Tohle mě jednou zabije. Otravné řinčení budíku, každý všední den, v šest ráno. Poslepu jsem hmátl na zem vedle postele a toho ranního provokatéra vypl. Ještě chvilku jsem se válel v posteli, než zvítězilo nutkání jít se vymočit. Rovnou jsem se v koupelně zkulturnil. Sotva jsem si dočistil zuby, vyskočila na pultík u umyvadla moje kočka a čekala, až vrátím kartáček do kelímku a přisunu je ke zdi.

,,Jdeš si pro svou dávku mentolu ty kočičí feťáku?" zeptal jsem se.

Zvíře se po mně ohlédlo a jako by říkalo:

'Tak běž už! Přece to nebudu dělat před tebou!'

Zhasl jsem a odšoural se směr ložnice. Z potemnělé koupelny se ozývaly zvuky drhnutí. To HD olizovala svým drsným jazykem můj kartáček. Vytáhl jsem ze skříně džíny a tričko, z šuplíku podvlíkačky a ponožky. Ještě jsem zalovil mezi CDčky na stole a vyhrabal své oblíbené prstýnky. Takto vybaveného mě čekala už jen snídaně a odchod do práce. Ha, ha, ha... Bůh už si ze mně zase dělá prdel. Nemůžu jako každý normální smrtelník odejít do práce, aniž bych hledal HD kočku. Ta mrcha vždycky schválně zaleze abych si myslel, že mi zdrhla z bytu. Nechal jsem otevřené dveře a vracel se vypnout sporák. Když jsem za sebou zavíral, zmocnil se mě neklidný pocit, že pláchla. Tak zhýčkaná kočka by někde venku určitě zdechla. Ona jako obvykle dělala že neexistuje a nepřišla ani na zarachtání krabicí s krmivem.

,,HD! Kde jsi?!" křičel jsem naštvaně.

,,Mrau!" ozvalo se mi u kotníků.

,,Příště tě roztrhnu jako hada!"

Chňapl jsem po ní a s kočkou v podpaží vyšel z bytu. Hodil jsem jí dovnitř a zabouchl.

,,Heuréka!"

Zamkl jsem, přivolal výtah a sjel z nebes na zem.

Do práce to mám pěšky něco přes půlhodinu. Ale raději se projdu, než se mačkat v zapařené a zaprděné veřejné dopravě.

A vzhůru... dolů, do jámy lvové...

No, abych nezapomněl, šíleně miluju svého šéfa. Sranda. Mám kancelář hned vedle, aby se nenamáhal chodit tak daleko, když něco chce.

,,Dobré ráno Naruto," vlídně se usmála zdejší recepční.

,,I vám," odpověděl jsem zdvořile a naklusal do zavírajícího se výtahu.

Než jsem se vyvezl k místnosti pro mě určené, měl jsem pár minut na přemýšlení, čím dnešek začnu. Ani mě nehne zabývat se tím Jiraiyovým "projektem". Zase to bude prasárna a šéf za to sjede akorát tak mě. Takže co tam mám dál... Aha, už vím. Možná bych mohl pozvat tu slečnu, co žádala o místo sekretářky. Náš Big boss si přeje někoho k ruce, aby pořád nevyužíval mě. Ne že by mi to vadilo. Už jsem si zvykl na post děvečky pro všechno. Kovové dveře se s cinknutím otevřely k cíli mé cesty. Odemkl jsem kancelář, zabouchl za sebou, zapl počítač a svalil se do černé, polstrované sedačky.

,,Naruto!" zahřmělo odvedle.

O-ou. Šéfík má blbou... A taky šestý smysl na mé příchody.

Zvedl jsem zadek a došel za ním. Bez zaklepání jsem vkročil a z vesela se zeptal:

,,Volal jste, pane?"

Právě přede mnou stál muž mých snů. Prostě... idol.

Ebenově černé vlasy neupraveně poházené kolem obličeje, rozzlobené, hluboké oči, štíhlá, ale svalnatá postava a přepracovaný výraz.

Můj první dnešní dojem. Síla co? A to už tu dělám dva roky. A zamilovaný jsem... taky dva roky.

Jenže tenhle krasavec má prý ženu, dvě děti a je mu o dvacet let víc, než mě. O tom, že bych ho směl líbat, si fakt můžu nechat akorát tak zdát.

,,Můžete mi vysvětlit, co je tohle?!?" otočil na mě Jiraiyův návrh obalu pro jeho "projekt".

No do pr...kenný ohrady! To ten den začíná pěkně zostra.

,,Za tohle nemůžu! Pořád říkám, že je to chlívák a ať ho vyhodíte. Tohle mi vnutil včera večer s tím, že bych si to měl projít."

,,To je hezká pohádka Uzumaki! Neříkejte že TOHLE ho napadlo samo!" vrčel na mě šéf.

Na obrázku byl k mé smůle šéfík v nemravné pozici... s nikým jiným, než semnou...

No jo. Tak jsem nedokázal držet hubu no.

,,Ať si to laskavě odpustí. Nejsem roztomilej buzík, jako vy."

,,Spolehněte se, budu ho krotit," kníkl jsem.

Odvaha se vytratila. To ten starej trotl přehnal!

Šéfovi zazvonil mobil a tak ho zvedl.

,,Uchiha Sasuke... Ano," pokynul mi rukou, abych se vytratil a pokračoval v hovoru. Zapadl jsem do kanclu a začal pracovat.

Kolem poledne se v mých dveřích objevila černovlasá hlava.

