Manekýn sedí potmě v bytě. Uvažuje, jestli to skutečně bylo moudré rozhodnutí. Možná ho měl zastavit a všechno si s ním vyříkat. Neměl ho nechat utéct. Jenže... před čím utekl? A kam vlastně? Když si dal dvě a dvě dohromady, začal se shánět po blonďákovu adresáři, aby si našel místo trvalého bydliště jeho vypečeného kámoše Hidana.
*
V neupraveném pokoji visí na šňůře u topení kraťasy a triko, které pomalu a tiše schnou. Novinami vycpané, promočené boty se suší pod topením. Mezi jeho žebry leží ponožky, a podvlékačky. O kousek dál sedí v křesle bělovlasý muž v županu a zrak upírá na nehybného blonďáka na svém gauči. Ten leží pod dekou, v půjčených trenýrkách, klepe se zimou a neví co říct. Až nakonec...
,,Pojď si aspoň sednout ke mně," nadhodí rozechvěle a posadí se.
Hidan se zvedne, přijme místo a něžným tlakem blonďáka položí. Opře mu hlavu o svůj klín a čechrá mu vlasy.
,,Hmmm, tohle je dokonce i příjemný," zapřede chlapec.
Uvědomí si, že ačkoli byl Hidan vždycky tak trochu perverzák, dokáže se uhlídat a ve vážných situacích tohle své druhé já úplně uklidí.
,,Zabiju ho kreténa," zasyčí najednou.
,,Proč bys měl? Vždyť ti nic neudělal."
,,Ale ublížil tobě! A to se mě velmi osobně dotýká."
,,Nech ho bejt, já už se z toho nějak vylížu," usměje se blonďák smutně a zavře oči.
Během několika tichých výdechů spí.
*
,,Aha, tak tady je to," řekne si manekýn pro sebe, nadechne se a zaťuká.
Dveře se rozletí. Před ním stojí muž, kterého vždycky trpěl jen kvůli Narutovi. Je oblečený jen v županu, nemá ani pantofle.
,,Co chceš ksichte?!?" vyjede na něj.
,,Je tu můj přítel? Naruto?"
,,Slovo přítel je poněkud pasé, řekl bych. Je tu, ale dost pochybuju že má náladu poslouchat nějaký tvý sračky."
,,Pusť mě k němu," rozkáže černovlasý a už ho rukou tlačí ze dveří.
Z toho náhlého popudu říct Narutovi všechno tak, jak to bylo, a je, ho probere dobře mířená rána pěstí.
Něco křuplo.
A nejspíš manekýnův nos.
,,Hovado blbý! Táhni pryč a už se tu neukazuj nebo se neznám!!! Nedovolim ti s nim vláčet jak s kusem hadru! Na to je ten kluk až příliš dobrej!"
Obličej knockoutovaného chlapce se zbarvuje do ruda, ale i přesto se zvedne a jde to zkusit znovu.
Druhá rána.
Blonďák se ze spánku zavrtí a zvedne se. Následně si promne oči a zamžourá na Hidana s napřaženou pěstí.
,,Hidane?"
Oslovený se otočí a blonďákovi se naskytne pohled na potlučeného kluka. Ten co býval módní ikonou, idolem a vzorem tisíců lidí se teď válí po chodníku a ze všeho nejvíc připomíná rajskou.
,,Naruto," zahuhlá manekýn.
Blondýn vyskočí z pohovky a deka z něj sjede. Pomalu se k té zmlácené hromádce přibližuje. Sasuke zírá.
,,M-moment..." kouká na téměř nahého Naruta a pak střelí pohledem k Hidanovi v županu.
,,Nedělej ukvapený závěry tlamo. Támhle se mu sušej věci. Já totiž nejsem jako ty," nejdřív by si nafackoval za to, že tomu černovlasýmu idiotovi pomáhá ale utvrdí se v tom, že to tak je nejlepší pro Naruta.
,,No, pěkně jsem ti zmaloval ksicht. Snad se ti to vryje do paměti," Hidan mávne, a zmizí ze dveří. Když za ním zaklapnou i dveře od pokoje, Naruto (jak už to tak správní masochisti dělají,) sesbírá Sasukeho ze země a vezme ho dovnitř, aby ho ošetřil.
*
,,Zlámal ti nos," zhodnotí blonďák když vidí, v jakém stavu se jeho přítel vrací od doktora.
Je zase zpátky doma a čeká na něj, aby se vyjádřil.
