Jdi na obsah Jdi na menu
 


Na dně lahve; kapitola třetí

4. 2. 2018

 

Když jsem ráno vstal, bolelo mě pravé obočí a místo okolo lícní kosti. Matně se mi vybavila včerejší noc a vnitřnosti se mi sevřely. Sbíral jsem se z postele, v těžkém strachu z ranní konfrontace. Absolutně jsem neměl tušení, jak na sebe budeme po něčem takovém reagovat. Vím jen jediné. Bránil jsem se tomu co to šlo, ale tahle láska reziví. A já nemám kde vzít vůli k tomu, abych s tím něco udělal. 
Oblékl jsem se a šel rovnou do obýváku. Předpokládal jsem, že ho tam najdu spát, ale v místnosti nebyl. Obešel jsem zbytek našeho příbytku a zjistil, že jsem doma vážně sám. A nikde nic, žádná zmínka, žádný vzkaz. Zjevně mu to není ani líto. Uvařil jsem si kávu a došel do koupelny. Ty dvě modřiny v obličeji mě nepotěšily, ačkoliv jsem to tušil. Nemám zdání co na to řekne šéf, ale nepřipadá v úvahu, abych si vzal volno. S tím, jak na tom Victor je, musím aspoň já pořádně zabrat. Kdyby nás ještě ke všemu vyhodili z bytu, bral bych to jako osobní selhání.

 

Než jsem došel do práce, skládal jsem si v hlavě, co asi řeknu, pokud se mě na ty modřiny někdo zeptá. A že se bude ptát. Zvolím oblíbenou polopravdu. Není to nic, proti ničemu.
,,Dobré dopoledne," pozdravil jsem šéfa po příchodu ze šatny, a už jsem si uvazoval zástěru. 
,,Dobré," usmál se na mě můj zaměstnavatel a pak se ve tváři zachmuřil. No, samozřejmě.
,,Co jsi dělal? Ty jsi se popral?" Díval se na mě nevěřícně.
,,Ne, to vůbec ne. Jen malá domácí nehoda," zasmál jsem se a přidal tím špetku do lži, aby už se dál nevyptával.
Nadřízený jen kývl a opravdu už situaci dál neřešil, jenže on u baru někdo seděl a zaujatě si mě prohlížel. Jen to uvědomění, trhlo snad celou mou existencí. Nečekal jsem ho tak brzy. Vždyť to, že to nic není, jsem nestihl pořádně nalhat ani sám sobě.
,,Jak se ti to stalo, Finny?" ptal se Francis a nespouštěl ze mně oči.
,,Nešťastnou náhodou. Co tu děláš tak brzy?" snažil jsem se změnit téma. Mluvme o čemkoliv, jen tohle prosím dál nerozebírej.
,,Mám pauzu na oběd. Za chvíli se musím vrátit. Jak se ti to stalo?" Řekl a zopakoval předchozí větu.
,,Praštil jsem se," vždyť to tak koneckonců bylo. 
,,Sám?" Oba jsme věděli, kam tahle konverzace míří. Takže jsem se rozhodl zachovat tak, jak by to udělalo mé staré já.
,,Jo. A vůbec, co je ti do toho," odvrátil jsem pohled a zbaběle zalezl do kuchyně s tím, že jdu zkontrolovat myčku.
Myslel jsem, že tím je dnešní konverzace u konce, jenže jen do té doby, než mi došlo, že já tu mám co dělat s bezpečím a rozenou spravedlností. Nebyl jsem v té kuchyňce snad ani pět minut a šéf za mnou vletěl se slovy; ,,Tvůj přítel se tě chce na něco zeptat, než odejde."
Měl jsem sto chutí vyhrknout, ať mi trhne pravou i levou, jenže pořád je to zákazník. A zadělat si na problémy ještě tady, nemám vážně ani trochu v úmyslu.
,,Ano?" zeptal jsem se ho tiše, když jsem se k němu vrátil, a neměl jsem ani trochu vůle, se mu podívat do očí. 
,,Nechci tě rušit v práci Fine, ale můžeme se sejít až tu skončíš, prosím?"
,,Já dneska nemám čas," lhal jsem.
,,Tak já se zastavím večer, až půjdu z práce, to tu nemíváte moc lidí, ne?"
,,Fajn," kývl jsem. A věděl proč nic neslibuju.


