Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola dvanáctá: Výčitka

30. 6. 2010

Max seděl na židli se strhaným výrazem, hlavou sklopenou a co chvíli zatínal ruce do pěstí, aby je o okamžik později mohl rozevřít, a pohyb zopakovat.

,,Na. Vypij to. Uleví se ti," přitočila se k němu Hermina a podala mu šálek bylinkového čaje.

Max se po ní zuřivě ohnal a hrneček jí vyrazil z ruky.

,,Nechci žádný oblbováky! Já... Já..." rozechvěl se mu hlas, pak ale opět našel jeho pevnost a pronesl:

,,Já chci Viktora."

Mezi chlapcovým obličejem a zemí se blýskla třpytivá kapička, která se následně rozpleskla o jeho koženou botu.

,,Čtyřlístku," vzdychla si utrápeně Nina a její pohled se stočil k Izymu.

,,Dělej něco!" křičelo jí z očí. 

,,Ale co?"  přemýšlel v duchu modrovlasý.

,,Tohle jsme asi krapet přehnali..."

 

Izy si k Maxovi přisedl. Ani jeden z chlapců nemluvil. Max s uslzenýma očima zíral do prázdna a na lavici se mírně pohupoval.

,,Maxi, to bude dobrý," chlácholil ho Izy.

,,On je moje všechno... On, a Nina. Nic víc nemám. A teď... je pryč."

Izy si vzpomněl, jak mu Viktor vyprávěl o Maxově minulosti. O všem, co si prožil. Musel uznat, že tenhle tah je od Viktora více než nezodpovědný.

Na druhou stranu, Max nikdy nedával najevo, jak moc mu je blízký.

 

Najednou se Maxwell zvedl, a v očích mu zaplál oheň odhodlání.

,,Nemůžeme tu jen tak dřepět," zasyčel. ,,Jsem si jistý, že se Vikovo tělo ten člověk pokusí zneužít proti nám. Hned ráno ho pohřbíme. A pak uvidíme co se stane."

,,Slovo muže," souhlasila Nina.

Konečně se plán ubral správným směrem. A to přesně tím, ve který Vik doufal.

Za rozbřesku se vydali k místnímu hřbitovu. Izy nesl Viktorovo tělo, zakryté prostěradlem. Tolik vyhloubených a opuštěných hrobů pohromadě v životě neviděli.

,,Jakým způsobem byli pohřbení?" ptal se Izy aby nic neponechal náhodě.

,,V rakvi. Zasypaní hlínou," sdělila jim Hermina, jako by to byla samozřejmost.

,,Zajdu za hrobníkem, nabídl se Max, aby nemusel neustále pozorovat nehybné tělo svého přítele, schované pod zapranou látkou.

Vrátil se se starým mužem, jehož vlasy byly protkány stříbrem. Společně se táhli s těžkou, dřevěnou rakví. Izy nasucho polkl. Doufal, že má Vik v rukávu nějaký trumf. Jinak ho tu vážně na tři dny pohřbí...

,,Polož ho tam," nakázal Max, když stála rakev na zemi, s víkem odklopeným.

,,A sundej to z něj," šeptl ještě, než se propadl v mlčení.

Tolik nechtěl, ale stejně ho pohled na tu klidnou, milovanou tvář dohnal k slzám. Nadechl se, zvedl svou levou ruku a položil si jí za krk. Vyhledal zapínání, které rozevřel a nechal si svůj stříbrný řetízek s přívěsky sklouznout do pravé dlaně. Beze slov, tak nějak něžně a samozřejmě, odhrnul Viktorovi vlasy z obličeje a krku a svůj řetízek mu připjal. Pohladil ho po tváři a pak se svými rty zlehka dotkl jeho čela.

,,Štastnou cestu na druhý břeh, příteli," zašeptal a ještě ho symbolicky políbil na obě víčka.

Otřel si slzy do dlouhého rukávu a kývl na hrobníka, že může pokračovat ve své práci. Muž tedy zvedl těžké víko a přiklopil tělo uvnitř. Pár hřebíky zajistil víko proti otevření a už zbývalo jen ho dostat dolů, a zasypat. Požádali tedy hrobníka s Herminou aby se vzdálili, a nechali je to dokončit. Izy využil několik svých Youkaiů aby schránku bezpečně vpravil do jámy. Nakonec jí společnými silami zasypali, pronesli poslední slova rozloučení a odešli.

