V rádiu hrála jeho oblíbená píseň, řítil se závratnou rychlostí po mokrém asfaltu. Nové auto, nová cesta a nálada ještě horší, než text oné skladby. A to má vlastně znít pozitivně.
Na slova "Ten nejosamělejší z osamělých" si jen odfrkl a sledoval cestu před sebou. Pomalu se blížil k cíli. Potřeboval se po tom těžkém dni odreagovat a protože ostatní možnosti selhaly, vzal to nejbližším směrem ke své oblíbené hospůdce. A nejel se opít, i když cítil že by to měl zapotřebí. Jenže alkohol mu problémy nevyřeší, a toho si byl dobře vědom. V podstatě si byl jistý že by pak vyváděl, a možná by mu z toho všeho bylo ještě hůř. Nejen že dnes padla ta velká zakázka na které přes měsíc pracoval, ale ještě dostal košem. Podruhé. Rozladěně zavrčel, rádio vypnul a povolil nohu na plynu. 
Nějakých pět minut na to už parkoval, zamykal a šlapal po známé cestičce přesně do míst, do kterých měl namířeno. Potřeboval by o ní nepřemýšlet. Protože každá vzpomínka bodala, jako by měl v prsou schouleného ježka. Sedl si ke stolu, nadechl se a rozhlédl. Jistě že tu moc lidí nebylo. Sychravé, listopadové odpoledne, jako dělané pro to být někde zachumlaný v peřinách - nejlépe ještě s někým dalším. Očima míjel starší, zřejmě manželský pár a oba dva se na sebe usmívali. Zauvažoval co dělá ve svém životě špatně, že něco takového pořád ještě nemá. Kristova léta už klepou na dveře a jeho druhá polovička pořád nikde. Vlastně, někde ano. Momentálně v centru města přesně pod tou peřinou nad kterou uvažoval, ale s NÍM. Toho chlapa nenáviděl až do morku kostí, ačkoliv k tomu neměl absolutně žádný důvod. (Tedy kromě toho, že je do ní asi tak pět let zamilovaný.) Úvahy i rozhled mu přerušila pohledná servírka, když se vesele zeptala co si dá. 
,,Kávu. Latte. Asi tak s tunou cukru. A dort."
,,A jaký si budete přát?"
,,To je úplně jedno. Výběr nechám na vás."
,,Špatná nálada?" nadhodila jen tak do větru a už se k němu otáčela zády.
,,Vskutku," vzdychl si, ale už jen tak pro sebe.
Pokračoval v prohlížení lokálu. Stejně neměl co jiného by dělal než mu ta slečna donese objednávku. Ještě jednou pohlédl na manželský pár a nezbylo mu než doufat, že se něčeho takového jednou taky dočká. Jenže v jeho plánu figurovala ona, a už podruhé mu řekla ne. A věděl že i kdyby se zeptal ještě několikrát, odpověď bude stejná. Jediní další hosté byl hlouček mladých lidí u stolu v koutu. Pět. Pět osob, dva muži, tři ženy. Jeden z mládenců mu divokým způsobem připomněl kdysi slavnou osobnost ze skupiny Kelly Family. Až se mu chtělo protočit oči. Byl tak ve čtvrté, páté třídě když to spolužačky téměř i doslova "žraly". Po jeho levé, i pravé straně seděly ty dámy, možná dost spíš dívky. Dlouhovlasá blondýnka s otravným smíchem a druhá s vlasy obarvenými na modro. Ne že by mu výstřední lidé vadili. Byl na to díky ní opravdu hodně zvyklý. Potom ta holčina se dvěma drdoly co v ruce protáčela lžičku od kávy. A nakonec ten blonďák. Prohlížel si ho o něco déle než ostatní. O nohu měl opřenou černou kytaru. A celou dobu se usmíval. Když mluvil, i když naslouchal. Určitě je to povahou veselý, bezprostřední člověk, zrovna jako ona. A tentokrát ty oči vážně protočil. To na ní musí myslet všude? Když své oči odvracel, povšiml si letmého pohledu toho blonďatého kluka. Ale no tak. Až tak moc přeci nezíral. Odkašlal si a začal zkoumat barový pult a vyhlížet servírku. I když to tu měl rád, mohl upřímně říct, že zrovna ta káva jim trvá jako by jí sami sklízeli a pražili.

