Kocour 2/3
7. 6. 2014
,,Jistě že s tím můžete počítat, samozřejmě," ujišťoval jsem našeho nového klienta nejméně posté, během jediného telefonního rozhovoru.
,,Ano. Ano, spolehněte se. Naslyšenou."
Musel jsem vážně uznat, že jsem šťastný že to je zamnou. Stejně jako dnešní den. Poklidil jsem si věci v kanceláři, oznámil Nami že odcházím a mířil z firmy pryč. Dnes je to jedenáctý den. A já na něj stále myslím, ačkoliv nechci. Už několikrát mě napadlo pořídit si skutečného mazlíčka. Zvíře které na mě bude věrně čekat, jenže co si budu nalhávat - byla by to jenom náhražka. I když jsem si myslel že společnost nepotřebuji, nebo jí nevyhledával, ukázalo se že to tak docela není. Zřejmě jsem byl po té době natolik vyprahlý po nějakém, jakémkoliv důvěrnějším kontaktu, že jsem náhodnou známost nechal aby mi tímhle způsobem omámila uvažování a zpřeházela hodnoty. Neznám jeho jméno, nevím co je zač. Jen nějaký kluk co dostal na budku a já se ho ve svém zoufalství na pár dní ujal. A ve chvíli kdy byl v pořádku a už mě nepotřeboval, odešel. Proč mě to sakra tak žere?! Je to tím, že se prostě ani nerozloučil? Ale... když se s vámi někdo nerozloučí, znamená to přeci, že se brzy chystá vrátit, ne?
Nebývalo u mě zvykem, že se mi myšlenka vyplní jen co na ní pomyslím. Ale dneska jsem došel ke dveřím bytu a... tam opřený o futra mých dveří ležel ON.
Co tu dělá? Proč se vrátil? A proč se do psí díry tak přiblble usmívám?!?
,,Hej, kocoure?" oslovil jsem ho, klekl si a pohladil ho ve vlasech.
Zamručel a otřel se mi o dlaň způsobem, jakým dlouho zatoulaný mazlík zdraví pána, když se k němu právě vrací.
,,Luffy. Jsem Luffy. Neříkej mi kocoure," pronesl, zamrkal a široce se usmál.
,,Luffy..."
,,Přesně tak. Můžu u tebe... zase nějakou chvilku zůstat?"
,,Ano, ale mám podmínku."
,,A to?"
,,Až budeš příště odcházet, rozloučíš se a povíš mi, kdy se vrátíš zpátky."
,,Promiň mi to. Ty jsi na mě čekal? I když se sotva známe?"
,,Ne." Lež jako věž. ,,A pojď dovnitř," odemkl jsem, a pozval ho dál.
Hned na to jsem si všiml rozměrné tašky, kterou sem musel horko těžko dovláčet.
,,V tom si neseš co? Pojízdnej dům?"
,,Děda mě vyhodil," zubil se.
,,Aháááá, takže proto jsem ti zase dobrej."
,,Tak to není Zoro," zamumlal a sklopil pohled k zemi.
Zdálo se mi to, nebo ho opravdu zamrzelo, že jsem to řekl?
,,Každopádně vítej zpět. Předpokládám že budeš mít hlad."
,,A jakej!"
,,Tak to budeš muset nějakou chvíli vydržet. Uvařím, ale žádnou hotovku v lednici nemám."
Zul jsem se, ani se nepřevlékl a letěl do kuchyně podívat se, čím toho toulavého kocoura nakrmím.
,,Hej Zoro!" houkl na mě a slyšel jsem, jak své zavazadlo táhne přes předsíň do obýváku.
,,Ano?"
,,Já uvařím. Jdi si dát sprchu. Musíš bejt utahanej z práce."
Lhal bych kdybych řekl že mě to nepotěšilo. Okamžik na to stál vedle mě v kuchyni s tím svým vševědoucím (nebo nic netušícím) zubatým úsměvem a kynul mi rukou pryč, aby naznačil že se skutečně chystá udělat to co řekl.
Trhnul jsem nad tím rameny a nakráčel si to do koupelny. Jak je k čertu možné, že mám najednou tak dobrou náladu? Proč jsem šťastný že se sem to děcko vrátilo? Jak to, že mě ani nenapadlo se zeptat proč ho děda vykopnul a dál ho bombardovat otázkami ze kterých bych pochopil, proč si zase vybral mě? Vypadám jak když je mi to jedno, a přitom nad ním neustále přemýšlím...
