Přemýšlel jsem, jak jsou lidské povahy neskutečně komplikované. Svět se chýlí ke svému konci a oni si tu sedí, a popíjejí. Netvrdím, že by měli jednat jinak. Přesto kdybych si mohl vybírat, a to nemohu, dnešní večer bych prožil jiným způsobem.

,,Teď ty, chlapáku," ozvala se Elen. 
Myšlenky i oči se mi vrátily do probíhajícího času. Sáhl jsem po první sklenici, vhodil jí do sebe, a takhle pokračoval s celou vystavěnou řadou. Elen se na mě nevěřícně dívala. 
,,Myslím, že už začínám něco cítit," podotkl jsem.
,,Aby ne," zasmála se Jo, ,,Je to už třetí kolo! Dát to obyčejný smrtelník, tak leze po čtyřech a modlí se, aby se mu někdy během následujícího týdne vrátil zrak."
Okrajem vědomí jsem vnímal Deana se Samem. O něčem se bavili. Ať už to bylo co chtělo, neměl jsem v úmyslu odposlouchávat. Noc pomalu ubíhala a já si povšiml Deanových pohledů, které směroval k Jo. Mísily se ve mně pocity, kterým jsem pořádně nerozuměl, teprve jsem je začínal chápat a dávat jim jména, ale byl tu jeden kterým jsem si byl jistý snad od počátku. Dobře ho znám. V tomhle směru, v Deanovu směru, vím co cítím.
,,Všichni sem! Je čas se seřadit. Obvyklí podezřelí, do rohu!" zahlásil lehce podnapilý Bobby ze svého kolečkového křesla, při seřizování fotoaparátu. Nechtě mi proběhlo hlavou, že tohle je dost možná naposledy, co jsou tu všichni pohromadě.
,,Ale no tak, Bobby. Nikdo nechce žádnej obrázek..." zabručela Elen.
,,Tak tak..." odsouhlasil jí to Sam.
,,Sklapněte. Pijete moje pivo. A tak jako tak, potřebuju si nějak zapamatovat ty vaše zadky," oznámil Bobby a zajel s vozíkem k celé naší skupině, nachystané na focení.
,,Ha! Je fajn že jsi pro změnu tak optimistický," podotkla Elen.
A já už nemohl mlčet. ,,Bobby má pravdu. Zítra budeme lovit Ďábla. Tohle je nejspíš naše poslední noc na Zemi."
Nemusel jsem se na ně dívat, cítil jsem jak nálada okamžitě klesla k bodu mrazu. Takže po momentu kdy fotoaparát cvakl, a momentka byla pořízena, jsem zůstal jen malou chvíli a poté se vcelku nepozorovaně vytratil ven.

Zhluboka jsem se nadechl a obrátil oči k černé, zamračené obloze. Mimoděk jsem zauvažoval, kde je asi náš Otec. A proč to všechno nechává v našich rukou. Lidem jsem vždycky věřil, obzvláště pak SVÝM lidem, ale nejsou na takovou zkázu až příliš maličcí? I já se cítím nicotný v porovnání s Luciferovou silou. A přesto ti lidé tam uvnitř půjdou, a budou se bít za těch sedm miliard lidských životů někde tam venku. Jak se snáší taková tíha? Jak se jeden člověk vyrovná s tak obrovským břemenem, které se kamufluje jako poselství? 
Tiše jsem procházel vrakovištěm, hledajíce odpověď na otázku. A nenacházel jí. Co by asi tak řekl Dean, kdybych se ho na to zeptal? Zřejmě něco osobitého, lehce iracionálního a sarkastického, ale za to těžce povzbudivého. Vnímal jsem vlastní úsměv. Stává se to, když na něj myslím. Téhle osoby, jeho života - si cením daleko víc, než svého vlastního. Občas nevím, zda-li je starší z bratří Winchesterových jen příliš paličatý, nebo prostě příliš lidský. Nehledě na to že strany jeho povahy mě svým způsobem fascinují.

,,Tady jsi! Už jsem se bál, že ses vytratil."
Otočil jsem se k příchozí osobě. Při pohledu do jeho obličeje jsem cítil, jak zapůjčené srdce udeřilo silněji.
,,Deane."
,,Neříkej mi, že tu depčíš, Casi."
,,Že tu cože?"
,,Zaobíráš se chmurnejma myšlenkama."
,,Myslím, že ne."
,,Skvělý. Na."
Podal mi do ruky otevřenou lahev piva. Pak o ní přiťukl tou svou.
,,Na zdařilej zítřek," pronesl, a napil se. 
Následoval jsem jeho příkladu, ale na rozdíl od něj, jsem si jenom smočil rty. Bylo vidět že je v náladě. Alkohol dělá své. A zřejmě proto že jsem žádnou konverzaci nezapočal, pokračoval on.
,,Čekal jsem že poslední noc na Zemi strávím veseleji, ale Jo mě vypekla."
Nevěděl jsem jestli konstatuje, nebo ode mě čeká nějaké zúčastnění. Ať tak či onak, raději jsem dále mlčel.
,,A co ty? Žádný plány na předapokalyptickou noc?"
,,Nespouštíme apokalypsu. Ta už je v průběhu. Jdeme přeci zabít Lucifera."
,,Nechytej mě za slovíčka, Casi. Tak cos měl v plánu?"
,,Počkat tu s vámi."
,,Nepovídej."
,,Povídám."
,,Občas nevim jestli to děláš nevědomky, nebo naschvál."
,,Co?"
,,Jak tě míjej obyčejný věci jako přirovnání a sarkazmus. Například."
,,Ne. Naschvál to nedělám."
Dean se jen pousmál. ,,Vypadá to tak."
Pomalým krokem jsem pokračoval v chůzi, v ruce stále tu plnou lahev, a vcelku mě udivilo, že mě Dean následuje.