Nakonec se své objednávky skutečně dočkal. Káva byla tak sladká jak potřeboval a ještě dostal sáčky s cukrem navíc. A ten kus dortu co mu servírka přinesla byl skutečně monstrózní. A protože neměl kvůli komu se držet zpátky, rovnou se do toho pustil. Možná doufal v to že ta bílá, krystalická droga v jeho mozku správně zapůsobí a jemu se zlepší nálada. Jenže to by si napřed musel vyčistit hlavu, což skutečně nebylo jednoduché. Místo toho aby si užíval každé sousto a nezahrnoval se zbytečnými myšlenkami rekapituloval dnešní den. Bylo mu jasné že ta zakázka pro firmu je mrtvá a že z toho plyne pohovor u šéfa na který se teď ani trochu necítil. Věděl že si to dokáže obhájit, jen prostě neměl na dohadování náladu. Potom ona, a to její NE. Ne, prostě ne. Pochop zlato, mám tě ráda ALE tohle nejde. Jsme přátelé, a chci aby to tak zůstalo. A když na ní vychrlil to, co už tolikrát chtěl říct, byla skutečně krutá, a taková nebývala. Alespoň ne za časů, kdy se jednoduše měli pro sebe. Kdy mu ty pocity nedocházely a nechal si svou šanci proklouznout mezi prsty, a ona se zamilovala do jiného. 
,,Sasuke už nevím jak jinak ti to říct, ale miluju ho. On je pro mě ten nejdůležitější chápeš?! Ty seš jenom kamarád!"
Netřeba říkat že kdyby mu vyjmula srdce lžící, bolelo by to míň. Přistihl se že utopen v předněkolikahodinovém dějství tupě civí k tomu stolu. Na černou kytaru a blonďatou hlavu. Má modré oči.  Sakra!
Sklonil hlavu k talířku se zpola snědeným dortem a bylo mu ještě hůř. Už skoro slyšel jak si z něj začne dělat legraci a bude po něm pubertálně pořvávat dokud se nesebere a neodejde. Neměl se tam dívat. Vložil do úst další sousto a rychle žvýkal. Teď už nejedl pro chuť nebo pro to aby ho cukr povzbudil. Ne. Chtěl to jen sníst, odjet domů a litovat se tam. A možná se vážně opít. Dopil kávu, zkontroloval mobil. Nic. Ani jedna smska aby mu napsala že to tak nemyslela. Jenže nejspíš myslela. Kde jsou ty časy, kdy jí měl pro sebe? Chvíle, kdy na něj měla čas kdykoliv? Kam utekly dny, kdy měl dojem že je na správném místě? Tiše si povzdychl, pobral nádobí a donesl ho na bar. Věděl že to může taky nechat ležet, jenže když tam stejně jde, tak co. 
,,Zaplatím," zabručel na tutéž servírku, co mu donesla objednávku a která momentálně do pullitru točila malinovou limonádu.
,,Vydržte hned jsem u vás," zase se usmála a nesla natočené pití k tomu stolu. 
Možná se tam podíval jen proto, že jí pohledem doprovázel. A možná taky ne.
Díval se. Věděl že se dívá. Pak jako by modrýma očima problesklo pochopení. Servírka položila růžovou vodu před něj. Modrooký poděkoval a vstal. Tak se otočil zpátky přímo proti pípě a čekal na tu holku, aby mohl zaplatit útratu.
,,Známe se?" ozval se melodický hlas přímo u jeho hlavy.
