možná spíš právě proto že to věděl.
,,Kdy se uvidíme?" ptal se když ho pouštěl z rukou.
,,Zavolej mi. Domluvíme se."
Ještě jeden úsměv, ještě poslední prohřátí prochladlého těla. 
,,Rozbal si ten dárek. Hned po večeři jo?"
,,Samozřejmě. A abych nezapomněl, na."
Vytáhl z kapsy cestou lehce poznamenaný balíček.
,,Pro mě?"
,,Pro tebe. Půjdu. Hezký večer a dobrou noc."

Dorazil a pocity ke všemu údivu s ním. Cítil se dobře. Vyrovnaně. Lehce oblačně. K večeři na pánvi osmažený řízek a bramborový salát z lahůdek. Sedačka a Anděl Páně. Rozbalil si dárek. Byla to gramofonová deska. A měl z ní radost k neuvěření, ač jí neměl na čem přehrát. Tak snad aby po svátcích začal shánět gramo přehrávač. Třeba by je mohl také shromažďovat, jako on. Základ by byl. Ano, ano. Zpívej svou jedinečnou píseň. A kdyby se k tobě nechtěl nikdo přidat, klidně jí zpívej sám.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

vánoce

pani_Lucie,8. 12. 2014 19:15

Ano a nepřestávej

...

Eisha,8. 12. 2014 1:29

Nemůžu se nabažit. Vždycky se mi nechce uvěřit, že je další část u konce... Vím, že máš depku, ale doufám, že jen z toho, že ještě nemáš nakoupené všechny dárky >.>. Koukej myslet na cukroví a být šťastná :3

Viky,7. 12. 2014 23:40

Po každém přečtení této jedinečné povídky mám na tváři přihlouplý úsměv a v mysli naprostý klid. Což je dost divné, zvlášť když vím, že zítra píšu písemku na kterou jsem se ještě ani nepodívala... asi bych měla. :D Ale upřímně tvoje povídky bych si nenechala ujít ani kdyby mi zítra hrozili pololetkou! :D Což je s mou přípravou dost možné -.-
Ale co... na tváři úsměv a v duši bílo! Těším se na pokračování! :-)

srdce zaplesalo..

Sába,7. 12. 2014 23:33

Strašne miluju tu nenucenost... Všecho je to tak pozvolný a vláčný a bombovní!!
Budu se opakovat, ale tímhle příběhem žiju, dýchám a doufám :)

Vánoční

Kameko,7. 12. 2014 23:08

Jenom tu svou, vánoční, že? Těším se n další...