,,Noční procházka vrakáčem?" ptal se.
,,Momentálně nemám co jiného bych udělal."
,,A já zase koho," uchechtl se a znovu se napil svého piva.
Díval jsem se a nemohl odtrhnout zrak. Lámaly se ve mně myšlenky, které jsem nikdy nemíval. Sice vím, že Bůh se nezabývá věcmi jako je sexuální orientace, ale mé zapůjčené tělo mě překvapilo. Jimmy měl přeci úplně obyčejnou rodinu. Patřil k heterosexuální většině. Takže je to mnou? Není to o schránce, ale o tom, kdo v ní přebývá? Je to ve mně, že k němu upínám veškerou svou pozornost?

Obešli jsme vrakoviště dokola. U dílny, u které stála Impala, jsme se zastavili. Dean se o ní opřel, v očích těžko popsatelný výraz. Díval se vzhůru. Opřel jsem se o auto kus od něj a také vzhlédl. Vida. Vítr roztrhal mraky a černočernou temnotou prosvítaly hvězdy.
,,Vypadá to jasnější," ozval se.
,,Taky se mi to zdá," odsouhlasil jsem mu.
Dean si mě však zamyšleně prohlédl. ,,Ne hvězdný nebe."
,,Co tedy?"
,,Některý priority."
,,Například?"
,,Andělé strážní. Neumím si ani představit Casi, kolik jsi toho nalítal, abys nás dostal z malérů."
,,Nepřemýšlej nad tím. Měl jsem, a stále mám své důvody."
,,Dobrý důvody?"
,,Řekl bych, že ano."
Dean dopil pivo, a prázdnou lahev postavil na zem. Se svou jsem stále jen točil v prstech, a ani neplánoval se z ní znovu napít.
,,Budeš to?"
,,Ne."
Když jsem mu podával tu lehce upitou lahev, sáhl po ní a nijak se nerozpakoval. To, že jí chytil i s mými prsty snad ani nebral v potaz. V mém těle to ale zanechalo stopy. Pokud tenhle večer bude tím posledním, pokud pro nás další noc skutečně nepřijde, měl by to vědět. A já, já bych mu to měl říct. Ale ve chvíli vítězství, pokud se vše podaří, poneseme si ta těžká slova a nebudeme se s nimi umět vyrovnat. Já možná ano. Ale Deanem jsem si poprvé v životě nebyl ani částečně jistý. Možná by to stačilo pronést lehce, mimoděk, ne v plném, duši drásajícím znění. Z mých úst to vyšlo jako sotva znatelný šepot.
,,Miluji tě, Deane."
Okamžik ticha jako by trval věky. Pak ke mně otočil obličej.
,,Říkal jsi něco Casi?" A z toho bezelstného výrazu jsem usoudil, že to nejspíš skutečně neslyšel.
,,Ne. Ne, nic."
Upil z mé lahve. Těmhle věcem se prý říká nepřímé polibky. V našem případě to ale zjevně není víc, než přenos slin bez jakéhokoliv sexuálního podtextu. Alespoň tedy z Deanovy strany.
O něco později mi popřál dobrou noc, aniž by si vzpomněl, že já jí probdím, a opile se odkolébal do Bobbyho domu, aby se alespoň na pár hodin prospal. Zůstal jsem tam stát sám, stále opřený o Impalu a věděl, že zbytek noci a část rána strávím právě tady, jen ve společnosti vlastních myšlenek a úsudků.

Čas se kolem mě nejspíš jenom prosmýkl, protože další zřetelný vjem byl z našeho pravděpodobně posledního dne. O kotníky se mi otírala toulavá kočka. Zvedl jsem jí a chvíli si ji prohlížel. Zvíře vděčně předlo a natahovalo ke mně packy, jako malé dítě ruce. Držel jsem jí v náručí a prsty se prohraboval v jejím kupodivu čistém kožichu. Předla.

,,Hej, Casi!" zaslechl jsem volání od budovy a o malou chvilku později se vynořil Dean.
,,Za chvíli pojedeme." Zkoumavě si mě prohlédl. ,,Počkej, tys tu stál celou noc a mazlil ses s kočkou?"
,,Ne. Přišla před chvílí."
Výraz v jeho tváři jsem nepochopil. Možná snad soucit a pobavení? Nevěděl jsem.
,,Mohl jsi říct, zůstal bych vzhůru."
,,Ne, tohle se může pokazit i se zcela vyspalou, a střízlivou myslí, natož kdybys vypadal tak, jako včera."
,,Díky za upřímnost, Casi. Půjč mi to," natáhl se po kočce a sebral mi jí z náruče.
,,Co s ní chceš dělat?"
,,Nic, jen dělám trochu místa."
Pak se naklonil přímo ke mně a své rty přiložil k mým. V ten moment jsem se nedokázal ani pohnout. Dokonce ani zavřít oči tak, jak to lidé dělávají.
,,Jenom abychom si utřídili fakta. Já tě včera slyšel. Jen jsem si potřeboval udělat pořádek v hlavě. A taky jsem nechtěl, aby to vypadalo jako úlet opilce."
,,Takže?"
,,Takže pokud dneska všechno dobře dopadne, budeme toho mít spoustu co oslavovat."
Usmál jsem se na něj. A poprvé ve svém předlouhém bytí, po něčem skutečně toužil. Po životě který tu bude čekat, pokud se všechno podaří, a další noc na Zemi přeci jen přijde.

My zasvěcení víme, že to dobře nedopadlo. Přesto má tahle povídka pokračování. Stojíte o něj?

Miniaplikace