Poslední žalozpěv hrán -
pro všechnu lásku bez zábran.
Z bolesti už nepředčítám.
Sleduj mě.
Dnes svítám.

Uchiha Sasuke, dvacet pět let

Držel v rukou nákupní tašky, obří úlovek z hračkářství a do toho se ozývalo vydatné vyzvánění telefonu. Věci přehazoval z jedné ruky do druhé než mu popadaly na zem. Povzdychl si, nechal je ležet a přijal hovor.
,,Jedině dobrý zprávy, nic jinýho nechci slyšet."
Pozvolný úsměv na jeho tváři prozradil, že se mu jich skutečně dostalo. Uklidnilo ho to. Bylo to na poslední možnou chvíli, už ani nedoufal.
,,Sasuke vnímáte mě? Já chápu že máte radost, ale to ještě není všechno."
,,Naposledy jsem tam byl před rokem a půl. Neříkejte mi že dostanu eskortu. Zase."
,,Není to jen pro vaše bezpečí. Jste si toho vědom, že?"
,,Ano, ale... Sakra jsou Vánoce! Pusťte ty lidi domů, my to zvládneme."
,,Trvám minimálně na jednom policistovi se zbraní."
,,Jistě. Radujme se veselme se. Předpokládám že je to konečná "nabídka" a když budu prskat, pojedu s komandem."
,,Učíte se rychle."
,,Ne, jen chápu co se odehrává ve vaší hlavě. Je to jeden starej, nepříčetnej idiot. V krajním případě ho složím sám."
,,Udělal jste obrovský pokrok. Víte to, že?"
,,Pane Ibiki, děkuju vám za starost ale mám tu něco rozdělanýho," hodil očima po hromadě věcí po zemi, ,,Takže hezké svátky vám i celému oddělení a prozatím se loučím," vypnul telefon, schoval ho do kapsy a jal se sbírat tašky.
Jak se sehnul, z výstřihu mu vyklouzl klíč na kožené šňůrce.
,,Zalez, nehodlám tě ztratit," promluvil k předmětu a nacpával si ho zpátky.
 

Vyrazil ke svému bydlišti. Všude byla spousta lidí, Vánoční šílenství vrcholilo a ne že by se ho rád účastnil, ale musel. Pár dárků mu ještě chybělo a kvůli jednomu konkrétnímu objel hračkářství snad v celém městě. Zase se nemohl dostat do domu. Zámek drhne, už to říkal správci asi desetkrát, ať ho vymění a nebyl jediný. Vyvlekl se i s nákladem k bytu, odemkl a vpadl dovnitř. Svlékal se ze zimních svršků a pobrukoval si. Skopl i boty a došel si do kuchyně zapnout hudbu. Příhodně se místností rozezněla Alžbětínská serenáda. Stýská se mu. Tak moc že to občas bolí. Ale už to není, a nikdy nebude tak zlé, jako to bývalo. Před necelým půl rokem se stará rána na boku ozvala naposledy. Od té doby nic, ani náznakem. Zřejmě se konečně po tolika trýznivých letech ve všech směrech zahojila. Letmo vzpomněl na Naruta. Už je to osm let. A pořád v sobě tu lásku cítí. Pořád tam je, a vždycky bude. Usmál se a vytahoval dárečky a nákup na stůl. Ta "věc" z hračkářství seděla na židli a upírala na něj obrovské černé oči. No a dárek pro Gaaru by měl hodně rychle schovat. Jenže tím okamžikem zarachotily druhé klíče. Pozdě. Už se vrátil domů.

,,Naplň poháry přátel které máš rád, a nabídni vlídně co můžeš dát, neboť zákon lásky káže člověku dávat a brát."