 

 

O tři dny později, když už se stmívalo, seděla naše trojice na náměstí. Pokud by se dotyčný chytl na lep, Vik se dřív či později ukáže. Jenže Max netušil, jak tohle vydýchá. To je neúcta. Naprostá a neomluvitelná, která mu v těle vaří krev.

,,Nepůjdeme blíž k hřbitovu?" navrhla Nina.

,,Ne."

,,Nebuď umíněnec Čtyřlístku! Mohli bychom ho chytit u Viktorova hrobu! No tak! Tohle je nejspíš naše jediná šance, tak jí nezahazuj!"

,,Řekl jsem ne."

,,Mě je jedno co říkáš Maxwelli. Ale já tam jdu," oznámil mu Izy a zvedl se k odchodu.

,,Já ti nebráním. Klidně běžte oba."

,,Co to s tebou je? Ty toho parchnta nechceš chytit?"

,,Chci! Ale nedokážu se dívat na to jak..." zavrtěl Max hlavou a sklopil oči k zemi.

,,Stejně ho znovu uvidíš. Ale když to bude tam, máme mnohem větší šanci."

Max zavřel oči a snažil se pomalu rozdýchat ten tísnivý pocit na hrudníku.

,,Máte pravdu. Jdu toho bastarda zabít," zavrčel.

,,Tak se mi líbíš," pronesla Nina se svým kočičím úsměvem a otřela se mu o kotníky.

 

Mezitím ležel Viktor v rakvi aniž by o sobě věděl. Na tenhle způsob přežití ho přivedl rozhovor s Izym. Dočasně utlumil své tělesné funkce a doufal že až se obnoví, bude už z hrobu venku.

 

,,Tady. Seďte a mlčte. Jsme v závětří, takže tady nás neucítí ani pes, natož zvrácený člověk," špitla Nina.

A tak se k sobě tiskli za náhrobním kamenem u hřbitovní zdi a čekali, jestli se něco stane.

,,Dřevění mi noha, Maxi, posuň se!" sykl modrovlasý klučina.

,,A kam asi?!"

,,Tak si dej Ninu na klín."

,,Dej si jí tam sám."

,,Kluci nehádejte se, je mě tu dost pro oba," snažila se je uklidnit rozrušená Nina.

,,Maxi koukej!" vyhrkl Izy.

K Viktorovu čerstvému hrobu se přiblížil podsaditý muž.

,,Není to náhodou..." začala Nina.

,,Zdejší starosta?!?" doplnil nevěřícně Izy.

,,Ať je, nebo ne... Až to udělá... Chcípne," zavrčel rozčílený Max.

Muž položil ruce nad hrob a hlína se z něj rozlétla do všech stran. Neviditelná síla vynesla rakev na povrch a hrubou silou starosty bylo serváno víko.

 

,,Tohle nedopustím! Důkazů máme dost!" zasyčel Max, zvedl první kámen co mu přišel pod ruku a mrštil jím po starostovi.

Rána cíl neminula. Zlobné, šílené oči se otočily k náhrobnímu kameni, za nímž se naše trio ukrývalo.

,,Za Viktora!" zaječel běsný Max, indigovou, tepající Jor v ruce.

,,Takže je to on," vyšlo z úst fascinovaného Izyho.

,,Nepochybně," s posledním slovem se do boje vrhla i zuřivá kočka a rozběsněný Izy.

Brali starostu ze všech stran, ale ta tlustá bečka nelidského masa jako by najednou vážila míň, než jepice. Byl hbitější než výpady kobry. Netušili jak se mu to podařilo, ale z ničeho nic držel Ninu pod krkem.

,,Nechte mě odejít a nezabiju jí."

,,Viktore!" vykřikla škrcená kočka, která si jako první všimla, kdo se sápe mezi živé.

Maxovy oči se otočily k rakvi.

,,Co to... Co se...?" mumlal zmateně.

