Ne že by se bránil pravdivým slovům
ale slýchat dokola a stále znovu
že štěstí je jen abstraktní pojem
vyvolává dojem
ŽE
neštěstí je příběh...
Sasuke:
Když vylezl ze sprchy, zamířil zpět do ložnice, ale Gaara v ní nebyl. Z nějakého důvodu, (a kdyby se ho někdo zeptal proč, netušil by co odpovědět,) se podíval po svém oblečení a natáhl si ho na sebe. Za ty roky se naučil se svými jizvami žít, ale neznamenalo to že je s nimi smířený natolik, aby je ukazoval pokud to není vyloženě nutné.
Sebral ručník a ještě jednou si pořádně vydrhnul vlasy. Vrátil se do koupelny aby ho pověsil na topení, a poté jeho kroky směřovaly do obýváku. Jen vešel, jiskrně se na něj smály přenádherné, zvláštně zelené oči. Gaara byl zabalený do lehké deky, pod ní zřejmě nahý a ládoval se studenou pizzou.
,,Moc se omlouvám. Většinu času nejsem tak hladovej abych nepočkal..." obhájil se sotva polkl sousto.
,,To je dobrý," vydechl, usmál se a posadil se vedle něj.
Vlastně měl taky dost velký hlad. Natáhl se pro plátek pizzy a nedůvěřivě si ho přeměřil pohledem.
,,Jíst se to dá," zahuhlal rudovlasý.
Zakousl se. Nevěděl jestli je to vděkem jeho prázdného žaludku, nebo tím, kvůli čemu ta pizza vlastně vystydla, ale docela mu chutnala. Takže když snědl jeden kousek, sáhl ještě po dalším.
Jedli v tichosti, pokud se nepočítalo funění a žvýkání. Když byl sytý jen tak tam seděl a říkal si, jestli se ho Gaara zeptá. Nechtěl s tím sám začít. Přeci jen... Sám se rozhovoru o tom odchodu výhýbal jak jen to šlo.
Gaara dojedl a Sasuke pozoroval, jak si olizuje prsty. Ne že by v tom bylo něco erotického. Spíš ho to uklidňovalo.
,,Um, na něco se zeptám," začal rudovlasý náhle a natočil se na pohovce přímo naproti němu.
Ještě se pořádně zachumlal do deky a spustil.
,,Takže... kam odcházíš?"
,,Zdá se že to bude dost daleko."
,,Kdy se vrátíš?"
,,To nevím."
,,Hmmm... Předpokládám že to má úzkou souvislost s tvou minulostí."
,,Ah, tak tak. Bylo mi řečeno že můj otec mi ještě život neposral dostatečně."
,,Něco chystá takže tě policie... přesouvá?"
,,Dá se to tak říct."
,,V tom případě jsou pěkně neschopný."
,,Omyl. Tohle jsem si vybral já."
,,Proboha proč...?!"
A to byla vůbec první Gaarova výčitka, která se ho tak bolestivě dotkla. Výraz jeho tváře byl neuvěřitelně ohromený, a zraněný zároveň. Mohlo se zdát že to doposud bere s klidem, nebo statečně, ale zdá se že ve skutečnosti tomu bylo jinak.
,,Protože jsem jim způsobil už tak dost problémů."
,,Komu?!"
,,Hiruzenovi, Kurenai, Asumovi, Konohamaruovi... a taky Yuki."
,,Chápu dobře... že to bylo buď oni, nebo ty?"
,,Velice dobře."
,,Mám tak trochu dojem že to bude hodně nevhodné prohlášení, ale myslím, že nenávidím tvého otce víc než ty."
,,Kdepak, toho nikdo není schopen. Věř mi."
,,V tom případě minimálně tolik, jako ty."
Vzpurný a zatvrzelý obličej jen dokazoval, že to myslí skutečně vážně.
,,Nechtěl jsem aby tu kvůli mě museli všechno nechat. Hiruzen tolik dřel... Mají tu domov. Já jsem jen přistěhovalec."
,,Co to meleš?! Vždyť s tebou zacházejí jako se členem rodiny!"
,,Já vím. Nedělej mi to ještě horší, prosím tě."
