Ležel v nekonečné tmě. Černá se utahovala okolo jeho vědomí. Oči upřené ke stropu, na který vlastně ani nedohlédl. Nemohl usnout. Pořád myslel na to, co jí odpověděl. Na tichý, tlumený pláč, který nesměl být slyšet a bolest, jaká se mu s jejím jednáním rozhořela v hrudi. Nechápal proč, kde se to vzalo. Ta holka je v podstatě cizí, mohla by mu být - měla by mu být naprosto volná. Jen osoba co se pohybuje v blízkosti jemu důležitého člověka. A přesto není. Uvědomil si, a to přesně v tu chvíli kdy jí tiše, až téměř odosobněle klouzaly slzy po tvářích, že je úplně stejná jako on. Alespoň z jeho pohledu a závažných rysů osobnosti. Zamilovaná, tišící vlastní ukřičenou duši v místě, kde na ní s chápavým úsměvem čeká modrooký anděl. Tam, kde proudí sluneční světlo přes barevné okno. Místo zaslíbené. Vybavil si jak jí objal. Spontánně. Žádné obejmi mě, pomoz mi - ne. Ne. Brečela a pochopil proč. A spíš než pro ní, jí objal pro sebe. Spousta zdí a žádné mosty. A Hinata by jeden mohla být. Může tu být pro ní stejně tak, jako ona pro něj. Přítel.
 

,,Sasuke?" vydechlo to po jeho boku ospale.
,,Um?"
Slyšel jak šátrá. Natáhnul se po budíku.
,,Jsou tři hodiny ráno. Jak to, že ještě nespíš?"
,,Nemůžu zabrat." 
,,Hinata, viď. Stalo se něco? Víš že bych se neptal, ale tady jde o to, že mám o ní strach. Nemluví se mnou o něm." Na to že zhruba od půlnoci spal, zněl jeho anděl dost soustředěně a probuzeně.
,,O něm?"
,,Myslel jsem, že ti to řekla. Byli jste spolu celou dobu co jsme trénovali."
,,Asi jsme mluvili o jiných věcech." slyšel ten povzdych. Byl ale tak tichý, že se sám sebe ptal, jestli to spíš nebyl odraz jeho vlastní mysli.
,,Je nešťastně zamilovaná," podotklo to blonďaté.
,,Není první ani poslední," řekl mu na to.
,,Já vím."
A tíživé ticho.
,,Ujasni mi jednu věc, protože z Hinaty jsem to nevypáčil, ale vážně, vážně mi to sedí na rozumu."
,,Jakou?"
,,Miluje Nejiho. A myslí si že on jí ne. Ale z toho co jsem viděl, vím že jí má rád. Hodně, opravdu hodně rád. Kde je proboha problém?" cítil jak se přestává krotit. Jak ho opravdu vyvádí z míry cizí trápení. Ano, má pochopení, ale tohle trochu zavánělo tou hrou o devadesáti devíti problémech, z nichž devadesát osm je smyšlených. Že by byl ten zásadní; Má mě rád, nemá mě rád? Ne. Určitě. Hinata není tenhle druh dívky. O to by se klidně vsadil.
,,Jsou příbuzní, víš."
,,Aha," vydechl a cítil se jako by dostal kamenem do hlavy.
,,Teď už chápeš v čem to je?"
,,Jak moc příbuzní?"
,,Jejich otcové jsou nevlastní bratři."
,,Takže něco jako nevlastní bratranec a sestřenice?"
,,Hádám že tak nějak."
,,Vím že jsem ten poslední kdo by mohl někoho poučovat o vztazích, ale co proboha mají v hlavě?"
,,Pokládám si stejnou otázku. Tady jde ale hlavně o to, že se Neji řekněme... zabejčil. Víš jak, jednou řekl ne, a už to ne zůstalo."
,,Ale má jí rád."
,,Ne Sasuke. Miluje jí úplně stejně jako ona jeho."
,,Úplná argentinská novela."
,,Čistá jako sklo," pousmálo se to.
,,Asi ty děti trochu popostrčím, až budu mít příště příležitost."
,,Ty? Vážně?"
,,Hinata je úžasný člověk. Začal jsem jí mít dost rád. Zaslouží si svoje štěstí, tak mu trochu pomůžu."
Vedle něj se to začalo tiše smát. 
,,Jsem rád že jsem se nespletl. Na něco se mě ptala. Odpověděl jsem tak, jak jsem to viděl."
,,Na co?"
,,Na jednu otázku kterou jsem si hodně dlouho pokládal. Asi mě prokoukla. Zeptala se totiž, proč člověk kterého na světě nejvíc miluješ, nemiluje tebe."
Chvilka ticha. Pak se ozval. Přísahal by, že zaslechl pochybu. Takovou tu zcela maličkou. Ale byla tam. ,,Co jsi jí pověděl?"
,,Prostě jsem jí řekl; Jenže on tě má hodně rád. Možná víc. Jen předstírá, že to tak není."
,,To jsi trefil celkem přesně."