Sabaku Gaara, čtyřiadvacet let

,,Je tu někdo?"
,,Ani krok, v kuchyni je Ježíšek!"
Zasmál se tomu zaskočenému hlasu.
,,A může Ježíšek zatím postavit na kafe prosím? Jsem urvanej. Děkuju."
,,Jasný!" houkl jeho přítel v odpověď.
Zauvažoval, co ta návštěva. Jestli už Sasukemu někdo od policie volal. Rád by to tam zase viděl. Místo, kde se potkali. Ale ze všeho nejvíc by chtěl zase vidět Yuki, jaképak zastírání. Před rokem a půl odmaturoval. Čekal, a Sasuke za ním skutečně přijel. Pamatoval si jak tehdy seděl u stolu, namotával na vidličku špagety, na které ani neměl chuť. Jak z čista jasna zacinkal klíč, dveře se otevřely a on v nich stál.
,,Tak jsem tady. Pojedeš se mnou?"
A jel. Od té doby žijí tady. Musí dodat, že velice klidným a spokojeným životem. Jen je na Sasukem občas znát, jak moc se mu stýská po jeho malém mimozemšťanovi. Ano, sice si prostřednictvím policie vyměňují dopisy, fotografie a z Yukiiny strany obrázky, ale to fyzický kontakt a skutečný úsměv nikdy nemůže nahradit. A je to sice dost nedávná záležitost, ale všiml si, jak začíná s úsměvem mluvit i o Narutovi. Vzpomíná. Vzpomíná bez bolesti, která ho dřív neustále doprovázela. Neříká že už to všechno přijal a stojí pevně na nohou. Ale dozajista se s tím smířil. Ve vztahu ke svému otci zásadně pokročil - už z něj totiž nemá strach. Tak nejen že čas rány skutečně zahojí, ačkoliv někdy je to nekonečně dlouhá doba, ale nejspíš člověka i v jistých směrech poučí.
,,Už je pryč, můžeš sem!" zavolal na něj černovlasý z kuchyně. ,,A kafe máš taky hotový. Jsem rád že jsi tak brzo doma." Sasuke ho dlouze políbil a šel se věnovat dárkům, které zbyly na stole.
,,Už ti volali ohledně té návštěvy?"
,,Jo, prošlo to. Ale dostaneme paní na hlídání. Prý jen jednu, ale i tak."
Rudovlasý lehce zavrtěl hlavou. ,,A dárek pro Yuki jsi sehnal, koukám."
,,Asi tak v padesátém hračkářství, ale ano."
,,Vsadím se že to stejně půjde dost mimo ní, protože přijedeš ty. Budou to vědět? Že dorazíme?"
,,Předpokládám že jim to vyřídí pan Ibiki, nebo někdo jiný z oddělení."
,,Takže na poslední chvíli. Mají kliku, já to věděl teprve v momentě, kdy jsi mi vkročil do bytu."
,,No, ale to jsem po nich vyžadoval ať ti to neříkají. Že je to překvapení."
,,Tak takhle ty na mě jo?"
,,A jak jinak?" usmály se na něj černé oči. Upil kávy z hrnku a zeptal se.
,,Můžu vědět jak tohle hodláš zabalit a pašovat letadlem?"
,,To nevím. Ale já to nějak vymyslím. Víš co, na šílený nápady máme Yuki. Pamatuješ jak nedávno psala že chce chovat ve vaně tu okrasnou, čínskou zlatou rybku ale Kurenai to zakázala?"
,,Jo. V posledním dopise se nadšeně dělila o to že to prošlo, propašovala jí mezi kaprama."
,,Ale ta nám neporadí, je teď tak trochu z ruky."
,,Dobře. Kdybych byl plyšovej mimozemšťan o metru a půl, jak bych se uskladnil abych s tebou mohl letadlem?"
Sasuke se smál.
,,Zníš teď přesně jako ona. Díky."

Život umí být i jednoduchý, ne vždycky je to trmácivá cesta do kopce. Nikdo ti nevyčítá, že jsi odešel, nikdo to nebere jako odmítnutí. Ale netvrď pak že láska bolí.

Sasuke:

,,Proč na nás pořád tak kouká?"
,,Je to jeho práce."
,,Mám z něj husí kůži."
,,To je dobře, je to ochranka."
,,Ne. Je to náš vlastní Terminátor. Nebo to nevidíš?" ironizoval situaci ale bylo mu i dost do smíchu.
Přeci jen - sedí v letadle a jdou na přistání. Vrací se do místa, které mu bylo přes pět let domovem. Ale hlavně, po roce a půl uvidí svého malého mimozemšťana. O kolik asi vyrostla? Bude jiná? Rozumnější? Z dopisů se zdá být stejná a z fotek taky tak. Pokládal si různé otázky. Byl i trochu nervózní, ale správnou míru mu udržoval Gaara, který na opěradle svíral jeho levou ruku.
 

U zavazadel byl už opravdu roztržitý.
,,Co plašíš? Jen se vracíš k lidem které máš rád, není to přeci nic čeho by ses měl bát," snažil se ho rudovlasý ukonejšit.
,,Já se nebojím. Já jsem tak nedočkavý že nemůžu ani pořádně dýchat," vyhrkl a přidušeně se zasmál.
Zvláštně zelené oči se podívaly hluboko do těch temně černých. Gaara mu dlaní objal šíji a přitiskl své čelo k tomu jeho. 
,,To bude dobrý."
Tak, jako obvykle...
,,Jdeme. Myslím že dneska je na tomhle letišti někdo tisíckrát nedočkavější, než ty."
Oba se široce usmáli, a vyrazili. V jedné ruce kufr, v druhé tašku s mimozemšťanem pro mimozemšťana. Nakonec vzdal balení a uvázal mu okolo tenkého krčku obrovskou rudou mašli. Vycházeli na terminál. Očima už pátral. Kde jsou? Kde je Yuki?
,,SASUKEEE!" ozval se nezaměnitelný hlásek a pak už viděl tu malou culíkatou holčičku, jak se k němu prodírá davem. Jo. Vyrostla.
Vletěla mu do náruče a tak jí zvedl k sobě a pevně objal.
,,Mě se tak strašně stýskalo! Zůstaň tu! Zůstaň už doma!" halekala.
,,Mě se taky stýskalo, Yuki."

Nemohl jí to slíbit. Budou se po svátcích muset zase vrátit. 
,,Strejdo Gaaro!" vyhrkla a už se natahovala vedle. 
Rudovlasý se obemkl kolem nich. Ano. Opravdu. Teď se cítí být doma.
Otáčeli se a hledali zbytek uvítacího výboru. Na Terminátora zapomněli, ačkoliv se jim stále držel v těsné blízkosti.
,,Támhle je máma s tátou! Kon a děda přijeli taky, hele!" ukazovalo děvčátko vesele.
Mávali a pomalou chůzí se vydali přímo za nimi.

Tak pozvedni číši pro okamžik, na který budeš vzpomínat jen mlhavě, s lidmi, na které nikdy nezapomeneš. Na to, že láska je největší ze všech tvých ztrát, a nálezů.