Zatnul zuby. Bylo mu do breku, ale držel se ze všech sil. Před Gaarou chtěl vypadat silný, pevně rozhodnutý stát si za svým.
Gaara si povzdychl.
,,A já?" zašeptal.
,,Pokud bych zůstal, ty bys byl v největším nebezpečí. A to nemůžu dopustit."
Vlastně to bylo naprosto jasné, že se ozve tichý hlas svědomí a začne šeptat aby se ho zeptal, jestli nechce odletět s ním. Zatnul pěst a snažil se ho umlčet.
,,S sebou mě nechceš?" další výčitka. Nejspíš to ani nebyla otázka, jen bolestné podotknutí.
,,Kdes na to přišel?! Jasně že bych chtěl! Tolikrát jsem se v duchu přesvědčoval že nesmím být takový sobec a chtít po tobě abys jel se mnou!"
,,Tak se mě zeptej."
,,Prosím?"
,,Říkám, že se mě můžeš zeptat."
,,Jistě a ty odpovíš ano a potom-"
,,Ne, žádný potom. Pokud se nezeptáš, nikdy ti to neodpustím."
,,To je ale citový vydírání."
,,Jo, toho jsem si vědom."
,,Dobře, takže čistě hypoteticky, kdybys tu neměl závazky a měl dodělanou školu se kterou se teď tak dřeš... Jel bys se mnou?"
,,Samozřejmě."
,,Nechtěl by sis tu odpověď rozmyslet?" zabručel.
,,Fajn. Promyslím to."
Podrbal se ve vlasech. Byl vyděšený, zmatený a kdo ví, co ještě. Vůbec Gaarův přístup nechápal.
,,Promyšleno."
,,Páni. To bylo rychlý."
,,Zeptej se znova."
,,Pojedeš se mnou?"
,,Samozřejmě."
,,Ummm..."
Gaara si poposedl, objal ho rukou kolem pasu a hlavu mu položil na rameno.
,,Už tě dobře znám. Umím si představit co za šílenosti se ti teď honí v hlavě. Ale možná by trochu pomohlo kdybys je říkal nahlas," pronesl rudovlasý klidným tónem.
Nadechl se aby ovládl hysterii která se ho zmocňovala. Všechno se ubíralo přesně tím směrem, kterého se tolik obával. Takových nočních můr, že se jeho přání vyplní...
,,Už jednou jsi udělal velkou chybu. Co když jsem další? Víš nechci aby ses na všechno vykašlal jen proto že tě chci s sebou!"
,,Já jsem se od minula poučil řekl bych. A pokud ne, jak zjistím že dělám další blbost? Myslím že jedině tak, že si opět natluču hubu."
Nervózně poklepával nohou. Začalo mu být špatně, sakra, neměl do sebe ládovat tu studenou pizzu...
,,Mám nápad."
Zděšeně mu zapíchl pohled do tváře. Prosil o cokoliv, co by ho z téhle svízelné situace dostalo.
Gaara se zvedl a zmizel mu z dohledu směrem, kterým je ložnice.
Cítil, jak se třese. Vůbec to nevypadá dobře. Všechno čeho se bál se plní, a zdá se že není východisko. Nejenom že má zkažený život, ale teď ho pěkně pohnojí i člověku, kterého tolik miluje.
,,Sasuke?" zvedl k němu oči.
Držel se už jen z poslední síly vůle.
Před očima se mu rozhoupal stříbrný klíč, přivázaný na šňůrce. To je...
,,Uděláme to trochu jinak. Tak aby ses nemusel bát. A já to pojmu jako takovou zkoušku."
,,Nechápu."
,,Na," položil mu na dlaň klíč, a tiše pokračoval.
,,Sasuke, nepojedu s tebou. Nechci aby sis něco vyčítal. Teď to vezmu hezky popořadě, abys všechno pochopil tak jak to myslím."
Kývl. Čekal, co na něj Gaara vybalí. A pořád, ač to bylo zřejmé, mu nedocházelo proč drží v ruce ten klíč.
,,Zůstanu tady, abych si dodělal školu. Přeješ si to i ty, mám pravdu?"
