Elegie pro ptáčata;kapitola osmá
Ticho v hlavě, půlnoc, žal
a vyprávět beze slov co bude dál.
Být už tak na konci, položen v hrobě
v jediném místě, kde vrátím se k tobě.
Sasuke:
Ve chvíli co se k němu otočil zády rázoval vpřed.
Běž. Já tu na tebe počkám, neboj...
Jak je to už dlouho, co mu tohle někdo řekl? Už mu to připadá jako moře času, ale pak se zamyslí a všechno se mu zase vrací, jako by to bylo včera.
Nikam ti neodejdu...
A může to odpřísahnout?
Stěží.
Vzal za kliku u prorezlé branky, otevřel a vkročil. Když za sebou zavíral, ohlédl se po něm. Pořád tam stál. Rychle si dlaní protřel oči. Nevěděl jestli si toho Gaara všiml ale v ten moment kdy to řekl, se ho ta slova neskutečně dotkla. Přišel další příslib, už zase mu někdo slibuje to, co na věky ani při nejlepší vůli nelze splnit. Stejně jednou odejde. A v jeho případě je to vždycky dřív, než později.
Opět si pokládal otázku, jestli má další takové trápení vůbec zapotřebí, a mezitím mířil roky neměnnou cestou k Narutovu hrobu. Když přišel blíž, všiml si že tam leží poněkud povadlejší růže. Někdo tu byl, a je to nedávno. Byl však rád, že se tu s nikým nepotkal. Potřeboval si totiž říct pár věcí nahlas, a tohle je to nejvhodnější místo.
,,Ahoj. Vím že se tu během pracovních dní neukazuju, ale potřeboval jsem si popovídat, když mám konečně možnost. Přinesl jsem ti slunečnici. Letos je to jedna z prvních. Je sice ze skleníku, ale to myslím nevadí. Je trochu jako já, vyrůstala zavřená. Ale trochu i jako ty, utrhli jí a zvadne dřív, než pozná co je to život," pousmál se a položil květinu na kamennou desku. Potom se podíval za náhrobek, na železnou bedničku. Otevřel jí, vylovil svíčku a zapalovač. Hlavou mu proběhlo že sem příště musí zase nějaké přinést, tahle je z balíčku předposlední. Škrtl, zapálil knot, zašrouboval zpátky horní plechovou část která chrání plamen před uhašením, a položil jí.
,,Ty Naruto... hrozně by mě zajímalo, co bys dělal ty na mém místě. Šel bys dál, nebo by sis mě taky pořád držel u sebe?" položil otázku a v odpověď se ozývalo jen ptačí štěbetání.
,,Vlastně... kdybys zůstal ty, a umřel já, pravděpodobně bys pár dní na to ležel v hrobě vedle mě, viď?" posadil se do trávy vedle náhrobku a promnul si obličej.
,,Víš jde o to, že si nejsem jistý, co mám dělat. Připadá mi to vůči tobě jako zrada. Já tě miluju. Ještě pořád, víš. Jenže tady nejsi se mnou. A i když jsem doufal, že už se to nestane, asi jsem potkal někoho, komu bych se mohl naučit důvěřovat tak, jako tobě. Pamatuješ jak jsem tu byl s Yuki, a pak přišla i Sakura? Tehdy jsem se o něm zmínil."
Foukal vítr, ševelilo listí, ptáci zpívali a bylo horko. Přenádherný den, který by se určitě dal trávit jinak, než takovým sebemrskačstvím.
,,Gaara... on je ti někdy tolik podobný, že mě to děsí. Občas něco řekne, a já se ocitnu o ty roky zpátky, kdy jsi byl živý a úplně tě vidím říkat totéž. Možná že... Možná že osud chtěl abych potkal někoho kdo je ti podobný, když mi tebe sebral, co myslíš?"
Všiml si modrooké, bílé kočky která se hebce otřela o plot, když prolézala dovnitř. Zvědavě k němu upřela oči. Chvíli se dívala, jako by uvažovala co z toho pro ní plyne, ale pak si šla zřejmě po svém. Ruka mu automaticky sjela k boku, který se poslední dobou při jeho depresích ozýval s čím dál větší naléhavostí.
,,Tohle asi nikdy nepřejde, co? Nejhorší je to po ránu. Občas mám pocit, že mě ta bolest roztrhá. A přitom už je to taková doba..."
