Jdi na obsah Jdi na menu
 


Co tu jsme 9/?

28. 9. 2021


13.1.2006 MARTIN

Vracel se domů, na své poměry velice brzy. Když odemkl vchodové dveře, trochu se podivil všudypřítomné tmě. Ženu, která se mu snažila být skvělou nevlastní matkou, bral už v podstatě jako stálý inventář. Rozsvítil, vyzul se a odhodil batoh, jehož obsah ostře cinkl o podlahu. Kroky ho zavedly do kuchyně přímo k lednici, ze které vytáhl krabici mléka aby se zhluboka napil. ,,Vezmi si skleničku." zaznělo mu v hlavě jejím hlasem. Sám nad sebou pak protočil oči. Vrátil mléko do lednice, prošel do obýváku a dalšími dveřmi na úzkou chodbu. Tam vzal za kliku u dveří po pravé straně a vkročil do potemnělého pokoje. Rozsvítil pouze malou lampičku, která ale i tak vydávala dostatečné množství světla, aby prozářila útulný pokoj. Celou jeho levou stěnu tvořila masivní knihovna, která vypadala, že už se do ní nevejde ani list papíru navíc. Jeho největší hobby. Které tedy, ač sám nevěděl proč, nikomu příliš nezmiňoval a přesto o něm jeho nejbližší všichni do posledního vědí. Zbytek pokoje tvořila postel, šatník, psací stůl, několik různorodých plakátů a jím dokonale vyvedený nápis o čtyřech písmenech, kterým obdařil i pár zdí zdejšího města a vagónů na odstavných kolejích. Podíval se na hodinky. Ještě je čas. Otočil se na patě a vrátil se, aby z batohu vyhrabal telefon. Zauvažoval totiž, jestli mu třeba jeden z "rodičů" neposlal textovku, kde jsou a kdy se vrátí. Ne že by je postrádal, ale měl rád ve věcech přehled. Sotva sáhl po batohu, rozezněl se domovní zvonek. Povyskočilo mu obočí. To nemá ani jeden klíče nebo co? Otevřel a chvíli zíral na příchozí bytost jako na zjevení. Luštil výraz a i přes neblahé tušení nasadil svůj klasický, bezstarostný úsměv. 
,,Vendy, co ty tu?"
,,Hele... Promiň že se sem vtírám bez pozvání, ale nemám kam jinam to upíchnout. Jin je s Vílou u něj, tak nechci křenit, Ondráš je v práci a Petr s Mikim mají rande. Ale jestli něco máš, tak půjdu... do kina."   
,,Ještě jednou tu věc s Petrem a Mikim - co že to spolu mají?!" zeptal se šokovaně, protože absolutně nepochopil, proč by spolu jeho dva hetero kámoši měli mít rande.
,,Ne spolu ty koni. Každej svoje." Vendyho výraz v tu chvíli znatelně pookřál.
,,Jo, jasně. To jen... trochu mě to zmátlo. Pojď dál. Máš kliku že jsi se trefil, teprve před chvilkou jsem došel domů."
,,Díky. Cos měl v plánu, než jsem ti to zhatil?"
,,V půl devátý máme sraz s Majerem u stodoly."
,,Neříkej, že jim to tam jdete posprejovat."
,,Ne vole, natírat plaňky. Cos myslel? Půjdeš taky? Nebo na nás můžeš někde počkat, jestli se na to necejtíš."
,,Ale jo, půjdu. Kdy jsem s tebou něco zničil naposledy?"
,,Jedna opravná Vendy - TVOŘIL. A víš že se už pomalu nepamatuju? Takže účast povinná. Třeba se pak přestaneš tvářit, jako týraný štěně."
,,Netvářím se tak."
,,Stačilo by už jen zakňučet. Ani trochu tě ta věc s Petrem nežere. Vidím."
,,Nebudeme to rozebírat, že ne? Já myslím, že mi bohatě stačí to vědomí, že by mi to neprošlo, ani kdybych to na něj vybalil. Zachováme klid a mír, jo?"
,,Beru na vědomí. Ale stejně si myslím, že by to měl vědět."
,,Neměl. A jestli to na mě někdo prásknete, stejně to popřu. Tak co."
,,Marný snažení. Že já vůbec mluvím."
,,Tak tuhle otázku si ohledně tebe pokládám celý ty roky, co se známe."
,,Mám tě zaškrtit ručně, nebo udusit v podpaží?"
,,Zastřelit prosím," a kupodivu se Vendy rozesmál.