Když bylo po osmé večerní, zeptal jsem se vedoucího, jestli mě dnes potřebuje. Že by se mi hodilo vybrat si přesčasy. Nenamítal nic, s úsměvem mě pustil. Byl jsem mu vděčný. Dneska opravdu nejsem připravený nějak rozebírat mou zoufalou situaci. Tedy, rozhodně ne s Francisem. 
Po cestě k našem bytu jsem se stavil v trafice, a i přes mé odhodlání, že si po té jedné cigaretě s přítelem už nezapálím, jsem si koupil krabičku a zapalovač. Pak jsem se vrátil domů, do prázdného bytu. Trochu mě udivilo, že Victor není doma. Zkontroloval jsem telefon, ale ani zpráva, ani zmeškaný hovor tam nebyly. No, pokud někde pije, stejně nemá přehled o čase. Pustil jsem se tedy do úklidu a nakonec i spáchal něco, co se dá za předpokladu přimhouření obou očí, považovat za večeři. Zjistil jsem, že musím pořád něco dělat. Že nejsem schopen jenom tak sedět. Mám pocit, že kdybych se zastavil, stalo by se něco strašného. Jenže kromě pochodování po místnostech, už mi pomalu docházely nápady. Nervy pracovaly s čím dál větší vervou, až jsem nakonec podlehl tomu volání, které se ozývalo z kapsy od mikiny. Došel jsem si z ní vzít zapalovač a tu krabičku, rozbalil jí a cestou na balkon vyhodil přebytečný celofán a papírek. Zapaloval jsem si snad ještě ve dveřích. Dlouze jsem potáhl a zmoženě se opřel o kovové zábradlí. Bylo příjemně chladno a celý ten rituál, balkon, cigareta, ticho, tma - mi vracel klid. Smutné, že přestávám chápat, proč jsem s tím přestal. Myslím, že to bylo stejně kvůli zdraví. Tak co. Než jsem se vrátil do bytu, zvládl jsem vykouřit ještě jednu. Ruce se přestaly třást a lépe se mi přemýšlelo. Konečně mi došlo, že včerejšek byl jako varovný výstřel. Že byl jen spouštěčem blízkých událostí. Ale já mu ho nedám. Démon alkoholu na Victora nemá nárok. Je můj. Zůstanu s ním. Neopustím ho. Neuteču. I kdyby se věci měly už jen zhoršovat.


