Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola čtrnáctá: Pod povrchem

17. 10. 2010

 

Cesta do Kiranu nebyla z nejkratších, ale nakonec tam naše skupinka došla. Podle tradice, staré jako Maxovo putování s Viktorem, se čtveřice za bránou odebrala do Spolku lovců, a po domluvě s Joshem, povídačkách o Pánech Noci a Renatě, vysvětlení Niny, obměně vybavení a platbě za vykonané služby se rozešli každý po svém. Dali si jediný den na zotavenou a vlastní zájmy než vyrazí na východ, hledat Maxovu sestřičku. Maxwell trval na okamžitém odchodu, ale jeho tři společníci ho při hlasování převálcovali.

Max odešel trénovat, po Viktorovi se během mrknutí oka slehla zem. Nina, ačkoli teď měla do kočky asi jako vrabčák do orla, vyrazila obhlídnout Kiran a podívat se po okolí. Izy nevěděl co se sebou, nějak už si odvykl tomu být sám. Tak se bezcílně toulal městem a jeho zjev budil leckde zájem, či pohoršení. Po hodinách chůze městem se posadil na lavičku, ruce složil do klína a vtáhl do plic vzduch počínajícího večera. Ve všem tom klidu jím ale trhl pocit, že není všechno tak, jak se zdá. Z přesvědčení, že si to jenom vymýšlí, ho vyvedlo mírné vzdychnutí země. Drobný otřes, lidskými smysly sotva zaznamenatelný. Holubičí křídlo se na Izyho čelence nespokojeně zachvělo.

,,Tohle se mi nelíbí," sykl.

O tom že není jediný komu se něco nezdá, ho přesvědčil hbitý pohyb a brzdící paty jeho ladné společnice.

,,Izy?!"

,,Nino!"

,,Cítil jsi to taky? Právě teď?"

,,Zrovna jsem přemýšlel jestli mi z toho všeho nepřeskočilo, ale zdá se, že se to vážně stalo."

,,Ano. Zachvěla se. Ale to není všechno Izy! Prý se tu dějí divné věci od chvíle, co jsme posledně odešli. Ale to není tak dlouho aby se tu stačili nepozorovaně usídlit démoni!"

,,Musí tudy procházet spousta lovců, někdo by si toho přece musel všimnout! Děje se ještě něco kromě těch otřesů?"

,,Ztrácí se děti a kočky opouštějí město."

,,Myslíš že to... že to souvisí s Maxovou sestrou?"

,,To netuším. Ale vím, že právě teď bych chtěla být kočkou víc, než cokoli jiného na světě," byla přesvědčená, že v kočičí podobě by se určitě nějak dopátrala toho, oč tu běží.

,,Musíme najít Maxe, tohle nemůžeme nechat bez povšimnutí," zakončil Izy, drapl Ninu za ruku a úprkem se hnali do míst, kde tušili Maxwella.

 

Našli ho na tréninkovém place, trénoval s Jor útok na nepřítele.

,,Maxi!" volali na něj už z dálky.

Chlapec se k nim otočil, v ocelově šedých očích stála otázka.

Vypověděli mu všechno, na co přišli. Max si vrátil Jor do pouzdra na zádech a jako vůdce zavelel:

,,Najděme Viktora!"

,,Dobře, kde mám hledat?" zeptal se Izy, neznalý Viktorových Kiranských zálib.

,,Zkus červené lucerny, herny a hospody," uchechtla se Nina s trpkostí v hlase.

,,Nemáme čas moralizovat, musíme ho najít! Když se třese zem, znamená to, že je něco pod povrchem. Pod Kiranem jsou staré chodby a stoky... Bez Viktora tam nepůjdu."

Oběhli veškeré vykřičené domy, prozkoumali i nejzapadlejší putyky ale po jejich blonďatém příteli jako by se slehla zem.

 

,,Napadá mě ještě jedno místo, ale tomu se mi ani nechce věřit. Aspoň ne u Viktora."

Max se rozeběhl ke kostelu ve středu města. Ale pokud nebude tam... Tak kde je?

Vběhl do kostela a se zběžným pohledem mířícím k oltáři se pokřižoval. Zvyk je železná košile. Tohle má v sobě zakořeněné ještě z doby, kdy měl rodinu. Všiml si několika mnichů, klečících vpravo u velkého kříže. Měli skloněné hlavy a tak nebylo na první pohled poznat, jestli mezi nimi Vik je. Ale Max neměl čas je tiše obejít a podívat se. Musel jednat.

,,Viktore?!?" zaburácel Maxův hlas rozlehlým sálem, doufajíc v odpověď.

,,Maxwelli?"