 

Když oba kluci odcházeli ulicí od Hrdinova domu, míjelo je projíždějící auto. Vendy ženě v okénku zamával, ale Martin nehnul ani brvou. ,,To byla tvoje máma."
,,Není to moje máma. Je nevlastní."
,,Tak macecha, když na tom trváš."
,,Daniela."
,,Fajn. Ne že bys to neříkal pokaždý. Pro mě je to beztak paní Hrdinová."
Martin pokrčil rameny a v konverzaci nepokračoval, což bylo vzhledem k jeho zvykům značně nezvyklé.

 

Kousek od stodoly se tiše přivítali s dalším mladíkem. ,,Ty Kubo, a seš si jistej, že nás tu nikdo nečapne? Protože jestli jo, tak už se z toho nevykecám. Co mě chytili tehdy v tom průchodu, tak to nade mnou visí jako obří sopel."
,,Jen sis nedával bacha. Hlídat musíš pořád. Jedno oko na zdi, druhý v prostoru."
Vendy se cynicky ohradil; ,,To bys ale musel bejt minimálně Alastor Moody. Nebo mít to oko vyndavací a zas-tam-dací, jako ten týpek v Pirátech z Karibiku."
,,Nedržkuj. Občíhneme si to tu a všechno bude v pohodě. Vždyť jsme na to tři." 

 


13.1.2006 MIKULÁŠ

Ne že by se rande nevyvedlo, ale když se vracel domů, pocity měl více než smíšené. Nějak si to prostě nesedlo. Když vkročil do domu, slyšel z kuchyně spílavý hlas svého otčíma. Dovtípil se, že Vendy zůstal doma a provedl něco neodpustitelného, jako třeba to, že si místo večeře vzal pytlík chipsů. Z omylu, že Vendy jen dostává klasický kartáč ho vyvedl až okamžik, kdy vstoupil do kuchyně. Co do počtu, byla to přesilovka pěti dospělých na jeho jediného mladšího bratra, který se na židli tak krčil, až to vypadalo, že by se do ní nejraději vpil. ,,Co se to tu děje?" zeptal se Miki a teprve v ten okamžik početná převaha dospěláků zaregistrovala jeho přítomnost. ,,Vendelín zničil Kohušovým tu nově postavenou stodolu," pronesl syčivě jejich nevlastní otec. Jejich matka se jen držela za hlavu, jako by ani nevěděla, co si o tom má myslet. Miki rychle střelil pohledem po Vendym, z jehož rtů vyčetl bezhlasé "potom". Lehce kývl, zvedl ruku ve znamení odchodu, jejíž gesto pak změnil v ukázání na schody. ,,Tak já radši půjdu," a zamířil po oněch schodech nahoru, ne do svého, ale do Vendyho pokoje.


Když vstoupil, rozsvítil a posadil se na bratrovu postel. Teprve teď, když se rozhlédl a všechno to o Petrovi od Vendyho věděl, to i uviděl. Pokoj plný malých, nenápadných náznaků. Nikoho, kdo nezná pravdu, by to z toho nenapadlo. Společné fotky na stěně u postele, veškeré lety nastřádané předměty které buď od Petra dostal, nebo v nich měl vzpomínky které se ho týkaly, strategicky rozmístěné po celém pokoji. Ne jen že ho má Vendelín už dlouho plnou hlavu. Je jím tady dokonale obklopený. Propadlý a ztracený. Vůbec tedy není divu, že je to pro něj tak těžké. A že teď kvůli tomu stavu dělá zjevně jednu pitomost za druhou.
Ne že by měl Miki v úmyslu se tu svému bratrovi vrtat ve věcech, ale čas ubíhal a když se ani po půl hodině jeho blíženec neukázal, začal se procházet po pokojíku a namátkově si prohlížel to, na co mu zrovna padl zrak. A tak zvedl ze stolu knihu. Ještě než jí otočil, aby našel obsah, odlepila se od ní fotografie. Byla úplně jiná, než ty neškodné, které visely v záhlaví Vendyho postele. Vendy jí zjevně roztrhal (možná ne jednou) a poté znovu slepil dohromady. Jak jinak, byl na ní s Petrem. Jen oni dva, ale o poznání mladší. Fotit to tehdy musel někdo z dospělých. Počítal, že tam Vendymu mohlo být nanejvýš deset let. Petr mu na fotce dával do rukou modrou krabičku - zjevně dárek. Stál nad ním na špičkách a dával mu pusu na čelo. Dětsky nevinná a překrásně kýčovitá fotografie. Měl by to vědět. Tohle by Petr opravdu měl vědět. Možná by to mezi nimi bylo chvilku divné, ale třeba by definitivní ne Vendymu pomohlo se z toho začarovaného kruhu dostat.