Povzdychl jsem si, svlékl se, zalezl do vany a napustil vodu. Místností se rozproudil teplý vzduch a vůně koupelové pěny. Takový klidný relax už jsem potřeboval. A nemusím snad podotýkat že bych ho bez Luffyho návratu nebyl schopen.
Zapomněl jsem na čas. Věděl jsem že kdybych tu byl příliš dlouho, Luffy se ozve. Tedy pokud se zase nevytratil. Zkrabatil jsem obličej a našpicoval uši. Přes tenké zdi byl slyšet bublající hrnec, krájení nějakých přísad a cupitání nohou po kočičím způsobu. Usmál jsem se. Bezedný klid jen díky jedné poněkud neforemné existenci.
Slyšel jsem jak mi začal vyzvánět telefon a protočil jsem oči. Oni mi snad nedají pokoj ani mimo práci. Já vím že je to velká zakázka, ale copak se mnou musejí projednávat každý prd?!
Zvonící mobil náhle změnil tón a souběžně s kroky se i melodie rychle přesouvala podél stěn, než to Luffy zvedl.
,,Zorův telefon, tady Luffy," doneslo se ke mně. ,,A že byste se jako třeba představil? To vás maminka nenaučila?"
Bože dobrý na nebesích! Ať to není on! Ať volá kterýkoliv jiný klient!!! Plácl jsem se rukou po obličeji.
,,Koupe se. Nemůže."
No dobře... nic se neděje, to ještě napravím, tak-
,,Jste úplně blbej nebo co? Říkám že nemůže!"
,,LUFFY!!!" zavyl jsem jeho jméno a modlil se aby sem s tím mobilem došel, jinak z tý vany vyletim nahej a půjdu mu ho sebrat.
Naštěstí se rozlétly dveře koupelny a Luffy mi podával aparát.
,,Nějakej Duval. Zdá se že je pěkně vypatlanej," oznámil mi s kamennou tváří a ani se neobtěžovat ztišit hlas.
,,Zavolej na mě až dotelefonuješ, zase to odnesu," oznámil mi ještě a stejně dramatickým způsobem odkráčel.
*
Ještě než jsem volal Luffyho zpátky, snažil jsem se rozdýchat předchozí sled událostí. Bylo štěstí že mě napadla dobrá výmluva a můj klient to nebral příliš osobně. Jenže tohle si žádá promluvu do duše. Vypadá že je nebezpečné aby Luffy konverzoval s kýmkoliv jiným než se mnou.
,,Luffy?" houkl jsem a znovu slyšel tichou chůzi.
A úplně stejně jako předtím, nezaklepal, vplul dovnitř jako přílivová vlna a culil se.
,,Na," podal jsem mu mobil.
,,Nechceš... Třeba umejt hlavu?" nadhodil a mě překvapením povyskočilo obočí do půli čela.
,,No, já..."
Ani jsem se nevyslovil a už si lil šampon do dlaní, které mi vzápětí připleskl na hlavu, a můj mobil kdoví kde.
,,Hele, podívej," snažil jsem se za čerstva řešit situaci, ,,příště... pokud zvedneš telefon, buď prosím trochu... méně rázný. Šlo by to?"
,,Já nebyl ráznej."
,,Ne? Mě to tak přišlo, říkat někomu koho ani neznáš, že je blbej."
,,Ono je na tom něco špatnýho říkat blbci, že je blbej?"
,,Bože Luffy, takhle přijdu o zakázky. Jenom se příště zeptej kdo volá a nic jinýho neříkej."
,,Mě naštvalo jak byl neotesanej a vlezlej. No fajn, příště si dám pozor."
,,Takže pro upřesnění, příště, když ti někdo nebude úplně rozumět, nebo bude neodbytný, co uděláš?"
,,Zeptám se ho," zabručel a začal mi důkladně mydlit hlavu.
,,Na co...?" vypadlo ze mě s obavami.
,,Jestli neni blbej."
Končím.
,,Nové pravidlo Luffy. V mém domě zvedám telefony pouze já a nikdo jiný."
