Dean stál v tmavé místnosti a s nemístným klidem pozoroval bouři za oknem. Provazce vody dopadající do kuželů světla, jenž vytrvale vyzařovaly ze zrezivělých lamp, lemujících cestu kolem levného motelu v němž se nacházel. Slyšel bubnování kapek o plechovou střechu. Vítr kvílel a cloumal se vším co nedrželo pevně na místě. Myslel na Castiela. A na to, jak tímhle Božím dopuštěním cestuje, aby se dnes mohli vidět. Ano, v mysli jako by to měl čistě vypálené - Castiel je vyšší bytost, kolikrát viděl jeho schopnosti, ale to že je skutečným andělem, je ještě stále jen na okraji jeho vědomí. Jeho křídla viděl jen jednou, v záblesku, jako stín rozprostírající se místností, která ho v ten okamžik byla plná. Na ten výjev už nikdy v životě nezapomene. Ne že by snad chtěl. Přál si je vidět znovu - a jinak. Jen se prostě očima dotknout a přijmout to. Věděl že má na tohle přebujelou fantazii, takže mu nedělalo problém si představit, kterak se zmáčený anděl svými křídly probíjí bouří. Zatřásl hlavou, aby ten živý obraz dostal pryč. O stěnu motelu něco praštilo. Zřejmě nějaký odpad který sebral po cestě vítr. Přísahal by taky, že dole pod budovou škrábe krysa. A pak slyšel dvojí zadunění a lehký poryv větru vzadu na krku. Široce se usmál a otočil se.
,,Ahoj Deane," pozdravil Castiel stejně promoklý a střapatý, jako v jeho představě. Nehledě na to, že s jeho schopnostmi by neměl být mokrý.
,,Tohle bysme měli sundat," pronesl tiše, aniž by ho pozdravil. Měl za to, že už to udělal výrazem tváře.
Anděl si prohlédl své mokré šatstvo a pronikavým pohledem se vrátil k Deanovým očím.
 

Stejně jako lovec nad andělem, i Castiel přemýšlel nad Deanem, který tu na něj čekal. Uvažoval kolik pravidel porušil. Jak moc se odchýlil od toho, co od něj Otec zřejmě očekával. Byl vyšší bytostí - možná kdysi. Býval andělem, a neřekl by, že jím stále je, křídla jsou asi to jediné, co ještě připomíná odkud se vzal. Ale co hůř, není ani člověkem. Ani to, ani ono. Je ztracený a Dean je jediný ukazatel směru. Castiel to věděl už tehdy. Ptali se - Kdo vytáhne Deana Winchestera z Pekla? Neodpověděl ale byl první, kdo se přihlásil. Rád ho pozoroval ještě dlouho před tím, než začal být tak důležitý. Je to člověk který se přes všechny rány osudu stále snaží, stále bojuje a nikdy to nevzdal. Možná že ho obdivoval. Možná... že tím to všechno začalo. A pak ten moment, chvíle kdy se pro něj natáhl, kdy se ho poprvé dotkl a pevně ho držel aby ho vyrval Peklu - tam se nitky spojily. A netrvalo dlouho, a přerostly v okovy. A jednou, a nebude to dlouho trvat, budou tak těžké že už nebude moci létat. Castiel Deana miloval ještě dřív, než věděl co to znamená. Připadal si jako by tomu bylo už tisíc let. A srdce bije tak rychle...

Lovec přistoupil přímo k němu a stáhl z něj promočený, vodou ztěžklý baloňák. Usmíval se. A i přesto Castiel viděl tu rozbitou bytost, která se za tím výrazem skrývá. Tolikrát ho chtěl před tím vším ochránit. A tolikrát toho nebyl schopen, ať už byly důvody jakékoliv. Venku se blýskalo. Viděl ten pohled - nebylo to poprvé. Co to Dean v té tmě za ním hledá? Hrubé dlaně mu přejely po tvářích ke krku. Kravata sklouzla k zemi, za ní sako a pak lovec začal andělovi rozepínat jeden po druhém knoflíčky košile. Castiel stál. Nehýbal se. Věřil mu víc než sobě. Tohle se neděje poprvé, a věděl že by se měl angažovat, alespoň nějakou něžnost oplatit, ale myšlenky měl rozházené mezi nebem a zemí, mezi svými bratry a jedním jediným člověkem. Možná by měl být v tomhle směru odvážnější. Koneckonců, to co se mezi nimi událo už nevrátí. I když může. Byla tu tahle forma tělesné lásky, ale slovy mu to nikdy neřekl. Nejspíš proto, že se bál pádu. A ne toho z výšky. Už jen představa jak se k němu tenhle člověk obrací zády, je zdánlivě nesnesitelná.
 

Jeden krok blíž, a na těsno. Dean se ho svým tělem dotýkal. Košile následovala kravatu. Lovec políbil anděla na rameno, a svými rty se pomalu přesouval po linii krku, až k jeho uchu.