Uprostřed noci mě vzbudil domovní zvonek. Sedl jsem si a zmateně se rozhlédl, než mi došlo, že to bude nespíš moje zoufalá polovička. Že by ztratil, nebo nemohl najít klíče?
Vyskočil jsem z pelechu a šel ke dveřím. Nenapadlo mě se podívat kukátkem, na to jsem byl asi příliš rozespalý, takže mě lehce zaskočilo, že se mi do obličeje díval někdo úplně cizí - ovšem, podpírajíc mého opilého přítele.
,,Zásilka," zasmál se zrzek proti mě a dodal, ,,Bydlí tu? Říkal že jo, prosím tě pomůžeš mi? Fakt už těžkne,"
,,Jo, jo, promiň," kýval jsem a hned sahal po Victorovi.
,,Neblbni, sám ho neuneseš s tou muší váhou, i já mám co dělat, pojď z druhý strany, hodíme ho do postele."
Jen jsem to odkýval a podepřel Victora z druhé strany. S lehkou navigací jsme ho dopravili do postele. Pak jsem jen došel zavřít dveře od bytu. 
Zrzek se na mě omluvně usmíval. Neměl jsem co bych mu řekl, možná jen...
,,Díky, že jsi toho ožralu vzal domů," na víc jsem se nezmohl.
,,No... není zač. Mlel něco o tom, že se musí omluvit. Vypadalo to naléhavě, ale v taxíku odpadl."
,,Chceš peníze za taxík?"
,,Ne, něco jsem mu byl dlužnej, tak jsme si tímhle snad kvit."
A chvíle trapného ticha. 
,,Lavóóóóóór!!!" ozvalo se naléhavě z ložnice.
Obrátil jsem se na patě, hbitě naběhl do koupelny a v následujících vteřinách byl u Victora v ložnici. Podával jsem mu ho pod ruce. Jen tak tak. Stihl se nadechnout, škytl, a bylo to tam. Poraženecky jsem se vrátil do předsíně k nočnímu návštěvníkovi, abych ho vyprovodil.
,,Pane jo," zhodnotil. Netušil jsem, zda to byla poklona mé bleskové reakci, nebo jen zhodnocení Victorovy šavle. Naštěstí to mladík uvedl na pravou míru.
,,Ještě že tě má. Zeblil by si celou postel. Hele já jdu. Řekneš mu ať se mi ozve, že jo?"
Zeblil by NÁM celou postel. ,,Řeknu. A ještě jednou ti za něj děkuju." Měl jsem co dělat, aby to znělo vděčně, a ne sarkasticky.
Když jsem za ním zavřel a zamkl dveře, zpátky do ložnice se mi nechtělo. Prostě jsem se sebral, vylezl na balkon, a dnes si do třetice zapálil. Po krátkém uklidňujícím rituálu jsem se vrátil dovnitř a v kuchyni si umyl ruce. Nahlédl jsem do ložnice. Victor už spal, ale zápach v místnosti byl horší, než jaký vydává skunk. Otevřel jsem okna, sebral ze země ogrcaný lavór a došel ho vylít. Ve vaně jsem ho vypláchl, a čistý mu ho, pro všechny případy, znovu postavil k posteli. Sebral jsem ze své poloviny postele polštář, pro jistotu ho očichal, a odešel z pokoje. Zavřel jsem dveře a zmoženě si došel lehnout na gauč v obýváku. Ani nevím jak se mi to podařilo, ale usnul jsem velmi rychle.


Když jsem se ráno probral, ještě nebylo ani osm. Promnul jsem si otlačený obličej a odebral se na toaletu. Po ranní rutině zahrnující onu místnost, snídani a čištění zubů jsem se odhodlal podívat do ložnice. Otevíral jsem pomalu. Jestli spí, vážně nemám v úmyslu ho probudit. Vždyť já vůbec nevím, o čem bychom spolu měli mluvit - tedy lépe řečeno, kde v celém tom chaosu začít. Pokojem byl cítit lehký alkoholový odér a to i přes to, že byla v noci okna otevřená. Lavor na zemi byl čistý. Byl jsem rád, že ho nemusím vynášet, co bych lhal.  Sklonil jsem se pro něj a zaregistroval pohled modrých očí. No báječné. Co teď?
,,Dobrý ráno. Jak ti je?" Víc jsem ze sebe nedostal. Ráno není dobré a jak mu je? Bože, blbě, jak asi jinak...
,,Už mi bylo i líp," odpověděl. Z předklonu jsem si sedl do dřepu. Sáhl jsem mu do vlasů dřív, než jsem si to uvědomil.
,,Až budeš moct, jdi si dát sprchu. Snídaně je na stole, jestli jí zvládneš." Můžete mi někdo vysvětlit, proč mu nic nevyčítám? Tohle přece není normální!
,,Finny?"
,,Ano?" Nechci se o tom bavit. O ničem, čeho jsme se na sobě dopustili. Jenže ty modré oči působí zoufaleji, než já se cítím.
,,Pomoz mi, prosím," natáhl ke mně ruku, ale než mě stihl obejmout, byl jsem přímo u něj a objal ho já. Co si budeme povídat, nevoněl. Ale odejít by v téhle chvíli bylo to nejhorší, co bych vůbec mohl udělat. Zvlášť, když mě konečně poprosil o pomoc.
,,To, co jsem ti provedl, se už nikdy nesmí opakovat. Nikdy. Nikdy... Strašně mě to mrzí..." mumlal mi do ramene.
,,To nic. To bude dobrý. Tohle zvládneme," utěšoval jsem ho. Jen by mě zajímalo, kdo utěší mě.