Chvíli se kousal do rtu a přemýšlel. Potřeboval si trochu utřídit myšlenky, co dělat a jak to bude dál. Protože tímhle tempem se nikdy nehne z místa.
Ano, bolí to.
Ano, na krásné časy se nezapomíná.
Jenže lidé se mění, přicházejí a odcházejí a tak plyne život. A někdo zkrátka není určen pro to, aby s námi zůstal napořád. Neříká se, že má všechno vždycky dobře skončit? Určitě někde něco takového četl. Takže když to "všechno" končí špatně, znamená to, že ještě není úplný konec, ne? Musí si přiznat že by si přál, aby to tak bylo. Položil si hlavu do dlaní. Neměl by tam Gaaru nechávat tak dlouho samotného. Slíbil přeci, že se moc nezdrží...
,,Měl bych pomalu jít. On tam na mě čeká," zašeptal a zvedl se.
Oklepal si kalhoty a ještě se podíval na velkou slunečnici zářící vedle povadlé růže na chladné, kamenné desce.
,,Nechci mít výčitky... Já... Já teď přeci nedělám nic špatného, ne? Řekni Naruto, když už jsem tu zůstal bez tebe, určitě by sis přál, abych se dal do pořádku, a byl šťastný, viď?"
Mňau! ozvalo se mu u kotníků a o nohy se mu otřela ta samá kočka, kterou viděl vcházet dírou v plotě na hřbitov.
,,Čí ty jsi?" sklonil se k ní, aby jí podrbal.
Vypadala čistá, udržovaná. Určitě je to něčí hýčkaný mazlíček.
,,Radši běž honit myši modroočko," poplácal jí lehce po hřbetě a chystal se odejít.
Jenže... něco slyšel.
Trochu jako šumnou melodii. Ano, píseň reprodukovanou starým gramofonem a tak se zastavil, a poslouchal. Ovšem že. Linula se až sem, a to si myslel, že tak daleko to slyšet není.
,,Tak já jdu Naruto, zase sem přijdu," mávl a rozeběhl se k brance.
Otevřel, rychle jí za sebou zabouchl a ještě kousek popoběhl. Tuhle melodii zná, už jí tu kolikrát slyšel, ale poprvé je takhle zřetelná. Jednou, až taky umře, rozhodně bude pochovaný tady. A to není poprvé, co tu nad tím tak vážně zauvažoval.
Prohlédl si kopec, ale Gaaru neviděl. Cítil jak jeho srdce náhle zpomalilo, a okamžik na to se prudce roztepalo.
Kde je?! Kde?!? Vždyť TO SLÍBIL!!!
Rozeběhl se, oči upřené na cestu před sebe. Musí se dostat do bodu kde uvidí dolů na město, třeba ho odtamtud-
,,Kam to letíš?! Přehlídnul jsi mě jako krajinu!" zavolal na něj pobavený hlas.
Sotva ho ale zaslechl, ulevilo se mu. A hlavně proto, že dodržel slovo.
,,Promiň já... trochu jsem zazmatkoval."
,,To vidím," odpověděl mu Gaara pobaveně a poplácal na trávu vedle sebe, tak se k němu Sasuke došel posadit.
,,Co myslíš, odkud to je?" ptal se rudovlasý.
Ještě poněkud zmaten jen natočil v němé otázce hlavu do strany, ale pak mu to došlo.
,,Aha, ta hudba? Vedle toho květinářství tam dole je starý obchod s hudbou. Gramofony, staré vinylové desky, nástroje... Nejspíš jim tam nikdo nechodí, ale majitele to zdá se moc netrápí. Většinou když tu jsem, tak něco pěkného pouští."
Viděl jak si Gaara lehnul do trávy, nejspíš do stejné polohy, v jaké byl než kolem něj prolétl. Aha, tak proto si ho nevšiml. Lehl si k němu a oči zvedl k modré obloze. Na ní jen rozfoukané bílé mraky. Ani ptáky nebylo vidět. Tiše a líně vysedávali na větvích a sem tam přizvukovali melodii, která se rozléhala krajinou.
,,Nezdá se ti občas... když je dobře a klid, že ten život zase není až tak zlej?"
Jsou chvíle kdy jsi něčemu neuvěřitelně blízko ale přesto necítíš všechno, co bys měl. Asi jako sledovat projasněnou krajinu po dešti za zavřeným, zaprášeným oknem.
Gaara:
,,Jako doma, však už to znáš. Chceš něco k pití?"