,,Kupodivu. Ale kdyby nešlo o ní, asi bych tak mírný nebyl."
Kolem břicha se mu obtočila ruka. Anděl si položil hlavu na jeho rameno. Dobrý, jsem tu. Cítíš mě? Nemluv. Děkuji.
To gesto bylo navýsost čitelné. Ale i tak.
,,Ptát se mě kdokoliv na kom by nezáleželo, asi by ze mě vypadlo, že pan Prvotní impulz si libuje v ironii."
,,Až tak?"
,,Nezdá se ti to pravděpodobné?"
,,Možná?"
,,Buď on, a nebo ten co tvrdí že je Osud. To je jedno. Oba dva jsou jako malé znuděné děti."
,,Uniklo mi něco?"
,,Řekl bych že ne."
,,Osobní otázka. Hodně. Můžu?"
,,Ležím ve tvé posteli, můžeš co chceš," pousmál se. Když už se někomu naprosto otevřít a se vším všudy, tak jen téhle sluneční bytosti.
,,Ty jsi... křesťan?"
,,Vůbec ne. Vypadám na to?"
,,Buddhista?" přísahal by že slyší jak se culí. Na druhou stranu lepší dělat z toho komedii než drama.
,,Ne. Pokud ze mě taháš jaký mám vztah k církvi, náboženství a víře, tak je to takhle; Žádnou církev neuznávám, není náboženství ke kterému bych se hlásil, ale jistou míru víry nejspíš mám."
,,Vidíš Boha jako kluka co pálí lupou mravence."
,,Ne nezbytně. Nechci tady vést filosofické debaty, ale když jsi osamělý tvor občas potřebuješ věřit právě v toho pitomce s lupou."
,,Eh, to mi vysvětli."
,,Když se ti něco zadaří, děkuješ všemu co na tom mělo podíl. A stejně tak, když se něco řekněme podělá. Kromě sebe potřebuješ hodit vinu i na někoho dalšího. Hlavně mám ale dojem, že ať už je to cokoliv, něco tam je. Vždy bylo, a bude. Jestli ti to vadí, jediné co pro to můžu udělat, je přestat o tom mluvit. Ale v hlavě budu mít tohle přesvědčení pořád. Je to tam od mala. Promiň."
,,Omlouváš se mi že máš víru v něco nehmotnýho? Zrovna mně? No tak," pousmálo se to.
,,Neomlouvám. Vysvětluji. Důležitý artikl je i ten, že bez náboženství máš volné ruce. Dělej co uznáš za vhodné, věř čemu chceš. Svoboda v myšlení, když už nic jiného."
,,Hm, volné ruce. Obě dvě," sám se musel začít smát, když slyšel ten laškovný hlas.
,,Chceme budit sousedy ve čtvrt na čtyři ráno?"
,,Zkusím nekřičet." 
Jeho obličej měl kousek od svého, viděl ten zubatý úsměv. Peřina zašustila a kluk se ocitl obkročmo nad ním.

Stál v kanceláři a tupě zíral na stůl s několika stohy papírů. Upil kávu z hrnku. Znovu zahýbal krkem a pořád cítil namožené svaly. A to si myslel, že trocha mazlení na něm nezanechá následující den následky. 
,,Konferenční!" slyšel řvát nadřízeného z chodby. Protočil oči. Kávu si vzal sebou.
 

Bylo to jako nekonečná muka. Když se porozhlédl pochopil, že není v místnosti jediný, který by se daleko radši viděl po krk v práci v kanceláři. Dokonce i Inuzuka vypadal, že by radši pracoval. Než se nadřízený vypovídal ze všeho co považoval za nutné, už se lámalo pozdní odpoledne. Když se konečně dostal k práci, přemýšlel kde začít. Nestihl ani sáhnout po první složce s lejstry, a zvonil mu telefon. Když si přečetl o koho se jedná, srdce ze zvyku poskočilo - mysl si ale otráveně povzdechla, ne teď ne, copak nemůže být pár dní klidu? 
,,Zdravím."
,,Ahoj Sasuke." ozvalo se vesele. ,,Jak se má můj nejlepší přítel?"
Povzdychl si. Ze zkušenosti už věděl kolik uhodilo. ,,Výborně. Co potřebuješ?"
,,Musím něco potřebovat abych zavolala?"
,,Ne." Ale bylo by ti to podobné. ,,Tak?"
,,Máš dneska čas? Zašli bychom třeba někam na kávu?"
Měl čas. Nebyl si ale jistý, že ho chce trávit zrovna tímhle způsobem. Zvlášť když od minulého nevydařeného setkání uplynulo takového času.
,,Asi mám?"
,,Výborně. Mám se stavit u tebe?"
,,Jsem v práci."
,,Tak já tam dorazím. V kolik?"
,,V sedm?"
,,Budu tam. A připrav se že budu chtít detaily o tom, jak jste s tím pohnuli."
,,Prosím?"
,,Ty a ten blonďatej... Naruto, že?"