*
Po Luffyho večeři, která byla kupodivu jedlá a vcelku i chutná, jsem si zalezl do postele a chystal se spát. Nehodlal jsem nocovat a být pak ráno v práci jako praštěný palicí jen proto, že se tu z nenadání zase ukázal. Ne že bych se s ním nechtěl bavit o tom kde byl, co dělal a odkud plynou spory s jeho... rodinou. Jen jsem si říkal že sem pravděpodobně šel proto, že jsem se ho nikdy na tyhle věci nevyptával. Když mi nechtěl říct své jméno, udělal jsem z toho komedii, a podruhé se na něj neptal. A teď, v okamžiku kdy jsem ho našel u svých dveří, mi ho sám řekl. Třeba to tak bude i se vším ostatním.
Zavrtal jsem se hlouběji do polštáře a myslel dál. Proč jsem jím tak posedlý? Nechápu jak mi mohl tolik chybět. Kde se berou ty obavy? Starosti? Potřeba ho chránit? Vždyť mi tyhle věci pro druhé nikdy nešly...
,,Zoro?"
,,Ano?" zvedl jsem hlavu a v temnotě pokoje se otočil po hlasu.
,,Nebude vadit když si zase lehnu k tobě?"
,,Nebude," řekl jsem s neuvěřitelnou samozřejmostí.
Tichý smích a pak jen šustění peřiny než jsem cítil jeho horká záda na svých.
,,Asi jsem divnej, ale cejtím se takhle v bezpečí."
,,Nejsi divnej Luffy."
Bylo ticho, klidně oddechoval a tak jsem předpokládal že rychle usne. Zato já zabrat nemohl. Ten dotyk mě skoro až pálil. Vnímal jsem ho víc, než je zdrávo a když jsem si olízl rty, poprvé mi to došlo. On... se mi líbí. Mám ho rád... A proto to všechno dělám. Ze začátku to bylo nezištné ale teď-
,,Asi bys měl vědět že jsem zamilovanej. A že mě kvůli tomu děda vyrazil."
Polilo mě horko. A teď mi řekne že do mě a vybuchne mi hlava.
,,Aha."
,,Omlouvám se že zneužívám tvou laskavost, Zoro."
To nevadí! Já jsem sám, vždycky jsem byl sám a jsem vděčný že tu jsi! Vděčný, že mě potřebuješ!
,,Neomlouvej se," vzdychl jsem.
Nejspíš nebudu nikdy schopen říct na rovinu to, co se mi honí hlavou.
,,Myslíš že bys mě mohl obejmout?"
Polkl jsem tak, že to musel jasně a zřetelně slyšet. Přesto jsem se ale obrátil, natáhl po něm ruce a přijal ho do náruče.
,,Lepší?"
,,O hodně."
Opřel se mi čelem o prsa, chvíli bručel jako předoucí kocour a pak usnul. Záviděl jsem mu že to dokáže takhle rychle.
Měl jsem dojem že s Luffym v náručí nebudu schopen spánku až do rána. Jenže pár momentů na to mi na myšlenky padla těžká poklička, a pak už jsem o ničem nevěděl.
Komentáře
Přehled komentářů
Luffy je teda přítulná kočka :D
miluji te
(sayuri, 16. 7. 2014 22:44)O muj boze ja miluji OP a tady jsem..jeste jako nikdy predtim hltala vsechny slova..tenhle par miluji a nikdy predtim jsem nic necetla na OP natoz na zora a lu takze tahle povidka je dokonala
válí se na zemi
(nikin, 9. 6. 2014 16:51)
"Zeptám se ho.... Na co?... Jestli není blbej" :D bože Chrono, tohle mě fakt rozsekalo! Vybuchla jsem snachy a doma na mě čučeli jak na trotla :D
OP mám moc ráda (ikdyž jsem to u 200 dílu vzdala) a tahle povídka je fakt dobrá. Už dlouho jsem se u knížky takhle nesmála
pětidenní
(pani_Lucie, 8. 6. 2014 1:42)Relaxačně nunací kocourek je mile pohlazeni a netpělivě čekám na posledni
...
(Eisha, 7. 6. 2014 23:45)
Krása :3 *přede spokojeností* škoda, že je to jen na tři díly. Baví mě tohle pojetí Luffyho jakožto domácího mazlíčka ><, je to neuvěřitelně roztomilé ^^. Doufám, že závěrečný díl přibyde brzy ^^
povídka
(Dandy, 19. 7. 2014 19:26)