Zase jen prosté oslíkovské přikývnutí.
,,Dobře. Dávám ti klíč od bytu. Aby ses sem mohl vrátit, kdykoliv budeš chtít. Budu tu na tebe čekat. A teď uděláme malou dohodu."
Cítil jak se mu do očí hrnou slzy. A to se tolik snažil aby nebyl za bábovku...
,,Nejpozději za rok, až odmaturuju, se sem pro mě vrátíš, a zeptáš se mně znova. Platí?"
Zuřivě kýval, slzy přetekly a rozlétly se mu po obličeji do všech stran. Sáhl po něm, obtočil kolem jeho pasu ruce a tvář mu zabořil do břicha. Brečel. A stále přitom křečovitě svíral ten klíč. Příslib, že odchodem to neskončí.
,,A přesně v té chvíli kdy tě neštěstí chytne za ruku pochopíš, kam už od začátku patříš."
Gaara:
Lehli si do postele. Sasuke se kolem něj obtočil a během neuvěřitelně krátké chvíle tvrdě usnul. Ještě ale než se tak stalo, pověsil si na krk provázek s klíčem, který od něj dostal.
Jenže Gaara spát nemohl. Uvažoval nad svým dnešním rozhodnutím. Kdyby to bylo jen na něm, kdyby jednal podle sebe a nebral ohledy, tak jak to vcelku pokrytecky radil Sasukemu - odešel by s ním. Jenže pochopil že udělat tohle, pomůže jim oběma. Pokud se Sasuke bál že ho vezme s sebou a že to bude chyba, čas a vzdálenost prověří, jestli na tom skutečně něco je. Rozuměl jeho obavám. Ale byl z nich nešťastný. Věděl že i přesto se budou trápit, že se jim bude stýskat a že to bude těžké.
Pokud je ale nerozdělí tahle neplánovaná zkouška, tak už asi nic. Nezbývá mu než doufat že jsou oba dost silní aby to zvládli.
Ráno bylo trochu rozpačité, a pak spolu začali mluvit stejně, jako obvykle. Sasuke se mu zdál v pořádku, a hlavně daleko vyrovnanější než poslední dny.
Než odcházel do restaurace na svou směnu, řekl mu Sasuke ještě datum a čas odletu. Šokovalo ho že je to tak brzy. Že už vlastně nemají vůbec na nic čas.
A tak s ním byl každou volnou chvíli kterou našel a list kalendáře se obrátil.
Poslední den, a potom ho nepředstavitelně dlouho neuvidí...
,,Půjdeš dneska ke mně?" nejdřív neměl v plánu se ptát, spíš čekal jestli Sasuke řekne sám.
Pochopil ale, že by se nedočkal.
,,Rád. Ale nezůstanu do rána."
,,Já vím, letíš brzy."
Smutně si povzdychl, načež byl přitisknut k Sasukeho tělu. Dýchal jeho vůni a opatrně jí ukládal do přihrádek ze kterých si přivoní, až se mu bude nejvíc stýskat. Do míst na která půjde, až tu po Sasukem nic než vzpomínky nezbyde.
,,Ještě pořád trváš na tom, že nechceš abych tě vyprovodil?"
,,Já mám dojem že bych to nezvládl. Takže trvám."
,,A Yuki?"
,,Jen jsem zmínil že pojedu pryč. Když řekla že si jde balit usadil jsem jí tím, že to nejde. Pak jsem už ani nestačil vyslovit na jak dlouho a řekla ať si jedu klidně do daleký galaxie, že se mnou nemluví."
,,Vyrovnává se s tím po svým."
,,Jo. Už nakreslila asi dvacet kladiv."
,,To je jí podobný. Mám s ní promluvit?"
,,To nepomůže. Kurenai už jí prý domlouvala."
Jen pokrčil rameny. Možná by jí to měl nějak vysvětlit...
,,Jdeme pracovat," vydechl Sasuke, a pustil ho.
Tak ještě jednou. Ale ať ty vzpomínky nevyblednou.
.........Jej......já se bojím.....
(Kameko Kuroi Kamui, 9. 6. 2014 16:44)