,,Ne," byla to rychlá, strohá odpověď. Neměl ani trochu chuť něco s někým řešit a rozhodně nechtěl navazovat nějaká přátelství.
,,Pořád jste si mě prohlížel."
,,Máš hezký kamarádky," vydechl s nakyslým tónem.
,,Jo, to budou mít radost. No nic, nashle."
Blonďatá bytost se otočila na patě a zamířila ke svému stolu. Smála se a pokračovala v debatě, jako by zrovna nemluvila s člověkem, ze kterého čiší syndrom vyhoření na sto honů. Nechápal proč zauvažoval nad tím, že mu ta flanelová košile sluší. 

Zaplatil útratu, odešel, nasedl do auta a jel. Ještě se mu domů nechtělo. Tedy jaképak domů - do bytu. Jenže nic jiného neměl, takže se tam nakonec vrátil. Seděl na drahém gauči, před velkou plazmovou televizí. Měl vypnutý zvuk a jednoduchým pohybem stále dokola přepínal programy. Poslední dobou to byla jeho každodenní rutina. Do postele šel brzy a aby byl schopen usnout, vzal si prášek na spaní. Ráno se probral se stejně mizernými pocity, jaké měl když usínal. Zdá se že bude ještě dlouho trvat než se s tím srovná, nebo to nějak zazdí. Věděl že jakmile dojede do firmy, někdo si ho odchytí a pár minut po příchodu zřejmě skončí u šéfa. Neměl tu práci rád, ale odejít se nechystal. Měl rád svůj plat a možnost vybrat si dovolenou, téměř kdykoliv chce.
,,Sasuke Uchiha!" dle předpokladů slyšel jak se jeho jménem otřásá celá chodba, vedoucí k hlavní kanceláři. ,,Až přijde, chci ho tu! Hned!!!"
Kolega který byl po větru zařvaných slov otevřel ústa aby mu něco řekl, ale on jen odevzdaně pokýval; ano, vím o tom, hluchotou netrpím. Se zaklepáním vstoupil do kanceláře svého nadřízeného a pokusil se nasadit neutrální, možná až odměřený výraz. 
,,Sednout, vysvětlit! Ihned!" neječel na něj, to už si stihl vynahradit před minutou.
A tak se dal do dlouhého monologu o tom, že měl klienty do poslední chvíle přesvědčené, smlouvy byly podepsané, ale z nějakého důvodu, který samozřejmě neuvedli, odstoupili. Strávili tam něco přes hodinu, než byl vrchní otrokář spokojen a ujištěn, že za to pochybení opravdu nemohl on, nýbrž druhá strana.
,,A ještě jedna věc, pane Uchiho, oznamte jim že toto chování je nepřípustné, a ať se pro případné další kontrakty obrátí na jinou firmu. Děkuji."
,,Zajisté."

Když seděl ve vlastní kanceláři, dal se do vyřizování svých povinností. Den utíkal a on byl naštěstí dostatečně zaměstnán, aby myslel na cokoliv, co by ho mohlo uvrhnout do ještě temnější nálady. Odcházel se soumrakem, což byla při listopadu zhruba půl pátá hodina. Sice tam byl včera, ale rozhodl se ještě zastavit u Dragouna, s tím že se tam zase posadí do rohu a bude předstírat že vede spokojený život. Vůbec to nebylo proto že se cítil osamělý a jediný lidský kontakt, (pokud nepočítal zlomené srdce) měl v poslední době se šéfem, kolegy, servírkou a modrookým blonďákem. Dorazil, usadil se na své oblíbené místo a tak jako to měl ve zvyku, rozhlédl se. Na baru dva muži středního věku, každý se sklenicí piva u ruky, stůl u okna, dvě děvčata která sem zřejmě nedopatřením zabloudila na brzkou večeři a nevěřícně se probírala jídelním lístkem a pak hlouček "mladých". Ne že by ho hledal, ale blonďatá hlava kterou si minule vcelku rád prohlížel, mezi nimi nebyla, tak to rovnou vzdal. Tentokrát se obešel bez dortu, ale to kafe si dal. Jíst tady nechtěl. Ano, je pravda že to tu měl rád, ale to bylo hlavně milým prostředím a roky, po které sem chodil. Že by se tu někdy nějak delikátně vařilo, to se opravdu říct nedalo. Seděl, myslel a čas utíkal. Ani dnes se mu neozvala. A možná to bylo dobře. Měl by si držet odstup, alespoň dokud se se sebou nevyrovná. Jenže ona byla jeho život. A ne v nějaké zkreslené formě, ne pro ty city co k ní choval. Když byl s ní, cítil se naživu. Tak proto. Momentálně si připadal jako textu prostá melodie s nevalným zněním, ke které vlastně nikdo ta slova ani vymýšlet nechce. Zřejmě za to mohla i komplikovanost jeho povahy. Měl kolegy, známé a jí. A ani jediného přítele. Lehce pohodil hlavou a vložil si dlaně na obličej.