Maxovi poskočilo srdce že ho našel. Ačkoli byl vyveden z míry, že zrovna tady.

,,Co se děje?" zarazil se a prohlížel si chlapce, který k němu svižně kráčel.

,,To ti povím cestou, jdem!" v Maxovu hlasu nebyla ani špetka ústupnosti.

Táhl ho za sebou a spěšně na Vika vychrlil totéž, co předtím na něj Izy s Ninou. Čtveřice se opět setkala před jednou z hospod.

,,Kde byl?!" vypadlo z Niny nabručeně.

,,Tomu neuvěříš. V kostele."

,,Zpytuješ svědomí?" poškádlila ho dlouhovlasá dívka.

,,Tak nějak," usmál se Viktor na Ninu.

Na jejím obličeji bylo krásně čitelné že je nejen za sebe, ale taky za Maxe moc vděčná za to, kde ho našel.

 

,,Kde je vstup do stok?"

,,Nevím, ale můžeme se tam dostat některým z kanálů."

,,Tak to vezmeme kolem kovárny. Musím tam něco vyzvednout."

,,Dával sis udělat zbraň??" zeptal se zvědavý Viktor.

,,Něco na ten způsob."

,,Mohls mi říct. Třeba bych dokázal něco lepšího než je Jor... Když s ní nejsi spokojený," zabručel blonďák.

Max si odfrkl, usmál se, ale odpověď mu nedal.

,,Jsme tu. Zvedněte poklop a klidně jděte napřed. Doženu vás."

Maxwell se vzdálil. Izy za pomoci svých Youkaiů zvedl těžký poklop do stok. Ovanul je zkažený vzduch, ve kterém pocítili hnilobu a pachuť smrti.

,,Jdu první," oznámil Viktor a jeho postava se ztratila v temnotě uvnitř.

,,Běž Nino. Půjdu za tebou," řekl Izy.

Hubená dívka se posadila na okraj, nohama nahmatala příčku kluzkého železného žebříku a začala sestupovat. Když v podzemí mizel i Izy, zahlédl Maxe, jak se s balíčkem v ruce žene k poklopu.

,,Světlo," zašeptal Viktor, otřel o sebe prsty aby nebylo příliš slyšet lusknutí. I když tak tiše a opatrně, přecijen se mu ho podařilo zažehnout. Zelené plamínky zvesela poskakovaly na Viktorově palci, než je pustil na zem a ony ozářily cestu před nimi.

Viktor si všiml slézající Niny a pomohl jí na zem. Poté následoval Izy a hned po něm Max.

 

,,Nino pojď sem," šeptl Maxwell.

,,Děje se něco?"

,,Tohle je pro tebe. Aby ses mohla nějak bránit když už nejsi... když už nemáš svoje drápy," a podal dívce balíček hadrů.

Nina ho položila na zem a odkryla zbraň, kterou jí Max věnoval. Vlastně byly dvě. Vypadaly jako obrovské drápy.

,,Tohle je něco jako katary. Dříve to používali zabijáci, ale napadlo mě že takhle budou lepší. Má to kožené řemínky na upevnění, ale pokud budeš dost silná, vázat si to nebudeš. Spíš by bylo lepší... Naučit se to rovnou bez nich. Není dobré mít zbraň připojenou k tělu."

Nina uchopila madla zbraní a postavila se. Obě ruce vypadaly, jako by k tělu ani nepatřily. Hubené paže končíci smrtonosnými zbraněmi vypadajícími jako stříbrné drápy.

Jeden úder způsobí tři zranění. Jedna ruka držící tři nože. Šest čepelí. Najednou to vypadalo, že i Ninino drobné tělo může být nebezpečné.

,,Jdeme," šeptl Izy, kterého obklopovala fialová záře a celý se chvěl.

Ne strachem. Očekáváním.

Max instinktivně sáhl po Jor. Její tepot se ozýval v pravidelném rytmu a rušila ticho, které ve stokách panovalo. Její záře zuřivě kontrastovala s Vikovou zelenou a Izyho fialovou.

 

,,Izy, Maxi, počkejte."

,,Co je Viku?"

,,Měl bych něco udělat se zbraněmi které má Nina. Pokud budeme bojovat s démony, obyčejné nože na to nebudou stačit."

,,Dobře, kolik času potřebuješ?"

,,Jen chvíli," oznámil a přistoupil k dívce.

,,Izy, budu tě potřebovat," modrovlasý chlapec přistoupil k zaříkávači.

,,Nastav ruce. A necukni. Nemáš se čeho bát."

Viktor vylovil stříbrnou dýku a pak s ní řízl Izyho do pravačky. Nanesl si jeho krev na vlastní pravou ruku a pak to celé zopakoval i s levou.