,,Castieli."
Jedno slovo, jen andělovo jméno. Plné jméno řečené správnou osobou. Rytmus Deanova hlasu, tón, intonace, chvění. Osmý div světa.
Dean líbal Castiela pod uchem, obě ruce vcelku volně položené někde na andělovu kříži. Pak začaly tápat po horkých zádech nahoru, mezi lopatky. Tady by měla být. Alespoň tak to je ve všech jeho představách. A přesto nacházel jen hladkou kůži. Pravou ruku nechal v oněch místech, možná trochu doufal, že se jeho malé přání vyplní - a levou hladce vklouzl ke Castielově šíji. Lehce jí stiskl, olízl si rty a podíval se hluboko do modrých očí, které měl před sebou. Pochopil že si zcela nechtěně vytvořil závislost. A taky dobře věděl, že se jí říká i jinak. Ale bál se na její pravou povahu byť jen pomyslet. Už jen všechno to čekání, pokaždé, když se měl anděl objevit - dalo se to přirovnat k pomalému umírání. A Dean věděl, co umírání obnáší. Na zlomek vteřiny měl pocit jako by se zastavil čas. A hned potom přišla krása. Něha. Odhodlání se vším všudy. Bylo to vůbec poprvé, co ho Castiel políbil sám od sebe.
Anděl to věděl. Věděl, že musí být statečný, že musí konečně začít věřit i sám sobě. Strach byl vždycky tak silný, ale teď jako by na něm nikdy nezáleželo. Jako by každý nádech, minuta, vteřina - směřovaly sem. Ten polibek byl hluboký, naléhavý, a kdyby Dean své rty neodtáhl, Castiel by ho ještě stále líbal. 
Lovec si přetáhl tričko přes hlavu, znovu přitiskl své rty k těm andělovým a pokračoval tam, kde skončil. Obě ruce mu položil na boky, a lehce ho tlačil směrem k posteli. Castiel cítil jak mu bolestivě tluče srdce, jako by se mu chtělo prodrat ven z hrudníku. Byl vzrušený, chtěl ho, myslel jen na něj, Dean, Dean, Dean... A už nikdy nikdo jiný. Uvědomil si, že tenhle lovec je pro něj ten jediný. Ten, kterému by v Nebi říkali Osudový. A tak pochopil, že tolik už nikdy milovat nebude. Pro anděla by to bylo nemyslitelné. Pro člověka přirozené. Ale čím z toho je on?
Dean posadil Castiela na okraj postele, a klekl si k němu. Rozepnul mu pásek a zip kalhot. A i když by to tak nemělo být, Castiel se červenal. Nebyl to však stud. Jen se ještě pořád cítil provinile. Pokaždé, když se k něčemu takovému se svým lovcem dostal, vždycky se mu hlavou honily ty samé myšlenky - nakolik je to zvrácené. Nikdy je ale neřekl nahlas, a Dean si jeho reakce vykládal podle svých vlastních. Chytil ho za lem kalhot, a i se spodním prádlem je z něj stáhl téměř na jediný zátah. Dean ho posunul na posteli, aby udělal místo pro sebe. Položil jej a klekl si nad něj. Anděl ale nereagoval způsobem, jaký od něj lovec očekával. Zapřel se o ruce a vytáhl se zpátky do sedu.
,,Casi?"
,,Počkej."
,,Děje se něco?" ptal se zmateně. Netušil kde udělal chybu - a jestli vůbec nějakou.
Anděl zavrtěl hlavou, ale do očí se mu v tu chvíli nepodíval. Vztáhl ruku, dlaň - a přiložil ji svému lovci na levou stranu hrudi. Zakryl s ní tak jeho tetování, což ale ani v nejmenším nebyl účel, jen to prostě musel udělat. Potřeboval cítit to tlukoucí lidské srdce.
,,Casi? Jsi v pořádku?" ptal se Dean tiše, ale naléhavě. Anděl zvedl ukazovák, pst, tiše, mlč, jen mi dej tuhle chvíli. Nic víc. V dlani cítil chvění. Soustředil se na srdeční stahy, proudění krve, cítil jak ten pocit života cloumá s jeho Milostí, sám se uvnitř třásl, i nepřítomná křídla rozechvělá, máchl jimi, venku se zablesklo a hřmění protrhlo okamžik. Stáhl ruku dolů, zvedl k Deanovi své oči. Ten na něj nevěřícně zíral. Spíš se to dalo přirovnat těžké fascinaci.
,,Byla vidět," vydechl lovec. 
Co? Kdo? Castiel se zmateně rozhlédl, Dean chytl jeho hlavu do dlaní, Dívej se!
,,Křídla."