,,Nazdáááár!" rozdunělo se několika hlasy naráz, od stolu který byl příčně přes lokál od něj. Ano, ta banda "mláďat". Halekali na příchozího přítele. Na něj. Na modrooké poklidné cosi, co mu i přes hřmot přátel věnovalo zářivý úsměv. Nesnesl ten pohled. Odvrátil oči, dopil kávu a došel zaplatit.  Stál u pultu když si všiml že kluk zase mizí, zřejmě sem jen něco přinesl, asi měli tuhle špeluňku jako takové shromaždiště. Odcházel a maloval si jak dojede domů, vykoupe se, loupne do sebe prášky na spaní a probudí se až ráno. Necelých třiatřicet a už se chová jako padesátník. Vyšel ven, zachumlal se do kabátu a mířil ke svému nablýskanému autu.
,,Už máte lepší náladu?"
Mohl jít dál, nemusel se otáčet. A věděl to. Možná taky proto udělal přesný opak, ačkoliv se to vůbec neshodovalo s jeho zásadami - čím méně lidí co mi mohou ublížit, tím lépe.
,,Ne. Děkuji za optání." 
Mladík měl zrudlé tváře a nos, než dorazil do restaurace, nejspíš byl ještě nějakou dobu předtím venku. Neměl tu černou kytaru. Sám dost dobře nevěděl proč to udělal. Možná byl opravdu už příliš dlouho sám.
,,Kam máš namířeno? Svezu tě. Tedy, jestli nemáš obavy že bych mohl být propuštěný trestanec."
,,To byste byl moc hodnej. K vyšehradský bráně, teda pokud to máte nějak okolo..."
,,Tak pojď."
Nastoupili spolu do jeho vozu. Kluk se připásal, on taky. A chvíli na to se rozjel. Neměl co by po večerech dělal takže pomlčel o tom, že bydlí kousek od té hospůdky. Celé to s ním objel, minul odbočku mezi domy kde pravidelně parkuje a zajel opravdu až nahoru, jak si mladík řekl.
,,Co tu teď potmě budeš dělat?"
Vlastně na to ani zvědavý nebyl, jen si v duchu tu otázku pokládal, a tak jí vyslovil nahlas.
,,Jdu se projít," zazubilo se to.
,,Teď?"
,,Proč by ne?"
,,Počkej, ty tu nebydlíš? Jdeš prostě na procházku?"
Nerozčiloval se. Jen nestíhal jeho myšlenkové pochody.
,,Ano. Děkuju za odvoz." kluk už vystupoval, když dodal; ,,Klidně můžete jít taky."
Kdyby nad tím uvažoval, kdyby se to odrostlé děcko sebralo a prostě šlo, zůstal by sedět a pak jel domů. Jenže ty oči se smály. Velice vřele, a na něj. A to přeci nikdo nedělá. Ne od chvíle, kdy se ho zřekla jediná osoba, která pro něj byla důležitá. 