Viktor se postavil, jeho ruce se rozzářily zeleným světlem, a svou energii zamířil na starostu.

 

Byl přesvědčen, že nemine.

A tak se poprvé ve svých schopnostech šeredně spletl.

Svým zaříkáváním se mu totiž podařilo trefit...

Ninu.

 

,,Viktore?! Nino!!!" vyjekl Max a nemohl se rozhodnout, co udělat dřív.

Kočičí tělo zaplálo rudým plamenem a vypadlo starostovi z rukou. Na druhý pokus se už Vik trefil. Muž znehybněl.

,,Krucinál! Nino?! Proboha Viktore! Cos to provedl?!?" otočil se na něj šokovaný Izy.

Oheň zhasl a Nina vydala mělký, ztrápený vzdych. Pak zvedla své žluté oči k Viktorovi v němé výčitce. Ty oči zezlátly a poté dostaly barvu tekutého medu. Ale především byly...

Lidské.

 

,,Jak to?! Vždyť jí to nemohlo... Jak je to možné? Na zvířata žádná z těhle zaříkávání nefungují!"

,,Uvědomuješ si že ona nebyla tak docela obyčejné zvíře?!? Ježíš Viktore! Tvůj plán byl bez chybičky, až do teď!"

Izy pohodil očima k třesoucí se dívce. Sám Viktor nechápal jak je to možné, že z ní udělal člověka. První kdo začal jednat, byl Max, když v něm vzkypěl vztek a naprosto ho ovládl. Došel k Viktorovi a dal mu facku tak peprnou, že ho tvář štípala ještě čtvrt hodiny. Neutrousil však ani slovo. Tušil sice, že tohle upekli všichni tři, ale od Vika to byla rána pod pás. A ke všemu Nina...

Mladá dívka. Jediné, co zakrývalo její nahotu byly dlouhé, husté, černé vlasy. Max si stáhl plášť a zabalil jí do něj. Děvče vrávoravě vstalo, jako by před chvílí omdlelo závratí.

,,Viktore... Dáš mě zase do pořádku, viď?" zeptala se rozechvěle.

,,To ti slibuji na svůj život," vydechl Viktor.

Neuvědomil si ale, že ne všechny sliby jsou moudré.

Izy vyvolal sucubu, aby popadla lidskou trosku, která tolik trápila své okolí a společně se odebrali do Herminina domu.

Viktora, jdoucího jako posledního na krku pálil řetízek s přívěsky, jenž mu dal Max v domnění, že s ním odchází na věčnost.

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

co dodat...

Excalibur,6. 8. 2010 16:42

Moc pěkný příběh.. moje chudá slovní zásoba nestačí na vyjádření toho, co se odehrává ve mně.. tak prostě a jednoduše: je to napsané velmy profesionálně, až přestává rozum stát. Vzrušující příběh, který mě do svého děje vtáhl po přečtení 1. řádku.
Jen tak dál, a sny se změní ve skutečnost!

Blechy vedou aneb dement na druhou ^^

Blecha,30. 6. 2010 22:29

Kjááásné, co jiného se dá říci? Ještě na takovéto díla slova nevymysleli...tupci, kdo to za ně má pořád dělat? ;) ^^ Nooooo Ninu mám radši jako kočku, ale ještě mlčim, nevim jak to půjde dál...Takže ... (jak jsem řekla, tak dokonalá slova ještě nevymysleli ;))

Juhuhuuuuuu.

Haku,30. 6. 2010 21:22

Prosim o prepacenie za ten *inteligentny nadpis*,ale nemôzem si pomôct......ja tento pribeh proste zboznujem.A tu facku si Viktor zasluzil...takto nas vydesit(chudacik Max).

No..

Kaci.chan,30. 6. 2010 20:17

Ne všechny plány vycházejí, jak by člověk chtěl, a takhle šílenej nemohl vyjít už vůbec. Ale napsané je to báječně, úžasně, strhující děj. Moc mě to baví!

o:)

Ere Ruli,30. 6. 2010 15:58

To jsem rád, že jsou všici opět v pořádku a Nina... je zpátky člověk. Zajímalo by mě jak to bude v tomhle stavu ted pokračovat :) Že ji časem také nakreslíš? ^^