,,Jestli chceš dělat výslech, nemusíme u toho nutně sedět někde v kavárně."
,,Ale jo. Musíme. Připrav se. Nebudu tě šetřit," smála se.
,,To zní jako ty." Jako staré ty.
Položil telefon a veškeré soustředění na práci vzdal.

Po sedmé hodině postával u vchodu do budovy, ve které pracuje. Má zpoždění. Tak jako obvykle. Štěstí, že je po těch letech na její nedochvilnost zvyklý. Pak dorazila celá udýchaná, promiň, trochu nestíhám, v pořádku, stane se. Nasedli do auta a jeli tam, kam si přála, do její oblíbené kavárny kousek od místa, kde bydlí. Objednal, posadili se. Pak na něj upřela ty své velké zvědavé oči. Musel se usmát. Při pohledu na ní to snad ani jinak nejde.
,,Spusť," poručila.
,,Jsem spokojený."
,,Šťastný?"
,,Možná?"
,,Nechceš tu na mě zkoušet starýho Sasukeho, ze kterýho jsem všechno musela páčit, že ne?"
,,Nevím co ti mám povídat. Jsou to dost osobní věci. Nikdy jsme se o tom nebavili. Tedy nijak detailně."
,,Asi je čas to změnit. A když už jsme u osobních věcí, mám něco důležitého a jsi hned druhý člověk, kterému to chci říct."
,,Tak mluv."
,,Něco za něco. Povíš mi o něm, já ti povím o sobě."
,,Měla by ses vyjednáváním živit."
,,Vždyť to částečně dělám."
,,Dobře. Že jsi to ty. Ale žádné nahaté otázky. Ano?"
,,Ou, tak vy už jste-"
,,Ne, žádné nahaté otázky."
,,Ale ty mě zajímají nejvíc!" blýsklo se jí v očích.
,,Toho jsem si vědom."
,,Tak alespoň náznak."
,,Myslím že jsme oba spokojení. Naruto velmi šťastný. Um... k tomu nahatému, a podotýkám, že víc to rozebírat nebudu, tak ne, ještě jsme spolu vyloženě nespali, ale to neznamená, že to není plnohodnotný vztah."
,,Tak jsem se spletla," vydechla udiveně. ,,Ty ho máš vážně rád, co?"
,,Nechci aby to vyznělo pateticky, ale řekl bych, že jsem do něj zamilovaný."
Široký úsměv, lesklé, dojaté oči. ,,Jsem za tebe strašně šťastná. Ale na druhou stranu, pořád se o tebe bojím."
,,A to proč?"
Chvíli mlčela, servírka před ně právě pokládala kávu a dort.
,,Protože tě znám. Tvou šílenou makovici, vlastní, děsivé úvahy, a tak."
,,Naruto se celkem chytá. Nedělá mu to problém... doufám."
,,Sasuke, znáš se. A já znám tebe, možná až příliš."
,,Kam tím míříš?"
,,Ať se bude dít cokoliv, nedělej mu to co mně. Neuzavři se před ním. Hodně mluvte. Otevři se mu. Vysvětluj. Já vím že není žena, ale bude to potřebovat."
,,Já vím že komunikace a důvěra je důležitá, ale ty to přeháníš. Budeme v pořádku. Oba. Vážně." Protože když už jsem konečně jednou něco dostal, nehodlám si to nechat vyrvat z rukou.
,,Přeju ti to."
,,Tak a teď ty. Co se děje důležitého?"
,,Tak především to, že se budu vdávat."
Nevěděl jak se zatvářit. Ukončete nástup, dveře se zavírají. Kde se vzal ten pocit, nechápal. Ohromná vlna úlevy. Jako by konečně skončila léta rozehraná partie šachu. Pak se na ní usmál způsobem, jakého dlouhou dobu nebyl schopen.
,,Doufám že vám to vydrží. Buďte šťastní. A vyřiď mu, že jestli ti někdy ublíží, tak mu nakopu."
,,Jo, já myslím že to ví," smála se.
,,Není to všechno viď?" 
,,Správný odhad. Ta druhá, a nejspíš nejdůležitější věc v mém životě, se potvrdila dneska ráno, u doktora."
,,Ty budeš máma," vydechl nevěřícně. Přitiskl si ruku na ústa a nevěděl co jí odpovědět. Tahle dřív tak bezprostřední holka, tak nezodpovědná, západní vítr, člověk s nejšílenějšími nápady jakých kdy byl svědkem - bude matkou.
,,Dýchej," rozesmála se.
Nádech, výdech. A ještě jednou. A teď všechno hezky popořádku. Je to konec jedné éry. Díky bohu za to. A léto je v plném proudu. Nejspíš do odvolání.
,,Jen kafe? Jenom kavárna? Fakt? Tohle musíme oslavit!" vychrlil ze sebe. 
A ona vypadala tak strašně šťastná. Musela vidět jak rychle to přijal, že jí to opravdu všechno ze srdce přeje, a že i přes to, že jí stále ještě miluje, je schopen se z toho tolik, tolik radovat.