,,Ani ne, děkuju."
Poté co leželi v trávě a poslouchali tu nádhernou hudbu se mlčky zvedli a pomalým procházkovým krokem zamířili přímo k jeho bytu. Sasuke se mu zdál být ve velmi citlivém rozpoložení. Pořád mu vrtalo hlavou, jestli to co viděl byla jenom jeho představa, nebo měl skutečně na krajíčku. Ale copak někoho jen tak dojme věta typu; "Já na tebe počkám?" Nemohlo to být z jiného důvodu? Určitě. Či že by tím nevědomky vytáhl starou vzpomínku, nebo tak něco?
,,Gaaro?"
,,Hmmm?" zareagoval a doufal, že se ho mezitím co se ztratil ve vlastních myšlenkách, na něco neptal.
Sasuke se usadil na pohovku, a díval se na něj.
,,Je na to moc brzo, nezdá se ti?"
Počkat, o čem to teď mluví?
,,Na...?"
,,Na nějaký ten film. Horory za světla nemají moc cenu."
,,No, na tom asi něco bude. Tak si můžeme povídat? Ještě jsi mi ani neřekl, kde jsi vyrůstal. Nemluvíš moc o věcech, které se tě týkají ale... pár věcí bych rád věděl."
,,Vážně?" zašeptal Sasuke.
Musel nad tím zauvažovat ale věděl že ať už mu řekne cokoliv, ta láska co se ve ztraceném mezičase ve vztahu k němu vyklubala, už nebude mít šanci se někde schovat. Začíná si připouštět, že se do něj skutečně zamiloval, takže by i rád věděl, co se kolem něj v minulosti dělo. I když to nejspíš nebude nic příjemného.
,,Asi jo."
,,Asi?"
,,Určitě."
,,Tak asi, nebo určitě?"
,,Uvítám když mi řekneš všechno, co uznáš za vhodné."
,,No, ale to už se stalo."
,,Chceš mi tím říct, že mi pořád ještě nevěříš?"
,,Jak se to vezme," vzdychl černovlasý, stáhl nohy pod sebe na pohovku a usadil se na ní do tureckého sedu. Vypadal, že přemýšlí.
A tak se neptal, už nic nepokoušel, nenabízel, jen prostě chtěl aby se z toho mrtvého bodu posunuli dál - kamkoliv. Už tolikrát ho zradil a opustil někdo blízký, jenže pokud se to stane znovu... kdo ví, jak bude život dál plynout, pokud vůbec, takže...
,,Tak jo. Koukej mluvit," přikázal a sedl si téměř ve stejné poloze na pohovku, naproti němu.
,,A když ne?"
,,Začnu se ptát. A oba dobře víme, že to ty nerad."
,,Víš o tom, že je to nátlak?"
,,Není. Můžeš říct ne. Nebo se sebrat, a odejít. Nedržím tě tu."
Sasuke se podrbal ve vlasech, bylo to takové to nerozhodné gesto - tak sakra mám, nebo ne?!
,,Dobře. Takže zaprvně, hrozně by mě zajímalo tohle," začal, a natáhl k němu ruku.
Sasuke ho nedůvěřivě sledoval, bylo mu nejspíš jasné, že je v tom provokující záměr, aby začal mluvit.
Gaara natáhl prsty a přiblížil se tím svému cíli. Zlehka se dotkl Sasukeho boku a přiložil k němu dlaň. Cítil jak hřeje i přes ty dvě trička, co měl na sobě. Ale než stihl otevřít pusu a vyslovit otázku, Sasuke mu dost surově zmáčkl zápěstí a odtáhl mu ruku pryč.
,,Sasuke?! Pusť, to bolí!" syčel, když se jeho host neměl k tomu, aby ho ze svého sevření pustil.
,,Promiň. Omlouvám se," vyhrkl a pustil ho.
V ten okamžik Gaarovi došlo, že to nejspíš byla podvědomá reakce a opravdu neměl v úmyslu mu nijak ublížit.
,,Nezlob se prosím tě..."
,,Sasuke, pokud ti vadí, že se tě dotýkám, stačí když mi to řekneš. Nejsem tak neodbytný idiot, za jakého mě nejspíš máš."
,,Cože?? Ne tak... o to nejde."
,,Tak o co tedy?"
,,O nic. Je to staré zranění. Už dávno to... nebolí. Jen občas... trochu zlobí."