,,Tak fajn..."
Zamkl auto, došel k němu a srovnal s ním krok. Mlčel. Nechtělo se mu mluvit o sobě, vlastně se mu nechtělo mluvit vůbec. Možná právě to umocňovalo tu poklidnou atmosféru. Kluk ani nedutal, občas si dětinsky poskočil ale na nic se ho neptal. První bránu měli za sebou, pak prošli druhou a mladík své kroky stočil směrem nahoru, kopečkem k vyhlídce. Nejspíš aby mohli projít po hradbách. Třeba má rád ten výhled. Vážně nepospíchali. Tiše beze slov vedle sebe kráčeli. Mladíček to tu nejspíš dobře znal, pevným krokem se pomalu pohybovali, minuli čtveřici Myslbekových soch, prošli okolo baziliky svatého Petra a Pavla. A ani tam se nezastavili. Díval se na něj, jak se tmou rozhlíží, na rtech pořád ten spokojený úsměv.
,,Mimochodem, jsem Naruto."
Jenom mu na to pokýval, aby dal najevo že slyšel. Čekal otázku; A vaše jméno je? Jenže ta nepřišla. Šlapali podvečerním tichem dál, až ke kraji hradeb a průchodu na schody.
,,Mám to tady moc rád. Napadá mě tu spousta věcí," řekl modrooký.
Nebylo lepší to ticho?
,,Třeba?"
,,Že nic není tak zlý, jak se to zdá."
Pohrdlivě odfrkl, a bylo to opravdu dost slyšet. Copak tomu děcku ještě nikdy nikdo neublížil? Možná by měl. Vlastně by s klidem mohl i on sám.
,,Nemám rád lidi jako jsi ty. Vlastně vůbec nechápu, co tu s tebou dělám." řekl mu to na rovinu. Přesně tak, jak se mu to vteřinu předtím ozvalo v hlavě.
Neotočil se k němu ukřivděný obličej, nedostal jízlivou poznámku. Nesebral se a neutekl.
,,To k tomu asi máte důvod," pronesl potichu. ,,Koukejte, není to nádhera?"
Přejel pohledem večerní Prahu. Nádheře se to dalo přirovnat jen z daleka. Mnoho světel, řinkot tramvaje, zvuky motorů. Pár zuřivě svítících hvězd, jejichž záře se prokousala světelným smogem města.
,,Neskonalá," vyplivl ironicky.
Pořád čekal kdy blonďatá postavička rezignuje, nebo pronese nějakou sprostotu. Jenže takhle čekal i u ní, a nikdy se to nestalo. Tedy, až do včerejšího dne.
,,Když se zaposloucháte, slyšíte jak ten kolos žije. Jak v něm proudí krev. Jak tepe srdce. Miluju tohle město."
Mám rád, miluju, nádhera... co je zač? Nějaký přežitek z květinových dětí?
,,Nic takového neslyším."
,,Protože neposloucháte správně. Zavřete oči."
Nakrčil čelo, upřel na něj studený pohled; To myslíš vážně chlapče?
,,Věřte mi. Zavřete je a povězte mi co slyšíte."
,,Motorku."
,,Ale no tak."
,,Dole cinká tramvaj, šustí stromy, někdo nechal na dvoře psa, z toho vytí bych se zbláznil. A je to zvláštní ale slyším řeku."
,,Zvláštní?"
,,Spíš než slyšet, bývá dřív cítit."
Rozevřel víčka, kluk se lehce zasmál a oči se mu roztančily. Nemohl si pomoct, škubly mu koutky. Asi je ta jeho přespříliš veselá nálada nakažlivá.
,,Poběžte," řekl kluk a lehce se rozhýbal. 
Seskočil schod, druhý. Nebylo to závratné tempo, jen poklus ale i tak se k němu přidal. Vyrovnal tempo, blonďatý zrychlil. A potom už to bylo lehké, jako pro ptáka létání.