Andělův ukřivděný výraz - tak tohle za mnou vždycky hledáš? Ale lovec už nepromluvil, jen se usmál způsobem, jaký nepoznával, položil ho na záda, napůl na něm ležel, napůl se opíral o ruce. Castiel, nahý, vnitřně pohnutý, rozbolavělý a zahanbený zavřel oči. Cítil na kůži jeho dotyky, hrubé dlaně s mozoly po tvrdé práci, a přesto v tom bylo tolik něhy. Odpustil by cokoliv. 
,,Casi?" slyšel u ucha. Předpokládal že je to otázka, a tak otevřel víčka. Přímo nad ním obličej, ztrápené, zelené oči které viděly tolik, že by to vydalo na několik životů. Výjimečné. Jedinečné. Deanovy.
Lovec se lehce nadzvedl. Pochopil, že si stahuje kalhoty. A vracel se k němu stejně nahý jako byl on sám.
,,Deane?"
,,Už jsem se bál že jsi ztratil řeč," pousmál se oslovený.
,,Deane, omlouvám se."
,,Za co tentokrát?" prohodil shovívavě.
,,Obávám se, že jsem plně pochopil své pocity."
,,Casi..."
,,Myslím, že je to láska."
,,Myslíš?" a ten úsměv byl širší. Viděl ho jen párkrát, a přitom ho znal takovou dobu. Potřeboval slyšet odpověď, která nepřicházela. Dean se prostě jenom usmíval, někam se natahoval a ty dvě hrubé dlaně odvedly jeho pozornost. Řekl to. Ví to. A neodešel. Bylo mu jinak než obvykle. Cítil se jiný. Castiel si myslí, že není anděl. Že není člověk. Ale ví kde je, s kým a to, že sem patří. Přímo do téhle náruče. Rána z venku, silný záblesk, hřmění. Spousta dotyků, které se možná bál, možná styděl oplácet, nakonec své volně položené ruce zvedl, pohladil jimi lovcova záda, stahoval ho k sobě, blíž, a ještě, ještě, jak jen to jde, objímal ho a cítil jak do něj proniká - bolest. Touha. Stud, a něha. Pomalé, kontrolované pohyby, zrychlený dech. 
 

Dean se snažil Castielovi neublížit. Vždycky když došli až sem, ovládal se nejlépe jak mohl, i když věděl, že tahle bytost je daleko silnější, a snese mnohem víc, než obyčejný smrtelník. Tak nějak ale potřeboval dát najevo, že na tomhle záleží. Že mu na NĚM záleží. Do slov to nedostal ale Castiel má pravdu, ne jen myslím že je, ona tu je - přítomná. Obepíná je. Řekne to. Musí říct.
,,Je to láska Casi," vydechl mu přímo do ucha. Zachytil souhlasný sten, i ten úsměv, než anděl převzal kontrolu. Bylo v tom tolik síly. A i kdyby nebylo, Dean by neodporoval. Ležel na zádech, Castiel seděl na něm a pohupoval se v bocích. Takhle nějak zřejmě vypadá skutečná krása. Obzvlášť pokud jste člověk. Zamilovaný člověk. Dean se zapojil, přirážel do těla nad sebou, vnímal Castielovy steny, ruce, které mu bloudily po hrudi. Držel ho za stehna a díval se mu do očí. Anděl už byl na pokraji. Přesunul jednu bloudivou ruku do svého klína, pohyby nabyly na intenzitě a vzdechy zrovna tak, venku se zase zablesklo a Dean je viděl - ne jako odraz, žádný stín, prostě tam byla - ta křídla se rozprostírala temnou místností, obrovská, černá, majestátní. Je anděl. Je. Alespoň jeho anděl - vždycky bude. Castiel se chvěl a jeho křídla s ním, byl na vrcholu a Dean nevěděl co si užívat dřív, tělesné pocity nebo nakrmenou duši, vždyť tohle si tolikrát přál vidět...
Další z mnoha záblesků, rána od hromu a křídla byla pryč. Od stropu se sneslo jediné, osamělé, černé pírko. Castiel se mu díval do tváře. Usmíval se. Vyklouzl z něj a stáhl si ho k boku. Anděl zmoženě oddychoval, oči zavřené a to pírko, co po tom všem zbylo, mu přistálo ve vlasech. Dean se usmál. Nevěřil by tomu, kdyby to neviděl, ale Castiel v momentě tvrdě usnul. Má sny? Může se mu vůbec něco zdát? A pokud ano, co by to bylo? Neměl by teď někde být? Lovec zavrtěl hlavou. Nechce na to myslet. Ani na to, jaké to bude až se zítra ráno probudí. Ale odhadoval, že ráno už tu Castiela nenajde. Nikdy se vedle něj ráno neprobudil. Ale možná v to může doufat. Jako v to, že třeba jednou zase uvidí ta křídla.
Nezbývá než vydržet. Nepřestat bojovat a vyčkat, co přichystá zítřek.