,,Tomu nevěřím. Víš jak jsi se teď tvářil? A to jsem ti na žebra jen položil ruku."
Viděl jak se na něj Sasuke provinile podíval a bylo mu nadmíru jasno.
,,Je to něco... co bolí, i když už se to dávno zahojilo?"
To kývnutí kterého se mu dostalo mluvilo za vše.
,,Tohle," pohladil si Sasuke bok, ,,Je tak trochu... připomínka. Na všechno co jsem kdy zkazil, na každou chybu, kterou jsem udělal, na křivdy kterých jsem se na druhých dopustil, i na sobě, a hlavně... na minulost, která se k ní váže. Mám pocit že i kdybych žil sto roků, ta bolest stejně nikdy nezmizí."
,,O co šlo?"
,,Gaaro... musel bych to vzít úplně od začátku a nejsem si docela jistý, že chci abys to věděl. Asi budu znít drobet jako královna dramatu, ale tak nějak se stalo... že už mi na tobě záleží. Nerad bych o tebe přišel. Jenže doteď jsem v bodu, kdy se ještě můžu vrátit. Všechno zazdít, a zapomenout. A zrovna tak ty. Ale až ti to povím, už to nepůjde vrátit. Nikdy už se mě nezbavíš, i kdybys chtěl."
,,A můžu teď znít dramaticky já?"
,,Zajisté."
,,Vždycky mi dlouho trvá, než jsem si něčím jistý. A tebou jsem. A mám tě rád, víš."
,,Až tak?"
,,No jo. Představ si, až tak."
Natáhl se k němu, posunul se, objal ho a ruce mu položil na záda.
,,Zamiloval jsem se do tebe Sasuke, takže nějaký bod návratu je už dávno fuč, abys věděl," opřel mu hlavu o rameno a zašeptal; ,,Tak už to vyklop."
Chvíli bylo ticho, slyšel jen jak přerývaně dýchá. A být to ticho ještě větší, možná by slyšel i jeho myšlenky.
,,Když to vezmu úplně od začátku, byli jsme normální rodina. Táta, máma, brácha a já. Rodiče na nás vždycky měli vyšší nároky, ale protože jsme v tom byli vychováváni od malička, byla to samozřejmost a nám to nepřišlo nijak zvláštní. Otec byl přísný, ale nikdy nás nebil. Jen nás za průšvihy vždycky seřval tak, že jsme se hanbou div nepropadli pod zem. A pak jsem vyrostl, a poprvé se zamiloval. Jenže to nebyla dívka, ale kluk. Nepřipouštěl jsem si, že by to byl problém, nepokládal jsem se tehdy za nenormálního nebo divného. Vyznal jsem se mu, a on mé city opětoval. Asi si umíš představit, jak prudký a spalující průběh to mělo. Prostě první láska, ztratil jsem rozum, a ani nepřemýšlel nad důsledky. Když se to rodiče dozvěděli, otec mě zmlátil a matka ačkoliv na mě ruku nevztáhla, mi ale taky nijak nepomohla. Jen brácha se mě snažil povzbudit, ale stejně to nemělo cenu. A protože já dopadl takhle, začal jsem se bát. Vlastně skoro všeho, každého lidského kontaktu. A když i můj přítel doma dostal téměř stejnou sodu jako já, sbalil se, utekl, mě tam nechal a už jsem ho nikdy neviděl."
Chvíli bylo ticho. Gaara přebíral informace ale ještě pořád to bylo dobré. Děsivé, ale stravitelné. Jenže začal mít strach, co se dozví dál. Jestliže ho otec mlátil... a nakonec skončil ve vězení, pak... Kriste... snad to nějak nesouvisí s tím jeho Narutem?
,,Pak přišly sady stěhování, roky běžely až se zastavily na čase, kdy mi bylo čerstvých sedmnáct. To přišel Naruto. Já se s nikým nechtěl ani přátelit, bál jsem se otce a bolesti, ale Naruto si ke mně našel cestu. A myslím že jeho láska tehdy začala hojit všechnu tu bolest, kterou ve mně předchozí roky zanechaly. Měl hodně těžký život, a promiň ale to jsou věci, co už teď patří jenom mě. Jediné co bys měl vědět abys pochopil souvislosti je, že ho vychovával poručník ale protože se neshodli, řekl mu tenkrát, ač ho do té doby držel v nevědomosti, že má rodinu, nevlastní, ale má. A že může žít u nich. A to jsou právě Hiruzen, Asuma, Kurenai, Kon a tehdy ještě nenarozená, Yuki. Doma to ruplo, opět mi přišli na vztah s klukem a otec mě zbil jako psa. Právě tehdy mi způsobil to zranění, které o sobě dává vědět i dnes. A tak jsme s Narutem utekli sem a vypadalo to, že budeme šťastní. A zjevně bychom byli, kdyby mi neumřel."