,,Mám u brány auto!" napadlo ho, a to celkem pozdě.
,,Vadí to?" smála se bytost po jeho boku.
Nevadí. Proč by mělo? Běžel. Dýchal a cítil své srdce. Teď už nemusel vnímat život města. Cítil ho v sobě. Bušení krve v hlavě, pálící plíce, bolavé svaly které naříkaly, že tohle už tu dlouho nebylo. A taky pocit, pocit k nezaplacení, žiju, jsem naživu, děkuji...
Kluk se dole pod schody rozesmál na celé kolo. A Sasuke Uchiha popadal dech.
,,Co to bylo?"
,,Vidíte, není to tak zlý, ne?"
Není. Teď, pro tuhle chvíli nic není příliš černé. Jako by se ta čistě zářící bílá, co se z toho mláděte line, s ní namíchala na přijatelně šedivou.
,,Asi ne. Ale ty schody nahoru nejdu."
,,To po vás ani nechci. Můžeme to obejít."
,,Vlastně kousek odsud bydlím."
,,A to jste se se mnou táhnul nahoru k bráně? Proč?"
,,Asi jsem měl záchvat. Nevím."
To děcko se zase smálo. 
,,Je hezký že už mluvíte. Pomalu jsem se bál, že na to moc nejste."
,,Mluvit mi problém nedělá. Vadí mi vyptávání."
,,Dobře, budu si to pamatovat."
Tím chtěl říct; to není naposled? Ještě se někdy uvidíme?
Vydal se klidným krokem směrem domů, ten mladík po jeho boku. Prošli kolem sokola, a zamířili doprava, nahoru.
,,Víte že vám to slušně běhá? Měl byste dělat nějakej sport."
,,No to ty taky. A přestaň mi už prosím tě vykat, připadám si pak jako stařec."
Odmlčel se, a k vlastnímu údivu blonďatému klukovi položil otázku.
,,Minule jsem si všiml kytary. Hraješ?"
,,Jo, jen tak pro radost, nic velkýho."
,,Samouk?"
,,Jak se to vezme. Základy mě učila kamarádka, na zbytek jsem přišel sám."
Jak moc má asi rád hudbu? Co ho baví? Co poslouchá? A proč se chci ptát? Mluvil sám k sobě.
Minuli lékárnu, potom i školní autobusovou zastávku.
,,Taky jdeš tudy? Jak to máš daleko?"
,,Jen kousek, to dojdu."
Další kroky doprovázené mlčením kolem marionetek, večerky, až před dům ve kterém má byt. Starý cihlák naproti restauraci u Šemíka.
,,Tak, tady bydlím. Děkuju za... no..."
,,Za to že jsem tě zneužil, vyděsil a donutil běhat?" smálo se mládě.
,,Tak nějak."
,,A řekl bys mi prosím jednu věc?"
Vždyť říkal že si bude pamatovat, jak nemá rád vyptávání, tak proč se teď takhle táže?
,,Spusť."
,,Jméno."
,,Prosím?"
,,Tvoje jméno."
Vážně se za celou tu dobu nepředstavil?
,,Sasuke."
,,Děkuju. Tak dobrou noc, Sasuke," mávl na něj a šel si po svém.
,,Dobrou," šeptl, ale dotyčný to slyšet nemohl.

Když došel do bytu, nemyslel. Složil se na pohovku a měl vypnuto. Jak na obrazovce, tak v hlavě. A pak to bylo jako barevný výbuch. Vjemy, dojmy a pojmy. A najednou stál dnešek za tu námahu vstávat z postele. Vykoupal se, a i když bylo poměrně brzy, zalezl si do postele. Když se zhluboka nadechl, ještě ho z toho běhu bolely plíce. A svaly se zítra ráno nejspíš taky připomenou. 
Možná, možná by se zítra po práci mohl stavit u Dragouna. 
Zavřel oči, a aniž by tomu musel nějak pomáhat, rychle a tvrdě usnul.