Seděl tam, a nevnímal jak ho míjí čas. Teprve když ho kdosi oslovil jménem, zvedl hlavu.
,,Naruto?"
,,Promiň!" kníkl Naruto a vrhl se dotyčnému mu do náruče.
Muž se usmál. Byl už smířený s tím, co všechno bude následovat.
,,Nestihls to?"
,,Ne. Ale na tom teď nezáleží! Gaaro... udělal jsem ti něco co-"
,,Pšt. Nech to být."
Občas... Jako bys ani nebyl skutečný. Jak moc mě vlastně miluješ, Gaaro?
Naruto byl zoufalý. A tahle situace snad ještě víc, než on. Gaara se s ním postavil na nohy.
,,Kde máš botu?"
,,Ztratil jsem jí."
,,Ještě že to nebyla hlava."
,,Hm, tu už mám totiž ztracenou dlouho."
,,Víš kdes jí nechal? Tedy, myslím tu botu."
,,Někde u eskalátoru když jsem jel nahoru. Zakopl jsem a nebyl čas jí sbírat."
,,Zůstaň tu, podívám se ti po ní."
A tak se Gaara zase vzdálil. Naruto si mezitím navlékl ponožku a čekal až ho Gaara, přesně jako obvykle - zachrání.
A myslel na NĚJ.
Kam letěl a kdy se vrátí?
Už HO nikdy neuvidím?
A po době, která se mu zdála jako roky, vyslovil jeho jméno.
,,Sasuke..."
,,Ne, chyba, to jsem zase jenom já." ozval se Gaara, s blonďákovou botou v ruce.
,,Pane bože, já už si fakt hodim mašli," zaúpěl Naruto.
,,To je dobrý. Já už to pochopil. Nazuj tu botu a pojď, máš dole taxík."
Máš? Ty nepojedeš semnou? No, jistě že ne... Zlobíš se...
Pomalu opustili halu a došli před letiště, k přistavenému taxi.
,,Tak jo Naruto. Dej do toho všechno. Ale tentokrát to ber opravdu vážně protože si myslím, že už by žádné příště nemuselo přijít," řekl rudovlasý, a otevřel mu dveře.
,,O čem to mluvíš?"
,,No, pojedeš za ním, když ti řeknu kde je? Odpovím si sám - ano, pojedeš. Na to tě až příliš dobře znám."
,,Cože? Co se to...?"
,,Nikam neodletěl. V tom letadle pravděpodobně sedí jeho bratr, který ti nabulíkoval že odlétá ON. Nakonec tě to stejně zlomilo, i když si sem dneska přijít nechtěl, je to tak?"
,,Co jste si to na mě domluvili sakra?!"
,,Vůbec nic, nech mě to vysvětlit a neuteč prosím."
,,Dobře, poslouchám," zavrčel Naruto.
,,Nejedu v tom, o ničem jsem nevěděl. Ale zhruba před půl hodinou mi přišla sms od Itachiho Uchihy. Psal že jestli sem poběžíš, ať ti dám tu adresu, co mi současně se zprávou poslal."
,,Parchant..." ucedil Naruto.
,,Ale vůbec ne. Asi tě znal ještě líp než já. Tak pojedeš?"
,,Neměl bych. Vždyť s tebou..."
,,Co semnou? Počítáš? Vždyť tu právě teď jsem."
,,Ne! Chodíme spolu! Nebo se mýlím?"
,,Nikoliv. Ale je tu člověk se kterým bych chodil radši."
,,To není pravda!"
,,Nelži si Naruto."
A nelži mi do očí.
,,Jen jeď. Půjdu k tobě domů. A aspoň malý kousek ze mně tam na tebe bude čekat. Ničeho se neboj."
,,Gaaro..."
,,Jsi tady," přiložil ukazovák ke spánku, ,,i tady," vzdychl a přitiskl si dlaň na srdce, ,,a vždycky tam budeš."
Tohle by mohla být skutečně poslední možnost. Tohle... bychom taky už víckrát udělat nemuseli... ozvalo se Srdce.
A tak k němu Naruto přistoupil, a políbil ho. A i když mu Gaara říkal že pojede k němu domů, úplně jistý si tím nebyl. Asi už v ten okamžik v koutku duše věděl, že tyhle rty už nikdy víc nepolíbí.
Ani jeden z nich neřekl sbohem. Jen se na sebe usmáli. Gaara pak za Narutem zaklapl dvířka auta, a počkal až mu jeho taxi zmizí z dohledu. Pak nasedl do svého, a nechal se odvézt k Narutovu bytu.
Vystoupil. Zhluboka se nadechl večerního vzduchu a pak se vydal dovnitř budovy. O malý okamžik později už se nacházel v bytě, ve kterém toho s Narutem tolik zažil. Prošel místností po tmě, rozsvítil si až v malé kuchyni. Vyhrabal kus papíru ze stojanu na noviny, našel i propisku, a začal psát.
Mezitím se blonďatý mladík blížil k cíli své cesty. Jednou už tu byl. V místě, kde žije Sasuke Uchiha. Hrozně se toho setkání bál.
Co mu chceš vlastně říct?
Jak navázat přetržený vztah? Ať už to uděláš jak chceš, bez uzlíku to nepůjde... šeptaly běsy.
,,Jsme tady pane."
,,Kolik to dělá?"
Sakra vždyť už u sebe nic nemám!
,,Už jsem dostal zaplaceno pane."