,,A teď ustup Izy. Nino, natáhni ke mně ruce."

Děvče natáhlo paže se zbraněmi před sebe. Viktor jí na ně položil své krví potřísněné dlaně a začal zaříkávat. Nesrozumitelným šeptem vdechoval zbraním život.

Když skončil, katary se rudě rozzářily a začaly tepat jako Jor.

,,Teď jsou živé. A patří k tobě. Budou tě chránit a budou s tebou ve spojení tak, jako je to mezi Maxem a Jor. Budou se chovat stejně, ale jenom v tvých rukou. Vložil jsem do nich Izyho krev. Z jediného, prostého důvodu. Vy dva... On tě... Vy... Vy jste propojení, víš? V cizích rukou ty zbraně ztratí svou moc. A budou jako obyčejné. Pamatuj na to."

,,Dobře. Děkuji ti Viktore."

,,Tak pojďme."

Skupinka se stokami pomalu kradla dál. Občasné otřesy je ujišťovali že měli pravdu. Tady dole se něco skutečně skrývá. Něco, co by tu být nemělo.

 

,,Krucinál!"

,,Tohle není dobré."

Došli ke konci úzkého průchodu, ale ten se dál dělil do dvou směrů.

,,Tak kam teď?"

,,To je jasný, rozdělíme se."

,,To není moc dobrej nápad Maxi," znejistěl Viktor. ,,Měli bychom jít všichni najednou. Když nic nenajdeme, vrátíme se.

,,Takhle to ale bude rychlejší!"

,,No dobře ale... Dohodneme se, že zůstaneme ve dvojicích. Pokud by bylo někde další rozcestí, tak NIKDO nepůjdeme sám."

,,Dobře. My dva jsme byli zvyklí útočit v páru. Každý lovecký tým je dvojčlenný. Nezbývá než doufat že to zmáknem. Mám dojem že díky tomu, že je nás víc, jsme krapet polevili v ostražitosti... Izy, Nino... Teď jste lovci jako my. Nina bojovník, Izy zaříkávač. Hodně štěstí," rozloučil se Max a vkročil na cestu vlevo.

Podal Viktorovi ruku a pohltila je tma.

 

Izy se i přes svou malou výšku vyškrábal do chodby vpravo a pomohl Nině nahoru k sobě. Ale když jí vytáhl, její ruku nepustil.

,,Nino já... kdyby..." Děvče s duší kočky ho ale zarazilo, když mu přes ústa položilo prst.

,,Žádné kdyby," mrkla a chtěla vyrazit vpřed.

Izy jí zastavil a strhl zpět. Zavřel své zelené oči, vyhledal dívčiny rty a políbil je. Když se odtáhl z polibku, nechal své čelo na jejím a rukama jí něžně držel hlavu. Se zavřenýma očima to ze sebe vysypal.

,,Nevím...Nevím co to je Nino. Tohle neznám. Neměl bych mít tak moc lidské city... Já... Miluji tě. A za každou cenu tě ochráním. I kdybych měl položit život."

Nina se uvolnila ze sevření, smutně se usmála a sklíčenou tvář odvrátila do tmy. Dala se do běhu k jejich cíli. Izyho cítila hned za sebou.

V té husté tmě to nebylo vidět, ani znát. Ale tehdy...

...Nina poprvé zoufale plakala.

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Chíchíchí

Elsa-sama xD,18. 10. 2010 18:51

Elsa děkuje za krásný další dílek. Elsa odpočítává, ale mírně, protože jinak by musela zešílet jak pomalu ti to trvá! :D Počkej až přijede! :D

Jojojo

Kaci.chan,18. 10. 2010 17:18

Aneb jak řekla Haku, dalšííí! Je to skvělé, napínavé, zaláskované, perfektní.

Chroniiiii......

Haku,18. 10. 2010 16:10

....slniecko moje,co mi to robis?.....ja chcu dalsiuuuu cast...páč tato bola nadherna(hlavne to nevypovedane a medzi riadkami)...ale ten koniec...ja sa uz vazne zacinam bat ako to cele skonci!! Mam hrooozitansku radost,je moja najoblubenejsia z najoblubenejsich,,dakujem krasne.

...

Excalibur,17. 10. 2010 23:28

Konečně vytoužené pokračování Clovera. Dobrá práce! Moc se mi líbí tento díl, jako všechny ostatní... Při čtení člověk úplně zapomene na realitu, příběh ho prostě pohltí. Moc se těším na další pokračování, jak se to asi bude mezi Izym a Ninou vyvýjet? Doufám, že mě nenecháš moc dlouho čekat ;-)
A ještě jednou děkuji :-)