Z myšlenek ho vytrhlo otevření dveří. Jeho bratr vcházel dovnitř. Vypadal sklesle, zklamaně, ale že by brečel? To ani při nejmenším. Lítost ne větší, než tečka za větou. Miki jen pozvedl ruku s fotkou. ,,Je moc hezká," zkonstatoval. ,,A taky hodně stará. Ale teď je teď a já mám nucený práce za to, že mají Hrdina s Majerem stupidní nápady," v závěru věty Vendy zaskřípal zuby. Miki položil fotku na stůl.
,,Aha. Zase HERO na novém nepopsaném místě, co?"
,,Jak jinak. Byli jsme u toho všichni tři, ale nechal jsem se čapnout, aby se ti dva trotlové mohli zdekovat."
,,Asi se nemám ptát, proč ses rozhodl vzít si to na triko, viď?"
,,Nemusíš. Stejně to asi už víš. Kuba by za to vylítnul ze školy jako namydlenej blesk a ten náš dostihovej kůň už by to měl v rejstříku."
,,A nedají si říct a nedají," povzdychl si Miki.
,,No, takže je to na mně. Zítra to jdu čistit a příští víkend natřít."
,,A neumrznou ti ruce?" trochu se pousmál, ale rozhodně to nemyslel ve zlém.
,,Na to jsem se zeptal taky. A víš co mi máma řekla?"
,,Nějaký nápady mám, ale poslechnu si originál."
,,Když mi k ruce nepřimrznul sprej, tak mi to u štětky na natírání určitě nehrozí."
Z Mikiho vyrazil zadržený smích, ale solidárně ho zakryl zakašláním. ,,Pomůžu ti s tím."
,,Dík, ale to nemusíš."
,,Jasně že nemusím. Ale chci."

 