Mezitím co se sprchoval, jsem vyvětral místnost a převlékl povlečení. Pak to musím hned hodit do pračky. Než půjdu do práce, spousta věcí se urovná ale... děsí mě pomyšlení, co tu bude Victor provádět, než se vrátím domů. Tak nějak mám pocit, že už o svou práci přišel, jen nemám odvahu, se ho na to zeptat. 
Z koupelny vyšel v boxerkách, s ručníkem okolo ramenou, tak, jak má ve zvyku. Došel se posadit ke stolku a přitáhl si k sobě hrnek s kávou. Udělal jsem mu jí silnou, na probrání. Kdybych v tom hrnku nechal lžičku, možná by zvládla stát svisle. 
,,Asi bysme si měli o tom mém problému promluvit," začal a tak jsem se posadil naproti němu.
,,Spusť." Ne že bych nechtěl mluvit. Jen jsem chtěl, aby o tom začal on. První krok k vyřešení problému, je si ho vůbec uvědomit. Upil kávu a odhodlaně se na mě podíval.
,,Vyhodili mě z práce."
Vůbec se tomu nedivím. Myslel jsem si to. Ale já sám domácnost neutáhnu. Takže takhle - ,,To docela komplikuje naší situaci."
,,Já vím. Promiň mi to. Chris mi slíbil něco dohodit, a já fakt udělám všechno pro to, abych tu práci dostal, o tom žádná. Nenechám to všechno na tobě. Už tak je mi ze mně dost mizerně. A taky mi to už všechno došlo."
,,Co přesně?" pronesl jsem tiše. Ta slova mi vázla v krku. Že by? Konečně?
,,Jestli to takhle půjde dál, tak úplně všechno zničím. Teda, mám takový dojem, že už se mi to částečně podařilo, protože to, že jsem tě uhodil, už zpátky nevrátím."
Jo. To je pravda. To by se stalo, kdybych už tě neměl rád. Jenže já mám.
,,Já už jsem ti to odpustil," pronesl jsem odhodlaně. A přál si, aby to byla skutečně pravda. Tedy ano, vážně odpustil, ale zapomenout, to nedokážu.
,,Nezasloužím si to," zamumlal, hlavu sklopenou.
,,Tohle už nikdy znovu neříkej," sjel jsem ho přísně. Ne, nebudu se hádat. Klid.
,,Promiň," doplnil ještě, a znovu upil kávu z hrnku.
Nějakou chvíli bylo mezi námi ticho. A pak začal mluvit zcela bez obalu. Jak rychle si člověk zvykne, že mu sklenička něčeho silnějšího udělá lépe. Jak strašně snadno se člověk sveze k tomu, aby to zařadil do běžné součásti života. Jak zoufalé je, když nechceš, ale musíš. 
,,Budeš dneska v práci do večera?" zeptal se mě náhle.
,,Dneska končím v deset. V půl jedenáctý tu budu."
Vypadal jako by se chystal něco říct, jen mu asi chyběla odvaha. Nezbylo mi, než ho trochu popostrčit. ,,Tak ven s tím."
,,Finny, já tu nemůžu zůstat sám. To by špatně dopadlo."
Byl jsem rád, že mi to přiznal. Nehledě na to, že jsem v sobě tuhle myšlenku držel taky.
,,Jestli chceš, můžeš jít dneska se mnou do kavárny. Sedneš si někam do rohu, udělám ti kafe, můžeš si třeba číst noviny..." už jsem slyšel asi stovku lákavějších nabídek na trávení celého odpoledne, ale v tomto případě-
,,Jestli ti to nevadí, půjdu s tebou moc rád," vyhrkl a v obličeji se mu zračila vděčnost.

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

.....

Mirek,5. 2. 2018 9:23

Potěší, když se objeví v neděli pokračování.

Baví:)

pani_Lucie,4. 2. 2018 22:57

Jak to dopadne nevím a chci to vědět? Ano,ano,ano