Pořádně ho chytil, a držel. Nechtěl aby viděl ten děs, co mu teď stál v očích.
,,Gaaro?"
,,Ano?"
,,Ještě pořád chceš, abych mluvil?"
Nechtěl. Vůbec ne. Protože jestli tohle jsou věci, které je ochotný říct, co pak v sobě musí dusit za rány z minulosti, o kterých před ním mlčí? Třeba zrovna ta, co ho zajímá nejvíc. Jak vlastně Naruto zemřel? Bylo to něco... čemu šlo zabránit?
,,No, tak to vypadá, že ne. Pro dnešek jsem tě asi vyděsil dost, co?" řekl tiše Sasuke a snažil se něžně vymanit z obětí, ale Gaara ho stále pevně držel, rozum tímto okamžikem poněkud zamrzlý a šokovaný.
Konečně mu to totiž došlo. Po všech těch náznacích...
,,Tvůj otec... on mu ublížil. Narutovi."
,,Vidíš, už se chytáš. Kdybys byl u nás, řekl bych vem nohy na ramena. Ale zdá se že v tomhle případě je budu muset vzít já, že."
Cítil jak se chtěl pohnout, odejít, a tak se k němu natiskl ještě víc.
,,Gaaro?"
,,Řekni to."
,,Co?"
,,On ho zabil, viď."
Rozhostilo se beze zbytku dokonalé ticho. Tíživé, dusivé. Tlačící na plíce.
,,Přesně tak."
Ve chvíli kdy Sasuke řekl že se chytá, už mu to bylo stejně jasné, ale jak to slyšel, udělalo se mu zle.
Jak mu to proboha vlastní rodina mohla udělat?!
Pustil Sasukeho, rychle se postavil na nohy a rozklepal se. A tak jako už tolikrát si pokládal otázku - co mám teď sakra udělat?!
Udělal pár kroků ke kuchyni a křečovitě se chytil futer.
,,Vidíš a to jsi měl strach že já budu ten kdo bude utíkat, až se o tobě něco dozví," šeptl Sasuke.
Slyšel, jak se zvedl. Ty kroky v předsíni, šustění šatů, jak si nazouval boty.
A pak už jen klapnutí dveří.
Okamžiky bezbolestně vkreslené do vzpomínek nejsou ani zdaleka tak silné jako ty, které nám někdo druhý nechtěně vryje do paměti.
Komentáře
Přehled komentářů
Je to úžasné úžasné a úžasné jako obvykle. Sedí mi tvůj styl psaní, tvoje vykreslení pocitů postav je jednoducho dokonalé. Miluji tvé povídky. Jo a strašně se mi líbí ty citáty/verše co dáváš na konci a začátku dílu. Někdy mi přijde že v povídce přesně vykresluješ moje pocity (upřímně, trochu mě to děsí :D ). Jako vždy nemám co vytknout. Děkuji že pro nás píšeš :*
Re: Úžasné..
(Chrona, 10. 4. 2014 7:19)Velmi pěkně děkuji. A jsem ráda že alespoň někomu se ty "básničky" a "citáty" líbí. Občas mi přijde, že už jsem s tím otravná. :)
NE A NESMÍ... jistě, že může...
(Hel, 8. 4. 2014 21:01)Doufám, že se Gaara urychleně vypráví za ním... jinak povídka je jako VŽDY super... asi to bude super autorkou... ;-) velký dík a poklona :-)
...
(Eisha, 7. 4. 2014 23:20)Jak ho mohl nechat jít? Doufám, že hodlá vyrazit ven a dotáhnout ho zpět... Neřekla bych, jak ten příběh zase obulím, i přesto že ho dobře znám. Doufám, že bude brzy další kapitola (:
ajo
(pani_Lucie, 7. 4. 2014 2:50)Tak mám pocit v plné rychlosti trefeného sloupu, který tam vůbec nebyl, huste
Úžasné..
(Suri-chan , 9. 4. 2014 22:52)