21.1.2006 MARTIN

,,Fakt ti to sekne," smál se, až se popadal za břicho.
,,Drž tu svou koňskou tlamu!" syčel Vendy a jako pes vrtěl hlavou ze strany na stranu. Modrý slepenec barvy ale z vlasů vytřást nedokázal.
,,Vendy neříkal jsi, že ti brácha pomůže?" ozvalo se najednou od Martina se značnou vážností. Vendy, momentálně v předklonu, zkoušející jestli barvu nepřemluví aby mu zázračně seskočila z vlasů, ze sebe vyrazil rychlé; ,, Jo, má každou chvílí dorazit."
,,Tak to za sebe asi poslal náhradu," a ukázal na cestu k příchozí osobě. Sotva Vendelín zahlédl kdo jde, zarazil se v pohybu. ,,No to nene."
,,Jojo."
,,No, tak v tom případě se ze mně dneska stane jedináček, protože Mikiho zabiju."
Nechtěl Vendyho dráždit a tak svůj rostoucí úsměv držel na uzdě. Byl si ale dobře vědom toho, že je Petr aktuálně ten úplně poslední člověk, kterého tu teď chce Vendy vidět. A pak si všiml toho naprostého zoufalství, které měl Vendy vepsané ve tváři. ,,Mám ho nějak... poslat pryč?" šeptl opatrně. Jenže v ten okamžik Vendelín přepnul výraz jako program v televizi, široce se usmál a na příchozího zahulákal; ,,Ahoj Péťo!"
,,Nazdar!" zvedl Petr svou volnou ruku na pozdrav. V té druhé držel tašku. ,,Miki mi volal S.O.S., prý vám tu měl pomáhat, ale máma ho odtáhla na nákup takže nemůže dorazit. No a tak mě tu máte." 
,,Moc si toho ceníme," odpověděl Martin pohotově a rychle střelil pohledem na Vendyho.
,,Dejte si na chvíli pauzu. Přinesl jsem vám něco na zahřátí," oznámil jim Petr a s naprostou samozřejmostí vytáhl z tašky velkou termosku. Odšrouboval víčko, které současně slouží jako malý hrneček a část obsahu do něj nalil. Kouřící nádobu podával do ruky Vendymu. Martin jen těkal očima z jednoho na druhého. Vážně, jak moc zabedněný jeden musí být, aby mu to absolutně nedocházelo? Přemýšlel, že by se měl rychle ujmout konverzace, přeci jen, mluvení je jeho parketa a to divné napětí je znát natolik, až má pocit, že se zhmotní. Vendy mu beze slov podal víčko od termosky s horkým nápojem a než stihl cokoliv říct, ozval se Petr. ,,Vendy, máš ve vlasech barvu, víš o tom?" Věta lehoučká, jako poletující smítko, podbarvená lehkým pousmáním nad Vendelínovou neohrabaností - bylo jen přirozené, že Petr natáhl ruku a dotkl se Vendyho vlasů. Martin očekával neadekvátní reakci. Petr ne. Po rychlém plácnutí přes nataženou pravačku zůstal chvíli zaseknutý ve stejné poloze. Vendy byl první, kdo se z toho probral. Tedy možná spíš ten, komu jako prvnímu došlo, že přestřelil. ,,Budeš modrej, radši na mě nesahej," a křečovitě se zasmál. Petrovi to vysvětlení podle výrazu tváře asi ale tak docela nestačilo. A Martin prostě jen dál zíral. V šoku si rychle přihnul z hrnečku a důsledky takové chyby na sebe nenechaly dlouho čekat.
,,Kurva to je horký!" vypláznul jazyk a volnou rukou si na něj naháněl ledový vzduch. Ne že by mu to pomohlo. Atmosféře mezi přítomnými ale ano. Zafungovalo to jako otočení listu v knize.
,,Proč to děláš ty koni?! Když se z toho hulí, tak to asi bude horký, že jo?" vrtěl nad ním Vendy hlavou. Petr už mu soucitně podával ulomený rampouch a snažil se nesmát. ,,Když už jsme u dělání naprostých zhovadilostí, jak vás prosím tě napadlo posprejovat tuhle stodolu? Miki už mi sice něco povídal, ale já bych rád původní verzi, přímo od zdroje."
,,Flabá chviuka," zablekotal Martin s vyplazeným jazykem. Podal Vendymu hrneček, ten do něj několikrát zafoukal a zlehka upil.
,,Plivnul jsem to tam zpátky," řekl Martin laškovně.
,,Kecáš, všechno jsem viděl."
Petr nad nimi zakroutil hlavou, popadl volnou štětku z kbelíku, oklepal jí a dal se do natírání.
Vendelín tiše upíjel čaj, oči upřené na příjezdovou cestu k domu Kohušových. Martin mlčky stál vedle něj, ale díval se na Petra. Na chvíli nevěděl, jestli je ten nápad, co se mu vylíhnul v hlavě dobrý, nebo ne. Ale určitě to bude aspoň ten nejlepší ze špatných.

