Jdi na obsah Jdi na menu
 


Na dně lahve; Victor 1/?

15. 4. 2018

,,Víťo! Vstávej!"
Někdo se mnou cloumal, zjevně ve snaze mě vzbudit.
,,Nech mě spát. Bolí mě hlava," zavrčel jsem v polospánku.
,,Když vytáhneš celou flašku Johnnieho, tak se pak nediv. Vstaň, nebo jedeš do práce městskou hromadnou."
,,Přestaň moralizovat, Chrisi. No jo, už vstávám," sbíral jsem se z pelechu a už v tu chvíli se mi nechtělo vůbec nic. 
Svým způsobem jsem byl rád, že se mě takříkajíc "ujal" zrovna Christopher. Je typem člověka, který vám nedovolí, nechat se unášet na vlnách splínu. Po tom, co jsem se rozešel s Finem, jsem absolutně neměl kdy, vrátit se do mého období temna. Ano, zase piju, ale už ne tak moc a ani tak často, jako tehdy. Včera ovšem byly výčitky tak hlasité, že jsem je přerazil teprve až tím, jak jsem se totálně odrovnal. Chybí mi. Strašně moc mi chybí. Ale vím, že tam teď někde je, daleko šťastnější, než se mnou.
,,Chceš něco snídat?" ozývalo se z nedaleké kuchyňky.
,,Vynechám," zavolal jsem v odpověď.
,,V tom případě snídaně Maratonců, a nechci slyšet ne," doneslo se ke mně nekompromisním tónem.
,,Dobře, mami," houkl jsem a začal se sbírat z postele.
Odšoural jsem se na toaletu a pak umýt. Hluk z kuchyně pro mě začínal být nezaměnitelný - jako by přímo v té malé místnosti stál náklaďák, a sesypával z korby hromadu plechu. Okamžik poté, už jsem se sunul k malému stolku u okna, který měl co dělat, aby pobral dvě osoby. Chrisův byt byl pro jednoho útulný, pro dva už tak trochu stísněný. Ale nestěžoval jsem si. Můžu být rád, že překlenovací období strávím tady, a ne pod mostem.
Rozcuchaný zrzek v bledě modrém pyžamu mi podával do ruky plastovou sportovní lahev s obsahem, který vypadal jako kakao, které to ale podle vůně, dozajista nebylo.
,,Dobrou chuť. Vrátit prázdný, jasný?" kladl mi na srdce, a s lahví odlišné barvy, ale stejného obsahu, si sedl na židli naproti mě.
,,Dík," svým přístupem mě vždycky tak odzbrojil, že už jsem se vlastně ani nepokoušel o protesty. 
Chris se zhluboka napil, tak jsem jeho příkladu následoval.
,,Znělo to, jako bys dělal snídani ze šroubů a hřebíků, ale chutná to vážně dobře," zhodnotil jsem.
,,Taky tam je jen to nejlepší."
,,To tvrdili i pejsek s kočičkou. Co v tom je?"
,,Kefír, banán, Nutella a ovesný vločky."
,,Alchymisto."
Chris se zasmál, a ve tváři se mu udělal ďolíček.

 

Ten den nám šla práce dobře od ruky, a tak se nám podařilo skončit už ve tři odpoledne. Chris posbíral ještě pár dalších chlapů ze směny, a společně jsme se vydali do hospody, takříkajíc "na jedno". Zajímavé, jak některým lidem stačí kapka alkoholu, aby se z nich stali baviči - při našem složení to mělo poměrně rychlý spád. Tentokrát jsem kupodivu ani neměl tu nutkavou chuť se zbourat. Což ovšem neuniklo nejblíže sedícímu pokušiteli, ve kterém se po pár sklenkách vždy zaručeně probere showman.
,,Vikůůů, Vikůůů..." zavrkal Tom a tak jsem se k němu s lehkým pobavením otočil.
,,Jo?"
,,Sedíš nad tím, jak vosa nad bonbónem. Vůbec s tebou dneska není legrace. Pojď na bar na panáka."
Víte jak to chodí. Když vám někdo platí pití, moc často mu na to "ne" neřeknete. Tak jsem odmávl Chrise s tím, že se o sebe nějak postarám, a nechal příhodného známého, aby mi zaplatil dočasné kóma. U baru jsme toho zvládli dost, i jsme se myslím, vrátili k našemu stolu. Tom pak naprosto odpadl a někdo ho vezl taxíkem domů.

A pak je mlha, okno, dveře bytu a postel. A tam, nade mnou, pihovatá, smějící se tvář, s vlasy jako požár.
,,Už jsi při vědomí," smál se přiopile můj přítel ve zbrani.
,,Jo, asi jo. Dík, že jsi mě dovedl domů."
,,Nic neříkej, já to tvý; Měl jsi mě tam nechat, už celkem dlouho znám."
Cítil jsem, jak se jeho tělo svalilo někam vedle mě na postel.
,,Už nikam nejdu, smiř se s tím," chechtal se a pak si povzdychl. Nepostřehl jsem co dál říká. Hlava se mi točila a když jsem zavřel víčka, všechno ještě dlouhou dobu jiskřilo. A mám podezření, že i ty sny, co se mi zdály.