,,Aha... Dobře, tak děkuju..."
Naruto vystoupil. Stál a díval se před sebe. Neměl nejmenší sílu ani vůli se pohnout. Bál se tam jít.
Ale proč? Vždyť ho tolik miluješ...
Jenže Gaaru miluju taky. Strašně moc. Je to doopravdy správné rozhodnutí?
,,Naruto?"
Tenhle hlas...
A pak blonďatý zaregistroval pohyb, někdo vystoupil ze stínu zdi, o kterou byl opřený. Ne... Ne NĚKDO. To ON.
,,S-Sasuke..."
Pouliční lampa mu osvětlila tvář, a v ten okamžik to Naruto pochopil. To co cítí k němu, to, jaké emoce ho ovládají když je s NÍM... Je ve vztahu ke Gaarovi naprosto nesrovnatelné.
Protože tomuhle... se říká absolutní, bezvýhradná láska.
A ničemu jinému.
Naruto vyrazil proti němu a vběhl mu do náruče.
,,Odpusť mi to! Odpusť mi to prosím jestli můžeš! Já... Já tě miluju! Víc než vůbec tušíš!"
Sasuke vydechl, tvář mu rozjasnil skutečně šťastný úsměv a oči se mu zaleskly slzami. Pak Naruta pevně sevřel v objetí.
,,Strašně se mi po tobě stýskalo, Naruto. Taky tě miluju."
Mezitím Gaara v Narutově bytě dopisoval své myšlenky na papír. Když měl hotovo, vzkaz zatížil hrnečkem aby měl jistotu že neuletí, a že ho tu Naruto dřív nebo později najde. Potom zhasnul, vyšel z bytu, a zamknul. Když se dostal do přízemí, hodil klíče do kaslíku. Pak vyšel z budovy a zamířil od ní pryč. O chvíli později ho spolkla tma.
Tak. A přišel čas dát sbohem.
Posbírám si kusy polámaného srdce a půjdu.
Mrzí mě to. Je tohle opravdu to, co jsme chtěli? Vsadím se že ne. Takže jsem si uvědomil, že takhle už to dál nepůjde. Myslím, že ta nejbolestivější volba bude pro nás oba tou nejlepší.
Akorát jsem se ti to bál říct do očí. Už nic nenaděláme, tohle přátelství skončilo. Zbývá jen jediná cesta - ta úniková.
Miluji tě a nechci být od tebe odloučený. Promiň, ale pro teď nedokážu změnit své srdce.
Nevíš to, právě utíkáš za člověkem tobě nejmilejším, a já mezitím zpřetrhávám všechna pouta. Udělám to pečlivě. Tak, že tu po mě vůbec nic nezbyde. A tvá pouta ke mně... nakonec stejně zmizí v každodenním životě.
Ale i když to teď tolik bolí a ještě o hodně víc bude, jsem strašně vděčný, že jsme se poznali. Kdybych si mohl něco přát a věděl jsem, že se to splní, chtěl bych se vrátit na náš začátek, do míst, kde jsem tě poprvé potkal.
Omlouvám se, ale budu muset odejít, aniž bych se rozloučil, nebo se za tebou otáčel.
Z našeho přátelství se stalo něco, co se dá asi nejlépe připodobnit k mrtvé květině.
Ve chvíli kdy jsem si to uvědomil, náš čas zamrznul.
Ale zůstala naděje. Ta květina neuschla. Jen... zvadla.
A teď potrvá spoustu času, než ze zbylé sazeničky znovu něco vykvete.
Budou dny, kdy mi bude připadat jako semínko zasazené v písku.
Jenže půjdou dny a roky a s usilovnou námahou, vzejde klíček.
A po čase... Možná spatřím jednu z nejkrásnějších květin mého života.
A pak, třeba až uplyne pár let, se scéna dočista změní.
Čas totiž umí být krutý, ale i velmi laskavý.
Možná se sem zase vrátím, do míst kde jsem měl za to, že mi je přislíbená budoucnost po tvém boku, a všechno to bude zalité zlatavým světlem. Zamrzlá ručička našeho času povolí, a pak se zase rozhýbe. A ta voda co z ní skape, odplaví výčitky a smutek. Možná to teď tak nevypadá, ale věř, že jeden z největších pokladů v mých vzpomínkách navždy budou okamžiky, kdy se na mě usmíváš. Dnes je mé srdce plné trní, ale taky vím že se říká, že čas je jeden po druhém vytáhne, a všechny rány zhojí... Přesto nezapomenu. Máme mezi sebou věci, které si zřejmě vzájemně neodpustíme, ale myslím, že právě ty nás dělají tím, kým jsme. Třeba jednou potkám někoho jako jsi ty, a zase se zamiluju. Projdu si bouří, po ní přijde klid a mé zlomené srdce se zahojí.
Ale mezitím co se budou měnit roční období a než ten den přijde, se stále budu vracet k času který jsem s tebou strávil. Protože ať už budu kdekoliv a dělat cokoliv, pořád zůstaneš uvnitř mého srdce. Je to místo, ze kterého pro tebe není návratu.
Budu se snažit smát protože vím, že bys nechtěl abych byl smutný.
Je bezesporu bolestivé jednat zrovna takhle, ale musím.
Abychom jednou, až prožijeme nějaký čas každý sám, mohli být znovu alespoň přátelé.
S láskou, Gaara.
KONEC
Paráda
(Karin, 27. 2. 2019 19:56)