 

Když jim zbývala k natření jen poslední stěna stodoly, uvedl nápad do pohybu.
,,Pánové, jsme nejlepší. Už nám zbývá jen jedna strana. Jak moc by vám vadilo, kdybych se vytratil?"
Ty dvě reakce které přišly, byly svým naprostým protikladem.
,,V pohodě, jen běž," zaznělo poklidně od Petra.
,,Zabiju tě!!!" zasyčel Vendy.
,,Tak já si z toho vyberu to Petrovo V pohodě, jen běž, jo?"
Petr se s neutrálním výrazem podíval přímo na Vendelína. ,,Co tě prosím tě poslední dobou tak žere, Vendy"?
Martin tušil, že se měl sebrat a jít hned, jak mu to Petr odsouhlasil. Vůbec nechtěl být přítomný u hádky, která se podle Vendyho výrazu dotkne časoprostorem i jejich alternativních já. Tohle neskončí dobře. Pro nikoho.
Vendelín se zhluboka nadechl a Martin čekal uragán. Petr s až bezbožným klidem v ruce protáčel natírací štětku. Jenže Vendelín se místo slov sklonil k odloženému hrnku od plechovky, jehož obsah už na zemi stihl zcela jistě vystydnout. Kopnul ho do sebe a nalil do hrnečku zbytek z termosky. Pořád se z ní kouřilo, ale už ne tolik. Když mu odpovídal, nedíval se na něj. ,,Ale to nic Petře. Tady Macík je hlavní důvod proč tu vlastně jsem a ještě by chtěl ústupky." Vendy si stoupnul a upřeně se na Martina podíval. ,,Čapni štětku a začni makat," Martin by lhal, kdyby řekl, že se mu neulevilo. To, že mu vážně nešlo o to se ulít z téhle práce, bylo i beze slov jasné všem přítomným. Důvod jeho náhlého zájmu o odchod si oba z jeho přátel ale jistě vyložili po svém. Petrovi by to nevadilo. Proč by taky mělo. Ale Vendy to v tu chvíli nejspíš vzal jako ohrožení své komfortní zóny.

 

Když se Martin Hrdina o hodinu později vracel domů, o něco modřejší a o poznání unavenější, pořád mu ten dnešek seděl v hlavě. Rád by Vendymu pomohl. Jen netuší jak. Když přišel domů, zul se a odhodil batoh, všiml si lodiček v botníku. Daniela je doma. Snažil se potichu projít kolem obýváku, ale byl si celkem jistý, že nezůstane nepovšimnut.
,,Ahoj!" mávl na ní, když zahlédl jak se na něj ze sedačky, s knihou v ruce dívá.
,,Ahoj Maci, na slovíčko," pokynula mu k sobě.
,,Jo?" zeptal se, ale zůstal stát ve dveřích.
,,Můžeš si sem na chvíli sednout?" ptala se tiše.
,,Ne." Daniela jen nadzdvihla obočí. Rychle tedy svou odpověď poupravil.
,,Ne že nechci. Ale jsem špinavej od barvy, ušpinil bych sedačku. Převleču se a přijdu, jo?" v tu chvíli se usmála, až mu zatrnulo v žaludku.
,,Jasně, běž. Počkám."
Odebral se k sobě do pokoje a špinavé oblečení vyměnil za čisté. Zpátky byl během okamžiku. Už když si šel sednout tušil, že se mu konverzace nebude úplně líbit. Sám si ale předsevzal, že už na ní nebude zlý, protivný ani jízlivý. To bývávalo a ona si to nezaslouží. A když nad tím zauvažoval takhle, tak Vendyho dnešní chování dokonale pochopil.
,,Maci asi víš, že plánuju tvému tátovi tu narozeninovou oslavu, viď? Potřebovala bych na pár věcí tvůj názor. Nerada bych abys měl pocit, že tě z toho vynechávám. Přece jen, kulatiny jsou jednou za deset let, tak ať to stojí za to," usmívala se. Miloval a zároveň nenáviděl tenhle její výraz. A na té tenoučké hranici, která je mezi láskou a nenávistí balancuje od okamžiku, kdy jí poznal.

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Je zpět!

Miu,9. 12. 2021 23:26

Díky, žes nás úplně neodstřihla. Ale teď. Co má znamenat ten konec, jako? To máš pro nás schovanou další zápletku, kterou nás budeš trápit? Protože ty skákání v čase je pěkně zlý, abys věděla. Ty nám řekneš, co se stane, ale abychom se dozvěděli jak a proč, to ne. Jsem napnutá na další pokračování

Díky

Mirek,12. 10. 2021 16:56

Jsem rád, že jsi opět zpátky!