,,Uzumaki, mám teď nějaká jednání, ale na večer se vrátím a budu vás tu potřebovat, takže se neopovažujte zdejchnout, jasné?"

,,Jistě," houkl jsem, zrak upřený do monitoru.

Jak řekne na večer, vždycky se domů vracím až ráno. Došel jsem si na oběd a den zabíjel jednoduchými úkoly, abych se později odpoledne zabýval tím důležitějším, a neusnul tu. HD kočka bude asi pěkně nasraná, že celý den nedostala jíst. Zavolal jsem tedy své dobré kamarádce, jestli by ke mně neskočila a nenakrmila jí. Mile to přijala a tak mám o starost míň.

Odbíjela jedenáctá večerní, když mi šéfík naběhl do kanclu.

,,Jste tady. Máte kliku," spustil udýchaně a zavalil mě hromadou lejster.

,,Přebrat, přinést," rozkázal a odešel do vedlejší místnosti.

Do půl druhé jsem se v tom vrtal, než bylo hotovo. Roztříděné hromádky jsem cik cak naskládal na sebe a donesl mu je.

,,Paráda. Děkuju."

,,Ještě něco, nebo můžu domů?"

,,Ještě..." s hlavou sklopenou do papírů mi prstem pokynul k sobě.

Obešel jsem stůl, abych mu byl blíž a sklonil se k němu. Chňapl mě za výstřih a strhl na sebe. Dopadl jsem mu do klína a zděšeně kulil oči. Bolestivě mi sevřel vlasy v zátylku a jazykem se mi prodral do úst. Povolil jsem a nechal ho, ať si dělá co chce.

Po tomhle jsem dva roky toužil.

Všechno to bylo jako v mlze a přespříliš rychlé.

Strhl ze mě kalhoty, přehnul mě přes stůl, penis mi zastrčil do zadku a bušil do mě co to šlo. Obdivoval jsem tu razanci s jakou mě šoustal. Na čtyřicátníka má fakt kondičku. Bral si mě pěkně tvrdě a já si začal připadat jako děvka. Takhle jednoduše se snad nenechá přefiknout ani ta nejlevnější. Když se udělal, jen se otřel, upravil a zeptal se co dělám dnes v noci.

,,Nic," vypadlo ze mně.

,,Tak půjdeme k tobě," rozhodl.

Zamkli jsme kanceláře a vypadli do tmy venku. Naložil mě do auta a podle mých pokynů jsme se dostali až k mému bytu. Majetnicky jsem si ho vedl za ruku. Nebránil se. Hned za dveřmi bytu se na mě vrhl a divoce mě líbal, než se lekl pohybu u svých nohou.

,,To je HD kočka," řekl jsem.

,,HD?" podíval se k nohám.

,,Co je to za jméno, HD? To jako kočka s vysokým rozlišením? High digital kočka?"

,,Ne. Znamená to Hodně Debilní kočka. A navíc se sjíždí mentolem ze zubní pasty."

Můj projev přešel mlčením ale jeho tělo se zachvělo smíchem. Odkormidloval jsem nás do ložnice a tam jsme se až do svítání dál věnovali erotickým hrátkám.

Ráno jsem se vzbudil sám.

Ha, takže jsem byl jednorázovka.

Vůbec se mi nechtělo číst vzkaz na vedlejším lůžku. Nemám rád srdceryvné výkecy. Prostě sex. Co jiného bych mohl čekat když má rodinu. Otevřel jsem list, ale kupodivu tam žádný citový výplach nebyl.

Jo, přijde si zašukat, chtěl říct. Skončím to, než bude pozdě. Nebudu hrát druhé housle. Vždycky jsem takový byl - buď všechno, nebo nic. Stejně by ten věkový rozdíl nedělal dobrotu.

Celým dnem jsem se proflákal a přemýšlel, čím ho odehnat. Takoví jako on, si pokoj nedají, když něco chtějí. V devět večer se zuřivě rozezněl zvonek.

,,Nemohl jsem se dočkat," zašeptal a ještě ve dveřích mě začal svlékat.

,,Uchiho brzdi," zchladil jsem ho.

,,Nejsem bezplatná sexuální služba. Skončíme tuhle parodii na zamilované, co říkáš? Máš doma rodinu, tak jdi za nimi."

Nechápavě na mě zíral.

,,Co to tu žvaníš Uzumaki? Jaká rodina?"

,,Tvoje žena a děti."

,,Idiote! Žádný nemám! Kdo ti to nakecal?"

,,Jiraiya."

,,Pfff... Mistr úchyl... Zajímá mě, co tím sledoval."

,,Takže...?" byl jsem mimo.

,,Mám tě rád. Jen jsem se toho bál. Je mi čtyřicet, tobě dvacet... Nevěděl jsem co čekat. A pořád ještě nevím."

,,Uveď to na pravou míru Sasuke. Chodíme spolu nebo ne?"

,,No, když jsi mi minule tak ochotně držel, myslel jsem, že mě chceš... Takže asi jo."

,,Jsem zmatenej. Ale vim že tě miluju."

,,A já zase že tebe. A už pěkně dlouho. Chci tě se vším všudy. I s kočkou která se sjíždí jako sáně."

,,Uchiho střelenej," zasmál jsem se a do pěti minut jsme zase skončili v posteli.

Jiraiya věděl, co dělá. Prostě je nevybíravě popostrčil dopředu, až se jako dva magnety co se vzájemně přitahují, srazili.

Jejich věkový rozdíl je sice někdy znát, ale ani jeden z nich se tím netrápí.