 

,,Víťo! Budíček!" ozvalo se někde z dálky, a na břiše mi přistálo něco tak ledového, že mě to skutečně donutilo se probrat a posadit.
Zmateně jsem se na Chrise podíval. Byl ještě pomuchlaný od spánku a vypadal veseleji, než obvykle. (A to i přesto, že jsem mu nedávno nevybíravě oznámil, že ranní ptáčata by se měla střílet.)
,,Nechápu jak můžeš vypadat tak spokojeně, když jdeš za hodinu do práce, a budeš tahat bedny s nábytkem," vypadlo ze mě nevěřícně, a zaostřil jsem na tu ledovou věc, kterou jsem si před chvílí setřásl z břicha. Byl to pečlivě vychlazený, dětský jablečný džusík.
,,Nebudeš tomu věřit, ale skvěle jsem se vyspal," zazubil se, a odplachtil pryč, nejspíš do kuchyně. Vstal jsem z postele, vzal do ruky krabičku s džusem, a šel si omýt obličej. Během procedury se mi vybavila zamlžená vzpomínka na návrat domů, a došlo mi, že bych měl Chrisovi poděkovat. Protože mě sesbíral a odtáhl domů, ačkoli jsem se na něj včera vlastně naprosto vykašlal.
Kluk v pyžamu seděl u stolu nad kávou, v ruce zase nějakou příliš zdravou cereální tyčinku.
,,Hele díky za včerejšek," začal jsem, ,,já jsem tě tam úplně zazdil, a ty ses na mě přesto nevykašlal."
,,To přátelé dělávají," pronesl tiše a upil z kávy. 
,,Proč máš to kafe zelený?"  vypadlo ze mně, když jsem si sedal ke stolu, a všiml si brčálového obsahu jeho hrnku.
,,Je to zdravý," pokrčil rameny a víc to nekomentoval.
,,To samý jsi včera tvrdil i o Jimu Beamovi."
,,Ticho buď. Bourbon je z kukuřice. A kukuřice je zelenina."
Pousmál jsem se nad tím, a otevřel si ten dětský jablečný džusík.
,,Je nějakej průšvih ze včera, o kterým bych měl vědět?" nadhodil jsem.
Chrisovi lehce pohasl úsměv, ale když mi odpovídal, vrátil se mu do tváře.
,,Žádnej veřejnej."
,,Oh, takže jsem se trapně choval jen před tebou? Omlouvám se. Zase. Koukám, že to asi bude osnova dnešního dne."
,,Hele, známe se už nějakej ten pátek. Jen tak něco mě nepřekvapí."
Věděl jsem, že si něco nechává pro sebe, ale vzhledem k absolutnímu oknu, které ze včerejší noci mám, jsem se po tom pro jistotu nepídil.

 

Pracovní den byl nezvykle krutý, ačkoliv mi nebylo ani zle. Jen to bylo fyzicky nadmíru vyčerpávající.

Když jsem pak večer odřídil cestu ke Chrisovu bytu, tak mi onen dotyčný na sedadle spolujezdce naprosto vytuhnul. Bylo mi líto ho budit. On mě včera taky nějakým záhadným způsobem dostal až k posteli, tak to dneska klidně může být naopak. Nebudu lhát, vcelku se pronesl. Hlavou se mi mihnul Finny, a v břiše mě cosi bodlo. Tedy - ne cosi, ale výčitka. Uložil jsem spícího Chrise do postele a zul mu boty. Doběhl jsem zkontrolovat auto, a když jsem se vrátil do bytu, zamířil jsem do sprchy. Pustil jsem na sebe ledovou sprchu, protože stačila jen připomínka Finleyho, a útrobami se mi rozhořel oheň. Jsem si moc dobře vědom, co to je, a odkud se to bere. Že ho pořád miluju, a že se mi stýská.
Vylezl jsem ven, osušil se, vydrbal si vlasy a chtěl zamířit do postele. Pak jsem své kroky ale otočil ke Chrisově posteli, abych ho zkontroloval, jako malé dítě. I on se o mě stará víc, než obyčejný kamarád. Došel jsem k němu, přikryl ho a nějak ze zvyku zašeptal ty kecy o dobré noci. Můj pohled zůstal o něco déle na jeho obličeji, a přesně v tu chvíli, se vrátil útržek včerejší vzpomínky. Tenhle pihovatý ksichtík, orámovaný zrzavými vlasy, přímo nad mou hlavou. Sáhl jsem si na rty, a dokonale si vybavil, co jsem včera provedl. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zvědavost

Mirek,16. 4. 2018 21:44

Tak Finley dopadl dobře, držím palce Víťovi, aby v Chrisovi našel toho pravého přítele.