*
Hidan sedí v opuštěném pokoji a přemítá jestli bylo správné rozhodnutí, nechat ho s ním odejít. Přeci jen, hodně mu ublížil. Když se nad tím však pořádně zamyslel, nakonec Naruta pochopil. I když ten zpropadený Uchiha udělal co udělal, Naruto je do něj zamilovaný. Věděl, že by se v podobné situaci nejspíš zachoval stejně. Odešel by s tím, komu patří jeho srdce, a bylo by mu jedno, že ho roztříští na atomy.
*
,,Naruto, já-" začne manekýn, ale jeho blonďatá, druhá polovička ho v mluvení utne.
,,Nechci to slyšet. Nechci vědět proč. Zajímá mě jedna jediná věc."
,,Ano?"
,,Vážně už o mě nestojíš?" vyhrkne a oči se mu zalijí slzami.
,,Naruto..."
Nepochopitelné. Za to co mu udělal, by ho měl odmítat ne se ptát a... V Uchihovi se všechno bolestivě sevře.
,,Měl bys mě nenávidět! Ne se ptát jestli tě chci! Bože... Naruto..."
Ne.
Tahle láska se změřit nedá. Prostě tu je, visí ve vzduchu.
Modré oči čekají na odpověď, zatímco manekýn si znovu a znovu opakuje, jaká je obluda.
,,Stojím ale-"
,,Tak co tu řešíš?!"
Černovlasý idol ustrne na místě a zírá. I po tom všem..
To musí tak strašně, strašně bolet, uvědomuje si manekýn. Tak udělá krok, a vtiskne si to blonďaté stvoření do náruče. Neví jak se má omluvit. Neví nic. Jediné, čím si je naprosto, a neochvějně jistý je fakt, že ho Naruto miluje.
Blázen bláznivý. Ačkoli, kdo je větší? Chtěl přece aby byl šťastný... Copak to takhle jde?
,,Naruto?"
,,Nechci to slyšet," zašeptá jako by tušil, kam chce manekýn zavést řeč.
*
Drží se.
Pevně svírá košili na jeho zádech. Už nepláče. Předtím ho drtila bolest ale teď, když ví... Cítí se spokojeně.
Podvedený už ne. Tak se cítil ještě před několika hodinami. Jenže on pro něj přišel aby dal věcem smysl, i když pořád opakuje -nechci to slyšet-. Opravdu nechce, protože ví, jak moc by ho to bolelo. Důležitý je jen tenhle okamžik. Blízkost těla milovaného člověka, cítit že žije a právě teď je tu jen pro něj, pro tuhle chvíli, kdy mlčí a objímá ho.
,,Naruto?"
,,Nechci to slyšet," zopakuje znovu.
,,Ne. Teď mě poslouchej."
Dobrá. Už by měl pustit tu dětinskou umíněnost.
,,Za to co jsem udělal se omlouvám. Já vím, že to zdaleka nestačí, ale pro teď víc udělat nemůžu. A ohledně toho rozchodu... Ten člověk... Já k němu nic necítím, bylo to jen... poblouznění. Vrátil jsem se do minulosti dřív než jsem si uvědomil, že je dávno pryč. Ale Naruto... Ten pravý důvod proč jsem tě chtěl opustit... já tě prostě nechci strhnout dolů s sebou. Na to tě mám příliš rád. To co jsme si prožívali posledních několik dní - ti vlezlí novináři, fotografové...on... Já se bojím že to časem bude ještě horší. Já-"
,,Ticho buď," zavrčí osůbka do jeho hrudníku.
,,Ale já to myslím vážně!" chytí ho za ramena a odtáhne ho od sebe, aby mu mohl pohlédnout do obličeje.
*
Nebrečí, o to je snadnější být tvrdý.
,,Naruto, tohle není hra! Oni jsou naprostí ignoranti a nemají žádný soucit!"
,,Já to vím!"
Manekýnovi se opět nedostává slov.
,,Vím to, a stejně zůstanu. Nechci odejít."
Obejme ho. Šokovaně ho drží a neví si rady. Nemůže ho poslat pryč. Ne, když nechce.
,,Dobře... Tak... Dokud to dokážeš snášet... Budu moc rád když se mnou zůstaneš."
,,To nemusíš říkat dvakrát," zabručí blonďák a trochu se usměje.
Manekýn je rád, že ho neopustí, ale...
Ale.
Vždycky.
Vždycky je tu nějaké ALE.
Nádhera...
(aaa, 21. 4. 2012 19:10)